Magnae Moraviae Fontes Historici

 

OPERA UNIVERSITATIS PURKYNIANAE BRUNENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA

SPISY UNIVERSITY J. E. PURKYNĚ V BRNĚ FILOSOFICKÁ FAKULTA

104

MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI

PRAMENY K DĚJINÁM VELKÉ MORAVY

STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ

PRAGAE-BRUNAE

MCMLXVI

PŘEDMLUVA
1100. výročí příchodu byzantské mise Konstantina Filosofa a Metoděje na Moravu a počátků slovanského písemnictví připomíná celému světu významný vklad, kterým přispěly slovanské národnosti před více než tisíci lety do společné pokladnice kulturního lidstva. Je to vklad trvalé hodnoty, uvědomíme-li si, že téměř po celých minulých tisíc let byl rozvíjen a rostl v košatý strom národních kultur většiny slovanských národů, že se stal základem rozvoje jejich literatur a v některých případech přispěl také k rozvoji kulturního života národů neslovanských. Proto UNESCO prohlásilo období, kdy byzantská mise přišla do střední Evropy a Velká Morava se stala kolébkou slovanské vzdělanosti, za památné ve světových dějinách.
 Stala-li se před tisíci a sto lety živnou půdou pro rozkvět slovanské vzdělanosti Velká Morava, bylo přirozené, že úměrně rostl také zájem o poznání jejích dějin, života a společnosti. Tento zájem není nový, ale byl vzbuzen již v souvislosti s milé-niovými oslavami příchodu byzantské mise na Moravu. Stáčel-li se však ve vzdálenější minulosti zájem o dějiny Velké Moravy převážně na problematiku související s dějinami křesťanství a církve a na otázky z. oblasti jazykovědy a písemnictví, od počátku tohoto století se stále více věnovala pozornost jejím dějinám politickým, dějinám velkomoravské společnosti, a to na základě písemných pramenů. Brzy se ovšem začíná rozvíjet i studium života starých Slovanů na území Velké Moravy, opřené o prameny povahy hmotné. Avšak teprve poslední patnáctiletí přináší více zájmu i o studium hospodářských otázek velkomoravské společnosti. Děje se tak nejen vzhledem k novému modernímu pojetí dějin Velké Moravy, ale podstatně je usnadňují zvláště nové metody archeologické práce, umožňující svými rozsáhlými výzkumy a pozoruhodnými objevy převratné změny v dosavadních názorech na hospodářský a společenský život Velké Moravy. Zdálo by se, že ve světle těchto archeologických objevů ztrácejí poněkud písemné prameny, které byly do té doby hlavním zdrojem informací o Velké Moravě, svůj prvořadý význam a že jejich úlohu převezmou prameny povahy hmotné, odkrývané archeologickými výzkumy. Praxe však ukázala, že podobné názory na studium problematiky Velké Moravy nejsou na místě a že podceňování významu písemných pramenů může vést k nesprávným závěrům i při hodnocení pramenů materiálních. Na místě nejsou ani poukazy, že počet písemných pramenů'pro dějiny Velké Moravy je poměrně omezený, že jsou zčásti zlomkovité a že jejich obsah dostatečně známe. Stačí připomenout, že písemných pramenů k dějinám Velké Moravy — i když není naděje, že jejich počet bude v zásadě rozmnožen — je v souhrnu více než např. písemných pramenů k dějinám českého státu dalšího století, které jsou zčásti stejně zlomkovité, a že jejich novým komplexním studiem, kritickým rozborem a moderním přístupem k nim se mohou .nejen ujasnit mnohé skutečnosti, ale i odhalit některé nové poznatky, které při tradičních názorech na tyto prameny zůstávaly skryté; přitom je zřejmé, že ani současné studium nemůže postřehnout vše, co prameny skrývají, a že odkrývání dalších historických souvislostí zůstává nadále úkolem budoucnosti.
 S rozvojem studia problematiky Velké Moravy se posléze začala vyvíjet jakási dělba práce mezi písemnými a hmotnými prameny, a to tak, že písemné prameny se považovaly převážně za zdroj pro dějiny politické, dějiny státu a duchovní kultury, kdežto prameny povahy hmotné za zdroj pro poznání kultury materiální a pro poznání materiálního života společnosti. Ve skutečnosti má studium písemných pramenů širší dosah, zvláště proto, že z hmotných pramenů není možné přímo usuzovat na vztahy panující ve velkomoravské společnosti. Konečně bez písemné informace zůstává každá společnost, jakkoli známého okruhu materiální (archeologické) kultury na světě — i když je chronologicky ve vztahu k svému okolí zařaditelná — společností vlastním jménem neznámou. Ze všech těchto důvodů nabývá studium písemných pramenů k dějinám Velké Moravy znovu na důležitosti jak pro práci archeologů, tak i pro rozvoj dalšího studia otázek historie Velké Moravy.
 
 Tyto písemné prameny jsou ovšem různého charakteru (jde např. o letopisy a kroniky, hagiografie a biografie, listiny a listy, památky povahy geografické, právní, liturgické aj.), pocházející z různého prostředí (Franská říše, Rím, Itálie, Byzanc, Morava, Bulharsko, Rus, Čechy atd.) a z různých dob (7.—15. stol.), jsou napsány různými jazyky (latinou, řečtinou, staroslověnštinou, arabštinou, anglosaštinou, hebrejštinou) a jsou vydány na mnoha místech v různých edicích. Z těchto důvodů jsou do značné míry obtížně přístupné pro většinu badatelů. Vzhledem k této skutečnosti a významu, jaký mají pro další vývoj bádání, vznikla v 1. 1959 — 1960 na filosofické fakultě University J. E. Purkyně v Brně zásluhou prof. dr. Františka Kalouska a prof. dr. Jaroslava Ludvíkovského myšlenka vydat písemné prameny k dějinám Velké Moravy souhrnně. Současně se stejná myšlenka rozvíjela také v bývalém Slovanském ústavu ČSAV v Brně, vedeném prof. dr. Josefem Macůrkem, DrSc, kde se jí zabýval PhDr. Lubomír Havlík, CSc, nyní vědecký pracovník Ústavu dějin evropských socialistických zemí ČSAV. Proto v rámci spolupráce mezi Čs. akademií věd a vysokými školami došlo k dohodě o vydání písemných pramenů k dějinám Velké Moravy, na němž se podílejí katedry prehistorie, starověké kultury a českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy filosofické fakulty. Aby publikace byla přístupná i širší řadě zájemců a nejen poměrně malému okruhu odborníků, rozhodli se vydavatelé připojit k edici český překlad a historické vysvětlivky a poznámky.
 
 Vydáním písemných pramenů k dějinám Velké Moravy byl pověřen kolektiv složený z pracovníků filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně a Československé akademie věd.
 
 Je všeobecně známo, že Velká Morava má jen z menší části vlastní domácí prameny ke svým dějinám a že jsme tu většinou odkázáni na prameny vzniklé v prostředí cizím, ať je to již Franská říše, Byzanc, Itálie nebo Anglie, Kyjevská Rus, Bulharsko, bagdádský kali fát. Písemné prameny k dějinám Velké Moravy lze dělit různě. Za nejvhodnější způsob zvolili autoři dělení podle druhů historické literatury. Z tohoto hlediska je bude možné rozdělit na: a) letopisy, kroniky a aukta-ria, b) životopisy, legendy, liturgické texty (např. služby, modlitby aj.), c) listiny a listy, d) synodalia a spisy a památky právní, e) díla etnograficko-geo-graficko-historického charakteru. Do edice byly pojaty prameny celé nebo jejich části, pokud se týkají dějin Velké Moravy. Při výběru pramenů se nepřihlíželo jen k teritoriu staré Moravy v jejím rozsahu před více než tisíci lety, ale i k okolním oblastem, které byly ve spojení s Velkou Moravou nebo se během 9. stol. dostaly pod bezprostřední panství nebo i nepřímý vliv Moravanů. Tak se zde objeví zčásti prameny nejen pro dějiny oblasti na jih od dnešní Moravy až k Dunaji, dnešního severního Maďarska, ale také prameny k dějinám Cech 9. stol., k dějinám srbského Polabí v dnešní Německé demokratické republice, dále k dějinám pozdějšího Slezska, Vislanska-Krakovska v dnešním Polsku a zčásti i území, které leží dále na východ, objeví se zde prameny i k dějinám Panonie a Potisí 9. stol. v dnešním Maďarsku, Jugoslávii a Rumunsku. Pro pochopení dějinných souvislostí a postižení sepětí dějin Velké Moravy s dějinami okolních oblastí střední Evropy vůbec bylo často nutné sáhnout i k pramenům, které se týkají sousedství Velkomoravské říše a ukazují jeho vztah a poměr k ní, např. k některým pramenům pro dějiny Východní marky v dnešním Rakousku. Na druhé straně nebylo ovšem možné publikovat všechny prameny, které mohou pomoci k osvětlení širšího a vzdálenějšího evropského pozadí dějin Velké Moravy, ať jde již o vlastní styky uvnitř Franské říše, mezi jejími královstvími a kurií, jakož i Byzancí, nebo mezi kurií, Byzancí a Bulharskem atd., ani prameny širších dějin evropského myšlení, kultury a dějin církve. Tyto prameny bude nucen hledat každý badatel jinde.
 
 Časově začínají prameny dobou Sámovy říše a končí dobou, kdy Moravu ovládli na počátku 11. stol. Cechové a území dnešního Slovenska se stalo součástí Uher. Těžisko pramenů tkví pochopitelně v 9. a na počátku 10. stol., v době rozvoje a rozkvětu Velké Moravy; pro tuto dobu jsou publikovány vedle pramenů povahy zásadní a hlavní i — pokud to bylo možné — všechny derivované texty ostatních pramenů, zatímco pro 8., 10. a 11. století jsou uvedeny pouze prameny, které se týkají jen Moravy. Od 10. stol. počínaje nejsou již tedy uváděny prameny pro dějiny okolních zemí. Vcelku se v edici objeví pokud možno všechny středověké prameny (příp. výtahy z nich) pro dějiny Moravy do počátku 11. století.
 
 Poněvadž jde vlastně pouze o systematickou výběrovou publikaci a svod pramenů, vesměs již dříve vydaných rozptýleně v různých edicích, bylo upuštěno od podrobnější analýzy textově kritické; varianty osobních a místních jmen jakož i etnických označení nebo textové varianty různých rukopisů, pokud mění význam základního textu, jsou však uváděny v poznámkách. Úvod, úměrný významu pramene, seznámí čtenáře s autorem, resp. autory pramene, pokud jsou ovšem známí, a dobou vzniku textu a jeho souvislostmi s prameny jinými, případně s jeho filiací, upozorní na známé a zachované rukopisy pramene a jeho edice, zvláště na ty, které byly základem pro tento přetisk.
 
 Vedle určení rozsahu příslušných pasáží z písemných pramenů věnoval pracovní kolektiv velkou pozornost formě překladu jak co do stránky filologické, tak i pokud šlo o adekvátní vyjádření vlastního obsahu textu jako pramene k dějinám. Došlo tak ke konfrontaci dvou přístupů k překladové formě, literárního, podle něhož je překlad v prvé řadě dílem filologickým, a historického, podle něhož každý překlad nejen má být, ale ve skutečnosti už je výkladem. Překladatelé tak navazují na starší tradici ve vydávání souhrnných překladů pramenů, mezi nimiž bylo i mnoho překladů pramenů k dějinám Velké Moravy. Aniž bychom připomínali překlady ve Fontes rerum bohemicarum (zvláště díl I, Praha 1873, II, Praha 1874), je nutné se zmínit o sborníku Na úsvitu křesťanství (Praha 1942) s překlady legend, které byly pořízeny J. Vašicou^ a J. Ludvikovským (slovenským protějškem jsou překlady J. Stanislava, Životy Cyrila a Metoda v legendách a listoch, Martin 1950); v minulosti vyšly některé prameny k dějinám Velké Moravy ve Sborníku velehradském, kde byly s jejich přetiskem vydány i jejich překlady (Příloha Sborníku velehradského, n. ř. 1—13, 1930—1942). V novější době se k těmto pokusům připojil zvláště přetisk a překlady značné části latinských pramenů, pořízené D. Bartoňkovou pro pedagogické účely filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně (Fontes Latini ad Magnam Moraviam pertinentes, Praha 1963), a drobnější ukázkou překladů z různých pramenů L. Havlíka Chrestomatie k dějinám západních Slovanů (in: Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964). Novější slovenský soubor překladů vydal s kolektivem P. Ratkoš, Pramene k dějinám Velkej Moravy. Bratislava 1964.
 
 Sám originální pramen je často pro svůj obsah, vzdálený od současné doby více než tisíc let, dnešnímu čtenáři málo srozumitelný, poněvadž je poplatný souvěkým společenským motivům a impulsům svého autora, jeho sčetlosti, jeho závislosti na pramenech jiných a jiných literárních dílech své doby, dále na politickém ovzduší, v jehož společenském prostředí autor žil a psal: všechny tyto okolnosti se promítají v konkrétním písemném vyjádření pramene. Na jeho stylizaci mohly působit i záměry autora pramene vyjádřit zjevně nebo skrytě názory své nebo názory určité společenské skupiny na popisované jevy a události a ovlivnit tak tu část mínění tehdejší společnosti, které byly tyto záznamy určeny. Z těchto důvodů, protože text pramenů bývá často heslovitý, neúplný a umožňuje interpretaci ne vždy jednoznačnou a poněvadž publikace a překladů budou používat nejen vědečtí pracovníci, pro něž je ostatně vždy směrodatné pouze originální znění pramene, ale i širší okruh nepro-fesionálních zájemců, bylo z hlediska historického nutné nejen pečlivě prokonsultovat výběr příslušných pasáží pramenů a vhodnost vlastního překladového výkladu, ale připojit k překladu, jakož i k jednotlivým událostem, osobám, místům ap. poznámky, komentář, který má za úkol velmi stručně osvětlit některá méně jasná místa textu pramene, poukázat na vzájemnou souvislost pramenů, ukázat možnosti dalšího jejich výkladu, případně zpřesnit výklad tam, kde to nebylo možné učinit přímo V překladu. Je samozřejmé, že se těžisko poznámek soustřeďuje u pramenů povahy klíčové, u pramenů, které tvoří základní zdroj našich informací o Velké Moravě, kdežto u pramenů odvozených a časově i pozdějších — pokud nepřinášejí text odlišného obsahu — jsou v poznámkách pouze odkazy na komentář u pramene základního. Poznámky současně upozorňují na hlavní a základní literaturu, týkající se textu, kde jsou zpravidla uvedeny další bibliografické položky.
 
 Prameny obsáhnou celkem čtyři svazky, z nichž poslední bude věnován dodatkům, chronologickým regestům událostí s odkazy k příslušným pramenům a rejstříkům ke všem svazkům.
 
 První komplexní vydání pramenů dějin Velké Moravy ve Spisech filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně má přispět k dalšímu prohloubení studia nejrůznějších otázek z dějin Velké Moravy, a to nejen v oboru vlastní historie, ale . i všech ostatních — z tohoto hlediska vedlejších — historických disciplín v prvé řadě archeologie, dále lingvistiky a literární vědy, geografie, etnografie a dějin umění. Písemné prameny pomohou ukázat místo a význam Velké Moravy v politickém a kulturním dění Evropy 9. stol. a na skutečnost, že Velká Morava dosahovala stejného postavení a významu jako jiné souvěké útvary, ať to byla Východofranská říše nebo Anglie, že převýšila ve své době Bulharsko, Chorvatsko a další státy. Není proto divu, že o Velké Moravě psal anglosaský král Alfréd Veliký, že o ní nacházíme tolik zpráv v Letopisech fuldských, bertinských, xantenských, U Reginona z Priimu, že jí věnoval pozornost byzantský císař Konstantin Porfyro-genetos, že se o ni živě zajímala římská kurie a že Moravu vzpomínají ve svých dílech autoři arabští a hebrejští. Vedle politického a mocenského významu Velké Moravy to však byl také její prvořadý kulturní význam, který získal široký ohlas v tehdejším světě, a to nejen u národností slovanských, ale i neslovanských. Velká Morava se stala kolébkou slovanské vzdělanosti, která se odtud rozšířila do Bulharska a do Makedonie, na Kyjevskou Rus, do Chorvatska a do Srbska, do Cech a do Malopolska, a jejíž tradice pronikaly hluboce do života uherského státu i na území Rumunska.
 
 Závěrem bych rád za autorský kolektiv poděkoval všem, kteří přispěli k uskutečnění tohoto díla. Jsou to v prvé řadě univ. prof. dr. František Kalousek, vedoucí prehistorického ústavu filosof, fak., univ. prof. dr. Jaroslav Ludvíkovský z katedry starověké kultury, univ. prof. dr. Josef Macůrek, DrSc, člen korespondent ČSAV, vedoucí katedry dějin SSSR, střední a jihovýchodní Evropy, a doc. dr. František Hejl, CSc, z téže katedry a prorektor University J. E. Purkyně, z jejichž iniciativy bylo možné přikročit k realizaci tohoto díla. Velkým díkem jsme zavázáni f univ. prof. dr. Václavu Machkovi, DrSc, členu korespondentu ČSAV, doc. dr. Josefu Češkovi, CSc, a proděkanům, prof. dr. Radislavu Hoškovi, CSc, a doc dr. Dušanu Jeřábkovi, CSc.


                         MAGNAE  MORAVIAE FONTES HISTORICI - PRAMENY K DĚJINÁM VELKÉ MORAVY I.
 
                                                          STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ
                                                                               PRAGAE-BRUNAE
                                                                                       MCMLXVI
 PŘEDMLUVA
 1100. výročí příchodu byzantské mise Konstantina Filosofa a Metoděje na Moravu a počátků slovanského písemnictví připomíná celému světu významný vklad, kterým přispěly slovanské národnosti před více než tisíci lety do společné pokladnice kulturního lidstva. Je to vklad trvalé hodnoty, uvědomíme-li si, že téměř po celých minulých tisíc let byl rozvíjen a rostl v košatý strom národních kultur většiny slovanských národů, že se stal základem rozvoje jejich literatur a v některých případech přispěl také k rozvoji kulturního života národů neslovanských. Proto UNESCO prohlásilo období, kdy byzantská mise přišla do střední Evropy a Velká Morava se stala kolébkou slovanské vzdělanosti, za památné ve světových dějinách.
 Stala-li se před tisíci a sto lety živnou půdou pro rozkvět slovanské vzdělanosti Velká Morava, bylo přirozené, že úměrně rostl také zájem o poznání jejích dějin, života a společnosti. Tento zájem není nový, ale byl vzbuzen již v souvislosti s miléniovými oslavami příchodu byzantské mise na Moravu. Stáčel-li se však ve vzdálenější minulosti zájem o dějiny Velké Moravy převážně na problematiku související s dějinami křesťanství a církve a na otázky z. oblasti jazykovědy a písemnictví, od počátku tohoto století se stále více věnovala pozornost jejím dějinám politickým, dějinám velkomoravské společnosti, a to na základě písemných pramenů. Brzy se ovšem začíná rozvíjet i studium života starých Slovanů na území Velké Moravy, opřené o prameny povahy hmotné. Avšak teprve poslední patnáctiletí přináší více zájmu i o studium hospodářských otázek velkomoravské společnosti. Děje se tak nejen vzhledem k novému modernímu pojetí dějin Velké Moravy, ale podstatně je usnadňují zvláště nové metody archeologické práce, umožňující svými rozsáhlými výzkumy a pozoruhodnými objevy převratné změny v dosavadních názorech na hospodářský a společenský život Velké Moravy. Zdálo by se, že ve světle těchto archeologických objevů ztrácejí poněkud písemné prameny, které byly do té doby hlavním zdrojem informací o Velké Moravě, svůj prvořadý význam a že jejich úlohu převezmou prameny povahy hmotné, odkrývané archeologickými výzkumy. Praxe však ukázala, že podobné názory na studium problematiky Velké Moravy nejsou na místě a že podceňování významu písemných pramenů může vést k nesprávným závěrům i při hodnocení pramenů materiálních. Na místě nejsou ani poukazy, že počet písemných pramenů'pro dějiny Velké Moravy je poměrně omezený, že jsou zčásti zlomkovité a že jejich obsah dostatečně známe. Stačí připomenout, že písemných pramenů k dějinám Velké Moravy — i když není naděje, že jejich počet bude v zásadě rozmnožen — je v souhrnu více než např. písemných pramenů k dějinám českého státu dalšího století, které jsou zčásti stejně zlomkovité, a že jejich novým komplexním studiem, kritickým rozborem a moderním přístupem k nim se mohou.nejen ujasnit mnohé skutečnosti, ale i odhalit některé nové poznatky, které při tradičních názorech na tyto prameny zůstávaly skryté; přitom je zřejmé, že ani současné studium nemůže postřehnout vše, co prameny skrývají, a že odkrývání dalších historických souvislostí zůstává nadále úkolem budoucnosti.
 S rozvojem studia problematiky Velké Moravy se posléze začala vyvíjet jakási dělba práce mezi písemnými a hmotnými prameny, a to tak, že písemné prameny se považovaly převážně za zdroj pro dějiny politické, dějiny státu a duchovní kultury, kdežto prameny povahy hmotné za zdroj pro poznání kultury materiální a pro poznání materiálního života společnosti. Ve skutečnosti má studium písemných pramenů širší dosah, zvláště proto, že z hmotných pramenů není možné přímo usuzovat na vztahy panující ve velkomoravské společnosti. Konečně bez písemné informace zůstává každá společnost, jakkoli známého okruhu materiální (archeologické) kultury na světě — i když je chronologicky ve vztahu k svému okolí zařaditelná — společností vlastním jménem neznámou. Ze všech těchto důvodů nabývá studium písemných pramenů k dějinám Velké Moravy znovu na důležitosti jak pro práci archeologů, tak i pro rozvoj dalšího studia otázek historie Velké Moravy.
 Tyto písemné prameny jsou ovšem různého charakteru (jde např. o letopisy a kroniky, hagiografie a biografie, listiny a listy, památky povahy geografické, právní, liturgické aj.), pocházející z různého prostředí (Franská říše, Rím, Itálie, Byzanc, Morava, Bulharsko, Rus, Čechy atd.) a z různých dob (7.—15. stol.), jsou napsány různými jazyky (latinou, řečtinou, staroslověnštinou, arabštinou, anglosaštinou, hebrejštinou) a jsou vydány na mnoha místech v různých edicích. Z těchto důvodů jsou do značné míry obtížně přístupné pro většinu badatelů. Vzhledem k této skutečnosti a významu, jaký mají pro další vývoj bádání, vznikla v 1. 1959 — 1960 na filosofické fakultě University J. E. Purkyně v Brně zásluhou prof. dr. Františka Kalouska a prof. dr. Jaroslava Ludvíkovského myšlenka vydat písemné prameny k dějinám Velké Moravy souhrnně. Současně se stejná myšlenka rozvíjela také v bývalém Slovanském ústavu ČSAV v Brně, vedeném prof. dr. Josefem Macůrkem, DrSc, kde se jí zabýval PhDr. Lubomír Havlík, CSc, nyní vědecký pracovník Ústavu dějin evropských socialistických zemí ČSAV. Proto v rámci spolupráce mezi Čs. akademií věd a vysokými školami došlo k dohodě o vydání písemných pramenů k dějinám Velké Moravy, na němž se podílejí katedry prehistorie, starověké kultury a českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy filosofické fakulty. Aby publikace byla přístupná i širší řadě zájemců a nejen poměrně malému okruhu odborníků, rozhodli se vydavatelé připojit k edici český překlad a historické vysvětlivky a poznámky.
 Vydáním písemných pramenů k dějinám Velké Moravy byl pověřen kolektiv složený z pracovníků filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně a Československé akademie věd.
 Je všeobecně známo, že Velká Morava má jen z menší části vlastní domácí prameny ke svým dějinám a že jsme tu většinou odkázáni na prameny vzniklé v prostředí cizím, ať je to již Franská říše, Byzanc, Itálie nebo Anglie, Kyjevská Rus, Bulharsko, bagdádský kali fát. Písemné prameny k dějinám Velké Moravy lze dělit různě. Za nejvhodnější způsob zvolili autoři dělení podle druhů historické literatury. Z tohoto hlediska je bude možné rozdělit na: a) letopisy, kroniky a auktaria, b) životopisy, legendy, liturgické texty (např. služby, modlitby aj.), c) listiny a listy, d) synodalia a spisy a památky právní, e) díla etnograficko-geograficko-historického charakteru. Do edice byly pojaty prameny celé nebo jejich části, pokud se týkají dějin Velké Moravy. Při výběru pramenů se nepřihlíželo jen k teritoriu staré Moravy v jejím rozsahu před více než tisíci lety, ale i k okolním oblastem, které byly ve spojení s Velkou Moravou nebo se během 9. stol. dostaly pod bezprostřední panství nebo i nepřímý vliv Moravanů. Tak se zde objeví zčásti prameny nejen pro dějiny oblasti na jih od dnešní Moravy až k Dunaji, dnešního severního Maďarska, ale také prameny k dějinám Čech 9. stol., k dějinám srbského Polabí v dnešní Německé demokratické republice, dále k dějinám pozdějšího Slezska, Vislanska-Krakovska v dnešním Polsku a zčásti i území, které leží dále na východ, objeví se zde prameny i k dějinám Panonie a Potisí 9. stol. v dnešním Maďarsku, Jugoslávii a Rumunsku. Pro pochopení dějinných souvislostí a postižení sepětí dějin Velké Moravy s dějinami okolních oblastí střední Evropy vůbec bylo často nutné sáhnout i k pramenům, které se týkají sousedství Velkomoravské říše a ukazují jeho vztah a poměr k ní, např. k některým pramenům pro dějiny Východní marky v dnešním Rakousku. Na druhé straně nebylo ovšem možné publikovat všechny prameny, které mohou pomoci k osvětlení širšího a vzdálenějšího evropského pozadí dějin Velké Moravy, ať jde již o vlastní styky uvnitř Franské říše, mezi jejími královstvími a kurií, jakož i Byzancí, nebo mezi kurií, Byzancí a Bulharskem atd., ani prameny širších dějin evropského myšlení, kultury a dějin církve. Tyto prameny bude nucen hledat každý badatel jinde.
 Časově začínají prameny dobou Sámovy říše a končí dobou, kdy Moravu ovládli na počátku 11. stol. Čechové a území dnešního Slovenska se stalo součástí Uher. Těžisko pramenů tkví pochopitelně v 9. a na počátku 10. stol., v době rozvoje a rozkvětu Velké Moravy; pro tuto dobu jsou publikovány vedle pramenů povahy zásadní a hlavní i — pokud to bylo možné — všechny derivované texty ostatních pramenů, zatímco pro 8., 10. a 11. století jsou uvedeny pouze prameny, které se týkají jen Moravy. Od 10. stol. počínaje nejsou již tedy uváděny prameny pro dějiny okolních zemí. Vcelku se v edici objeví pokud možno všechny středověké prameny (příp. výtahy z nich) pro dějiny Moravy do počátku 11. století.
 Poněvadž jde vlastně pouze o systematickou výběrovou publikaci a svod pramenů, vesměs již dříve vydaných rozptýleně v různých edicích, bylo upuštěno od podrobnější analýzy textově kritické; varianty osobních a místních jmen jakož i etnických označení nebo textové varianty různých rukopisů, pokud mění význam základního textu, jsou však uváděny v poznámkách. Úvod, úměrný významu pramene, seznámí čtenáře s autorem, resp. autory pramene, pokud jsou ovšem známí, a dobou vzniku textu a jeho souvislostmi s prameny jinými, případně s jeho filiací, upozorní na známé a zachované rukopisy pramene a jeho edice, zvláště na ty, které byly základem pro tento přetisk.
 Vedle určení rozsahu příslušných pasáží z písemných pramenů věnoval pracovní kolektiv velkou pozornost formě překladu jak co do stránky filologické, tak i pokud šlo o adekvátní vyjádření vlastního obsahu textu jako pramene k dějinám. Došlo tak ke konfrontaci dvou přístupů k překladové formě, literárního, podle něhož je překlad v prvé řadě dílem filologickým, a historického, podle něhož každý překlad nejen má být, ale ve skutečnosti už je výkladem. Překladatelé tak navazují na starší tradici ve vydávání souhrnných překladů pramenů, mezi nimiž bylo i mnoho překladů pramenů k dějinám Velké Moravy. Aniž bychom připomínali překlady ve Fontes rerum bohemicarum (zvláště díl I, Praha 1873, II, Praha 1874), je nutné se zmínit o sborníku Na úsvitu křesťanství (Praha 1942) s překlady legend, které byly pořízeny J. Vašicou a J. Ludvikovským (slovenským protějškem jsou překlady J. Stanislava, Životy Cyrila a Metoda v legendách a listoch, Martin 1950); v minulosti vyšly některé prameny k dějinám Velké Moravy ve Sborníku velehradském, kde byly s jejich přetiskem vydány i jejich překlady (Příloha Sborníku velehradského, n. ř. 1—13, 1930—1942). V novější době se k těmto pokusům připojil zvláště přetisk a překlady značné části latinských pramenů, pořízené D. Bartoňkovou pro pedagogické účely filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně (Fontes Latini ad Magnam Moraviam pertinentes, Praha 1963), a drobnější ukázkou překladů z různých pramenů L. Havlíka Chrestomatie k dějinám západních Slovanů (in: Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964). Novější slovenský soubor překladů vydal s kolektivem P. Ratkoš, Pramene k dějinám Velkej Moravy. Bratislava 1964.
 Sám originální pramen je často pro svůj obsah, vzdálený od současné doby více než tisíc let, dnešnímu čtenáři málo srozumitelný, poněvadž je poplatný souvěkým společenským motivům a impulsům svého autora, jeho sčetlosti, jeho závislosti na pramenech jiných a jiných literárních dílech své doby, dále na politickém ovzduší, v jehož společenském prostředí autor žil a psal: všechny tyto okolnosti se promítají v konkrétním písemném vyjádření pramene. Na jeho stylizaci mohly působit i záměry autora pramene vyjádřit zjevně nebo skrytě názory své nebo názory určité společenské skupiny na popisované jevy a události a ovlivnit tak tu část mínění tehdejší společnosti, které byly tyto záznamy určeny. Z těchto důvodů, protože text pramenů bývá často heslovitý, neúplný a umožňuje interpretaci ne vždy jednoznačnou a poněvadž publikace a překladů budou používat nejen vědečtí pracovníci, pro něž je ostatně vždy směrodatné pouze originální znění pramene, ale i širší okruh neprofesionálních zájemců, bylo z hlediska historického nutné nejen pečlivě prokonsultovat výběr příslušných pasáží pramenů a vhodnost vlastního překladového výkladu, ale připojit k překladu, jakož i k jednotlivým událostem, osobám, místům ap. poznámky, komentář, který má za úkol velmi stručně osvětlit některá méně jasná místa textu pramene, poukázat na vzájemnou souvislost pramenů, ukázat možnosti dalšího jejich výkladu, případně zpřesnit výklad tam, kde to nebylo možné učinit přímo V překladu. Je samozřejmé, že se těžisko poznámek soustřeďuje u pramenů povahy klíčové, u pramenů, které tvoří základní zdroj našich informací o Velké Moravě, kdežto u pramenů odvozených a časově i pozdějších — pokud nepřinášejí text odlišného obsahu — jsou v poznámkách pouze odkazy na komentář u pramene základního. Poznámky současně upozorňují na hlavní a základní literaturu, týkající se textu, kde jsou zpravidla uvedeny další bibliografické položky.
 Prameny obsáhnou celkem čtyři svazky, z nichž poslední bude věnován dodatkům, chronologickým regestům událostí s odkazy k příslušným pramenům a rejstříkům ke všem svazkům.
 První komplexní vydání pramenů dějin Velké Moravy ve Spisech filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně má přispět k dalšímu prohloubení studia nejrůznějších otázek z dějin Velké Moravy, a to nejen v oboru vlastní historie, ale. i všech ostatních — z tohoto hlediska vedlejších — historických disciplín v prvé řadě archeologie, dále lingvistiky a literární vědy, geografie, etnografie a dějin umění. Písemné prameny pomohou ukázat místo a význam Velké Moravy v politickém a kulturním dění Evropy 9. stol. a na skutečnost, že Velká Morava dosahovala stejného postavení a významu jako jiné souvěké útvary, ať to byla Východofranská říše nebo Anglie, že převýšila ve své době Bulharsko, Chorvatsko a další státy. Není proto divu, že o Velké Moravě psal anglosaský král Alfréd Veliký, že o ní nacházíme tolik zpráv v Letopisech fuldských, bertinských, xantenských, U Reginona z Prümu, že jí věnoval pozornost byzantský císař Konstantin Porfyrogenetos, že se o ni živě zajímala římská kurie a že Moravu vzpomínají ve svých dílech autoři arabští a hebrejští. Vedle politického a mocenského významu Velké Moravy to však byl také její prvořadý kulturní význam, který získal široký ohlas v tehdejším světě, a to nejen u národností slovanských, ale i neslovanských. Velká Morava se stala kolébkou slovanské vzdělanosti, která se odtud rozšířila do Bulharska a do Makedonie, na Kyjevskou Rus, do Chorvatska a do Srbska, do Čech a do Malopolska, a jejíž tradice pronikaly hluboce do života uherského státu i na území Rumunska.
 Závěrem bych rád za autorský kolektiv poděkoval všem, kteří přispěli k uskutečnění tohoto díla. Jsou to v prvé řadě univ. prof. dr. František Kalousek, vedoucí prehistorického ústavu filosof, fak., univ. prof. dr. Jaroslav Ludvíkovský z katedry starověké kultury, univ. prof. dr. Josef Macůrek, DrSc, člen korespondent ČSAV, vedoucí katedry dějin SSSR, střední a jihovýchodní Evropy, a doc. dr. František Hejl, CSc, z téže katedry a prorektor University J. E. Purkyně, z jejichž iniciativy bylo možné přikročit k realizaci tohoto díla. Velkým díkem jsme zavázáni f univ. prof. dr. Václavu Machkovi, DrSc, členu korespondentu ČSAV, doc. dr. Josefu Češkovi, CSc, a proděkanům, prof. dr. Radislavu Hoškovi, CSc, a doc dr. Dušanu Jeřábkovi, CSc.
 Lubomír Havlík
 
 I
 ANNALES ET CHRONICAE
 CURAVERUNT

 DAGMAR BARTOŇKOVÁ • LUBOMÍR HAVLÍK ZDENĚK MASAŘÍK • RADOSLAV VEČERKA
 
 Letopisy a kroniky, zvláště Letopisy fuldské, bertinské, xantenské a kronika Reginona z Prümu, představují jednu část ze základních fondů našich znalostí
 O politických osudech Moravanů a jejich říše. Převážná většina letopisů a kronik je psána latinsky a pochází z prostředí Franské říše a Německa pozdějších věků a jen z menší části z prostředí jiného, např. italského, jihoslovanského, uherského, ruského, českého atd. Tato skutečnost spolu se společenským okruhem, v němž a pro nějž tyto prameny vznikaly a který určoval jejich formulace a poslání a kde hlavním cílem — pokud jde o prameny vzniklé ve franském prostředí — bylo podat události týkající se Franské říše a jejích jednotlivých částí, měly za následek, že se v nich dějiny
 Velké Moravy objevují v mnoha případech jen okrajově a větší pozornost je jím
 věnována jen tam, kde události zasahovaly hlouběji do záležitostí nebo se dotýkaly zájmů Franské, zvláště pak Východofranské říše. Z těchto hledisek je ovšem v pramenech západního původu formulován i vzájemný poměr mezi Východofranskou říší a Velkou Moravou tak, že se v nich velmi silně projevuje zjednodušené a jednostranné franské pojetí římského křesťanského univerza, ztotožňovaného Často s impériem Franků. Je proto samozřejmé, že při interpretaci takových formulací je nutné stále mít na paměti tendence provázející genesi pramene a uvědomovat si historické prostředí a souvislosti, v nichž písemný pramen vznikal a které působily na jeho obsah. Obdobně je potřebí přistupovat i k pramenům jiné provenience, např. k pramenům uherským nebo českým, které opět vyjadřují názory a zájmy vedoucích složek a činitelů těchto státních útvarů a jejich poměr k otázkám týkajícím se Velké Moravy.
 První svazek komplexního vydání pramenů k dějinám Velké Moravy obsahuje letopisy a kroniky. Základem tohoto svazku byla studijní edice s překladem Dagmar Bartoňkové, Fontes latini ad Magnam Moraviam pertinentes, Praha 1963, která byla doplněna o prameny další podle výběru Lubomíra Havlíka a Dagmar Bartoňkové. Reedice je rozdělena a seřazena, pokud to bylo možné, chronologicky, často ovšem s přihlédnutím k vzájemným genetickým vztahům mezi jednotlivými prameny. V některých případech, kdy nebylo možno zjistit přesnou dobu vzniku a posloupnost pramenů, snažili se autoři alespoň o to, aby nebyly od sebe oddělovány prameny, které se vší pravděpodobností náležejí do téhož století. Několika nejdůležitějším pramenům — jde vesměs o významné prameny současné s Velkou Moravou — předcházejí důkladnější ediční úvody, ve kterých se zmiňujeme o chronologickém rozsahu díla, o jeho kompozici a autorovi, dále o nejvýznamnějších rukopisech a edicích, a konečně tu také poznamenáváme, kteří autoři později z díla čerpali. U všech ostatních kronik a letopisů pak heslovitě podáváme jen nejdůležitější informace. Zevrubnější poučení o publikovaných letopisech a kronikách najde čtenář v citované literatuře. K textům je připojen — podle kritérií stanovených v Předmluvě k celé naší práci — vybraný kritický aparát; ke každému překladu jsou přičiněny poznámky (komentář), u derivovaných pramenů odkazy k pramenům hlavním a základním. Poznámky komentáře jsou pochopitelně omezené svým rozsahem a úsporné; příslušné výklady najde zájemce v literatuře tam uvedené, ze které je použito jen prací zásadní povahy, v nichž je uvedena další bibliografie.
 Překlady pramenů nejsou a ani si nevzaly za cíl být překladem uměleckým. Vznikaly v těsné spolupráci filologa a historika a mají co nejpřesněji reprodukovat příslušný text. Proto jsou také některé výrazy, které v textu nejsou, ale jež český překlad vyžaduje, uvedeny v závorce. Snaha po pokud možno nejpřesnější reprodukci textu vedla také překladatele k tomu, že např. překládali veršovanou kroniku H. de Mugeln prózou.
 Chtěli-li se však překladatelé vyhnout volnějšímu překladu, setkávali se s obtížemi, které jsou dány již povahou středověkých textů. Značné potíže činila také labilita a středověká neustálenost i víceznačnost pojmů jako např. princeps, dux, regnum, civitas apod. Rovněž při přepisu vlastních jmen bylo někdy těžko možné uplatnit zcela jednotná kritéria.
 Z technických důvodů však nebylo možné v tomto svazku, který byl dokončen v r. 1963, uvést některé další prameny, pro tento svazek připravené (např. Historia Salonitana, Historia epp. Pat. et ducum Bav., Notae de epp. Pat., Augustini Olom. Series epp. Olomucensium aj.), jakož i některé další ročníky (nebo jejich části) pramenů již uvedených (např. Ann. Alani., Bert., Fuld., Iuvav. max., Sangall., Admunt., s. Rudp. Salisb., Reginou. Chron., Chron. Suev., Heri-manni Chron., Annal. Saxo, Auct. Garst., Aventini Ann. Boiorum aj.). Podobně nebylo možné uvést ani historické poznámky v plné šíři, jak co do věcného výkladu, tak i pokud jde o odkazy k pramenům a hlavní literatuře; použitou bibliografii však obsahuje seznam hlavní literatury na konci tohoto svazku. Všechna supplementa, ať jde o další prameny a jejich překlady i historický komentář, dodatky k pramenům již uvedeným nebo pokračování historických poznámek (Suppl. ad loc.) obsáhne čtvrtý svazek MMFH.
 Autory překladů jsou Dagmar Bartoňková, která přeložila všechny latinské texty, Zdeněk Masařík, který pořídil překlad textu středohornoněmeckého, a Radoslav Večerka, který přeložil text staroruský. Historický komentář napsal Lubomír Havlík, který také u hlavních pramenů doplnil ediční úvody Dagmar Bartoňkové. Grafické zpracování mapových příloh provedl Augustin Šik.
 Vydavatelé považují za svou milou povinnost poděkovat recenzentům prof. dr. Jaroslavu Ludvíkovskému z katedry starověké kultury na filosofické fakultě UJEP, který s nevšední ochotou pročetl všechny latinské texty a jejich české překlady, a doc. dr. Františku Hejlovi, CSc, prorektoru UJEP, jimž oběma vděčí za řadu cenných připomínek.
 Dále by chtěli vyjádřit svůj dík za četné rady doc. dr. Antonínu Bartoňkovi, CSc, prof. dr. Radislavu Hoškovi, CSc, doc. dr. Josefu Válkovi, CSc, dr. Miroslavu Flodrovi, CSc, a tajemníku redakce doc. Karlu Palašoví, CSc.
 
 POVÉST' VREMENNYCH LET - POVĚST DÁVNÝCH LET
 Pověst dávných let, z níž otiskujeme úryvky. vztahující se k velkomoravským dějinám, je základní dílo ruského letopisectví z druhého desítiletí 12. stol. Je to mohutný svod historických svědectví, který obráží typické znaky přechodu od patriarchálního společenského zřízení k feudálnímu a od pohanského světového názoru ke křesťanskému ve své ideologii a od epického traktování látky ke kronikářskému pojetí ve způsobu podání.
 Tvůrcem tohoto mnohostranného pohledu na počátky ruských dějin byl mnich Pečerského kláštera v Kyjevě Nestor — proto je dílo známé i jako Nestorův ruský letopis. Do širokého toku jeho vyprávění o starých dějích východních Slovanů se vlilo množství praménků a pramenů z ústní tradice lidové i ze záznamů psaných. Mezi nimi vedle starších domácích pokusů kronikářských, listin, zpráv a jiných dokumentů byly objeveny i prameny původu byzantského (např. kronika Jiřího Hamartola a jeho pokračovatele, letopis cařihradského patriarchy Nikifora, kronika Ioanna Malaly aj.) a jinoslovanského, mimo jiné i západoslovanského. Na základě soudobé i starší historické produkce nedomácího původu zasadil skladatel Pověsti ruské dějiny do evropského rámce a shromáždil tak mimo jiné i pozoruhodné staré zprávy o počátcích naší historie, o Velké Moravě a o vzniku slovanského písemnictví apod.
 Původní znění tohoto velkolepého díla staroruského písemnictví a prvořadého pramene k dějinám ruským i slovanským se však nedochovalo: máme dnes k dispozici jen dosti pozdní opisy (nejstarší až z r. 1377) jeho textu, který se nadto nikde neobjevuje jako samostatný spis, ale tvoří základní, počáteční součást rozsáhlejších letopisů, které navazují na vyprávění Pověsti a dovádějí je až do 14., 15. nebo 16. stol. Úplný archeografický přehled dochovaných rukopisů Pověsti podává D. S. Lichačev v publikaci 1950, 149—181. Ve variantách našich úryvků se objevují odkazy na rukopisy A (= Moskevský akademický opis letopisu), R (= Radzivilovský letopis) a T (= Trojický letopis).
 Pověst dávných let byla vydána několikrát spolu s edicemi oněch širších letopisů, jejichž součást tvořila, ve známé ediční řadě, která vychází od r. 1846. V historii jejích edic jsou důležité i dva pokusy rekonstruovat její původní text. První podnikl L. I. Lejbovič, který mechanicky spojil neshodné pasáže dochovaných rukopisů Pověsti v jeden neorganický celek plný vnitrních protimluv. Autorem druhého, úspěšnějšího, byl vynikající filolog A. A. Sachmatov 1916—1917), ale i jeho rekonstrukce je jen hypotetická. Nejvhodnější pro vydání textu Pověsti se ukazuje ten postup, který vychází z faktického znění některého starobylého rukopisu jako textu základního a v poznámkách a v komentáři uvádí textové varianty podle ostatních rukopisů. Tak je zpracována i moderní edice Pověsti dávných let, která byla publikována v r. 1950 v nakladatelství Akademie věd SSSR prací D. S. Lichačeva a v redakci V. P. Adrianové-Peretcové. Otiskuje znění Pověsti podle nejstaršího dochovaného rukopisu (tzv. Lavrenťjevského letopisu z r. 1377), obsahuje jeho překlad do nové ruštiny, literárněhistorický rozbor, archeografický přehled rukopisů, různočtení, komentář, rejstříky, mapy a různá schémata.
 Staroruský text v našem vydání je přetiskem podle této edice sovětské. V souhlase s ní je do textu zavedena soudobá interpunkce a je zjednodušen typ písma i pravopis. Zůstávají tu zachovány jery a,,jať“. Nadřádková písmena jsou zavedena do řádků, tituly rozvázány a cifry jsou zaznamenávány dnešním způsobem.
 Český překlad Pověsti vydal r. 1867 K. J. Erben s názvem Nestorův letopis ruský (viz též nové vydání v souborném Díle K. J. Erbena v r. 1940).
 
 Toto je Pověst dávných let...
 Po dlouhém čase usadili se Slované podél Dunaje, kde je nyní země Uherská a Bulharská. A od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény (podle toho), kde se usadili, na kterém místě. Jako (třeba) přišli a usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Morava; a jiní se pojmenovali Češi. A stejně i Bílí Chorváti i Srbové a Korutanci jsou titíž Slované. Když dále na Dunajské Slovany vpadli Vlaši a usadili se mezi nimi a činili jim násilí, pak oni Slované přišedše, usadili se na Visle a nazvali se Lachové; a (někteří) z těch Lachů se nazvali Polané, jiní Lachové Lutici, jiní Mazovšané a jiní Pomo-řané. A rovněž stejní Slované přišedše, usadili se i podél Dněpru a nazvali se Polané6 a jiní Drevjané, protože se usadili v lesích, kdežto druzí se usadili mezi Pripetí a Dvinou a nazvali se Dregovici. Jiní se usadili u Dviny a nazvali se Poločané kvůli říčce jménem Polota, která vtéká do Dviny — podle ní se nazvali Poločané. Slované se dále usadili kolem jezera Ilmera a nazvali se svým jménem — i vybudovali hradisko a nazvali je Novgorod. A jiní se usadili podél Desny i po Semi a po Sule a nazvali se Sever. Tak se slovanský národ rozešel, a proto i písmo se nazývá slovanské.
 Když žil, jak jsme (už) řekli, slovanský národ na Dunaji, přišli od Skýtů, to jest od Chazarů, tak zvaní Bulhaři, a usadili se podél Dunaje a stali se utlačovateli Slovanů. Potom přišli Bílí Uhři0 a zabrali slovanskou zemi. Tito Uhři se totiž objevili za císaře Heraklia, kdy táhli proti perskému císaři Chozdrojovi. V téže době byli i Obři, kteří pochodovali proti císaři Herakliovi a málem že ho nezajali. A tito Obři bojovali proti Slovanům a zkrušili Dudleby, což byli Slované, a činili násilí dudlebským ženám. Přišloli Obřínu vyjet, nedal zapřáhnout koně ani vola, ale velel zapřáhnout k vozu 5 žen a vézti Obřína; tak tedy trápili Dudleby. Obři byli vskutku velkého těla a hrdé mysli, a (přece) je Bůh vyhubil; pomřeli všichni a nezůstal ani jediný Obřín. Však existuje na Rusi až podnes přísloví: zahynuli jako Obři; a není ani jejich plemene ani pozůstalého.
 Po nich pak přišli Pečenězi a zase táhli mimo Kyjev Černí Uhři — posléze za Olega.
 Roku 6366 vytáhl císař Michael s vojsky po břehu i po moři proti Bulharům. Když pak Bulhaři viděli, že se mu nemohou postavit, žádali, aby byli pokřtěni a podrobeni Rekům. Císař pak pokřtil jejich knížata a všechny bojary a uzavřel s Bulhary mír.
 Roku 6406. Kolem Kyjeva táhli Uhři přes horu, která se nyní nazývá Uhersko, a přišedše k Dněpru, utábořili se ve stanech: konali totiž pochody jako teď Polovci. Přišedše od východu, převalili se přes velké hory, které byly nazvány hory Uherské, a začali válčit s Vlachy a Slovany, kteří tu žili. Dříve tu totiž žili Slované a Vlaši slovanskou zemi zabrali. Potom však Uhři vyhnali Vlachy a zdědili tu zemi a usadili se spolu se Slovany, podrobivše si je; i byla odtud nazvána zemí Uherskou. A Uhři začali válčit proti Rekům a poplenili zemi Thráckou a Makedonskou až po samu Soluň. A začali válčit proti Moravě a proti Čechům. Národ slovanský byl jeden: Slované, kteří seděli podél Dunaje, které zabrali Uhři, a Morava i Češi i Laši i Polané, kteří se nyní nazývají Rus. Těm totiž nejprve byly přeloženy knihy na Moravě; a nazváno bylo to písmo slovanské, kteréžto písmo je (nyní) na Rusi a u Bulharů dunajských.
 Když Slované i jejich knížata žili (už) pokřtěni, Rostislav a Svatopluk a Kocel poslali k císaři Michalovi, řkouce0: „Naše země je pokřtěna,
 a není u nás učitel, který by nás vyučoval a vzdělával a vyložil nám svaté knihy. Nerozumíme totiž ani řeckému ani latinskému jazyku. Vždyť jedni nás učí tak, a druzí zase jinak. A tak tedy neznáme ani podobu písmen ani jejich význam. Nuže, pošlete nám učitele, kteří nám mohou vysvětlit slova knih i jejich smysl." Císař Michael to vyslechl a sezval všechny íilosofy a pověděl jim všechny řeči slovanských knížat. I řekli íilosofové: „V Soluni je muž jménem Lev. Má syny, kteří rozumějí slovanskému jazyku, dva moudré syny má, mudrce." Uslyšev to císař, poslal pro ně do Soluně ke Lvovi, řka: „Pošli k nám ihned své syny Metoděje a Konstantina." Uslyšev to Lev, hned je poslal; i přišli k císařovi a (ten) jim řekl: „Hle, obrátila se na mne slovanská země, žádajíc pro sebe učitele, který by jim mohl vyložit svaté knihy, neboť to si přejí." A byli (tak) císařem uprošeni; i poslali je do slovanské země k Rostislavovi a Svatoplukovi a Kocelovi. A když (tam) přišli, začali sestavovat písmena abecedy slovansky a přeložili apoštola a evangelium. A Slované byli rádi, že slyšeli o velikých skutcích božích svým jazykem. Nato pak přeložili žaltář a oktoich i ostatní knihy. Tu proti nim někteří povstali, protestujíce a řkouce: „Žádnému národu se nesluší mít vlastní písmena kromě Židů, fleků a Latinů podle Pilátova nápisu, jejž napsal na kříži Páně." Když to však uslyšel římský papež, pokáral ty, kteří protestují proti slovanským knihám,0 řka: „Nechť se vyplní slovo knih »Chváliti Boha budou všichni národové« a druhé »Všichni budou mluviti o velikých skutcích božích jazyky tak, jak jim dá Duch svatý odpovídati^. A kdokoli tupí slovanské písmo, ať je odloučen od církve, dokud se nenapraví; neboť to jsou vlci a ne ovce, a ty se sluší znát po ovoci a varovat se jich. Vy však, dítky, buďte poslušní božího učení a neodmítejte církevní vzdělání, v němž vás vzdělal Metoděj, váš učitel." Konstantin pak vrátiv se zpět, šel učit bulharský národ, kdežto Metoděj zůstal na Moravě. Nato pak kníže Kocel ustanovil Metoděje biskupem v Panonii, na stolci svatého apoštola Andronika, jednoho ze sedmdesáti, učedníka svatého apoštola Pavla. Metoděj pak posadil dva kněze velké rychlopisce a přeložil z řeckého jazyka do slovanského všechny knihy v úplnosti během šesti měsíců, začav od měsíce března do šestadvacátého dne měsíce října. A když skončil, vzdal důstojnou chválu a slávu Bohu, který prokázal takovou milost biskupu Metodějovi, nástupci Andronikovu. Jest tedy slovanskému národu učitelem apoštol Andronik, neboť přišel až do Morav, i apoštol Pavel tu učil; vždyť tu je Ilyrik, do něhož až dorazil apoštol Pavel; zprvu tu totiž byli Slované. Pavel je tudíž učitelem i slovanskému národu a od toho národa jsme i my, Rusové; tak tedy i nám Rusům je Pavel učitelem, poněvadž učil slovanský národ a ustanovil slovanskému národu jako biskupa a nástupce po sobě Andronika. A národ slovanský a ruský je jedno a totéž; od Vargajů byli totiž nazváni Rusové, ale zprvu (to) byli Slované; a i když se nazývali Polané, přece (jejich) řeč byla slovanská. Polané byli nazváni proto, že byli usazeni v poli, ale jazyk slovanský (byl) jeden.
 
 CRONICA PRZIBICONIS DICTI PULKAUA
 KRONIKA, ZVANÉHO PULKAVA

 Kronika Pulkavova začíná rozchodem lidstva při stavění věže babylonské (zvláštní pozornost se věnuje původu a rozchodu Slovanů) a jsou v ní vylíčeny české dějiny až do roku 1330.
 Autorem kroniky je Přibík Půlkava z Radenína, který byl v letech 1373 až 1378 správcem školy u kostela sv. Jiljí v Praze, poté působil jako farář v Chudenicích, kde také v roce 1380 zemřel. Kroniku začal sepisovat bud v r. 1374 nebo brzy potom; velký podíl na tomto díle měl sám Karel IV, který dal Půlkavovi obstarat potřebný materiál, jako byly různé letopisy a listiny, a podílel se na výběru a uspořádání celé látky. Půlka va ve svém díle čerpal především z Kosmy, z legend o českých svatých, z Kosmových 'pokračovatelů, z Kroniky Dalimilovy, Zbraslavské, Františkovy, Benešovy, z breviáře kostela pražského a z mnoha listin. Některé své informace, mezi nimi zvi. informace o říši Velkomoravské, však zřejmě čerpal ze spisů, které se nám nedochovaly. Vedle latinského textu se dochoval i český překlad, který vznikl brzy po sepsání textu latinského. Soudí se, že alespoň část tohoto překladu pořídil sám Půlka va.
 Historická cena tohoto pramene spočívá především v tom, že nám zachycuje zprávy z různých nám neznámých spisů, ale zároveň i v celé koncepci, usilující předložit čtenáři dějiny českého státu v té podobě, jak to odpovídalo politické linii Karla IV.
 Poznámka k textově kritickému aparátu: Základem našeho vydání je tzv. rukopis pulawský ze 14. stol., uložený v kapitulní knihovně krakovské. V textově kritickém aparátu však uvádíme navíc — ve shodě s Emlerovým vydáním ve FRB — i některá místa z Kroniky minority Mikuláše Čecha, a to ta, která jsou přejatá odjinud než z Půlka vy (rukopis minority Mikuláše Čecha označujeme číslem 3). Mikuláš Čech sice ve svém díle kroniku Pulkavovu věrně napodoboval, takže se oba spisy často úplně shodují, proti Půlka vovi se však v jeho díle objevuje i řada přídavků, které autor čerpal z jiných kronik, ba i z listin; mimo jiné použil také dnes ztraceného díla Gesta Moravorum.
 Použitý text: Cronica Przibiconis dicti Pulkaua, ed. J. Emler, FRB V 3—207.
 Krouika Přibíka, zvaného Pulkava
 Léta Páně osmistého devadesátého byl v městě Velehradě pokřtěn vévoda Bořivoj3 spolu se svou ženou, blahoslavenou Ludmilou, od blahoslaveného Metoděje, arcibiskupa moravského, z návodu krále Moravy Svatopluka — tomuto moravskému králi v oněch dobách vévoda český podléhal. Témuž králi také podléhaly země, totiž Polsko a Rusko, a hlavním městem Moravského království bylo město Velehrad. Toho roku se však přihodilo, že král Svatopluk protiprávně pozvedl zbraně proti svému pánu a kmotru, císaři Arnulfovi. Proto císař, pán a kmotr jeho, shromáždil proti němu vojsko s celou Germanií na jedné straně a s Huny neboli Maďary na straně druhé. Když pak král Svatopluk viděl, že se nemůže postavit císaři na odpor, tu v poli uprostřed svého vojska nepozorovaně zmizel, vsedl tajně na koně,_ uprchl odtud a odebral se na jedno místo na vrcholu jakési hory zvané Sombor, na němž tehdy přebývali tři poustevníci. Sám král Svatopluk nakonec pak — aby zůstal nepoznán — zabil svého koně, meč ukryl v zemi a přistoupil k zmíněným poustevníkům jako neznámý člověk. Ti ho přijali mezi sebe jako poustevníka, byl ostříhán a přijal jejich oděv; i zůstal tam s nimi až do té doby, kdy poznal, že mu hrozí nebezpečí a hodina smrti. Tehdy teprve zmíněný král oněm poustevníkům vyjevil, kdo je, a hned potom zemřel. Království jeho drželi jeho synové po krátkou dobu, avšak méně šťastně. Jeho syn totiž, který po něm spravoval království, chtěl v jakýsi sváteční den lovit poblíž města Velehradu v lese, který se nazývá Greczen, a vzkázal arcibiskupovi svatému Metoději, aby na něj počkal se slavnostní mší, než se vrátí. A blahoslavený arcibiskup na něho čekal až do poledne, ale když jej přepadla obava, že zanedbá službu boží, sloužil mši, aniž krále počkal. Když se však král vrátil z lovu a doslechl se, že arcibiskup sloužil mši a že již obětoval tělo Páně, rozhněval se, vstoupil do chrámu se psy i s lovci a vyvolal trubkami lovců a štěkotem psů velký hluk a povyk. A došel takto až k oltáři, pohaněl arcibiskupa svatého Metoděje a vyšel ze zmíněného chrámu. Pro toto pohanění a rouhání vyobcoval arcibiskup po skončení mše uvedeného krále z církve a uvalil zákaz sloužit mši a klatbu na celé království moravské. A když to učinil, odebral se do Čech k vévodovi Bořivoji, kterého pokřtil. Když ho tehdy posílil ve víře, odešel odtud do Říma a tam nalezl svého bratra, svatého Cyrila, který kdysi dříve pokřtil Svatopluka, zmíněného krále Moravy, a celé království moravské a zanechal tam po sobě právě svatého Metoděje jakožto arcibiskupa. Onen blahoslavený Cyril obrátil na víru Moravu i mnohé jiné slovanské krajiny. Sám také tělo blahoslaveného Klimenta papeže, učedníka svatého apoštola Petra, z mramorového chrámu, který onomu kdysi postavili andělé v moři, vyzvedl z hrobu, když již moře pro hříchy lidí vyschlo, a odnesl je s sebou na Moravu; a když potom odcházel z Moravy, odebral se do Čech a tělo svatého Klimenta nesl s sebou. Toto svaté tělo uchoval v hradě Vyšehradě v chrámu svatého Klimenta po tři léta. Poté odešel se zmíněným tělem do Říma, a když dosáhl od papeže dovolení, založil v městě Símě k poctě blahoslaveného Klimenta chrám a v něm tělo svatého Klimenta uložil. V témže chrámě byl také sám pochován spolu se svým bratrem svatým Metodějem a od tohoto chrámu se až do dnešního dne odvozuje název jednoho kardinála. Protože i onen blahoslavený Cyril dávno viděl nepoddajnost a nevíra Moravanů a Slovanů, požádal papeže, aby ráčil shovívavě povolit, aby mohli mši i ostatní služby boží sloužit ve slovanském jazyce; nevěřil totiž, že by jinak mohli býti ve víře utvrzeni. Papež tuto žádost považoval za žert, a když o tom jednal a radil se ve shromáždění kardinálů a mnohých biskupů, zazněl náhle z nebes hlas, který pravil: Veškerý duch ať chválí Hospodina a všichni jazykové ať ho vyznávají. Když papež uslyšel ten zázrak, na věky tehdy ustanovil, že mše a ostatní služby boží mohou být slouženy slovanským jazykem. A tak až dodnes jak biskupové, tak i kněží slouží ve slovanském jazyce mše i jiné služby boží v arcibiskupstvích a krajích splitském, dubrovnickém, jadranském a u všech jejich sufraganů i v mnohých jiných biskupstvích.
 Shora uvedený král, syn řečeného kdysi Svatopluka, krále Moravy, byv vyobcován z církve svatým Metodějem, zmíněným arcibiskupem — jak jsme předeslali —, žil krátkou dobu, ztratil své Moravské království a to bylo takto vyhlazeno. Neboť zčásti je vyplenili Maďaři, zčásti východní Teutoni čili Austrijci a zčásti Poláci0, kteří si je po kusech mezi sebou rozdělili velkou svou mocí; a tak bylo Moravské království úplně vyhlazeno, zpustošeno, rozsápáno a roztrháno, město Velehrad do základů rozbořeno a potom král, království i arcibiskupství moravské úplně pokleslo a přestalo existovat. Přece však po sto dvaadevadesáti letech, to jest léta Páně tisícího osmdesátého šestého, bylo království zásluhou Jindřicha, třetího císaře tohoto jména, za souhlasu knížat říše obnoveno a přeneseno do Čech. Neboť tento císař povýšil českého vévodu Vratislava na krále a zřídil království České, z království Moravského pak učinil markrabství a toto markrabství podrobil království a koruně české — spolu s knížectvími a zeměmi, totiž s Polskem, Ruskem a mnohými jinými vévodstvími a zeměmi, které dříve, za časů Svatopluka, posledního krále Moravy, náležely ke království Moravskému — jak právě se s větší šíří toto navrácení a přenesení spolehlivě líčí v následujících výkladech, totiž v kapitole o životě a vládě Vratislava, prvního krále českého.
 
 GRANUM CATALOGI PRAESULUM MORAVIAE
 JÁDRO KATALOGU BISKUPŮ MORAVSKÝCH

 Jde o krátkou kroniku olomouckých biskupů. Dílo je kompilace ze zač. 15. stol.
 Použitý text: Granum catalogi praesulum Moraviae, ed. J. Loserth podle rkp. č. 205 Olomouckého kapitulního archivu v časopise Archiv für osterreichische Geschichte, 78 (1892) 6—97.
 
 Jádro katalogu biskupů moravských
 Léta Páně 886 byl Svatopluk starší, král Moravy, pokřtěn od blahoslaveného Cyrila.
 887 týž král se postaral o to, aby byl blahoslavený Cyril povýšen na arcibiskupa velehradského.
 891 blahoslavený Cyril přenesl tělo svatého Klimenta, papeže a mučedníka, ze svého chrámu velehradského do římské kurie.
 892 blahoslavený Cyril se zřekl arcibiskupského úřadu velehradského a dosadil do něho místo sebe blahoslaveného Metoděje.
 894 blahoslavený Metoděj pokřtil Bořivoje, vévodu českého, manžela svaté Ludmily.
 900 blahoslavený Cyril odešel v Římě v basilice blahoslaveného Klimenta ke
 Kristu a byl pohřben vedle těla blahoslaveného Klimenta.
 Téhož roku Bohu oddaný král Svatopluk starší odešel ze života. Na jeho místo v kralování nastoupil Svatopluk mladší, kníže klamu a dychtivý liché slávy. Ten vzdorně pohrdal zákonem Páně a jak samotnému blahoslavenému Metoději, tak i kněžím božím způsobil přečetná příkoří. A proto (Metoděj) stihl tohoto krále, jeho dvořany i všechny členy jeho družiny klatbou.
 Téhož roku se odebral blahoslavený Metoděj do Říma, chtěje s sebou přivésti zpět blahoslaveného Cyrila, aby uklidnil vzpurnost zpupného vládce Svatopluka.
 901 blahoslavený Metoděj je poslán papežem Janem VIII. na pozvání samotného krále Svatopluka zpět do svého velehradského chrámu, podepřen
 papežským požehnáním.
 907 Císař Arnulf zpustošil pro vzpouru krále Svatopluka ohněm a mečem moravské království.
 Téhož léta Páně se blahoslavený Metoděj s pláčem a nářkem nad zpustnutím svého stáda a nad vyvrácením moravského království odebral ze svého sídla do Eíma do basiliky blahoslaveného Klimenta.
 912 blahoslavený Metoděj tamtéž zemřel a byl důstojně pohřben vedle těla bratra blahoslaveného Cyrila. Po jeho smrti zůstalo místo biskupa moravského téměř po pět let prázdné.
 915 Království moravské bylo zásluhou císaře Arnulfa — is manželkou — navráceno králi Svatoplukovi.
 916 Když byla země moravská poněkud uspořádána, nastoupil Jan jakožto první biskup moravský po blahoslaveném Metodějovi.do biskupského úřadu a seděl (na stolci biskupském) v chrámě svatého Petra ve Velehradě, někdejším to metropolitním sídle, dvacet pět let a tam v míru zemřel.
 942 Silvestr byl vysvěcen jako druhý biskup moravský a seděl (na stolci biskupském) devatenáct let.
 961 zemřel pan Silvestr, druhý biskup moravský; po jeho smrti zůstalo biskupství po deset let neobsazeno; neboť po ta léta bylo sloučeno s kostelem řezenským až po dobu svatého Vojtěcha, jak následuje.
 971 za časů svatého Vojtěcha, druhého biskupa pražského, v třetím roce trvání jeho biskupského úřadu, bylo moravské biskupství spojeno s biskupstvím pražským — když to stvrdili papež Benedikt VII. a císař Otto II. a když připojil souhlas i bohabojný Boleslav, vévoda český—, a to až po dobu Se vera, šestého biskupa pražského, a vévody českého Vratislava.
 920 království moravské přešlo odstoupením krále Svatopluka na osobu vévody českého.
 
 CHRONICON MONACENSE KRONIKA MNICHOVSKÁ
 Dílo má název podle rukopisu, který je uložen v Mnichově. Jde o uherskou kroniku, kterou sepsal v 15. stol. neznámý autor, patrně cizinec, a jež je v zásadě zkrácenou, často doslovnou versí textu zvaného Chronicon pictum Vindobonense (viz Chronici Hungarici compositio saeculi XIV). Protože kronika končí rokem 1330, má se za to, že autor použil nějakého rukopisu, který byl na konci porušen.
 Použitý text: Chronicon Monacense, ed. A. Domanovszky, SRH II 53—86.
 
 Kronika mnichovská
 5 Král Attila si vezme za manželku Mikolt, nadmíru krásnou dceru krále Braktanů, a z toho důvodu přestoupil při souloži míru, tak jak to míval ve zvyku při pití. A když plně ukojil smyslný chtíč, vyrazila mu ve spánku z nosu krev, zalila mu ústa a zalkl se. Nad jeho smrtí užasl svět...
 9 Za onoho druhého vpádu Hunů tedy prošli královstvím Bessů, Bílých Kumánů, Susdalskem a přes město Kyjev, nato táhli přes Alpy a potom vstoupili do pomezí Uher, to jest do Erdely. Tam připravili pro své ženy a pro svůj majetek sedm hliněných hradů, pročež se toto místo nazývá Sibenburg. Obávajíce se tam vpádu sousedních velmožů, ustanovili mezi sebou sedm…
 
 EXCERPTA AVENTINI EX ANNALIBUS IUVAVENSIBUS ANTIQUIS DERIVATI
 AVENTINOVA EXCERPTA ZE STARÝCH LETOPISŮ SOLNOHRADSKÝCH

 Jde o údaje, které v r. 1517 vypsal v klášteře altaišském (srov. výklad sub Annates Altahenses maiores) významný bavorský historik Aventinus z nějakého
 exempláře, který obsahoval dnes ztracené Ann. luvavenses antiqui, nebo alespoň nějaké letopisy z těchto análů odvozené a taktéž nezachované (z Ann. luvavenses antiqui jsou odvozeny např. i Ann. luvavenses maximi, zastoupené v našem výboru). Těchto excerpt využil pak Aventin ve svém díle Annates Boiorum (viz. Johannis Aventini Ann. Boiorum).
 Použitý text: Excerpta Aventini ex Annalibus Iuvavensibus antiquis derivati, ed. H. Bresslau, MGH SS XXX 2,743—744 (tvoří část většího souboru Annates exAnnalibus Iuvavensibus antiquis excerpti).
 
 Aventinova excerpta ze starých Letopisů solnohradských
 854 Hrabě Ratbod uvolnil na východě hranici. Rostislavovi způsobil ztrátu.
 856 Karloman dostal do správy pomezí, je mu svěřena východní marka. Shromáždil vojsko a vytáhl proti nepřátelům přes...?
 857 Byla velká záplava. Množství Rostislavova lidu je pobito, Hrabě Richard je poslán do vyhnanství. Vzpoura Pabona se spojenci hrabaty. Karloman pustoší při (řece) Schwarzau.
 858 Rostislav uzavřel přísežnou smlouvu s Karlomanem a znovu začaly být obnovovány zpustošené kraje Bojů; setrvávali v míru a bez války.
 872 Karloman zamířil s vojskem do nejzazších končin Moravanů; když získal kořist, vrátil se jako vítěz.
 907 Pobití Bavorů u Bratislavy.
 
 IOANNIS AVENTINI ANNALES BOIORUM
 JANA AVENTINA LETOPISY BAVORŮ

 Jde o dílo založené na velké řadě pramenů, z nichž některé se nám nedochovaly; jeho autorem je humanista bavorského původu Johannes Aventinus — vlastním jménem Jan Turmair — (1477—1534). Letopisy popisují události do r. 1460.
 Použitý text: loannis Aventini Annalium Boiorum libri VII, ed. N. H. Gun dli ngius, Lipsiae 1710.
 
 Letopisy Bavorů od Jana Aventina
 I, IV 6 Venedy jsou v naší řeči, ve své Slovany; jsou zpravidla dvojího jména, jsouce rozděleni na příslušníky mnoha národů. Neboť když za vlády Justiniána prvního přešli Dunaj, obsadili i Dalmácii, Liburnii, Illyrikum, část Panonie a Norika, jak se ta oblast dosud nazývá Slavonií. Postačí vyjmenovat nejmocnější národy: Čechy v jejich, Boemy v naší řeči, Poláky, Mazovšany, Moravany, Podolany, Rusy a Litevce.
 IV, IV 12 Poté se spolčili jiné neobyčejně divoké národy Venedů (snad postačí vypočítat hlavní z nich); Srbové, Čechové, Obodriti, s těmi sousedili Veletabové a Veleti; tito vynikali mocí i počtem lidí a byli mezi nimi pokládáni za nejdivočejší. Většinu těchto Venedů vystřídali Sasové, kteří se přesunuli za saských císařů na ta místa.
 IV, IV 13 Odtamtud se pod vedením Bizona, knížete Obodritů, kteří byli přátelé a spojenci, odebere do území Veletů. Pustoší pole, zapaluje osady a příbytky, zápolí v boji s Velety a Čechy. A když je porazil, ostatní Venedové se mu vzdali bez boje.
 IV, IV 15 Nahoře byly Bavory, rozkládající se k západu, dole území Hunů, jinak také území Avarů. Tak jak o tom poučuje papež Evžen II., když píše biskupům bavorského království, totiž Eathfredovi favianskému, nyní vídeňskému,2 Metoději auguturskému neboli juliomontskému či olomouckému, Alchvinovi nitranskému, Annonovi vetvarskému i Tutundovi a Mojmírovi, králům moravským, aby byli poslušni Urolfa, arcibiskupa loršského, biskupa pasovského, svého pastýře a církevního otce.
 IV, IV 23 Karel táhne bez ztráty vojáků a bez jakéhokoliv odporu s trojnásobným vojskem dále až k Rábe a k jejímu soutoku s Dunajem. Zde má po několik dní pevný tábor. A když nebylo koho porážet, upevní tu krajinu, které vojensky dobyl, mocnými záštitami. Nepřátele oddělí pevnými hradbami a navršenými valy. Potom poručí, aby Gerold, správce Bavor, zakládal osady Bavorů, káže stavět chrámy a rozdělí pole, louky i vinice, jak jsou o tom zachovány staré listiny, mezi prefekty, jezdce, představené mnichů a biskupy bavorské; v církevním ohledu je podřídí biskupu pasovskému. A ta krajina byla tehdy nazvána Austria, to jest východní pomezí Bavor, a nese to jméno doposud. Jsouc podřízena již vlastním vladařům, stala se pramáteří našich králů a císařů. A ta část Norika byla Římany nazývána Norikum pobřežní, později Kugilandie podle Eugiů, Langobardie podle Langobardů, též Hunie a Avarie a potom dostala název Východní Bavory, to jest v naší řeči Austrie. Protože častě ji měnila své obyvatele, obdržela i různé názvy.
 IV, V 23 Mezitím co se toto děje, syn Karel stáhne sbory Bavorů a Švábů a s mocnou silou vyrazí proti Venedům neboli Slovanům, kteří se nazývají v jazyce Římanů a Němců Boiemové a ve svém Čechové. V bitvě zabije Zecha, krále tohoto národa, pokoušejícího se zabránit našim v příchodu do Hyrkánského lesa. Poté pronikne bez jakékoliv zábrany přes Hyrkánský les do Čech: ohněm a mečem zpustoší celou zemi: uvede ten velmi divoký národ v poslušnost a jako vítěz se v triumfu navrátí k otci.
 IV, VII 51 Karel přidá ke království Franků, které dostal od otce, stejně veliké území a ještě daleko více... marku Venedů, Dalmácii, Slavonii, dolní Norikum, Panonie, Hunii, Avarii, Dákii, Sasko, velmi divoké a silné národy Venedů neboli Slovanů: Srby, Moesy, Boiemy, Čechy, Moravany...
 IV, X 16 Nato překročiv Dunaj, přemluví Urolf Moravany, národ rovněž venedský, aby přijali naše náboženství. Vévodu Mojmíra s jeho lidmi a celým národem vybídne k poznání pravdy. Za biskupy, kteří by je horlivě učili, ustanoví Metoděje v Iuliomontiu a Adalvina v Nitře. Ta města mají dodnes ta jména.
 IV, X 27 Ludvík, král bavorský, táhne s vojenskými sbory proti Bulharům a vyžene nepřátele z Panonie a Bavor. Východnímu pomezí dá za strážce vojevůdce Eat bodá. Brynna, jinak Pribinu, moravského krále, který bydlil se svým synem Kocelem za Dunajem na severním břehu, když k němu přišel, laskavě přijal, vzdělal ho v křesťanském náboženství v Traismě (to je osada solnohradského biskupa v Austrii), v chrámě sv. Martina ho dá pokřtít a svěří ho svému legátu Ratbodovi. Patřila pak Brynnovi města Nitra, Pisonium, jež se též nazývá Bratislava,6 a Brno, které má dodnes po něm jméno. Adelram, arcibiskup solnohradský vysvětí v Nitře chrám.
 IV, XII 7 Na východním pomezí Bavor se vzbouří proti bavorskému králi Moravané, národ to venedský neboli slovanský, kteří tehdy obývali severní břeh Dunaje tam, kde ten teče podél dolního. Norika a horní Panonie. Původci nepokoje Rostislav a Brynno se synem Kocelem byli z rozkazu krále Ludvíka vytlačeni vojevůdcem bavorského pomezí Ratbodem ke vzdálenějším Venedům, kteří byli poslušní Ratimara. Král bavorský tehdy obsadí venedská města Brynnu, Pisonium, Nitru a ostatní hrady a odebere se do Bavor.
 IV, XII 13 Mezitím Moravané usilují o převrat a král Ratimar, k němuž — jak jsme výše uvedli —. se utekl Brynno, se zdráhá poslouchat bavorské prefekty a pohrdá bavorskou vládou. Bavorský král přikáže Ratbodovi, vévodovi austrijského pomezí, kterého nazýváme markrabětem, aby vytáhl proti Ratimarovi s co nejsilnějším vojskem, a uloží Ratbodovi, aby zrádného muže nepřestal pronásledovat dříve, než by ho buď zabil anebo ze země docela vyhnal. Ratimar a Brynno, vládci Venedů, ne nepřipraveni postupují vstříc našim a srazí ses Bavory v bitvě. Avšak když ztratili mnoho lidí, obrátí se na útěk: a protože jejich postavení bylo beznadějné, utekou se s těmi, kteří vyvázli z vraždění, k Bulharům do Moesie za Sávu.
 IV, XIII14 Ratimar tam zahynul, Brynno pak omrzelý vyhnanstvím — když bez syna, bez domova bloudů mimo vlast — spoléhaje se na šlechetnost bavorského krále Ludvíka přejde přes řeku Sávu, obdržev veřejnou záruku od Salacha, správce onoho pomezí, do království bavorského a je týmž správcem poslán do Eezna k bavorskému králi Ludvíkovi: a dosáhne nejen milosti za své předchozí činy, nýbrž získá opět i města Nitru, Bratislavu, Brno a jiná, která ztratil.
 IV, XIII 20 V srpnu vytáhne (Karel) se svým vojskem proti bouřící se Moravě, která byla velice rozsáhlá. Na západě sousedila s Čechami, na východě a jihu vybíhala tehdy spolu s Dunajem skoro až k Černému moři a končila na hranicích Evropy. Její král byl považován na nejvyššího vladaře Slovanů. Po uspořádání poměru dosadí germánský vládce do čela toho národa Rostislava, synovce Mojmírova; Nitře, Brnu a příslušnému kraji ustanovil již dříve za správce Brynna, rovněž Veneda; přes Čechy se pak vrátí do Řezna.
 Král Ludvík... potlačí prostřednictvím svého syna Ludvíka Čechy, kteří zamýšleli výpad, přinutí divoký národ, aby vyslal své posly žádat o mír a aby dal rukojmí. Prvého října slavnostně koná v Mohuči sněm předáků Germánie. Vyslechne a propustí posly svých bratrů, totiž císaře a Karla: rovněž Normanů a Slovanů.
 IV, XIII 28 Čechové, národ chtivý války a kořistění, se opět vzbouří. Arnošt, vévoda pomezí Noriků, který zaujímal mezi královými oblíbenci přední místo, vytáhne proti Čechům s velkým počtem vojáků, jezdců, náčelníků a velitelů: a naši útokem vniknou do nepřátelského tábora opevněného rozlehlou hradbou, největším náporem jej obléhají a na obou stranách jsou mnozí zraňováni. Z našich byl zraněn šípem na levém koleně Thakulf, správce srbského pomezí, muž ve válce nad míru zdatný. Nepřátelé se domnívali, že tak velkému vojsku se nebudou rovnat svými silami, a pošlou posly s prosbou o mír a vydají žádaná rukojmí: slíbí, že učiní, co jim bude přikázáno, a žádají, aby mohli promluvit s Thakulfem, jemuž více důvěřovali, protože znal jazyk a mravy Venedů.
 IV, XIII 29 Míšeňský správce Thakulf vyslechne tedy Čechy před táborem sedě na koni a zatajuje bolestné zranění; jejich prosby oznámí radě předáků. Avšak někteří z vůdců jsou jati závistí pro to, že by se mělo dostat slávy za pokoření Čech Thakulfovi, a zatím co se ostatní s Čechy domlouvají o míru, chopí se zbraní a zaútočí proti zvyklosti i mezinárodnímu právu na Čechy, kteří nepomýšlejí na nic zlého, neboť jednali s našimi o mír. Venedové vzývá vše na pomoc boha, mstitele věrolomnosti, statečně se stavějí na odpor, pobíjejí Němce, rozhánějí je a zabíjejí jako dobytek: obrátí Franky na útěk a zaženou zpět do tábora. A zatímco naši přihlíželi z tábora a neodvažovali se vyrazit, olupují mrtvoly zabitých: na to se všech stran obstoupí tábor a vyhrožují Němcům zkázou.
 IV, XIII 30 Naši zbaveni naděje uniknout anebo klást odpor, vyšlou prosebné poselství, žádají alespoň o život. Čechové přijali rukojmí, a když je zbavili zbraní a oloupili o majetek, jinak jim dovolili, aby se bez úrazu veřejnou cestou vrátili do svých domovů. V těch dnech byl v Hochstadtu (je to vesnice na území mohučském) jakýsi člověk z popudu zlého ducha zachvácen šílenstvím: a onen škodlivý duch, zneužívaje jazyka nemocného člověka, se vychloubal, že to on se svými druhy stál v čele české války, že zasel mezi velitele nesvornost a že svedl Němce k boji s Venedy a že jeho působením bylo prolito převeliké množství lidské krve.
 IT, XIII 42 Rostislav, ustanovený našim králem Moravanům a Slovanům za místodržitele, se vzbouří, zdráhá se vykonávat příkazy a nazývá se králem. Ratbod, bojovný to muž, který byl minulého roku zbaven úřadu prefekta> je opět postaven do čela austrijskému,. to jest východnímu pomezí bavorskému v Panonii. Sám král Ludvík sjednal odevšad silné vojsko, vytáhne z Sezná a s vojskem k boji připraveným a pohotovým vytáhne proti Venedům: vše naplní požáry, vražděním a pleněním a obležením uzavře Rostislava, který se držel na jakémsi velmi pevném místě. Nepřátelé se zatím nerozvážně pokoušejí dobýt tábora našich a jsou od Němců rázně přijati a úplně zničeni. Vládce východních Frank, nedoufaje, že by se mohl zmocnit tak opevněného místa bez škody svých lidí, odejde odtud s vojskem a navrátí se do Řezna. Domníval se, že nepřítele dostatečně potrestal a že se ten napříště bude zdržovat zbraní pro novost té věci.
 IV, XIII 43 Avšak dopadlo to daleko jinak, než jak Ludvík myslel. Neboť Rostislav, když uslyšel, že král je poněkud více vzdálen, překročiv Dunaj, přejde s nepřátelským úmyslem do Bavor, obrátí správce Ratboda na útěk a všechno podél Vídeňského lesa zpustošil a spálil.
 IV, XIV 3 Na východním pomezí Bavor postaví proti Venedům, Moravanům a Bulharům svého nejstaršího syna Karlomana. Sám pak shromáždí vojenské sbory, přejde územím Srbů za Labe, porazí v bitvě Venedy usazené za Labem (tam, kde kdysi byli Svévové) a uvede je v poslušnost. A když přijme rukojmí, učiní je poplatnými. Z našich padli s přemnohá jinými Bardo a Erpf, velitelé jízdy; Ludvík rovněž pronikne Čechami. Potom se uchýlí k přezimování do Bavor do Řezna.
 IV, XIV 6 Mezitím dojdek bouřím u Slovanů, početného a divokého národa Velké Germánie. Slavitěh, syn Vistracha z českého knížecího rodu, se dostal s bratrem do sporu o moc: vyžene bratra z Čech a zmocní se vlády; našeho krále pak není poslušen. Bratr uprchne jako vyhnanec ke králi a dosáhne od něho vévodství. Arnošt, vévoda severního pomezí Bavor, Rudolf, dvorní hrabě, a Otakar, biskup eichstadstský, zamíří s vojenskými sbory do Čech, mocí přivedou zpět českého vyhnance a dosadí ho domácímu obyvatelstvu za vládce.
 IV, XIV 7 Slavitěh se hleděl zachránit útěkem a uprchl k moravskému králi Rostislavovi. Karloman, syn našeho krále, shromáždí vojenské sbory z Bavor, kam až sahají k jihu a východu, a společně s Brynnem, králem Venedů, který sídlil při Dunaji, pozdvihne zbraně proti Moravanům. Rostislavova vojska porazí, rozdrtí, celou Moravu (kde kdysi sídlili Kvádové, národ svévský, Gepidové a Dákové neboli Geti a Gotové) zpustoší pleněním, ohněm a mečem: podsekává obilí, pálí pole a domy, odhání stáda: odvádí do zajetí hochy, dívky, muže, ženy, občany, rolníky, sluhy, i lidi urozené. Všechno až k řece Svratce naplní žalem, vražděním a kořistěním. Tím konečně přinucen pošle Rostislav nejprve vyslance ke Karlomanovi, aby žádali o mír. Když dostal záruku, přijde potom jako prosebník, a zřeknu v se královského titulu, přísahá na slova Karlomanova. Slíbí, že bude každoročně platit uložené poplatky. Když byli Slované takto uklidněni, počaly byt bavorské pustiny znovu obývány a začalo se s obnovou měst a osad v Austrii a v Panoniích.
 IV, XIV 1Východní král Ludvík... přikáže, aby Severní zemi a záliv Kodaňský hájil proti Dánům a zalabským Venedům syn Ludvík a aby Východní část hájil proti Moravanům a Bulharům rovněž jeho syn, Karloman.
 IV, XIV 40 Vévody panonského a korutanského pomezí, Engilšalka, Viléma a Paba, zbaví jejich hodnosti, protože prý tím, že se svářili, dali Rostislavovi příležitost povstat a zpustošit zemi, a vyžene je z území, jež jim svěřil jeho otec. Oni v podezření, že se to stalo na příkaz krále Ludvíka, se uchýlí k Rostislavovi, králi Moravy. Karloman postaví za správce pomezí Bavor, Korutanů a Venedů své přátele. Odtud se zrodilo podezření, jako by snad usiloval odpadnout od svého otce a přisvojit si Austrii, to jest panství na východě.
 IV, XIV 43 Rostislav, král Venedů (který, jak jsme uvedli, se odevzdal v ochranu Karlomanovu), vyrazí v nepřátelském úmyslu s vojskem proti Brynnovi, Ludvíkovu příteli a rovněž vévodovi Slovanů, kteří tehdy obývali severní břeh dunajský, a jeho v boji porazí a zabije. Engilšalk a Vilém, kteří byli předtím Karlomanem zapuzeni, se utekou k Ludvíkovi: veřejně před otcem Karlomana těžce obviní; nařknou ho z touhy po vládě a ze zamýšlené otcovraždy: lživě ho obviní z toho, že z jeho podnětu se Rostislav znovu chopil zbraní a že Brynno, muž králi nejvěrnější, byl zavražděn.
 IV, XIV 47 Mezitím Ludvík sebrav vojsko, jako by chtěl táhnout proti Rostislavovi, vyrazí z Řezna, aby spojil své sbory s pomocnými sbory Bulharů.
 IV, XIV 49 Když poručil synu Karlomanovi, aby se vzdálil z bavorského království a usadil se ve starých Francích, a když ten poslušně vyhověl, obrátí všechen válečný nápor proti moravskému vládci Rostislavovi. V měsíci srpnu překročí se všemi sbory Dunaj a uzavře nepřítele nejtěsnějším obležením v silně opevněném hradu, j enž se nazývá Děvín. Donutí ho, aby jako prosebník žádal o mír, aby dal rukojmí, jaká mu uloží, a sám aby znovu vyřkl přísahu, že se svěřuje do jeho ochrany, a to aby učinili i jeho předáci. A když to bylo — jak zamýšlel — provedeno, vrátí se jako vítěz do Bavor.
 IV, XIV 52 Zatím co toto prostřednictvím poslů oznámí otci, Karloman, spoléhaje se na oddanost Bavorů a Korutanců, táhne do Bavor. Jakmile se tito dověděli o Karlomanově příchodu, odpadnou všichni od Gundakara, nenáviděného pro svou věrolomnost, a rychle se shromáždí kolem králova syna. A protože ho (Gundakara) pronásledovalo vědomí zločinů, uprchne k Moravanu Rostislavovi.
 IV, XIV 54 Ludvík, syn našeho krále Ludvíka..., poručí vojenskému veliteli Jindřichovi odebrat se k Rostislavovi s tím, aby Moravana přiměl napadnout krále zezadu, a že on sám zaútočí zpředu.
 IV, XIV 57 Karloman překročiv Dunaj, napadne Moravany a jiné Venedy, kteří byli poslušní Rostislava, a když se dvakrát srazil s nepřítelem, dvakrát ho porazil. A kolik jen země mohl ve dvaceti dnech projít se svým vojskem, tu zpustošil ohněm, mečem a loupením. Zmocní se obrovské kořisti, když ničeho neušetřil a zuřil stejným dílem vůči lidem, dobytku, polím a příbytkům, navrátí se v měsíci květnu bez ztráty na vojsku do austrijského území Bavor.
 IV, XIV 58 Ale opět se pozdvihnou v mnohem větší síle přemnohé slovanské národy. Čechové činí nájezdy na bavorské pohraničí, některé kraje vypalují, odhánějí dobytek a ženy odvádějí do zajetí, Srbové a Suselci plení Durynky a pobíjejí přemnoho našich lidí, kteří se jim pokusili méně opatrně postavit na odpor. I Rostislav byl ve zbrani a svým sborům postavil do čela zběha Gundakara, který byl kdysi vévodou austrijského pomezí.
 IV, XIV 59 Král bavorský a franský sám se zastavil v Řezně, ale prostřednictvím svých vojevůdců přinutil znovu k poslušnosti odbojné Srby a Čechy. Jeho syn Karloman porazil dvakrát vojska Moravanů a způsobil Rostislavovi převelikou porážku. Jeho vojevůdce Gundakara, muže velmi bojechtivého, na jehož radu se Rostislav a Venedové tolikrát vyprošťovali zpod vloženého jha, v bitvě zabil. Současní spisovatelé vyprávějí, že tu zasáhla pomoc z nebes a že se této války ziičastnil svatý Emmeram, mučedník ochraňující Bavory. Neboť dříve než byl Gundakar zabit, řekl prý ke svým: „Jděte, nejstatečnější spolubojovníci, vy braňte vlast, oltáře, krby, manželky i své děti, mne, mne však strhuje můj osud; přichází osudná hodina, doléhá na nás nebeský hněv. Svatý Emmeram, při jehož svatých ostatcích jsme slíbili věrnost králi Ludvíkovi i jeho synům, zadržuje můj štít a kopí: paže i oči spoutává: ruce i nohy, všechny klouby, všechny údy pevně stáhl řemeny, že ani ruku nemohu přiložit k ústům." Sotva to dořekl, naši prorazí nepřátelský šik, usmrtí přeběhlíka a ostatní jsou od Bavorů beztrestně vražděni jako dobytčata. Když dosáhl Karloman tak velikého vítězství, projde bez odporu nepřátelskou krajinou a vypaluje příbytky i sýpky: požal i obilí a nic neponechal nedotčené. Obyvatelé se utekli na nejvíce opevněná místa. Sám zamířil zpět domůs velkým počtem zajatců, dobytka a jiných věcí. Když to bylo synovým listem oznámeno králi do Eezna, byla nařízena děkovná slavnost, byly vzdány díky Bohu nejlepšímu a největšímu, byla (mu) prokázána pocta a všechny zvony ve městě se daly do vyzvánění.
 IT, XVI1 Srby, dvakrát v bitvě poražené, přinutí opět k poddanství a Čechy, které si oni najali za peníze, pobije. Rudolf, vévoda severního pomezí Bavor, vpadl do Čech, vše naplnil ohněm, mečem, pleněním i hořem a donutil Čechy k poslušnosti. Nejmladší Karel spolu s Franky a Šváby si pro sebe vyžádá Moravany a Slovany poslušné Rostislava a nepřátele v bitvě rozprášené obrátil na útěk; zapaluje města a strhává hradby. Obyvatelé ukrývají v lesích sebe i svůj majetek. Mocí je dobyto Rostislavovy pevnosti, o níž se věřilo, že je neobyčejně pevná a nedobytná. Rostislav se spasil útěkem a skryl se v temných hvozdech Hercynských. Neboť Moravu a veškeré národy v tom území — s ojedinělými městy, ale s početnými vesnicemi — skrývá a chrání ve svém stínu Hercynský les. Naši vpadnou do některých hvozdů a odkryjí to, co bylo zakopáno na polích a ukryto v lesích, a zmocní se velké kořisti. Karloman spolu s Bavory porazil Svatopluka, synovce Rostislavova, a uvedl ho do poddanství, z něhož se právě vyprostil. Svatopluk stvrdí přísahou, že bude králi i jeho synům zachovávat věrnost a že bude činit to, co mu bude přikázáno. Když Karloman a Karel, rodní to bratři, tohoto dosáhnou, sejdou se na Moravě jako vítězové; vzdají díky Bohu nejlepšímu a nejvyššímu i ostatním nebešťanům a odtáhnou odtud bez ztráty vojáků domů.
 IV, XVI 2 Jakmile se Rostislav dověděl, že naši odtáhli za hranice, vyjde z úkrytů. Těžce nesl, že jeho synovec přijal od Karlomana pod slibem věrnosti království. Proto strojí Svatoplukovi (tak se totiž jeho synovec nazýval) nástrahy a pokouší se uvrhnout ho do pout. Vystrojil hostinu a pozve synovce. Svatopluk, neznalý lsti a cítě se bezpečným před uskokem, přijde: zde pozná celou tu záležitost. Kdosi mu zčásti z útrpnosti a z rozhořčením nad tím činem, zčásti s ohledem na právo pohostinské či zlákán nadějí na odměnu, odkryje veškerou nástrahu. Svatopluk zcela utají to udání, a zatím co se strojí hostina, předstírá, že jde lovit s pomocí orla kachny, ale nevrátí se, a tak se zachránil. Když Rostislavovi nic nepomohly nástrahy, obrátil se k násilí a usiloval zničit svého synovce v otevřené válce. Svatopluk povolá bavorské pohraniční pomocné sbory a nikoli nepřipraven vyrazí Rostislavovi vstříc. Dojde k bitvě a Svatopluk jak pro věc samu, tak pro přízeň osudu nabyl převahy. Rostislavovo vojsko bylo poraženo, on sám se dostane živý do rukou nepřátel a je v poutech odevzdán Bavorům; a ti jej odvedou ke Karlomanovi, ten pak ke králi do Eezna a tam je ve velkém shromáždění Franků, Bavorů a Slovanů obžalován z věrolomnosti a z velezrady; podle ustanovení Salského zákona je odsouzen k smrti. Avšak král Ludvík trest zmírní a daruje mu život. Neboť Rostislavovi byly vypíchuty oči a byl potom slepý uzavřen do kláštera. Také Čechové se tehdy poddají Karlomanovi.
 IV, XVI 3 A ten přejde Dunaj, a když mu v tom nikdo nebránil ani se nestavěl na odpor, projde s vojskem královstvím Rostislavovým; všechna města a hrady se mu poddají. Karloman jim dosadí své lidi za náčelníky, a když uspořádal záležitosti podle své vůle a zmocnil se královského pokladu, uchýlí se do Austrie a ke Korutancům.
 IV, XVI7 Luitpert, arcibiskup mohučský, Alfred, hildeshaimský biskup Sasů, velmi proslulí řádností života, čistotou mravů a moudrostí, jdou jako vyslanci ke Karlovi, a když byli přijati od obyvatel kolínských, vy světí městu na příkaz Ludvíkův proti vůli Karlově Viliberta za biskupa. Poté se odeberou ke Karlovi a pronesou zde tuto řeč: „...Co nevidět se dostaví náš zcela neporazitelný král i královi synové Karel, Ludvík, Karloman, válečné to blesky, i vítězné sbory, a přihrnou se a s nimi velmi bojechtivé a velmi divoké národy a kmeny bojovné Germánie, které nejsou ani svým spojencům dostatečně známé, Slované, Venedové, Cimbrové, Dánové, Normani, Obodrité, Boiemové, Češi, Srbové, Moravané, Poláci, Veleti, Durynkové, Frankové, Sašové, Bavoři, Švábové, Korutanci a ostatní, jež dopodrobna vypočítávat je zbytečné. Ti dají s pomocí boží uzdu tvé chtivosti a poučí tě mečem, jaké skrývá nebezpečí klamat bratra a uchvacovat cizí dědictví.
 IV, XVI7 V téže době vynašel Metoděj filosof venedské písmo, přeložil božské výroky do domácího jazyka Slovanů a přemluvil obyvatelstvo Dalmácie, aby zavrhlo latinský jazyk, odstranilo" římský ritus a posvětilo svou vlastní řeč. Potom zamířil do království bavorského, maje v úmyslu k témuž přemluvit i ty Slovany, kteří bydlili v Liburnii, Noriku a Panoniích. Biskup Bichvald, solnohradský arcibiskup Adalvin a rovněž solnohradští kněží, kteří na základě rozhodnutí Karla Velikého až do té doby po osmdesát pět let řídili v shora uvedených krajinách církevní záležitosti, starali se o veřejné i soukromé obřady a vysvětlovali náboženství, obrátí se na krále a ve shromážděních i v listech podněcují lid proti Metodějovi, a ten byv vyhnán od solnohradských kněží z bavorského království, uprchl na Moravu. Tam byl pohřben v městě, které se nyní uznává za hlavní město Moravy a obecně bývá nazýváno Olomouc, to jest Iulii mons. Nutně museli být dva Metodějové: ledaže bys řekl, že to byl týž, o němž jsem shora vypravoval, že mu psal papež Evžen II. — že by totiž ten pro časté války opustil Moravu a odebral se do Dalmácie, a když tam vynašel písmo, vrátil se zpět k Moravanům, kterého oni zapsali do seznamu svatých a dodnes ho zbožně uctívají. Kněží z Liburnie, kteří jsou za naší doby pod velkovévodou norickým, neznají doposud latinský jazyk a obstarávají obřady v otcovské řeči, totiž v slovanské. Shledávám, že jejich písma užívala na veřejných památkách nejvyšší norická knížata (jak to může kdokoli snadno spatřit v rakouské Vídni v chrámě sv. Štěpána).
 IV, XVI 19 Sotva byl uhašen přispěním a rozvahou dobrých lidí občanský požár, přikvapí znovu jiná bouře.
 Svatopluk, synovec Rostislavův, moravský král, je obviněn z osnování převratu a z velezrady. Karloman jej uvrhne do žaláře. Moravští Slované, domnívajíce se, že jejich vládce již propadl trestu, dosadí do vlády jeho příbuzného Slavomíra, třebas byl knězem. A ten ihned pozdvihne zbraně proti Vilémovi a Engilšalkovi, Karlomanovým vůdcům, a pokusí se je s nejvyšším úsilím vyhnat z měst, v jejichž čelo byli s posádkami postaveni. Ti pak odhodlaně vyrazí proti věrolomnému nepříteli, který byl od nich již tolikrát poražen a přemožen. Pobijí Moravany, rozdrtí je a kněze spolu se Slovany donutí, k útěku.
 IV, XVI 21 Mezitím je Svatopluk (protože zločiny, z nichž byl viněn, nikdo nemohl podle zákona prokázat) Karlomanem podle práva návratného opět propuštěn na svobodu a je mu navrácena moc; a aby se mu dostalo zadostiučinění, je zahrnut královskými dary a zpět přiveden na Moravu Karlomanovým vojskem: a přisahá Karlomanovi, že bude Slavomírovým nepřítelem a že ho přemůže. Ale jakmile přišel domů, byl stále více pamětliv vlastního nebezpečí než Karlomanova dobrodiní a potupa zůstala vězet v jeho duši příliš pevně. Neboť on sám se s Karlomanem nesmířil s touž upřímností, s jakou se ten smířil s ním. Proto ponechav stranou válku proti svému soku Slavomírovi, soustředí síly, všechno úsilí i uskoky na pomstění urážky a svůj lstivý a bystrý rozum na to, aby smyl bavorskou krví znamení, vypálené mu Karlomanem. Shromáždiv tedy nesčíslné sbory, jako by chtěl porazit Slavomíra, zaútočí náhle v táboře na ♦ Bavory, kteří ho přivedli zpět, byli příliš bezstarostní a vůbec nic zlého nečekali: nic netušící a nepřipravené je zajme mnohé za živa a vojsko až na několik málo, kteří vyvázli útěkem, docela vyhladí. Tak štěstěna, nad niž není, nic vrtkavějšího a jež nic jen tak nepromíjí, potupila ošklivě touto porážkou vznešenost národa bavorského a lesk, který si do té doby Bavoři v tolika vítězstvích nad tímto národem obzvláště získali, zatemnila náhlým mrakem.
 Žádný bavorský dům nezůstal uchráněn obecné pohromy a všude byla zhouba a všechno bylo naplněno nářkem. Karloman, zmaten tak velikou zkázou svých lidí, navrátil všechna rukojmí, jež byla v bavorském království, Svatoplukovi, aby tím vykoupil své, o nichž se domníval, že jsou nepřítelem drženi v zajetí. Avšak zpět dostal toliko jediného, polomrtvého Ratboda: všichni ostatní byli Svatoplukem pobiti.
 IV, XVI 24 Čechové tehdy zamýšlejí vpád do Bavor. Sami kdysi dříve opevnili jakési nesnadno přístupné místo velmi silným valem a přístup byl otevřen jen po jediné úzké stezce: a kdyby tam někdo bláhově vkročil, jakoby do pasti chycený a nepomstěn byl by jako zvíře ubit, když by se nemohl nikam ani hnout. Proti nim postupují na rozkaz krále ozbrojení Bavoři, jejichž vůdci byli Arn, ctihodný biskup wurzburský, a Rudolf, velitel severního pomezí Bavor. Mezitím Moravané oslavili v Čechách svatbu a odváděli s sebou domů mladou výbavou opatřenou nevěstu, dceru českého vévody. Jakmile to naši prostřednictvím zvědů zjistí, připraví jim zaujatým svatbou a příliš bezstarostným nástrahy a sami se ukryjí. Brzy potom zaútočí na Moravany, jak šli mimo: ti se obrátí k výše zmíněnému opevnění, jež nazývají táborem, a dostanou se do soutěsky. Bavoři dotírajíce ze zadu na prchající, zmocní se koní, zbraní, pokladu, svatební vý«bavy i mladé nevěsty. Neboť Moravané odhodili všechna zavazadla a opustili koně — považujíce je za přítěž a břímě — jen aby se útěk usnadnil, všeho zbaveni prchají a stěží vyváznou: skryjí se v zákoutích Hyrkánského lesa. Bavoři odvedou do svého tábora bez jakéhokoliv odporu šest set čtyřiačtyřicet koní osedlaných vojenskou výstrojí. Toto vítězství a tato kořist se dostaly do přísloví o nevěstě a svatbě, jež je až dosud mezi lidem běžné.
 IV, XVI 27 Nato se germánský král navrátí do Bavor, a když podle zvyku, oslavil v Řezně svátky velikonoční,, chystá se jméno i národ Bavorů pomstít za poslední zneuctění, způsobené jim Svatoplukem. Přikáže, aby se čtyři vojska z různých světových stran vydala na pochod proti Venedům Jako první vpadnou ze severu na Moravany, kteří tehdy měli ze všech Venedů nejrozsáhlejší říši, Sašové a Durynkové. Protože byli bez krále a vojevůdci se různili v názorech, obrátili se před nepřáteli, byli zahnáni na útěk a s velkými ztrátami byli potupně zahnáni domů. Někteří velitelé, když zbaběle ustupovali, byli od žen nepřátel zbiti palicemi, strženi s koní a pobiti. Arn, biskup würzburský, a Sigehard, opat fuldských mnichů, spolu s Franky napadli nepřátele ze strany jižní, porazili je v bitvě, a když jim zpustošili určenou část země, navrátili se jako vítězové domů, utrpěvše přece jen v boji nějaké ztráty a majíce velké nesnáze v zásobování a v pochodech (neboť táhli územím hraničícím s Čechami). Naproti tomu arcibiskup mohučský Luitpert pronikl s obyvateli Porýní a Lotrinky před Hyrkánský les násilně do Čech: brannou mocí si proklestil cestu. Svatoslava, Vítězslava, Heřmana, Spytimíra a Mojslava, pět českých knížat, která se mu postavila s mocným vojskem na odpor, spojence to Svatoplukovy, obrátí na útěk: mnoho jich pobil, přemnoho zahnal do Vltavy a utopil, zatímco jen málokteří unikli do silně opevněných měst, prošel kořistě a pále Čechami a beze ztrát se navrátil v triumfu.
 IV, XVI28 Karloman s Bavory přepluje svými loďmi od východu Dunaj a přikáže řezenskému biskupovi Embrichovi, aby s částí sborů držel bedlivě u loďstva stráže a hlídky. Sám napadne pohraniční území Moravanů, spálí úrodu, podřeže stromy: stejně lítě doráží ohněm i mečem na lidi, dobytek a stavení. Nepřátelé se ukryjí do skrýší v lesích a bažinách. Mezitím pošle Svatopluk tajně vojsko, které napadne nic netušící Bavory, kteří byli zanecháni při řece Dunaji, aby střežili lodě a kteří nehlídali příliš pozorně: jedny pobije mečem, druhé zažene do řeky a utopí, jen málo jich odvede jako zajatce. Jediný Embricho vyvázl s několika málo lidmi: naši spisovatelé vypravují, že tu bylo pobito šest tisíc. Bavorů. Karloman, ještě více rozlícený pro utrpěnou porážku, projde celou Moravou, a cokoliv mu stálo v cestě, strhne jako smršť a jako vítěz odejde přezimovat do Bavor.
 IV, XVI 33 V měsíci srpnu koná sněm velmožů v městě Metách. Zde švábský vládce Berechtram, který byl předešlého roku zajat Moravany a propuštěn Svatoplukem s tou podmínkou, že se ujme poselství ke králi a věrně je dokončí, přesvědčil našeho krále Ludvíka, aby projevil vůči Svatoplukovi jako prosebníku blahovůli, aby mu doznávajícímu vinu dal odpuštění za minulé věci a aby od něho přijal slib věrnosti a vzal ho pod ochranu.
 IV, XVI36 Poslové Čechů, kteří se v zištném úmyslu odebrali do Bavor a do Řezna, aby zde vyzvídali, byli uvrženi do vězení.
 IV, XVI40 Byli přítomni poslové Slovanů, totiž krále Moravy Svatopluka a Čechů. Vedoucím poselstva byl kněz Jan, pocházející z Benátek. Žádali pak Venedové a Svatopluk jako prosebníci o mír, a říkali, že se dávají našemu králi do ochrany a do poddanství: jen ať je jim dovoleno užívat míru a zanechat válčení. Slíbili, že cokoliv se jim bude přikazovat, budou poslušně činit, a stvrdili to přísahou. Tyto požadavky Ludvík schválil.
 IV, XVII7 Když byla tato odpověď oznámena, Ludvík je jí velice pobouřen a usoudí, že musí spěšně vystoupit proti císařově vychloubačnosti, vyhlásí císaři válku a odevšad stáhne vojenské sbory, vždy nejjistější pomocné oddíly německé a sílu Slovanů, Čechy a Moravany.
 IV, XVIII1 Poté se v listopadu sejdou tři bratři v Schwale a rozdělí si otcovskou říši mezi sebou tak, jak to předtím rozhodl jejich otec. Nejmladší Karel převzal Rhetie, Švábsko, Alsasko, Horní Lotrinsko a Germanii, jež leží v keltské Gallii. Ludvík podržel dolní Lotrinsko, Belgie, Metsko, Trevírsko, oblast cášskou, Ubie, Mohučsko, Franky, Batavsko, Frísko, Sasko a Durynsko. Karloman, který byl nejstarší, dostal království Bavorů, slovanské tetrarchie, Čechy, Moravany, Panony, Korutance, Noriky a Vindeliky. Také Itálie mu byla určena s tím, aby si ji dobyl na císaři zbraní.
 IV, XVIII 21 Srbové, Čechové a ostatní zalabští Slované, jaknňle uslyšeli, že Sašové špatně bojovali, vpadnou na území Durynků a všechno podél řeky Sály ohněm a mečem zpustoší.
 IV, XVIII 22 V téže době Karloman, král Bavorů, naplnil svůj poslední den... nepřetržitě po osmnáct let vedl šťastně pod otcovým vedením přemnohé války proti východním Venedům, sousedícím s Bavory.
 IV, XIX 4 Ale císař... poručí, aby mu obyvatelé, totiž Vindelikové, Norikové, Panonové, Slované a Venedové složili přísahu... Arnulf spolu s Bavory a Venedy se přichystá k boji na protějším břehu řeky, přepraví přes ni své sbory do Antoniaku a vojska se srazí v bitvě.
 IV, XIX 13 Vilém a Engilšalk zemrou. Tito bratři, bavorští velmožové, proslavení válečným uměním, byli Ludvíkem, králem Bavorů, otcem císařovým, postaveni do čela austrijského pomezí Bavor, to jest Panonie podle Ptolemaia a Norika podle Římanů, kde sahá od řeky Ráby k řekám Dunaji a Dravě: stejně statečně jako moudře spravovali dolní Bavory, přečasto bojovali s Moravany, Slovany, Venedy a Svatoplukem a přečasto nad nimi zvítězili; hranice Bavor posunuli až k Moravě.
 IV, XIX 14 Byl pak jejich úhlavním nepřítelem král Moravy Svatopluk, protože byl jejich rodiči zkrocen četnými porážkami. S ním uzavře spojenectví Aribo a dá mu jako rukojmí svého syna a povolá si ho na pomoc. Svatopluk, člověk velmi lstivý a zchytralý, získá si pod zdáním tohoto svazku příležitost pomstít porážky, které mu Bavoři již dlouho způsobovali, a —pod záminkou kruté odplaty, kterou již dříve toužil vykonat nad národy bavorskými — vytrhne s velkým počtem Venedů proti císařovým nepřátelům na území východních Bavor: vznešený název přikládá svému zločinu, vychloubá se, že on bojuje proti nepřátelům státu a císaře nejvíce Kristu oddaného: hlásá, že on jde na pomoc vyslanci vladaře římského. Vypaluje chýše, stavení, pole; bez rozdílu stejně ničí nepřátele i přátele; mečem a kořistěním vše pustoší a zuřivě si vede vůči lidem i dobytku: a s velkou kořistí a nedotčeným vojskem se navrátí na Moravu.
 IV, XIX 15 Shora uvedení vladaři shromáždí vojenské sbory a za doprovodu četných bavorských velmožů vyženou z východního pomezí Bavor silou svých zbraní původce tohoto zla Ariba a sami se zmocní panonského vévodství, jež bylo tehdy po vyhnání Hunů a Avarů osídleno Bavory. Svatopluk, jako by chtěl pro svého císaře a vladaře podrobit vzbouřence, opět pozvedne zbraně proti Bavorám. Po severním břehu Dunaje táhnou proti Slovanům správci Verinhar a Vězilo, aby odrazili sílu silou, svedou bitvu s Moravany, jsou však Svatoplukem poraženi a zajati a jsou jim uřezány genitálie, jazyk a pravé ruce. Jejich spolubojovníci jsou střídavě zmrzačeni odnětím levé a pravé ruky. Potom vítězní Moravané překročí Dunaj a projdou a pustoší všechny země, kde tehdy bydlili Bavoři (jak jsem již více než tisíckrát řekl), od řeky Báby směrem k východu, a ježto se jim nikdo nestavěl na odpor, loupí, vraždí, pálí a rozchvacují majetek lidský i boží. A když se sdostatek vyřádili, vrátí se domů.
 IV, XIX16 Dohnáni těmito pohromami, utekou se Megingoz a Papo spolu s četnými obyvateli té krajiny k Arnulfovi. Ten tehdy spravoval východní pomezí Bavor tam, kde se táhne k jihu, tj. horní část Dolní Panonie, kde pramení Sáva a Drává. Tyto Čisté a splavné řeky tekou do Dunaje. Drává od Norika je prudší, Sáva od korutanských Alp je mírnější: a ta krajina je doposud poslušná nejvyššího vladaře norického, kterého nazýváme arciknížetem; Svatopluk potom nařídí svým vyslancům, aby se odebrali k Arnulfovi, a požádá, aby mu byli vydáni nepřátelé státu i císaře a pána říše a dožene hrozbami a obviňováním uměleckými veršíky, jež se mi zdálo vhodné zde připojit, abych dodal svým slovům víry:
 Stálá že není ta vláda, jež uvnitř dělí se ve dvě, a že co nesvorné jest, též nebývá pevné, dí Ježíš.
 Odtud i pro tebe šalba a úzkost, ty nejkrásnější země, odtud i útrapa tvoje, ty Panonský kraji kdys šťastný,
 odtud otčiny nářek a také žalostná zkáza,
 IV, XIX17 Konečně císař přijde z Horních Bavor do Panonií a na území východních Bavor, aby urovnal tento zmatek, a u řeky Tulný a pohoří Komagenu koná sněm Bavorů a Venedů. Zde svěří Svatoplukovi, když přísahal na jeho slova, Moravu, tehdy nejrozsáhlejší tetrarchu, která sousedila s Bavory. Jinak knížectví druhé Panonie, která byla tehdy součástí Bavor a sahala k dolnímu toku řeky Drávy a Sávy a k Dunaji, svěří Vratislavovi, velmi bojovnému to muži. Avšak péči o celé království bavorské odevzdá a svěří svému vnukovi Arnulfovi, synu Karlomana, krále Bavorů a Itálie.
 IV, XIX 27... Na austrijském pomezí Bavor byly při slavném shromáždění Bavoru utvrzeny pod závazkem přísahy příbuzenským vztahem a křestnou adoptací dětí smlouva a mír mezi Arnulfem, králem Bavorů, a Svatoplukem, králem Moravanů, Svatopluk si vezme za manželku Arnulfovu sestru Giselu a o dni křtu přijme za vlastního Arnulfova syna, zrozeného ze souložnice.
 IV, XX 9 Arnulf... koná sněm ve Forchhaimu... Na tomto sněmu byli přítomni poslové Venedů a Normanů: byla s nimi podle obyčeje předků obnovena smlouva.
 IV, XX12 V témže roce, který byl osmistý osmdesátý devátý křesťanské éry, přijdou naši sousedé Uhři, kteří se ve svém jazyce nazývají Madaři... po překročení Donu do Evropy a do sarmatské Germánie. Někteří vyprávějí, že opustili otcovská sídla kvůli lepší půdě, jiní, že to bylo proto, aby ulehčili přílišnému množství králů doma, jiní, že byli zahnáni od sousedů, část pak vypravuje, že byli Arnulfem pozváni proti Slovanům a Svatoplukovi, jehož říše byla tehdy v dolní Germanii nejrozsáhlejší, a že jím byli vpuštěni do Germánie.
 IV, XX 13 Avšak vrátím se k Maďarům: ti bloudíce po tři léta po území východní části velké Germánie a po území obou Sarmatií, prošli mezi velmi divokými národy po rozsáhlých pustinách i hvozdech a hledali si obživu v kořistem, loupežení a lovu. Teprve čtvrtého roku dosáhnou od Arnulfa stálých sídel. Tehdy vpadnou do Dákie — ta se táhne spolu s Dunajem na východ — za řeku Tisu. Povraždí a zničí Avary a Huny (o nichž jsme se zmínili, že byli vytlačeni a zahnáni z Norika a z Panonií Pipinem a Bavory) a obsadí jejich zemi a doposud ji drží. Tehdy národ i jméno Avarů a Hunů vzaly aspoň v Evropě za své. Sídlili tu u Dunaje a bydlili jednak v Dákii, jednak v Panoniích a v Noriku, pět set devět let až po tu dobu. Tehdy tíž Maďaři postihnou spíše zkázou než porážkou také Venedy, kteří obývali Dákii a byli poslušní moravského krále Svatopluka; podrobí si celou Dákii a tu až doposud nazývají „Uhry ve Velké Germanii". Po smrti Arnulfově a po zabití moravských králů Mojmíra a Svatopluka obsadí také část Moravy, a překročivše Dunaj, vpadnou do Bavor. Od království Bavorů odtrhnou Panonie ležící při Dunaji: pijí lidskou krev, avšak takové věci budou vhodně ji uvedeny až na patřičných místech. Nyní se vrátím k sledu událostí.
 IV, XX 15 Poté daruje Svatoplukovi, králi Moravy, protože ten byl jeho soukromým přítelem a dal jeho synovi o křtu své jméno, také Čechy. Ale podle přísloví se Moravan, obohacen o království, odnaučí své přirozené povaze, zatím co se oddává štěstěně. A když byl tento sněm rozpuštěn,koná Arnulf v měsíci květnu jiný, slavnostní, podle národního zvyku ve Forchaimu.
 IV, XX17 Zatím co se toto dalo, Svatopluk, obohacen o Čechy, se prohlásí králem, usiluje o převrat a vzbouří se proti Arnulf o vi. Aby potlačil toto povstání, zamíří Arnulf k austrijskému pomezí Bavor.
 IV, XX 20 Neboť Arnulf, zpraven četnými listy i posly o porážce svých vojsk a upevniv východní část bavorského království, zanechal Bavory doma. Postaví se Svatoplukovi na odpor se Šváby a Franky, vždy nejvěrnějšími pomocnými sbory vladaře Germánie, spěchá s vojskem k boji hotovým a připraveným co nejdelšími nočními i denními pochody proti nepřátelům, vkládaje svoji největší naději v rychlost. Udeří pak na ně zmatené a vyhýbající se boji.
 IV, XX 24 Ten (Arnulf) brzy z jara zamíří k austrijskému pomezí Bavor a v měsíci květnu uspořádá slavný královský sněm v Hengistfeldu. A protože Svatopluk s pohrdáním odmítl tam přijít, je prohlášen za nepřítele státu. Byli pak na tom sněmu přítomni Vratislav, vévoda zadního Polska, a vyslanci Kusaly, krále Madarů (kteří doposud bloudili bez pevných sídel po evropské Sarmatii), slibujíce poskytnout všechny své síly proti Svatoplukovi, bude-li jim dána jakoby za odměnu země, které se zmocní svými zbraněmi. To poselství bylo Arnulfovi milé, sám dal ihned souhlas a rozhodl se napadnout Moravany trojím vojskem. Kusalovi a jeho maďarskému lidu je určena Dákie. Vratislav dostal rozkaz zaútočit se svými Venedy zezadu.
 IV, XX 25 Arnulf vtrhne zepředu spolu s Franky, Šváby a Bavory; plný měsíc, totiž po celý červenec, projíždí celou Moravou a naplňuje všechno požáry, vražděním, loupením a kořistěním. Cokoliv stálo v cestě, je pobíjeno: úroda, domy, pole, chýše, stavení jsou v plamenech. Plodonosné stromy jsou rozlíceným vojském u kořene podtínány. Dále Kusala a Maďaři... zaplaví jako příval obě Dákie, mečem si klestí cestu, pobíjejí staré usedlíky, rozdělují si mezi sebou losem krajinu, a majíce v úmyslu zůstat tam navěky, stavějí si obydlí... Také část Hunů a Avarů, vyhnaná Bavory a Karlem Velikým z Norika a z Panonií, byla v boji vytlačena za řeku Tisu. A ty národy byly tehdy poslušný Svatopluka, nejmocnějšího a nejbojechtivějšího slovanského vládce. Maďaři tedy, zničili Venedy, Avary a Huny, kteří obývali Dákii, a odňali na rozkaz Arnulfův ta místa Svatoplukovi a vybrali si tam sídla pro sebe.
 IV, XX 26 Svatopluk, nejsa ještě zdostatek zkrocen tolika porážkami, setrval ve své zarputilosti a uchýlí se do úkrytů Hyrkánských. Vratislav a Ar-nulf protáhnou nepřátelsky Moravou a sejdou se jako vítězové; na rozkaz Arnulfův zavedl Vratislav jeho posly ke králi Bulharů Litomarovi a podle obyčeje předků je s Bulhary uzavřena smlouva, v níž bylo obsaženo, že král toho národa napříště nedovolí vyvážet ze svého království sůl k Moravanům.
 IV, XX 29 Mezitím jsou Engilšalk, správce východních Bavor, jehož nazývají markrabím panonským, zeť Arnulfův, a Vilém, jeho bratranec, v Řezně na slavném sněmu Bavoru odsouzeni z velezrady za to, že se prý kdysi tajně dohodli se Svatoplukem a že od něho přijali dary: Engilšalkovi jsou vyloupnuty oči, Vilém splatil provinění hlavou. Jeho bratr vyvázl útěkem k Moravanům a pobouřil ten národ i bez toho války chtivý.
 IV, XX 30 Arnulf tedy opět vtrhne na Moravu a po proražení zátaras při řece Hronu, a švábském pohoří pošle znovu Kusalu, krále Madarů, do území k Moravanů. Gelá Morava je znovu naplněna vražděním, loupením, požáry a kořistěním, Svatopluk konečně pozdě ' poznal, jaké to síly popudil, a dohnán nakonec tolika a tak velkými pohro mami, požádá pokorně o mír, sám dá svého syna Mojmíra jako rukojmí a stěží dosáhne u Arnulfa míru. Sám pak za několik málo dnů ze žalu a trudnomyslnosti zemřel. Jeho synové Mojmír a Svatopluk jsou Arnulfem dosazeni Moravanům za vládce.
 IV, XX 31 Arnulf zamíří po porážce Svatoplukově, po podrobení Moravanů a po uzavření smlouvy s Maďary jako vítěz do Otting, bavorského města v Noriku, ležícího u Innu.
 IV, XX 44 Západní vladař přezimuje v Ottingách a dá svůj souhlas poslům Moravanů, kteří žádali o spojenectví a přátelství... Císař v červnu následujícího roku svolá sněm do města Wormsu, Svatopluka syna a jeho velmože přijme opět na milost, a aby si vyprosil náklonnost boha nejvyššího, odebere se do Fuldy, odtud zamíří do paláce v Sake a vezme na vědomi zprávy Venedů a Srbů. Poté se odebere k přezimování do Řezna. Zde laskavě přijme české vévody s dary a slíbí jim pomoc — o kterou požádali — proti Moravanům, kteří měli tehdy převahu. Celý podzim prožil na severním břehu Dunaje, jednak aby znovu nabyl tělesných sil, jednak aby poskytl svou vážností účinnou pomoc Čechům, sousedícím s Bavory.
 IV, XX 45 Tehdy dolehne na Moravany, jimž vládli dva bratři, Mojmír a Svatopluk, občanská válka. Mezi nimi tak vzplanul vlivem špatných rádců zhoubný plamen nesvornosti, že nejen vůči sobě soptili vzájemnými vraždami, loupežemi a požáry, ale že i jeden druhému ukládal o život. Ta část, jíž se tato bratrovražedná válka nelíbila, uteče se pak pod císařovu záštitu. Rovněž i Svatopluk byl poslušen císaře. Mojmír však příkazů nedbal. Prefekt Aribo a Luitpold, předek našich vladařů, vévoda austrijského pomezí, vytáhnou z císařova rozkazu vojensky na Moravu, a ty, kteří nebyli na slovo poslušní, zkrotí ohněm a mečem. V téže době je vévodou Vratislavem uvržen do vezení vládce Bavorů Aribert, a to proto, že přál nepřátelům a přijímal od nich dary; je odevzdán uvedenému Luitpoldovi a spoutaný v okovy je tímto přiveden k císaři, který tehdy přezimoval v Noriku u Eanshofen, ležícího na Innu, tam kde je nyní chrám kněží Aureliánů, poblíž města Braunau. Téže zimy Bavoři znovu vyplení Moravany a s nesmírnou kořistí a nedotčeným vojskem odejdou domů.
 IV, XX 49 Na Moravě zradou bavorského dvořana Isanrika zajme Mojmír svého bratra Svatopluka, uvrhne ho do vězení a chystá se ho zabít. Bavoři však poskytnou zajatému na císařův rozkaz pomoc: dobudou města, v němž byl zajatec držen, a osvobodí všechna zajatá knížata. Svatopluka odvedou s sebou do Bavor. Císař pak, protože trpěl nepříznivým zdravotním stavem, odpluje po lodích dolů po Dunaji do východních Bavor, oblehne Isanrika v Mauternu (je to dosud město v Austrii) a dobude města mocí. Třebas se Isanrik statečně stavěl na odpor, přece jen padl živý do císařovy moci. A když byl veden do Eezna a nedbale hlídán, domníval se u vědomí svých zločinů, že je vlečen na smrt, a vyvázl útěkem: přeběhl k Moravanům a k jejich králi Mojmírovi.
 IV, XX 50 V té době zemřel pasovský biskup Engilmar. Touto kněžskou hodností je od císaře obdařen Viching. Ten byl zprvu biskupem Moravanů a vysvětil jej na žádost Svatopluka Velikého papež Štěpán V. Svatopluk ho však nedosadu na starou Moravu, o niž se staral ve věcech církevních biskup pasovský, ale vzdálenějším Slovanům: ty tento vévoda předtím pokořil svými zbraněmi a donutil je přijmout křesťanské učení. Když se pak Svatopluk vzbouřil proti císaři, uprchl Viching k císaři a obdržel od něho Pasov.
 IV, XXI 4 Až po tu dobu byla Morava v církevních záležitostech poslušná pasovských biskupů, od nichž přijala základy našeho náboženství. Ale po smrti císaře Arnulfa pošlou Moravané, kteří poslouchali Mojmíra, z podnětu zběha Isanrika posly k římskému papeži Janovi, proslulému svými smilstvy a lakotou, a těžce si stěžují na mravy bavorských knězi. Že prý ti vstoupili v přátelskou smlouvu s Maďary, nepřejícími víře Kristově, a že Maďaři jsou jimi podněcováni, aby vpadli do Itálie. A nadto je viní, že prý skládají přísahy při psech a při víku: že jsou v rozepři se Šváby a Franky a že jsou nesnesitelnými nepřáteli Slovanům. Nakonec se Moravané vykoupí z područí pasovských biskupů penězi. Neboť arcibiskup Jan a biskupové Benedikt a Daniel přijdou jako mluvčí římského papeže na Moravu: vyprostí Moravany ze závislosti na bavorských knězích, určí jim zvláštního arcibiskupa a z jedné biskupské diecése učiní jich pět, ač tomu kněží z Bavor odporovali.
 IV, XXI 5 Neboť když Moravané dostali takto příležitost, postaví sena odpor Ludvíkovi a zdráhají se poslouchat bavorské prefekty. Proto Bavoři projdou přes Čechy, přibravše si Čechy jako spolubojovníky, na Moravu: téměř celý měsíc hrozně pustoší celou zemi zbraní, ohněm, vražděním, požáry i loupežemi a navrátí se do svých domovů s bohatou kořistí a bez pohromy.
 IV, XXI 6 Hatto, arcibiskup mohučský, a pět bavorských biskupů, jejichž jména uvedu níže, si stěžují v listě prvnímu biskupu města fiíma Janovi, že jsou křivě a zcela nezaslouženě obviňováni Slovany... Nakonec ho vybídnou, aby napravil Moravany, kteří nejvyšší měrou propadli lžím. Nebudou-li poslouchat bavorské prefekty a biskupy, ať je zastraší svým bleskem. Je prý žádoucí, aby papež více dbal na Bavory, kteří obnovili moc Říma, než na Moravany, kteří římskou svrchovanost ničí a kteří, když se zmocnili otěží (prostřednictvím takovýchto vyslanců) římského biskupa, pokoušejí se prý odpadnout od krále Ludvíka. Bavoři — jak posvěcení, tak světští — nestojí prý ve službě pro víru křesťanskou za žádným národem a Slované a Moravané prý jimi budou ujařmeni, ať chtějí či nechtějí.
 IV, XXI 8 Kusala... pošle poselství k Ludvíkovi a k svým sousedům Bavorům, že Maďaři... budou vidy pamětlivi tohoto dobrodiní: nadto slibují, že sami svými zbraněmi zkrotí Moravu a podrobí ji Bavorům. Germánský král a velmoži tomu důvěřují a stvrdí mír. Rovněž Vratislav, vladař zadního Polska a Venedů, je v tomto spolku shledán jako nám věrný.
 IV, XXI9 Nato Maďaři pod záminkou spolku uzavřeného s Bavory napadnou Moravany jakožto nepřátele Bavorů a naplní všechno požáry, vražděním a nářkem: krále Mojmíra a Svatopluka zabijí v boji a uchvátí pro sebe část Moravy. Potom s nějakými Moravany (kteří pohrdali křesťanským náboženstvím a byli pro starou řevnivost naplněni nenávistí vůči Bavorům) vpadnou ve dvojitém šiku do království bavorského (tak jak o tom hovoří císař Otto II. Caesar Augustus v listině, již vydal Pilgrimovi, biskupu pasovskému, a ten zase v listě adresovaném papeži Benediktu VII.). Část si pro sebe určí severní břeh Dunaje až k ústí Enže. Král Kusala si žádá druhý břeh. Byly pak tehdy Bavory velmi rozlehlé a na severu, západu a jihu (tak je tomu i dnes) sousedily s Franky, Čechy, Moravany, Lechem a Šváby a Itálií.
 IV, XXI11 Kusala se svými předáky umístí tábor u řeky Fischy pod austrijskou Vídní. Avšak část jeho vojska... sledoval Luitpold: znenadání je napadne, když ti nic netušili..., a obrátí ostatní na útěk, pobijí je a ničí až k Bratislavě, nynějšímu hlavnímu městu Uher. Zde překročiv Dunaj, vpadne na Kusalu, který se svou družinou jásá nad vítězstvím..., a u uvedené řeky Fischy zabije krále i s převelikým počtem velmožů.
 IV, XXI17 Koná se tedy početné shromáždění Bavorů v Rafelstetten za přítomnosti vzpomenutých biskupů, vladaře a správce pomezí Aribona. Více než čtyřicet urozených lidí se přísahou zavázalo, že budou vymáhat cla tak, jak je to obsaženo v těchto zákonech, jež tehdy vydali.
 Zboží a lodi nesloužící obchodu buďtež volné.
 Loď, která připlouvá ze západního království, jakmile propluje kolem lesa Pasovského a přistane ať v Rosdorfu či někde jinde kvůli prodeji, nechť platí půldrachnu, to jest jeden skoty; jestliže pluje pod Linec, nechť platí tři púlmodie, to jest tři skapule soli: nechť má pak každý možnost plout za prodejem kamkoliv směrem k Čechám. Z otroků a ostatních věcí se nic neplatí. Bavor přivážející si domů sůl neplatí nic. Bavoři a Slované nechť neplatí nic z volů, koní a ze soumara, přicházejí-li, aby si koupíli potravu.
 Lodi z Travenska neplatí nic.
 Vozy a spřežení mezkům přepravující se přes Enži, platí skapuli. Venedové, kteří přicházejí za obchodem z kraje Rugiů, platí za jednoho mezka jeden skoty: ze zisku z prodeje koní jednu saiku. Venedové však, kteří bydlí v Bavorech, neplatí z koupě a prodeje nic. Lodi se solí, překročivše Pasovský les, nechť nic neplatí, pokud nepřiplují k Ebersbergu. Jestliže se někdo plaví k Moravě, nechť platí z lodi jeden solid. Židovští kupci, ať jsou odkudkoliv, ať platí ze zboží i z otroků zákonitý poplatek.

118
 MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI II  - TEXTUS BIOGRAPHICI, HAGIOGRAPHICI, LITURGICI
 
 DAGMAR BARTOŇKOVÁ • LUBOMÍR HAVLÍK
 JAROSLAV LUDVÍKOVSKÝ • ZDENĚK MASAŘÍK
 RADOSLAV VEČERKA
 UNIVERSITA J. E. PURKYNĚ BRNO MCMLXVII
 
 OBSAH
 Úvod
 A.
 Carmen de Pippini regis victoria Avarica a. 796
 Gesta Dagoberti I. regis Francorum
 Einhardi Vita Karoli Magni
 Thegani Vita Hludowici imperatoris
 Anonymi Vita Hludowici imperatoris
 Poetae Saxonis Analium de gestis Caroli Magni imperatoris libri quinque...
 Notkeri Gesta Karoli
 Folcuini Gesta abbatum Lobiensium seu Chronicon Lobiense
 B.
 Vita s. Amandi episcopi Traiectensis auctore Baudemundo
 Sancti Amandi Vita metrica auctore Milone
 Vita s. Amandi Traiectensis episcopi auctore Harigero
 Vita s. Amandi episcopi Traiectensis auctore Philippo Harvengio
 Vita s. Amandi episcopi Traiectensis auctore Aquitano anonymo
 Žitije Konstantina Filosofa
 Pochvala Kirillu Filosofu
 Vita Constantini-Cyrilli cum translations s. Clementis
 Žitije Mefodija, archijepiskopa Moravska Proložnoje žitije Konstantina i Mefodija
 Pochvalnoje slovo Kirillu i Mefodiju
 I. Žitije N auma
 Žitije Veceslava
 Vita Brunonis
 Miracula sancti A při
 Christiani monachi Vita et passio sancti Wenceslai et sanctc Ludmile ave eius.
 Život sv.Klementa
 Vita sancti Procopii
 Proložnoje žitije Kirilla. Proložnoje žitije Mefodija
 Uspenije Kirilla
 II. Žitije Nauma
 Tempore Michaelis imperatoris — Legenda Moravica
 Krátký život sv. Klimenta
 Proložnoje žitije Klimenta Ochridskago
 Legenda Diffundente sole
 Staročeské zpracování legendy Diffundente sole
 Legenda Quemadmodum
 Vita sancti Wenceslai auctore Carolo IV
 Legenda Beatus Cyrillus
 Soluňská legenda
 O prestavlenii sv. Kirilla
 Proložnoje žitije Kirilla (II, III)
 Život svatých Crha a Strachoty
 C.
 Kyjevský misál
 Otfrids von Weissenburg Evangelienbuch
 Služba Mefodiju
 Služba Kirillu
 Služba Kirillu i Mefodiju
 Ofncia Cyrilu a Metodějovi (ljubljaňské, novljanské)
 Služba Naumu
 Cyrilometodějské officium Adest dies gloriosa...
 
 MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI II
 K vydání připravili Dagmar Bartoňková, Lubomír Havlík, Jaroslav Ludvíkovský, Zdeněk
 Masařík, Radoslav Večerka
 Vydala Universita J. E. Purkyně v Brně — filosofická fakulta
 Spisy filosofické fakulty č. 118
 Vedoucí redaktor: Dušan Jeřábek
 Tajemník redakce: Karel Palaš
 Redakční rada: F. Hejl, R. Hošek, J. Hrabák, D. Jeřábek, R. Jeřábek, F. Jordán, VI. Jůva, F. Kalousek, A. Kutal, A. Lamprecht, F. Loula, J. Ludvíkovský, J. Macháček, R. Mrázek, O. Novák, K. Palaš, J. Racek, J. Solař, K. Štépaník, L. Tošenovský, L. Zatočil, A. Závodský
 K tisku doporučili: doc. dr. František Hejl a dr. Vladimír Kvas
 Obálku navrhl: Bohdan Lacina
 Technický redaktor: Pravoslav Hauser
 Vyšlo v září 1967
 ÚVOD
 Druhý svazek Pramenů k dějinám Velké Moravy navazuje na předcházející první díl, který vyšel v Praze a Brně r. 1966. V druhém svazku vydává autorský kolektiv písemné prameny jiného literárního žánru: jsou to životopisy, legendy, panegyriky a liturgické texty (pokud přinášejí údaje historického charakteru). Jde přitom jednak o skladby, které vznikaly v době současné Velké Moravě a zčásti přímo na jejím území, jednak o díla, která jsou pozdějšího data a zachycují ohlas a tradice Velké Moravy ve středověkém světě.
 Jsou zde publikovány písemné památky, které jsou spjaty svou proveniencí nejen s Moravou, ale např. i s Franskou a (později) Německou říší, s Itálií, Bulharskem, Kyjevskou Rusí, Polskem, Charvátskem, Uhrami a Čechami. Proto i po jazykové stránce je tento svazek rozmanitější než díl první: jsou v něm otištěny texty v jazyce církevněslovanském, latinském, řeckém, staročeském a starohornoněmeckém. Originální znění památek latinských, staročeských a starohornoněmeckých otiskujeme latinkou (s obvyklými pravopisnými úpravami), památek řeckých písmem řeckým; pro sazbu pramenů církevneslovanských bylo z technických důvodů užito kapitálek ruské azbuky doplněné o některé speciální znaky („jusy" apod.) bez rozlišení písmen velkých a malých a s náhradou typů písma řeckého — písmen,,iota", „omega", „yžica", „theta",,,ksí" a „psí" — příslušnými literami nebo spřežkami existujícími v azbuce; rovněž 8 přetiskujeme spřežkou běžných azbukových typů OY. Původní litery jsou ponechány beze změny jen v titlách označujících číslice. Při edici všech památek se nadřádková písmena zavádějí do řádků a zkratky se rozvádějí (pokud už nejsou rozvedeny v starších vydáních, z nichž texty většinou přebíráme).
 Do svazku byla pojata díla, která ve svém znění obsahují přímé odkazy na události, děje nebo poměry na Velké Moravě nebo která se aspoň nějak dotýkají její problematiky a historicky závažných událostí na jejím území nebo v okruhu panství moravských panovníků. I když těžisko pramenů tkví v 9. stol. a na počátku 10. století, pro úplnost obrazu dějinného vývoje jsou sem zařazeny písemné památky od 7. do 15. století. Hagiografické texty nemají pochopitelně tu hodnotu pro historii, jako např. ještě biografie, o letopisech, kronikách, listinách a listech ani nemluvě. Biografické prvky jsou v hagiografii podřízeny oslavě svatého a místa jeho působení, je zdůrazněna jeho výjimečnost v životě a činnosti, v různých střetnutích a disputacích (ať s heretiky nebo pohany, muslimy a barbary), přičemž historická stránka ustupuje do pozadí. Výběr námětu je poplatný především tendenci a zaměření legendy; na jednu úroveň se dostávají údaje pravdivé spolu s topickými loci communes, dosti obvykle přejímanými z hagiografii jiných. Stává se ovšem, že i legendy mohou být pramenem zpráv o událostech odjinud neznámých. Všechny tyto okolnosti, zvláště skutečnost, že v legendách šlo vždy o oslavu svatého a s tím spojenou určitou tendenci autora a jeho prostředí, o propagační ráz spisu, je nutné mít v patrnosti při jejich četbě a výkladu.
 Hlavní pozornost je v tomto výběrovém přetisku, eventuálně i novém vydání originálních znění (s překladem a komentářem) pochopitelně věnována dílům základním a k nim je také připojen obsáhlejší komentář s odkazy na literaturu předmětu, hlavně práce souhrnné a novější, základního významu (kde Čtenář může najít další bibliografické odkazy), než k dílům mladším.
 Příprava této edice starých textů si přirozeně vyžádala rozsáhlé práce filologické, ale sám výběr i vnitřní uspořádání svazku byly určeny — podobně jako v prvním díle Pramenu — zřeteli historiografickými.
 Prameny jsou v tomto svazku rozděleny podle své funkce na vlastní životopisy včetně veršovaných (odd. A) a hagiografické spisy, k nimž jsou přiřazeny i panegyriky (odd. B). Další skupinu tvoří výňatky z liturgických textů, pokud ovšem přinášejí údaje historického rázu aj. (odd. C). Při řazení pramenů uvnitř každého oddílu usilovali pořadatelé svazku o zachování chronologického sledu památek (podle doby jejich vzniku), ale někde se při řazení řídili zřetelem k íiliačním souvislostem textů. Tato snaha nebyla ovšem bez problémů, protože u některých pramenů není doba jejich vzniku přesně známa, ba někdy nelze spolehlivě určit ani relativní chronologii několika pramenů; kromě toho se takto dostávají mnohdy do sousedství texty z různých prostředí a různé historické hodnoty. Je proto celkové řazení více méně rámcové a pracovní; přesto však pokládají redaktoři tento princip řazení za vhodnější než jiný (např. jazykový).
 Potřebám historického bádání je dále podřízeno znění komentáře, do něhož jsou poznámky jiného zaměření (např. vysvětlivky k technice překladu, problémy filologické a jiné speciální otázky, např. teologické) zařazeny jen ojediněle.
 A potřebám historického bádání je konečně podřízeno i pojetí textově kritického aparátu, v němž je podán jen výběr z variant s vyloučením různočtení rázu lexikálního a syntaktického, pokud podstatněji nemění historicky informativní hodnotu textu, a přirozeně i s vyloučením variant morfologických, hláskoslovných a pravopisných (s výjimkou vlastních jmen osobních, národních a geografických — zvláště slovanských —, jejichž různé grafické podoby v poznámkách uváděny jsou).
 Do výběrového přehledu základní literatury předmětu jsou však vždy vedle prací historiografických zařazeny ve větší míře i práce filologické; autoři a pořadatelé svazku přitom vycházejí z přesvědčení, že i filologický příspěvek k interpretaci některých míst nebo aspektů historického pramene, k rekonstrukci jeho protografu, k určení jeho původu a k filiačním souvislostem doložených rukopisů mají zásadní význam pro badatele historika.
 Druhý svazek Pramenu je dílem většího autorského kolektivu, v němž spolupracovali pracovníci z filosofické fakulty UJEP v Brně i z vědeckých ústavů ČSAV v Brně. Na jeho přípravě se jednotliví autoři podíleli takto: Vydání latinských legend Italské, Moravské, Diffundente sole, Quemadmodum, Beatus Cyrillus, officia Adestdies gloriosa, staročeské úpravy legendy Diffundente a Života svatých Crha a Strachoty, dále úryvků z legendy Kristiánovy, Prokopských legend a václavské legendy Karlovy (tj. vždy s úvodem, textovými variantami a u latinských textů s českým překladem) je prací univ. prof. dr. Jaroslava Ludvíkovského (filosofická fakulta). Ostatní latinské prameny a prameny řecké připravila dr. D. Bartoňková (filosofická fakulta); revizi latinských pramenů provedl J. Ludvíkovský, řeckých J. Ludvíkovský a doc. dr. A. Bartoněk, CSc. (filosofická fakulta).
 Církevněslovanské prameny zpracoval doc. dr. R. Večerka, CSc. (filosofická fakulta); jejich revizi provedl dr. V. Kyas, CSc. (Ústav jazyků a literatur ČSAV). Starohornoněmecký text připravil doc. dr. Z. Masařík, CSc. (filosofická fakulta). Svazek za redakční spolupráce R. Večerky a D. Bartoňkové uspořádal dr. L. Havlík, CSc, (Ústav dějin evropských socialistických zemí ČSAV), který je také autorem komentáře (v podčarových poznámkách k českému překladu památek) a mapových příloh a spoluautorem úvodů k Životu Konstantinovu, k Životu Metodějovu, k Proložnímu životu Konstantinovu a Metodějovu, k Životu Naumovu a k Bulharské legendě. Grafické zpracování mapových příloh provedl prom. ped. A. Šik (filosofická fakulta).
 Dílo jako celek posoudili a doporučili k tisku doc. dr. F. Hejl, CSc. (katedra dějin SSSR, střední a jihovýchodní Evropy, filosofická fakulta) a dr. V. Kyas, CSc. (Ústav jazyků a literatur ČSAV).

A
 
 CARMEN DE PIPPINI REGIS VICTORIA AVARICA A. 796
 PÍSEŇ O AVARSKÉM VÍTĚZSTVÍ KRÁLE PIPINA R. 796

 Jde o báseň napsanou bezprostředně po události, která je v ní oslavována. Zachovala se nám v berlínském rukopise z doby kolem r. 800 (srov. o tom uE. Dummlera, Neues Archiv der Gesselschaft fiir áltere deutsche Geschichtskunde IV, 1879, p. 148).
 Použitý text: Carmen de Pippini regis victoria Avarica a. 7966 in Einhardi Vita Karoli Magni, post G. H. Pertz rec. G. Waitz, SRG, Hannoverae et Lipsiae 1911, 42—46; srov. též E. Dummler MGH Poetae Carolini I, 1881, p. 116 sq. a W. Meyer, Zeitschrift fiir Deutsches Altertum XLIII, 1899, p. 143 a od téhož autora Festschrift d. Kgl. Ges. d. Wiss. zu Góttingen, 1901, p. 168. Jak G. Waitz, tak i E. Dummler vycházejí z berlínského rukopisu Diez. B. 66.
 
 Píseň o vítězství krále Pipina nad Avary v r. 796
 1. Kriste, synu boží,
 ty, jenž jsi stvořil všechny národy,
 země, prameny, potoky, hory
 a vytvořil jsi člověka,
 Avaři, které jsi v posledních
 dobách obrátil na víru
 2. Nadělali mnoho zla
 již od dávných dob,
 rozbořili svatyně boží
 i kláštery
 a posvátné nádoby ze zlata
 stříbra i hlíny
 3. Poskvrnili a posvátné roucho
 z nejsvětějšího oltáře
 i roucho kněží a jeptišek
 bylo dáno na radu ďábla
 ženám.
 4. Poslal Bůh. svatého Petra,
 prvního apoštola,
 na pomoc Pipinovi, synovi velkého krále,
 aby provázel jeho tažení i šik Franků.1
 5. Král ozbrojen mocí boží,
 Pipin, král katolický,
 zřídil tábor nad
 bělavou řekou Dunajem
 a připravil na všech stranách svá vojska
 k boji proti nepřátelům.
 6. Unguimeri z rodu Avarů,
 velice zděšen,
 řekne velmi důrazně králi: „Jsi ztracen, kagane!"
 a ženě Katuně, manželce zlořečené:
 7. „Po vašem království je veta,
 dále již nebudete kralovat;
 vaše království velmi dlouho
 trvající bude vyvráceno Pipinem,
 vládcem katolickým, a odevzdáno křesťanům.
 8. Blíží se král Pipin
 se statečným vojskem,
 aby obsadil tvoje území,
 vyplenil lid a na horách,
 v lesích a na pahorcích
 umístil vojenské posádky.
 9. Vezmi rychle a přines s sebou
 hojné dary,
 vzdej úctu královu žezlu,
 abys alespoň maličko mohl žít,
 zlato, drahé kameny mu nabídni,
 aby tě neuvrhl v záhubu."
 10. Když to uslyší král kagan,
 nadmíru jsa poděšen,
 hned vsedne na mezkyni
 a s náčelníky tarkany přijde krále prosit a dary usmiřovat.
 11. Králi řekne: „Bud zdráv, vládce,
 budiž našim pánem!
 Své království ti odevzdávám
 se stébly a listy, lesy,
 hory i pahorky se všemi obyvateli.
 12. Vezmi si s sebou naše syny,
 ať ti prokazují služby
 a nešetři ani (dětí) velmožů,
 a obrať (svůj) šik.
 Svá hrdla i své děti odevzdáváme
 do tvé moci."
 13. My, věrní křesťané,
 vzdejme díky Bohu,
 který zabezpečil vládu krále
 nad královstvím hunským
 a udělil mu vítězství
 nad pohanskými národy.
 14. Ať žije, ať žije král Pipin
 v bázni boží,
 do vysokého věku ať kraluje
 a stáří ať se dožije
 a zplodí syny,
 kteří by chránili královský palác
 za (jeho) života i po (jeho) smrti.
 15. On v jedno spojil velké království,
 rozsáhlé, nejmocnější,
 království, jaké nevytvořil svět
 až po dnešní den,
 ani Caesar ani pohané,
 nýbrž milost boží.
 16. Věčná sláva budiž otci,
 sláva nechť je synovi.
 
 GESTA DAGOBERTI I. REGIS FRANCORUM - ČINY KRÁLE FRANKŮ DAGOBERTA
 Jde o celkem málo spolehlivou kompilaci z počátku 9. stol. Autor spisu, neznámý mnich kláštera Saint Denis (severně od Paříže), tu lící život franského panovníka Dagoberta I. (628—639) a události s ním související. Čerpal především z Fredegara, dále pak ze spisu Libri historiae Francorum, Vita Arnulfi, Vita s. Amandi auctore Baudemundo apod. Celým dílem proniká silné profranské zaměření, které často vede k přímému zkreslování historických událostí. Jako první ho použil pro svou práci Regino.
 Kodexy se dělí do těchto hlavních skupin:
 la: Codex Parisiensis 5569 z 10. stol. (s tímto je příbuzný Codex Petavianus).
 lb: Codex Londiniensis musei Britannici „Additional manuscripts" 21109 z 12. stol. (s tímto je příbuzný Codex Remensis)
 2a: Codex Ienensis 65 z 14. stol.
 2b: Codex Dresdensis 60 z 14. stol.
 3: Codex S. Audomari 342, který vznikl v 9. stol. v klášteře Saint-Bertin.
 Použitý text: Gesta Dagoberti I. regis Francorum, ed. B. Krusch in Scriftores rerum Merovingicarum II, 396—425. Toto vydání se zakládá na kodexu la. Srov. též Migne, Patrolog. lat. XCVI, 1395—1422. (První vydání bylo pořízeno v r. 1636 — Duchesne, Historiae Francorum scriptores coaetanei, I, 572—589.)
 
 I. Gesta Dagoberti regis Francorum Dagoberta - Činy krále Franků

 .
 410 27 Toho roku tedy Slované zvaní Vinidové, jejichž království spravoval Sámo, zabijí franské kupce s četnějším doprovodem a oloupí je o majetek. Tato věc byla počátkem rozepře mezi králem Franků Dagobertem a mezi Sámem, králem Slovanů. I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia a žádal, aby přikázal poskytnout spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé povraždili a jejichž majetku se protizákonně zmocnili. Sámo však nechtěl Sicharia spatřit, Sicharius si (tedy) oblékl šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo, žádaje, aby bylo pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami, navzájem uplatněno právo, protože Sámo i lid jeho království jsou Dagobertovi povinni poddanstvím. Sámo, již uražen, odpověděl:,,Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství." Sicharius řekl: „Není možné, aby křesťané a sluhové boží, mohli uzavřít přátelství se psy." Sámo pak na to odpověděl: „Jestliže vy jste boží sluhové a my jsme boží psi, tu když vy ustavičně proti němu jednáte, (my) máme dovoleno trhat vás svými zuby." I byl hned Sicharius vykázán se Samova dohledu. Když to bylo oznámeno králi Dagobertovi, ihned poručí vyslat z celého království Austrasijského vojsko proti Sámovi a Vinidům. Vojsko postupuje proti Vinidům se třemi oddíly, ba rovněž i Langobardi najatí Dagobertem, vytáhli vojensky proti Slovanům. Avšak zatím co se z opačné strany Slované na těchto i na jiných místech připravovali, dosáhlo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v krajině, do níž vkročilo. Rovněž Langobardi dosáhli s Dagobertem vítězství a jak Alamani, tak i Langobardi si odvedli velmi značný počet slovanských zajatců. Král věru onu zemi zpustošil a vrátil se do svého království.
 
 411 28 V témže roce vznikl mezi Avary, zvanými Huny a královstvím Hispánským prudký spor, poněvadž mezi sebou zápasili, komu by mělo připadnout nástupnictví v království; jednu stranu (tvořili) Avaři a druhou Bulhaři. A tak sebrali množství lidí a obě (strany) se pustili navzájem do boje. Nakonec jsou Bulhaři od Avarů přemoženi. Po jejich porážce je z Panonie vyhnáno devět tisíc mužů i s ženami a s dětmi a ti se obrátí na Dagoberta se žádostí, aby je přijal k pobytu do země Franků. Král přikáže, aby je v Bavorsku přijali k přezimování a zatím jednal s Franky, co se má stát dále. A když byli (Bulhaři) rozptýleni po příbytcích Bavorů, aby přezimovali, vzkáže král na moudrou radu Franků, aby jeden každý usmrtil ve svém domě za jediné noci ony Bulhary i s ženami a dětmi — každý jednoho. A to Bavoři neprodleně splnili a nezůstal z oněch (Bulharů) nikdo na živu. žádali. Sasové však, kteří přišli přednést tyto žádosti, stvrdí úmluvu za všechny Sasy, jak bylo jejich zvykem, přísahou (vykonanou) nad zbraněmi; než z tohoto slibu vzešel malý výsledek. Přece však byla Sasům z rozkazu Dagobertova prominuta daň, kterou byli do té doby zvyklí odvádět. Odváděli totiž každoročně z příkazu Lothara Staršího jako daň pět set krav, a to bylo tehdy králem Dagobertem zrušeno.
 31 V jedenáctém roce svého panování, když Vinidové z rozkazu Sámova opět divoce řádili a často, překročivše vlastní hranice, vpadali do Durynska i do ostatních krajin, aby pustošili království Franků, přišel král Dagobert do města Met, a po poradě s biskupy a nejvyšší šlechtou a za souhlasu všech předních muži království povýšil svého syna Sigiberta v království austrasijském a dovolil, aby měl za sídlo město Mety. Chuniberta, biskupa města Kolína, a vévodu paláce Adalgisela ustanovil za správce říše a synovi odevzdal dostačující poklad a povznesl ho přiměřeně jeho vysokému důstojenství, jak se slušelo, a cokoli mu štědře udělil, potvrdil zvláštními rozhodnutími. Potom, jak je známo, hájilo úsilí Austrasijců úspěšně hranice i království Franků proti Vinidům.
 
 EINHARDI VITA KAROLI MAGNI ŽIVOT KARLA VELIKÉHO OD EINHARDA
 Životopisec Karla Velikého Einhard se narodil v r. 770 v Meinhamu v aristokratické rodině. Vzdělával se v klášteře fuldském, tamní opat ho však doporučil ke dvoru, a tam také Einhard dovršil pod dohledem učeného Alkuina svá studia. Těšil se neobyčejné důvěře zvi. u Ludvíka I. Pobožného, který ho dokonca pověřil, aby byl rádcem jeho syna-Lothara I. Einhard byl člověk všestranně nadaný, vynikal nejen jako politik a spisovatel, ale uplatňoval se i jako dobrý znalec architektury; dostalo se mu vrchního dozoru nad císařskými stavbami. Zemřel v r. 840.
 Einhard byl velmi vzdělaný v antické literatuře. Pochází od něho několik spisů, prozaických i básnických, zčásti náboženského charakteru, nejvíce však proslul jako Karlův životopisec (dřívější názor, pokládající Einharda i za přepracovatele díla Annates regni Francorum, je dnes odmítán; viz sub Ann. regni Francorum, I. díl této práce, str. 35). Einhardova Vita Karoli vznikla až po r. 830 a bývá pokládána za nejzralejší dílo karolinské renesance. Kompoizce i jazyk jsou ovlivněny antickými autory, ale Einhard prokázal i značnou koncepční i stylistickou samostatnost. Materiál čerpal především z Ann. regni Francorum, dovedl jej však podat v mistrovsky sevřené a zestručněné podobě. Einhardův spis ovlivnil celou řadu pozdějších skladatelů historických děl. Tak např. z něho čerpal autor anonymního spisu Vita Hludowici, Poeta Saxo, Widukind. O velké oblibě Einhardovy Vita Karoli svědčí i to, že se zachovalo na 80 jejích rukopisů. Bývají členěny do tří skupin s těmito hlavními rukopisy:
 Skupina A (v ní jsou těsněji spřízněné kodexy AI* AI a A4):
 AI*: Codex Vindobonensis 510, nejstarší zachovaný rukopis (před r. 850) = kodex El díla Ann. regni Francorum AI: Codex Vindobonensis 529 z 9. stol., původem z Trevíru A2: Codex Vaticanus reginae Christinae 339 z 10. stol., původem ze St. Gallen A3: Codex Petropolitanus F. IV 4 z 10. stol., původem ze Soissons = kodex C2 Ann. regni Francorum A4: Codex Trevirensis 1286 z r. 1084, původem z Prtimu = kodex E3 Ann. regni Francorum A5: Codex Musei Britannic Cotton. Tib. CXI z Uttechtu
 Skupina B (se stejnou změnou v 9. kapitole; předmluva všude chybí):
 Bl: Codex Montispessulanus 473 z 19. stol., původem z Pontignacu Bl*: Codex Vindobonensis 473 z 9. stol původem z Wormsu a s porušeným začátkem = kodex Dl Ann. regni Francorum B2: Codex Florentinus inter Laurentianos LXV 35 z 11. stol., závislý na Bl, B3: Předloha zpracování, pořízeného rukou Walhfrieda Strabona (zvi. Codex Hannoveranus XIII 859 z 15. stol., původem z Wittingen)
 Skupina C (se změnou v 18. kapitole):
 a) první podskupina — členěno podle 19. kapitoly
 Cl: Codex Parisinus 10758 z 10. stol.
 C2: Codex Vaticanus Palatinus 243 z 10. stol., původem z Lorsch (bez předmluvy a s porušením na konci)
 b) druhá podskupina
 C3: Codex Parisiensis 10756 z 12. stol.
 C4: Codex Musei Britannici Add. 21109 z 12. stol. původem ze Steinfeldu = kodex E4 Ann. regni Francorum Toto Einhardovo dílo vyšlo poprvé v edici Nuenariověvr. 1521
 Použitý text: Einhardi Vita Karoli Magni,6 post G. H. Pertz rec. G. Waitz, curavit Holder—Egger, SRG, Hannoverae et Lipsiae 1911 (srov. též Einhardi Vita Karoli Magni, ed. R. Rau, Ausgewáhlte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters, 157—211).
 
 Život Karla Velikého od Einharda
 13 Po této válce následovala největší válka ze všech, které on vedl, s výjimkou války saské, totiž ta válka, která byla podniknuta proti Avarům neboli Hunům. Tu on řídil jednak srdnatěji než války ostatní, jednak s daleko většími přípravami. Osobně podnikl alespoň jednu výpravu do Panonie — neboť ten národ tehdy obýval onu provincii—, ostatní svěřil k vykonávání svému synu Pipinovi a správcům provincií a též hrabatům a vyslancům. Tito řídili válku s velkou rázností a v osmém roce ji nakonec ukončili. Kolik v ní bylo svedeno bitev a jak mnoho prolito krve, o tom svědčí jak Panonie zbavená všech obyvatel, tak i to, že místo, na němž bylo kaganovo sídlo, je do té míry opuštěno, že tam není ani stopy po lidském sídle. V této válce zhynula celá hunská šlechta a zanikla všechna sláva Hunů. Veškeré peníze i poklady, za dlouhá léta nashromážděné, byly rozchváceny. A lidská paměť si není s to vzpomenout na žádnou válku vzniklou proti Frankům, v níž by se byli oni více obohatili a bohatstvím povznesli. Vždyť kdežto se až do té doby zdáli téměř chudými, nalezli v (kaganově) sídle tolik zlata a stříbra a uchvátili v bitvách tolik cenné kořisti, že se právem mohlo věřit, že Frankové spravedlivě odňali Hunům to, co Hunové dříve nespravedlivě vzali jiným národům. Toliko dva z íránských šlechticů zahynuli v té válce: Erik, vévoda čedadský, byl usmrcen úklady místního obyvatelstva v Liburnii u přímořské obce Tharsatiky a Gerold, správce Bavor, byl zabit, nejisto kým, v Panonii, když seřazoval šik k boji proti Hunům, a to pouze se dvěma (muži), kteří jej doprovázeli, jak objížděl (vojsko) a povzbuzoval jednotlivce. Jinak byla tato válka pro Franky téměř nekrvavá a měla velmi úspěšný konec, i když se pro svou mohutnost dosti dlouho protahovala. Po ní i válka saská došla konce, který odpovídal jejímu zdárnému průběhu. Také (války) s Čechy a Liňany, k nimž poté došlo, nemohly dlouho trvat. Jedna i druhá byla pod vedením Karla mladšího rychle skončena.
 
 15... po něm (si podmanil) obojí Panonii i Dácii, ležící na druhém břehu Dunaje, a také Histrii a Liburnii i Dalmácii, s výjimkou přímořských obcí, jež na základě přátelství a uzavřené smluvy do volil držet konstantinopolskému císaři; potom všechny cizí a divoké národy, které obývají Germanii, sídlíce mezi řekami Rýnem a Vislou a mezi oceánem a Dunajem, a jež se sice jazykem téměř sobě podobají, avšak zvyky a zevnějškem jsou si velmi nepodobné, zkrotil do té míry, že tyto národy učinil poplatnými; mezi nimi jsou vcelku nejvýznamnější Veleti, Srbové, Obodrici a Cechové — s těmito se totiž srazil ve válce. Ostatní, jichž je daleko větší počet, přijal v poddanství.
 
 THEGANI VITA HLUDOWICI IMPERATORIS ŽIVOT CÍSAŘE LUDVÍKA OD THEGANA
 - Thegan, plným jménem Thegenbert, světící biskup v Trevíru a probošt v Bonnu, byl Frank šlechtického původu. Zemřel někdy po r. 848, Životopis Ludvíka I. Pobožného, Vita Hludowici imperatoris sivé De gestis domini Hludowici imyeratoris (Život císaře Ludvíka neboli o činech pana císaře Ludvíka), který sestavil kolem r. 837, nemá valnou historickou cenu; jde o jednostrannou chválu císaře a o nemírné hanobení jeho protivníků. V pozdějších dobách ho jako pramene užily pouze Ann. Lobienses a Flodoard ve svém spise Historia Remensis. Tomu také odpovídá malý počet existujících rukopisných textů:
 1. CodexVindobonensis 408 z 11. stol. z Admontu (s krátkým přídavkem připojeným
 . cizí rukou)
 2. Codex Scafhusensis z 10. stol., na konci porušený;
 3. Codex Trevirensis 1268, 43 z r. 1084, původem z Prumu (kodex obsahující rukopis E3 Říšských letopisů; viz Ann. regni Francorum v 1. díle této práce na str. 37).
 4. ztracená předloha vydání Petra Pithoea, Annalium et historiae Francorum... scriptores coaetanei, Paris 1588;
 5. excerpta, která obsahuje Hannover anus 859 z 15. stol., původem z Wittingen;
 6. Codex Wratislaviensis z 16. stol.
 7. Codex Musei Britannia Add. 21109 z 12. stol., původem ze Steinfelsu (srov. Ann. regni Francorum v 1. díle na str. 37 sub E4).
 8. Codex Parisinus 15425 z 11. stol. z Lotrinska (srov. Ann. regni Francorum v 1. díle na str. 37 sub E5).
 Základem našeho vydání je text Pertzův, vycházející ze srovnání prvních tří rukopisů. Týž text je otištěn i v nejnovějším vydání Rauově.
 Použitý text: Thegani Vita Hludowici imp. ed. Pertz MGH SS II 590—604 (srov. též Rau, Ausgewáhlte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters V, 215—256).
 
 Život císaře Ludvíka od Thegana
 15 Příštího roku poslal své vojsko proti Slovanům, sídlícím na východě; jeho vojáci je tvrdě potřeli a s boží pomocí jim bylo dáno vítězství. Když se to stalo, jeden každý se vrátil domů.
 27 Příštího roku poslal své vojsko proti východním Slovanům, jejichž vévoda se nazýval Ljudevít; toho obrátili na útěk a onu zemi zpustošili. Odtud se vracejíce přišli domů.
 32 V jiném roce byl s velkým vojskem v paláci v Cáchách, a tam k němu přišli vyslanci Bulharů s dary: laskavě je přijal a propustil domů.
 
 ANONYMI VITA HLUDOWICI IMPERATORIS ŽIVOT CÍSAŘE LUDVÍKA OD ANONYMA
 І
 Autor tohoto životopisu císaře Ludvíka I. je neznámý. Žil podle svých slov u dvora Ludvíkova od jeho nastoupení na trůn a císař si ho cenil zejména pro znalosti astronomie. Bývá proto nazýván i Astronomus. Materiál pro tu část spisu, které líčí události do začátku Ludvíkovy vlády, čerpal ze ztraceného díla mnicha Adhemara, obsahujícího zřejmě dějiny Aquitánie, pro léta 817—829 čerpal z Ann. regni Francorum a zbytek díla psal na základě svých vlastních přímých informací (zejména zprávy o posledních letech císařových jsou velmi cenné). Spis prozrazuje dobrou znalost antické literatury i Einhardova Života Karlova a byl nepochybně ukončen brzy po Ludvíkově smrti. Všeobecně je tento životopis cennější než životopis Ludvíka od Thegana.
 Dílem tohoto anonymního autora se důkladněji zabývali M. Buchner, P. Fourněs, H. Kuhn, G. Meyer von Knonau, W. Nickel a B. Simson.
 Nejdůležitější rukopisy jsou tyto:
 1. Codex Vindobonensis 529 (jde o kodex AI Einhardovy Vita Karoli).
 2. Codex Vaticanus reginae Christinae 637 ze 17. stol.
 3. Codex Vaticanus reginae Christinae 692 z 12. stol.
 První vydání pořídil v r. 1588 Petrus Pithoeus (Annalium et historiae Francorum... scriptores coaetanei, Paris 1588), z dalších tu uvedeme edici M. Frehera (1613), A. Duchesne (1639), M. Bouqueta (1738).
 Použitý text: Vita Hludowici imperatoris, ed. G. H. Pertz, MGH SS II 607-648 (srov. též Anonymi Vita Hludowici imperatoris, ed. R. IIau, Ausgewahlte Quellen zur deutschen Geschichte des Míttelalters V, 258—381).
 
 Anonymi Vita Hludowici imperatoris - Anonymův Život císaře Ludvíka
 620 25... Císař dále přikázal, aby saská hrabata i Obodrité, kdysi podrobení panem Karlem, poskytli pomoc Herioldovi, aby byl znovu uveden do svého vlastního království, a za tím účelem poslal vyslance Baldrika. Když ti překročili řeku Egidoru, vstoupili do země Normanů na místě, které se nazývá Sinlendi. Ale protože se Gotfrídovi synové nechtěli ocitnout na blízku a dát se do bitvy, ačkoli měli nadbytek vojenských oddílů a dvě stě lodí, odpoutali se od sebe navzájem, když předtím rozchvátili a vypálili všechno, co se mohlo naskytnout, a nadto přijali od onoho národa čtyřicet rukojmí. Když se tak stalo, vrátili se k císaři na místo, které se nazývá Paderborn a tam se sešel všechen lid k všeobecnému sněmu. Na to místo se dostavili všichni náčelníci i předáci východních Slovanů...
 26... Potom co císař strávil krutou zimu při nezkaleném zdraví a v klidném běhu událostí, poslal s nastávajícím přemilým půvabem letního času tzv. východní Franky, ale i hrabata saského původu, proti srbským Slovanům, kteří prý odpadli od jeho říše. Jejich pokus stejně rychle jakož i snadně s pomocí Kristovou potlačil...
 27... Zatím co se ještě zdržoval v onom paláci, přijal posla konstantinopolského císaře Lva, který k němu přišel a jmenoval se Nikeforos. Poselství se týkalo, kromě přátelství a spojenectví, hranic Dalmatů, Éímanů a Slovanů. A protože nebyli přítomni ani tito ani správce pohraničního území Chadalo a bez nich se to nemohlo rozsoudit, byl do Dalmácie poslán Albgarius spolu se správcem toho pohraničního území Chadalem, aby se ty záležitosti uklidnily a urovnaly...
 31... Císař se odebral... na zimu do Cách. Když se vracel a vstoupil do paláce v Heristalu, přišli k němu poslové beneventského vévody Sigona, přinášejíce mu převeliké dary a očišťujíce svého pána od smrti Grimoalda, jeho předchůdce. Mimoto se dostavili poslové jiných národů, totiž Obodritů, Guduskanů3 a Timočanů, kteří upustivše od spojenectví s Bulhary, spojili se nedávno s námi. Ale přibyli tam také poslové od Ljudovita, správce Dolní Panonie, a obviňovali Kadolaha — klamně, jak se později ukázalo —, že prý se jeho krutost stává pro ně nesnesitelnou. Když je císař vyslechl, upokojil je a propustil a uchýlil se podle svého plánu do onoho paláce k přezimování. Zatím co tam meškal, přivedli mu vévodové Sasů Slavomíra, krále Obodritů. Ten, jsa obviňován ze vzpoury a nechtěje se ospravedlnit, byl poslán do vyhnanství a jeho království bylo svěřeno Ceadragovi, synu Trascovu.
 
 624 32...A tam přijal posly od svého vojska, které bylo posláno, aby potlačilo otevřenou vzpouru Ljudevítovu. Ale ta záležitost zůstala téměř bez výsledku. A Ljudevít, nadutý proto pýchou, poslal císaři po poslech jakési podmínky, a kdyby prý je císař splnil, i on sám by jako dříve poslouchal jeho příkazů. Ale ten je s pohrdáním odmítl jako bezcenné. Ljudevít potom stvrzoval svoje setrvávání ve věrolomnosti, a kohokoli mohl, získával si za spojence pro svou zradu. Když se vojsko ѵrátilo z panonského území a Ljudevít stále setrvával ve své věrolomnosti, byl Kadolah, vévoda foroiulský stižen horečkou a naplnil se jeho poslední den; na jeho místo nastoupil Baldrik. Ten když přišel poprvé do provincie a vstupoval do krajiny korutanské, porazil s malým poetem (vojáků) při řece Dravě Ljudevítovy oddíly, a ostatní rozháněje, donutil všechny, aby opustili jeho území. Ljudevít, obrácený Baldrikem na útěk, narazil na Bornu, vévodu dalmatského, stanuvšího u řeky Kulpy. Borna pak byv opuštěn, ať už pro zradu či pro strach Guduskanů, přece jen s pomocí svých domácích lidí vyvázl bez úhony z hrozícího nebezpečí, ba ty, kteří ho opustili, si později podmanil. Mezitím Ljudevít v příští zimě vtrhne opět do Dalmácie a pokusí se všechno zpustošit, vše živé niče mečem a vše neživé odevzdávaje ohni. Protože se Borna nemohl postavit proti jeho síle, pokusil se způsobit mu škodu uskokem. Nevyhlásil mu totiž otevřenou válku, nýbrž nenadálými útoky tak oslabil jej samotného i jeho vojsko, že se (ten) styděl a litoval, že podnikl takovou věc. Neboť když byly zabity tři tisíce z jeho vojska, ukořistěno přemnoho koní i různé výstroje, donutil jej, aby opustil jeho území. O tomto všem se s radostí doslechl císař, zdržující se v Cáchách.
 33... Když nastala zima, císař dal v témže paláci shromáždit lid. Tou dobou si Borna postěžoval na nepřátelské chování Ljudevítovo a obdržel od císaře velké vojenské pomocné sbory, jež by byly s to zničit jeho zemi. Byly rozděleny na tři části a počátkem jara zpustošily ohněm i mečem téměř celé území jeho panství, zatím co se sám Ljudevít skrýval ve výšinách jakési tvrze a nevyšel z ní ani k bitvě ani k vyjednávání. Když se (vojsko) vrátilo domů, poddali se Kranští i někteří z Korutanců, kteří se (předtím) přidali na stranu Ljudevítovu, našemu vévodovi Baldrikovi...
 35... V téže době poslal z Itálie do Panonie vojsko proti Ljudevítovi. Protože se mu onen2 nemohl postavit, opustil svou obec, a přicházeje k jakémusi dalmatskému vládci,3 byl jím přijat do jeho obce. Ten potom naopak zabil lstí svého dobrodince, který ho k sobě přijal, a podřídil obec své vládě. A třebaže na naše vojska ani nezaútočil, ani s námi nezahájil vyjednávání, přece poslav vyslance prohlásil, že se dopustil chyby, a slíbil, že se dostaví k panu císaři...
 
 628 39 Nato pan císař přikázal, aby jeho lid slavil v měsíci květnu v Cáchách sněm. Zatím co se tam (císař) zdržoval, bylo k němu přivedeno k slyšení poselstvo Bulharů, které již dlouho na jeho rozkaz meškalo v Bavořích, a jež mělo po sjednání míru jednat hlavně o střežení zemských hranic mezi Bulhary a Franky. Byl přítomen i nemalý počet předáků bretoňských... Když tedy císař propustil jak vyslance Bulharů, tak i Britanů, odebral se ke konání lovu do odlehlých vogeských končin — ve víře, že bude mít mezitím toto na práci — a teprve až v měsíci srpnu se vrátil do Cách k všeobecnému sněmU ohlášenému národům. V té době poručil v měsíci říjnu stvrdit mír, o nějž žádali Normani, a vykonav všechno, co bylo na tomto shromáždění přikázáno vykonat i stanovit, odebral se sám se synem Lotharem do Nijmwegen, odeslav mladšího Ludvíka do Bavor; a po ukončení podzimních honů se na začátku zimy vrátil do císařského paláce. Když se bulharští vyslanci vrátili zpět z tohoto sněmu a odevzdali císařův dopis, tu jejich králi nebylo příliš po vůli to, co v něm bylo napsáno, ježto nedosáhl toho, oč žádal. Ve hněvu tedy poslal téhož posla zpět a uložil mu vyřídit, aby byla bud stanovena společná mez hranic nebo aby každý střežil
 62 Když on toto zařizoval, nastal opět svátek Narození Páně a on oslavil tuto slavnost v Poitiers s náležitou a obvyklou úctou. A zatím co se tam zdržoval a přikazoval to, co bylo prospěšné, přišel k němu posel se zprávou, že si jeho syn Ludvík získal nějaké Sasy a Durynky a vpadl do Alamanie. Ta záležitost mu způsobila převelikou nesnáz. Vždyť k tomu, že jej již tížil stařecký věk... přistoupila ještě tato smutná zpráva... Za největší únavy, když zmíněné příhody útočily na jeho zdraví, dorazil krátce před nejposvátnějšími svátky velikonočními do Cách a tam je oslavil s obvyklou zbožností. Nato spěchal dokončit započaté dílo. A překročiv Rýn, pokračoval v cestě směrem do Durynska, kde — jak zvěděl — se tehdy Ludvík zdržoval. Když onomu svědomí nedovolovalo — ježto se otec blížil — aby v té zemi déle meškal a své věci (již) nedůvěřoval, vyhledal záchranu v útěku; vykoupiv si totiž cestu, vrátil se do vlasti přes území Slovanů.
 
 POETAE SAXONIS ANNALIUM DE GESTIS CAROLIMAGNI IMPERATORIS LIBRI QUINQUE
 POETA SAXO: PĚT KNIH LETOPISŮ O ČlNECH CÍSAŘE KARLA VELIKÉHO

 Poeta Saxo — saský klerik či mnich žil v době vlády Arnulfovy podle některých v Paderbornu, podle jiných spíše v Lamespringe. Jeho Život Karla Velikého o 5 knihách obsahuje výklad o letech 771 až 814 vlády Karla Velikého. Toto dílo má spíše význam literární než historický, neboť autor opisuje z „Einhardových" letopisů a z Einhardova Života Karlova (srov. str. 20) této práce); zachovalo se nám v jediném rukopise z 12. stol. v Lamespringe. Poprvé je vydal R. Tteinecke v r. 1596, z dalších edicí tu uvádíme vydání Pertzovo, Migneho Patrolog. lat.XCIX, str. 683—736 a vydání Jaffeho v Bibl. rer. Germ. IV str. 544-627.
 Použitý text: Poetae Saxonis Annalium de gestis Caroli Magni imperatoris libri quinque ed. Pert z, MGH SS J, 227—279.
 
 Poetae Saxonis Annalium de gestis Caroli Magni imperatoris libri quinque
 Poeta Saxo Pět knih letopisů o činech císaře Karla Velikého

 Ale protože odtamtud vyvedl příliš četné voje, rozdělil je na části, a takto usiloval proniknout dlouhým pochodem do Panonie, kterou obýval divoký národ Hunů.
 Svěřuje tehdy jednu část hraběti Theodorikovi a Meginfridovi, vejevůdcům v té době nejpřednějším, přikázal jim, aby si pospíšili po severních březích Dunaje.
 Sám chvátal po území jižního břehu, doprovázen nespočetnými tisíci a silným vojem.
 Tak když byla největší část širé Panonie zbavena svého bohatství a odevzdána plamenům, král jako vítěz odvedl odtamtud lid, jenž nedošel újmy.
 Neboť vyloupeno bylo sídelní město Hunů,
 které nazývají hring. Tohoto se v tomto roce zmocnil vévoda Erich
 a také odtamtud odvezl králi rozmanité poklady,
 jež Hunové shromáždili v minulých dobách,
 když často plenili nespočetné národy.
 A vévoda italský Pipin, královský syn,
 zdvihl poté, co se k němu připojily bavorské oddíly, **
 válku proti Hunům, jak (mu to) poručil otec.
 Svedl s nimi se šťastným výsledkem zdárné boje
 za řekou Tisou a když zahnal všechny
 nepřátele na útěk, srovnali Frankové se zemí
 celé sídelní město Hunů, jež jsme dříve nazvali hring.
 Téměř všechny poklady toho národa, jejichž počet
 byl obrovský, jsou zcela rozvráceny,
 i celé bohatství dřívějších králů, jež si prý
 zločinně nashromáždili za dlouhou dobu, pleníce
 nadmíru mnoho posvátných chrámů v rozličných krajinách.
 Tehdy po získání této kořisti, přišel právem slavného
 triumfu Pipin, jako vítěz, k otci do zmíněného paláce
 a přinesl mu poklady vyloupeného království
 i zbroj (nepřátelských) vojevůdců a ukořistěné'praporce.
 S ním se tam dostavil i zmíněný již tudun,
 a svým vlastním slovem se zavázal zachovávat věrnost,
 
 přijímaje spolu s celým svým doprovodem křest,
 a dále složil pod přísahou slib,
 že bude na věky poddán Frankům a bude (jim) věrný.
 Slovanský národ, jenž válkou je sdostatek divý,
 bývá nazýván Cechové, je drzý a nespolehlivý,
 pokouší se dráždit Franky a popudí na sebe hněv Karlův.
 Proti nim byl vyslán s mnoha tisíci jeho syn,
 který s ním měl shodné jméno; ten ve své mužnosti
 lstivé započal válku a k rychlému konci ji vítězně doved.
 Jsou jistí Slované, zvaní příjmím Liňané;
 proti nim vytáhl, poslán svým otcem,
 Karel mladší, jemuž nebránilo v cestě
 široké Labe, nýbrž přepraviv se přes hlubiny
 tohoto toku a využiv válečného štěstí,
 odvedl franské oddíly proti zmíněným nepřátelům
 a plesajícímu otci přinesl zpět vítězné praporce.
 A také obě Panonie si podmanil jako vítěz
 s jejími nespočetnými sousedními městy.
 Také si podrobil zemi liburnskou, i tu, jež nese jméno
 podle Histru, a rovněž Dalmácii a Dácii.
 
 NOTKERI GESTA KAROLI ČÍNY KARLOVY OD NOTKERA
 Pod tímto jménem je dnes znám spis o Činech Karla Velikého, který byl téměř až do konce 19. stol. obvykle citován jako Monachi Sangallensis Gesta Karoli. Konečný důkaz o autorství Notkerově podali nezávisle na sobě K. Zeumer, Historische Aufsátze dem Andenken von G. Waitz, 1886, str. 97—118, a E. Zeppelin, Schriften des Vereins fiir die Geschichle des Bodensees 19, 1890, str. 33—47.
 Notker Balbulus,,Koktavý'' žil v letech 840—912 a proslul svou dlouholetou učitelskou činností v klášteře St. Gallen. Napsal celou řadu náboženských spisů, prozaických i básnických, a dvě práce historické, totiž uvedená Gesta Karoli a krátké pokračování k tzv. Breviariu Erchanberti (viz MGH SS II 328—330).
 Spis Gesta Karoli vznikl na přímou výzvu císaře Karla III., když ten navštívil v r. 883 St. Gallen. Notker začal své dílo psát začátkem r. 884 a ukončil je někdy v r. 886 nebo 887. Původně obsahovalo tři knihy. První jednala o vztahu Karla Velikého k církvi (Notker se tu opíral hlavně o Werinberta, mnicha v St. Gallen, který zemřel v r. 884), druhá o válečné a diplomatické činnosti Karlově, zejména na Východě, (podle vyprávění Werinbertova otce Adalberta, účastníka Karlových výbojů) a třetí údajně o každodenní Karlově státnické činnosti. Konec druhé knihy a celá třetí se však ztratily. Výklady nejsou podávány chronologicky, ani nejsou řazeny podle nějakého jiného jednotného principu; sled událostí je často velmi nahodilý. Příležitostně se objevují i zmínky o Pipinovi a o Ludvíkovi I. a II. Historická cena tohoto Notkerova spisu není velká; snaha oslavit Karla Velikého činí z něho spíše předchůdce pozdějších legend o Karlu Velikém, jen výklady o Karlových nástupcích jsou snad poněkud spolehlivější. Jazyk spisu je směsicí učených obratů a náboženských citátů s lidovou dikcí (nezřídka se tu vyskytují i germánská slova). Dílo bylo v St. Gallen později spojeno s Einhardovou Vita Karoli a s Annales regni Francorum v jediný soubor historických děl, který dosáhl velkého rozšíření. Rukopisy Notkerovy práce, z nichž žádný nesahá před počátek 12. stol., člení nyní H. F. Haefele, Script, rer. Germ. N. S., XIII, Berlin 1959, str. XXVIInn. do čtyř skupin s těmito hlavními rukopisy:
 1.skupina
 a) Hannoveranus XIII 858 (H), původem pravděpodobně z jižního Německa, ve srovnání s 1 b) s porušeným koncem
 b) Vindobonensis 532 (V)v neznámého původu
 c) Oxoniensis 837 (OJ, neznámého původu
 2. skupina
 a) Monacensis 17736 (Mx) z kláštera v Stadtamhofu u Eezna (jeden jeho opis, totiž Monacensis 569, se stal základem prvního vydání H. Canisia z r. 1601)
 b) Gothanus 93 (G), t. č. nezvěstný
 c) Monacensis 65336 (M2) z Herrenchiemsee, z 15. stol., dobrý opis rukopisu 2b)
 d) jednoho rukopisu této skupiny použil neznámý mnich z Tegernsee, který v 12. stol. sestavil historické korpus, jež se zachovalo v jednom pařížském kodexu (Codex Parisinus Nouv. acq. Lat. 310 (P) ).
 3. skupina
 a) Monacensis 17134 (Md) z Scháftlárnu, porušený
 b) Trecensis (stát. knihovna Troyes) 294bis z Clairvaux
 4. skupina
 nepodává Gesta v obvyklém spojení s Einhardovým Životem a s Ann. reg. Franc, rukopisy jsou značně stylisticky přepracované a doplněné na základě jiných svatohavelských pramenů.
 Poprvé bylo zmíněné dílo vydáno v r. 1601 H. Canisiem v Lectiones antique I, str. 360—428 pod názvem Monachi S. Galii, quem nonnulli Notkerum Balbulum putant.
 Použitý text: Monachi Sangallensis de gestis Karoli imperatoris libri duo, ed. G. H. Pertz, MGHSSII, str. 726—763 (srov. též Notkeri Gesta Karoli, ed. E. Rau, Ausgewáhlte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters VII, 11—17, 321—427).
 
 Činy Karlovy od Notkera
 I 17 A rovněž týž biskup byl zůstaven k ochraně přeslavné Hildigardy, když nejbojechtivější Karel byl zaměstnán válkou proti Hunům...
 I 27 Abych však nebyl od lidí nevědomých obviněn z neznalosti — že jsem totiž moře, které největší císař pojmenoval,,mělkou hlubinou'*', označil ve shodě s jeho slovy jako (moře) ležící mezi námi a Řeky —, nechť ti, kteří o to mají zájem, zvědí: Posavad ještě stále Hunové, Bulhaři i přemnohé jiné velmi divoké národy, jsouce nedotčeny a neporaženy, brání v cestování po pevnině. Přece je však poté nejbojechtivější Karel bud srovnal se zemí, jako veškeré pokolení Slovanů a Bulharů, nebo zcela vyhladil, jako plémě a jméno železných a ocelových Hunů. O tom poskytnu poučení později a předtím bych chtěl stejně sdostatek krátce a stručně povědět o stavbách, které císař Karel, Caesar Augustus, dal v Cáchách podivuhodně postavit Bohu, ať už pro sebe, či pro všechny biskupy, opaty, hrabata i veškeré poutníky přicházející z celého světa podle vzoru nejmoudřejšího Šalomouna.
 I 34... V předmluvě tohoto díla jsem se zavázal, že se budu držet pouze tří autorů. Ale protože nejvýznamnější z nich, Werinbert, před sedmi dny odešel z tohoto života, a dnes, tj. 30. května, musíme (my, jeho) osiřelí žáci oslavit jeho památku, budiž toto konec téhle knihy, která vzešla z úst tohoto kněze, (jednajíc) o zbožnosti a církevní péči pána Karla. Následující kniha o válečných činech velmi rázného Karla, budiž pak čerpána z vyprávění Adalberta, otce onoho Werinberta; ten se se svým pánem Geroldem zúčastnil jak hunské, tak i saské nebo slovanské války, a když mne maličkého vychovával, sám již ve vysokém věku, míval ve zvyku poučovat mne o těchto věcech a když jsem se vzpouzel a dosti často utíkal, nutí val mne nakonec násilím.
 
 II 1 Hodlajíce hovořit na základě vypravování člověka světského a ve spisování méně vzdělaného, věříme, že nebude věci na škodu, jestliže si v paměti osvěžíme něco málo z předešlých událostí. Když byl Julián, nenáviděný bohem, zahuben ve válce perské působením nebes a když od římského panství odpadly nejen zámořské provincie, nýbrž i nejbližší Panonie, Norikum, Rhaetie a Germánie, a rovněž Frankové i Gallové, a když pro vraždu svatého Desideria, biskupa z Vienne, a pro vyhnání nejsvětějších cizinců, totiž Columbana a Galia, začala upadat moc samotných gallských a íránských králů, tu vyrazil najednou v celé své síle národ Hunů, dříve zvyklý loupit ve Francích, Aquitanii, Gallii a Hispanii, a pustoše všechno jako široširý požár, odnesl zbytky, které mohly zůstat, do zcela bezpečných skrýší. Vyhlíželo to tak, jak mi to zmíněný Adalbert obvykle vyprávěl, když říkal:,,Země Hunů byla obehnána devíti kruhy." A když jsem se já ptal, nedoveda si představit jiné kruhy než proutěné: „Co bylo na tom divného, pane?", odpověděl:,,Byla chráněna devíti záseky." A když jsem nevěděl, že existují i záseky jiného druhu než ty, které se obvykle rozprostírají před osetými poli, tu byv dotázán, pravil o tom ještě (toto):,,Jeden kruh byl tak široký, to jest obsáhl uvnitř tak rozsáhlý prostor, jak daleko je od tvrze Turico až do Kostnice; a byl z kmenů dubových, bukových i jedlových vybudován tak, že se od okraje k okraji rozkládal do šířky dvaceti stop a stejně vysoko se zdvíhal do výšky — veškerý dutý prostor byl pak vyplňován bud nejtvrdším kamením nebo nejhustší hlínou a povrch těchto hradeb byl nakonec pokrýván zcela souvislým trávníkem. Na jejich pomezí byly zasazovány stromky, které, jak to často vídáme, byly sříznuty a vyvedeny do stran a dávaly vyrůst chomáčům větví a listí. Mezi těmito náspy byly potom osady a dvorce rozmístěny tak, aby z jednoho do druhého bylo slyšet lidský hlas. Naproti těmto stavením byly pak budovány v oněch nedobytných zdech nevelmi široké brány, jimiž vycházívali za lupem nejen ti, kteří bydleli venku, nýbrž i ti, kteří bydleli uvnitř. Kovněž od druhého kruhu, který byl vystavěn podobně jako první, bylo dvacet německých, tj. čtyřicet italských mil až ke (kruhu) třetímu, a podobně (tomu bylo) až ke (kruhu) devátému, i když tyto kruhy byly jeden o mnoho vyšší druhého. Také od kruhu ke kruhu byly pozemky a příbytky na všech stranách uspořádány tak, aby mezi jednotlivými (z nich) mohlo být slyšet zvuk polnic na znamení čehokoliv. K těmto opevněním snášeli tedy po dvě stě i více let rozmanité poklady všech západních národů, a ježto i Gotové a Vandalové rušili klid smrtelníků, zanechali západní svět téměř prázdný. Přece jen je však nejnepřemožitelnější Karel za osm let tak pokořil, že nedopustil, aby z nich zůstaly třebas (jen) nejmenší zbytky. Od Bulharů však odtáhl (svou) ruku proto, ježto se zdálo, že po vyhlazení Hunů nebudou zřejmě království Franků v ničem škodit. Dále pak velmi štědře rozdělil kořist z Panonie biskupstvím a klášterům.
 II 11 A tak Ludvík, král a císař celé Germánie, Ehaetií, staré Francie a rovněž Saska, Durynska, Norika, Panonií i všech severních národů, byl velmi statné postavy, krásného vzhledu, očí zářících jako hvězdy, hlasu jasného a plně mužného, jedinečné moudrosti, kterou nepřestával s pomocí své velmi vyvinuté bystrosti duševní ještě více rozmnožovat vytrvalým studiem Písem.
 
 II 12 Když se mezitím císař Karel kvůli velkému počtu příchozích a pro nepřátelství zcela nezkrotitelných Sasů a pro loupeže a žhářství Normanů a Maurů, zastavil na poněkud delší dobu v Cáchách, a zatím co vedl válku proti Hunům jeho syn Pipin, tu barbarské národy, přicházející ze severu, zpustošily z velké části Norikum a východní Franky. Když se to on dověděl, všechny vlastní rukou pokořil do té míry, že nařizoval měřit podle mečů dokonce i chlapce a nemluvňata, a že kdokoli se tomuto měření vyhýbal, pykal za to hlavou... Ale Karel, vítěz nad cizinci, byl od vlastních lidí oklamán podivuhodným sice, avšak marným klamem. Neboť když se vrátil od Slovanů do Řezna, málem byl zajat (svým) synem, zrozeným ze souložnice a nazvaným prorocky od matky jménem nejslavnějšího Pipina, a pokud (by bylo) záleželo na něm, odsouzen k smrti... Byl jakýsi muž z Durgowe, jménem Eishere, podle svého jména,,velká část strašného vojska", tak urostlý, že by se bylo mohlo věřit, že vzešel z rodu Enachimova, kdyby tu nebyl tak veliký rozdíl v času i místě. Ten kdykoliv přišel k řece Dura, vzduté a překypující alpskými potoky, a ani největšího koně^nebyl s to vehnat v její vody, neřku-li v proud, uchopil jej za otěže a vlekl jej za sebou, zmítaného proudem, a pravil:,,při pánu Gallovi, budeš muset jít za mnou, ať chceš nebo nechceš." Ten tedy když se vrátil domů jako vítěz poté, co v družině císařově kosil jako louku Čechy, Velety i Avary a jako ptáčníci je věšel na kopí, a když se ho lidé žasnouce otázali, jak se mu líbilo v zemi Slovanů, pravil, pohrdaje oněmi a horše se na tyto:,,Co jsou to na mne tyhle žabičky ? Sedm či osm nebo jistě devět jsem jich nosíval sem a tam, nabodnutých na své kopí a cosi mumlajících. Zbytečně jsme se pan král a my unavovali s takovými červíčky."
 II 13 A tu v téže době, kdy císař dokončoval válku s Huny a přijal zmíněné národy v područí, dali se na pochod Normani a vyvolali u Gallů a Eranků velký neklid.
 
 FOLCUINI GESTA ABBATUM LOBIENSIUM SEU CHRONICON LOBIENSE
 ČINY OPATŮ LOBBESKÝCH NEBOLI KRONIKA LOBBESKÁ OD FOLKUINA

 Toto dílo vzniklo v klášteře v Lobbes a jeho autorem je opat jmenovaného kláštera Folcuinus (965—990). Folcuinus pocházel ze vznešené rodiny z Lotrinska, vstoupil do kláštera sv. Bertina, kde byl v r. 961 vysvěcen. Již tam se projevil jeho zájem o historii, neboť shromaždoval klášterní listiny a v r. 961 je opatřil zprávami o životě opatů, připojil popis některých historických událostí (použil tu spis z konce 9. stol. zvaný Miracula S. Bertini) a práci sám nazval De gestis abbatum et privilegiis Sythiensis coenobii. Když se pak stal v r. 965 opatem lobbeského kláštera, zaujala ho historie tohoto kláštera. Tak vznikl spis Gesta abbatum Lobiensium, který popisuje dějiny lobbeského kláštera od r. 637 do r. 980. Autor se tu neomezil jen na popis událostí bezprostředně spjatých s životem kláštera, nýbrž si všímá i některých událostí jiných. Opírá se především o spis F rancor um regum historia, dále o Einharda, Fluodarda a Ruotgera. Od r. 990 až do r. 1007 pokračoval v jeho díle opat téhož kláštera Harigerus (srov. Vita Amandi auctore Harigero, str. 53). Celkově však nelze říci, že by šlo o dílo, které bychom mohli řadit mezi nejzdařilejší.
 Použitý text: Folcuini Sithiensis Gesta abbatim Lobiensium, ed Pert z MGH SS IV 52—74. Srov. též Migne, Patrolog. lat. CCXXXVII. 545—582.
 Folcuini Gesta abbatum Lobiensium seu Chronicon Lobiense
 
 65 25 Činy opatů lobbeských neboli Kronika lobbeská od Folkuina
 ... Jejich (tj. Maďarů) nenasytná krutost překročila za krále Jindřicha1 hranice Moravanů, které nedlouho předtím násilím zabrala bezbožná zvůle a široko daleko zpustošila ohněm a mečem většinu krajin jeho říše.3

 

B

VITA S. AMANDI EPISCOPI TRAIECTENSIS AUCTORE BAUDEMUNDO
ŽIVOT SV. AMANDA, BISKUPA MAASTRICHTSKÉHO, OD BAUDEMUNDA

O životě sv. Amanda, biskupa maastrichtského (r.661 nebo 679 či 684), psal zhruba kolem roku 680 jeho žák Baudemundus, mnich v Elnonu, v klášteře Saint-Amand-les-Eaux v severní Francii, později opat kláštera blandinského (Belgie). Baudemundovo dílo posloužilo později jako pramen řadě autoru (srov. např. Sancti Amandi Vita metrica auctore Mihne i další životy sv. Amanda, zmíněné na str. 51nn, anebo Gesta Dagoberti I. regis Francorum, str. 16 této práce). Baudemundovo autorství nelze však dnes pokládat za jisté (srov. B. Krusch v MGH, SRM V, str. 402n.).
Použitý text: Vita Amandi episcopi I, ed. B. Krusch, MGH, SRM V, Lipsiae et Hannoverae 1910, str. 428—449 (srov. i Vita s. Amandi episcopi Traiectensis auctore Baudemundo A A SS Boll 6. Febr. I. 848—854; srov. též Mabillon A A SS o. s. Ben. saec. II. 710—719).

Vita s. Amandi, episcopi Traiectensis, autore Baudemundo
Život sv. Amanda, biskupa maastrichtského, od Baudemunda

16 Když již ten svatý muž viděl, že se někteří lidé vlivem jeho kázání obracejí (na víru) a planul ještě větší touhou po tom, aby se ještě i jiní obrátili, doslechl se, že Slované ošáleni nesmírným bludem jsou ujařmeni v osidlech ďáblových. A spoléhaje na to, že tam nejspíše dosáhne palmy mučednické, přepravil se přes Dunaj, obcházel po těch krajích a svobodně kázal pohanům evangelium Kristovo. Když pak jen málokteří z nich byli v Kristu znovu-zrozeni, uvědomoval si, že i jemu nepřibývá dosti zisku a že nedosáhne mučednictví, po kterém vždy toužil, vrátil se k vlastním ovečkám, a staraje se o ně, zavedl je svým kázáním do království nebeského.

VITA S. AMANDI EPISCOPI TRAIECTENSIS AUCTORE PHILIPPO HARVENGIO
ŽIVOT SV. AMANDA, BISKUPA MAASTRICHTSKÉHO, OD FILIPA HARVENGIA

Za autora tohoto Života sv. Amanda býval pokládán Philipp us Harvengius (-)-1183),. opat v klášteře Bona Spes(tak doposud soudí bollandisté). Nověji se pomýšlí na Philipp a, opata v Eleemosyně (f post 1174). Předlohou byl zřejmě opět jeden z rukopisů Života sv. Amanda od Baudemunda (viz Vita S. Amandi... auctore Baudemundo na-str. 49 této práce).
Použitý text: Vita s. Amandi Traiectensis episcopi, Migne, Patrolog. lat. CCIIL 1233—1276; s;ov. A A SS Boll 6. Febr. I. 857—873.

Život sv. Amanda, biskupa maastrichtského, od Filipa Harvengia
38... Zamíří tedy ke Slovanům, kterým doposud nebylo zvěstováno o Kristovi, aby (je) jinověrce shromáždil v táboře víry a naučil je bojovat pod nebeskými znameními k slávě věčného krále a vzpírat se tyranským zákonům Satana. Avšak víra není dána všem a všichni nenaslouchají evangeliu, neboť temnoty nechápou posvátnost světla; ani se nehodí k setbě země, která není zúrodňována svou vlastní vláhou. Když byl přece nevelký počet bdí obrácen na víru, stanoví dozor nad hlásáním Božího slova a rozvrhne bohoslužby, aby nic nechybělo ke spasení. Sám se pak vrátí k vlastnímu stádu, ježto ostatní obyvatelstvo leželo zatvrzele a bez pořádku ve skrýších svých hříchů a jemu se nezdálo, že by bylo vhodné, házel-li by perly Páně sviním...

VITA S. AMANDI EPISCOPI TRAIECTENSIS AUCTORE AQUITANO ANONYMO
ŽIVOT SV. AMANDA, BISKUPA MAASTRICHTSKÉHO, OD ANONYMA AQUITÁNSKÉHO

O životě sv. Amanda psal větší počet autorů. Kdo napsal tento Život, není doposud přesně známo, vyskytují se však dohady, že to snad mohl být lodovenský biskup Bernardus Guidonis (f 1331), který napsal mimo jiné celou řadu životů biskupů a svatých. Předlohou tu opět byl „Baudemunď'' (viz Vita S. Amandi... auctore Baudemundo na str. 49 této práce).
Použitý text: Vita s. Amandi episcopi Traiectensis, Mi g ne, Patrolog.lat. LXXXVII 1267—1272; srov. též AA. 88. Boll 6. Febr. I. 854—855.

Vita S. Amandi episcopi Traiectensis auctore Aquitano anonymo
Život sv. Amanda, biskupa maastrichtského, od Anonyma aquitánského

9 Potom zamířil za Dunaj do zemí, kde Kristus nebyl známý, aby tam kázal, připraven v duchu na palmu mučednickou, a tam svobodně kázaje evangelium spásy, přivedl některé k milosti křtu; jiní však ještě nechtěli pro své hříchy poslouchat slovo boží.


PROLOŽNOJE ŽITIJE KONSTANTINA I MEFODIJA
PROLOŽNÍ ŽIVOT KONSTANTINŮV A METODĚJŮV

Životopisy Konstantina a Metoděje jsou obsaženy i v slovanských tzv. prolozích (které odpovídají řeckým synaxářům), tj. ve sbornících shrnujících krátká znění životů svatých. Dochované životy Konstantina a Metoděje tohoto druhu lze podle doby jejich vzniku seřadit do tří chronologických vrstev: první tvoří proložní život věnovaný oběma bratřím, druhou proložní životy věnované každému z nich odděleně; zvláště oblíben byl ve středověké csl. literatuře krátký život Cyrilův a jeho dvojí mladší zpracování (v rukopisném dochování až ze 17. stol.) tvoří konečně vrstvu třetí.
Z novější literatury k proložním životům — kromě příslušných pasáží v pracích souborných nebo syntetických — viz zejména R. Jakobson: Minor Native Sources for the Early History of the Slavic Church (Harvard Slavic Studies II, Cambridge (USA) 1954).
Nejstarší — proložní život Konstantinův a Metodějův (dále PŽKM) — je ve skutečnosti krátkým poučením o činnosti Konstantina a Metoděje na Moravě. Se vší pravděpodobností je plodem posledního roku existence staroslovanské školy velkomoravského centra duchovní kultury a byl určen (patrně moravským autorem) jako stručný přehled a poučení duchovenstvu staroslověnské liturgie v době bojů Gorazda a Klimenta s Vichingovou stranou. Byl složen po ŽK a ŽM a po panegyricích, neboť se o tyto památky obsahově opírá. Je zachován jen v několika rukopisech ze 13.—14. stol. (Grivec uvádí 3 — Hadovi 1960, Angelo v jich uvádí 5 — Izv. na Dáržavna bibliotéka,,Vasil Kolarov" za 1956 g., Sofija 1958.) Z nich jeden —srbské redakce—vydal už vr. 1824 Kalajdovič v knize o Janu exarchovi bulharském (a v r. 1826 v transkripci latinkou J. Dobrovský v knize Máhrische Legendě von Cyrill und Method); památka pak byla vydána ještě vícekrát.
Naše vydání podává její znění podle rukopisu bulharské redakce ze 14. stol., vydaného u Lavrova (Materiály 100—101), s výběrem variant uvedených v Lavrovově poznámkovém aparátu.

25. (den) měsíce srpna. V týž den památka velebných zajisté mezi svatými otců našich a arcibiskupů. moravských, Konstantina nazývaného Cyril Filosof a jeho bratra Metoděje, jenž byl učitelem slovanského národa. I koná se jejich památka 3. (dne) měsíce dubna a církev velmi slaví v (ten) den jejich památku.
Tento blažený a velebný otec náš Metoděj, arcibiskup horní Moravy, jenž byl bratrem velebného Cyrila Filosofa, prvního učitele slovanských knih, rodem Soluňana, — tedy tento Metoděj byl se svým bratrem u Saracénů a Chazarů (a) učil je pravoslavné víře. Když pak prošli všechny výše uvedené země a na Moravě vyučili učedníky, vzali je (s sebou a) odešli do íííma. Římané pak nazvali jejich dílo svatým a apoštolským (a) ustavili slovanské učedníky kněžími. A blažený Cyril brzy skonal.
Hadrián. papež římský, jmenoval blaženého Metoděje do funkce arcibiskupa na stolec Andronika, apoštola panonské oblasti; a když tam učil, zakusil mnoho úkladů a protivenství od íránských biskupů a kněží, kteří se protivili pravé víře podle bludného učení Řehoře Dialoga. Sídlil v zemi Moravské (a) přeložil všech 60 knih Starého i Nového zákona z řečtiny do slovanštiny ve 3. indikci roku 6393 za knížete Svatopluka, (kdy) byl řeckým císařem v Basileios a Bulhaři (měli) od Boha knížete Borise (a) král německý (vládl) lidem. Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky, vloživ duši do rukou božích a přijav království nebeské. Skrze jejich modlitby, Kriste, spas duše.

POCHVALNOJE SLOVO KIRILLU I MEFODIJU
POCHVALNÉ SLOVO CYRILOVI A METODĚJOVI

Pochvalné slovo Cyrilovi a Metodějovi (dále PSKM) je staroslověnská památka, která vznikla po smrti Metodějově (885) ve velkomoravské literární družině patrně ještě před zákazem slovanské liturgie a před vypuzením Metodějových žáků z Moravy. Za jejího autora se někdy pokládá Kliment Velický, ale jeho autorství PSKM prokázáno není.
PSKM je silně závislé na obou stsl. Životech (ŽK a ŽM), za nimiž je většinou v rukopisech umístěno. Opakuje fakta v nichž obsažená, místy je parafrázuje, ba některé obraty přejímá doslova. Na rozdíl od jiného velkomoravského panegyriku — PK — je však v PSKM rétorický prvek slabší a památka přináší i některá pozoruhodná faktová nova a o některých událostech, v ŽK a ŽM jen naznačených, podává zprávy podrobnější. Jak pro věcné dodatky, tak i pro potvrzení věrohodnosti některých údajů v ŽK a ŽM představuje PSKM při svém stáří důležitý historický pramen k velkomoravským dějinám.
Památka byla častě ji vydávána; důležité jsou zejména edice Bodjanského (Čtenija 1865, 1866), Lavrovova (Materiály 1930) a Goševova (Godišnik na Sofijskija universitet l938).
Do češtiny přeložil PSKM Perwolf ve FRB I (1873) a J. Vašica (Literami'památky epochy velkomoravské 1966), do slovenštiny J. Stanislav (Životy slovanských apoštolov Cyrila a Metoda v legendách a listoch 1950) a P. Rat koš (Pramene k dějinám Velkej Moravy 1964), do latiny F. Grivec (Acta Acad. Velehradensis 18, 1947).
Ze speciální literatury o PSKM — kromě příslušných pasáží v rozsáhlejších pracích souborných a syntetických — uvádíme studie F. Grivce Pochvala sv. Cyrila a Metoděje (Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje 33, 1946) a Pochvala sv. Cirilu in Metodiju (Razprave Akademije znanosti in umetnosti v Lj ubij ani. Filozofsko-filološko-historični razred, 1950); St. Sakač: Die kúrzere slavische Fassung des Brief es „ Gloria in excelsis Deo" Hadrians II. (Cyrillo-Methodiana, Kom—Graz 1964).
PSKM je dochováno ve větším množství rukopisů než PK — Grivec jich uvádí 17 (Sv. Ciril in Metod 1963), Angelov dokonce (Izv. na Dáržavna bibliotéka,,Vasil Kolarov" za 1956 g., Sofija 1958). Vydáváme text památky ve znění starobylého rukopisu ruské redakce moskevského Uspenského chrámu z 12. stol. (v němž je zachován i nejstarší opis ŽM) podle edice Lavrovovy (Materiály 79—87) s výběrem variant z dalších rukopisů, které Lavrov podle Bodjanského označuje ve svém aparátu čísly 1—15, a z opisu 16 (tj. Vladislava Gramatika r z. 1469, který Lavrov otiskuje in extenso na str. 89—93)
a 17 (tj. z Gramatikova opisu tzv. „rilského" podle variant, které Lavrov uvádí v aparátu kl6).."'
Památku nevydáváme v úplnosti, nýbrž některé čistě rétorické pasáže vypouštíme (a vynechávky označuje třemi tečkami v závorkách).
Samostatně dále vydáváme část dodatku k ŽK, který se objevuje u dvou jeho rukopisů (16 a tzv. 2. lvovského) a který líčí události po Cyrilově smrti. Je sice věcně shodný se základní verzí PSKM, ale textově a formulačně od ní odlišný. Text přetiskujeme podle Lavrova (Materiály 37—38).

6. dne téhož měsíce. Pochvalné slovo na památku svatých a přeslavných učitelů slovanského národa, kteří pro něj vytvořili písmena a přeložili do jejich jazyka Nový i Starý zákon, blaženého Cyrila a panonského arcibiskupa Metoděje. Pane, požehnej, otče.
(...) Byl v městě Soluni jeden muž jménem Lev, člověk bezúhonný, opravdový a zbožný, který se vystříhal veškeré zloby a plnil všechna přikázání jako Job. (...) A z toho kořene se mimořádně zaskvěly dva jasně zářící výhonky, které na sobě nesly požehnaný plod, majíce od mládí bezúhonný život. Učinivše si totiž sestrou moudrost, ozdobili jí i duši i rozum; s láskou a vírou pak jí jeden druhého překonávali, rozkvétajíce moudrostí neustále jako libovonný květ.
Rodem byl blažený Konstantin mladší, ale rozumem a ctnostmi vysoko vzlétal jako orel na duchovních křídlech a bohozářným světlem osvítil svůj rozum, vybraný nástroj svatého ducha. A tak se zářivě projevil jako nevyčerpatelná pokladnice všeho filosofického učení. (...) (Životodárný duch) v něm totiž vzkypěl, vylil se jeho ústy a celý svět sladce naplnil radostí, rozsévaje slovo každému národu tak, aby mu rozuměl. Byl mu totiž dán duchovní dar mluvit jazyky, stejně jako apoštolovi.
Jeho starší bratr, blažený Metoděj, začal už od mládí přijímat světské hodnosti, neboť rozkvétaje moudrostí jako libovonný květ, byl milován ode všech velmožů. Projevoval se totiž v rozmluvách jako Šalomoun, vynášeje z úkrytu srdce podivuhodná podobenství, naučení a problémy. I ve službě — jsa u všech oblíben — byl shledáván přímo andělem a v boji se projevoval strašný — jako Samson a Gedeon a Josue Návin.
A tak tedy přijav i hodnost vládcovskou, setrval v ní krátce, a poznav tento svět, plný shonu a pomíjející bez užitku jako stín, přijal raději boží slovo jako šíp do svého srdce, jak bylo řečeno: „Jaký užitek je člověku, jestliže celý svět získá, ale duši uškodí nebo ji zahubí? Nebo co dá člověk výměnou za svoji duši?" Vyměniv tedy věci pozemské za nebeské a odvrhnuv od sebe s pohrdáním věci dočasné, vzepjal se k věčným. A odešel na Olymp, dal se vy světit za mnicha-černooděnce, doufaje, že přijme bílé a nepomíjející roucho andělské.
I byl poddán všem (...), až patriarcha, doslechnuv se o jeho úsilí, přemlouval ho, že ho ustanoví metropolitou na významném místě. A když ho k tomu nedokázali pohnout, ustanovili jej opatem v klášteře, který se nazývá jménem Polychron a v němž bylo 70 otců. A když se toho ujal. setrvával jako bez těla neustále v modlitbách.
(...) Tito dva svatí a slavní otcové a učitelé (...) boží Zákon dvojnásobně přeloživše, převedli jej do nového ja-zyka, vytvořivše pro něj písmena. To, co bylo dříve utajeno moudrým i rozumným, dětem bylo odkryto v poslední době prostřednictvím těchto dvou. (...) Projevili se jako služebníci a hlasatelé neposkvrněné a pokojné služby Kristovy, jako soudruzi apoštolů, vybraní k témuž dílu. Přijavše vědomě na svá ramena kříž, obešli celý svět, naplňujíce učením ta místa, na nichž ti první nestanuli bud pro délku cesty nebo pro množství jiných, bližších zemí, do nichž se rozešli a jako sluneční paprsky osvítili světlem bohopoznání celý svět. I tito, chodíce v týchž stopách a jsouce napojeni týmž duchem od Boha, stali se hlasateli a novými apoštoli téhož slova. Své dílo nezaložili na cizím základě, nýbrž vytvořili nově písmo a dokonali dílo v novém jazyce.

(...) Mezi Saracény a Chazary se projevili jako neporazitelní (...) a všechny oblažili medovými slovy, jasně vyložili troj věčné božství a ukázali, jak v jedné podstatě rovnocenně září otec a syn a svatý duch. Tak je ulovili jako ryby slovesnou sítí. I pokřtili u Chazarů na dvě stě urozených osob kromě žen a dětí a přijali od celé církve trojnásobnou pochvalu.
Odtud přešli do západních zemí, hlásajíce slovo boží novým jazykem, a všechen církevní zákon (jim) předali, přeloživše jej z řečtiny do jejich vlastního jazyka. Zlobu trojjazyčníků potřeli, vymýtili a oddělili od pšenice jako plevel a čisté a zářící obilí předali církvi.
Když v západních zemích — panonské a moravské — zazářili jako slunce a odehnali mraky hříchů, učedníky osvítili písmem a naučili úplnému církevnímu řádu. A dovršujíce tak životní běh, vydali se na cestu do Říma, aby se poklonili papežské stolici, vedouce s sebou duchovní plod na vysvěcení. Když to uslyšel papež Hadrian, vyšel jim naproti daleko z města Říma a přijal je tak jako anděly boží; a oblíbiv si jejich učení, ustanovil blaženého Metoděje i jeho učedníky za presbytery.
Přiblížila se však doba, kdy měl přijmout pokoj svatý a blažený náš otec a učitel Konstantin Filosof. Spatřiv od Boha zjevení o svém skonu, oblékl se do černého roucha a do toho dne, který označil jako den svého skonu, setrval v radosti a oslavách Boha. A tak zesnul v Pánu roku 6377 a byl připojen ke svatým otcům, prorokům a apoštolům, mučedníkům a všem svatým. I uložili ho v chrámu svatého Klimenta, kde se začala dít mnohá uzdravení od jeho ctného hrobu: slepí hned začali prohledat, choří se začali uzdravovat, běsi vycházet. Římané, vidouce to, ještě více si vážili jeho svatosti.
Když ctného a bohabojného Metoděje vysvětili na arcibiskupa na stolec svatého Andronika, apoštola v Panonii, (jednoho) ze sedmdesáti, poslali ho ďo slovanských zemí učit v jejich jazyce, napsavše tento list knížatům té země Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi: „Biskup Hadrián, sluha všech sluhů božích, Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi. Sláva na výsostech Bohu a na zemi mír, mezi lidmi dobrá vůle. Protože jsme slyšeli o vás radostné duchovní věci, které máte ke spáse, posíláme našeho bratra, ctného Metoděje, vysvěceného na arcibiskupa, do vaší země — jak jste u nás prosili —, aby vás učil, překládaje do (vašeho) jazyka knihy, aby se naplnilo slovo proroků, když řekli:,,Chvalte Boha všechny národy a pochvalte ho všichni lidé." A: „Každý jazyk nechť vypoví, že Pán Ježíš Kristus v slávě Boha otce". Amen. A v evangeliu řekl Pán, posílaje své učedníky: „Jděte a poučte všechny národy, křtíce je ve jménu otce a syna a svatého ducha, učíce je zachovávat vše, co jsme vám přikázali. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věku," amen. Vy pak, dítky milené, buďte poslušní učení, které vám v poslední době bylo předáno pro vaši spásu, abyste — jsouce poučeni rozumně — přinesli důstojný plod a přijali nevadnoucí věnec i v tomto věku i v budoucím se všemi svatými na věky. Amen."
Když pak dospěl do zemí moravských, všichni lidé mu s radostí vyšli v ústrety a přijali ho tak jako anděla božího. I otevřely se oči slepých a uši i hluchých a jazyky (dříve) němé hlásaly mír. A těmi ústy, jimiž předtím vzdávali ďábelské žertvy na studánkách a na všech místech se rouhali Bohu, týmiž jejich děti slouží duchovní a neposkvrněné služby Bohu za celý svět, a na každém místě se boží jméno oslavuje novým jazykem, jemuž se osvědčil hlasatelem a novým apoštolem, zazářiv jako slunce a zaháněje mlhu nevědění.
A světlem bohopoznání osvítil srdce všech, mírností a laskavostí všechny k sobě s láskou přitahoval. Svůj životní běh završil, víru zachoval, chrámy ozdobil písněmi a duchovními zpěvy. A tak zesnul v Pánu roku 6394 od stvoření světa a byl připojen ke svým otcům, patriarchům Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi.

(Dodatek k ŽK ve Ivovském rukopise)
Vysvětivše potom ctného a bohumilého Metoděje za arcibiskupa na stolec svatého apoštola Andronika, (jednoho) ze sedmdesáti, v Panonii, propustili je (s ním) do (jejich) krajin k lepšímu upevnění (víry) a napsali knížatům těch zemí, Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi, tento list: „Biskup Hadrián, sluha všech sluhů božích, i Sláva na výsostech Bohu a na zemi mír, mezi lidmi dobrá vůle. Jak jsme se o vás doslechli, naplnili jste se duchovní radostí, že máte ke spáse své knihy ve svém jazyce. Podávám vaší urozenosti zprávu o skonu otce, učitele a vzdělavatele národa, Cyrila Filosofa, který ve vašich zemích mnoho vykonal a prostřednictvím svého bratra Metoděje vám dává poslední políbení, mír a požehnání. Vy pak, dítky milé, neumdlévejte ve svém vzdělání, ale (ještě) více se přičiňujte, abyste i jiné strhli svým úsilím — pro něž vám dal v posledních letech Bůh kvůli vaší spáse (možnost), abyste byli poučeni s porozuměním, — abyste přinesli důstojné plody a získali korunu netlející ve věku tomto i budoucím, se všemi svatými (až) na věky, amen."
Když pak Metoděj dorazil do zemí moravských, kdykoli vstupoval do města nebo do vsí, všichni lidé jej přijímali s radostí jako anděla božího. I začal je zase učit a upevňovat ve víře.
Když pak dorazil až na Moravu a dal knížatům přečíst poselství papeže Hadriána, (oni je) přečetli a dali se do velikého pláče za svého vzdělavatele. Metodějovi, jeho bratru, pak prokazovali velikou úctu. A on ve dne v noci duchovní stádo svěřené mu do učeni učil a upevňoval stále silněji a silněji. I otevřely se oči slepých a uši hluchých j, a jazyky (dříve) němé hlásaly slávu boží. A ti, jejichž ústy se před tím vzdávala žertva dáblům a na všech místech se hanobil Bůh, ti a rovněž i jejich děti duchovní a neposkvrněné oběti sloužili Bohu mše za všechen svět. A na každém místě byl Bůh oslavován novým jazykem, pro nějž se jako hlasatel a nový apoštol zjevil (on). Zazářil jako slunce, mlhu nevědomosti rozehnal a bohabojným světlem osvítil srdce všech, mírností, líbezností a láskou všechny k sobě připoutal, běh (životní) završil, víru zachoval a chrámy okrášlil písněmi a zpěvy duchovními. A tak zesnul v Pánu roku šest tisíc tři sta devadesát čtyři a připočten byl k těmto otcům, (totiž) k Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.

I. ŽITIJE NAUMA - ŽIVOT NAUMŮV
S moravskou duchovní emigrací se dostal do Bulharska také Metodějův žák Naum Jak se zdá, nebyl však v průvodu Klimentově, jehož knězem nakonec byl, ale dostal se do Ochridu přes Cařihrad prostřednictvím byzantského dvora. Stopy přítomnosti moravské emigrace v Cařihradě a další styk mezi Cařihradem a Ochridem se projevují jak v tomto Životě Naumově, tak i v díle císaře Konstantina Porfyrogeneta.
Spolu s Klimentem se Naum stal koncem 9. stol., za krále Simeona (893—927), zakla-datelem ochridského centra staroslověnské vzdělanosti, rozvíjejícího dále velkomoravskou kulturní tradici, které spolu s Cařihradem působilo i na uchování této tradice v klášteřích Athosů.
V starší bulharské literatuře se naumovská látka, představující i důležitý historický pramen pro počátky slovanského písemnictví, dočkala několikerého zpracování. Historicky i literárně nejcennější je tzv.,,první" (starší) Naumův život; pochází už z první poloviny 10. stol. a jeho autorem byl některý žák Klimenta Velického, který měl blízko i k Naumovi. Vyprávění obou těchto Metodějových žáků, Klimenta a Nauma, bylo totiž hlavním pramenem jeho skladby. Jediný dosud známý rukopis památky, pocházející z 15. stol., vydal poprvé J. Ivanov v 1. vydání knihy Bálgarski starini (1908). Náš úryvek je přetištěn z téže publikace ve vydání z r. 1931 (306—307).
O skladbě psali P. Lavrov, V. Zlatarski, N. Bobčevaj.; z novější naumovské literatury viz M. Kusef f, St. Nahum (The Slavonic and East European Review 29,1950/1951). O památce dále pojednávají příslušné pasáže v příručkách staršího bulharského písemnictví a bulharských dějin, srov. např. celou kapitolu, kterou jí věnuje E. Georgiev v knize Razcvetát na bulgarskata literatura v IX—X v. (Sořija 1962). Slovenský překlad pořídil J. Stanislav (Živ. C. a M. v leg. a listoch, též Dějiny slovenského jazyka III, Bratislava 1957) a P. Ratkoš (Pramene 288nj. Překlad do bulharštiny pořídil V. SI. Kiselkov: Sveti Kliment Ochridski — život dejnost izitije (Sofija 1941) a znovu ve sborníku Proslava na Kiril i Metodij (Sořija 1963).

23. (den) měsíce prosince. (Památka) velebného našeho otce Nauma
(...) A to pak budiž známo všem čtenářům — jak jsme už dříve napsali —, že kacíři jedny mnoho mučili a druhé prodali Židům za odměnu, (hlavně) presbytery a jáhny. Ti Židé (je) vzali a zavedli do Benátek. A když je prodávali, z úradku božího tehdy přišel do Benátek z Konstantinopole císařův muž, aby vyřizoval císařovy záležitosti. A jakmile se o nich (ten) císařův muž dověděl, hned jedny vykoupil a druhé vzal (s sebou), přivedl do Konstantinopole a pověděl o nich císaři Basileiovi. I byli znovu uvedeni do svých funkcí a hodností jakožto presbyteři a jáhnové, (tak) jak byli už prve, dostali platy a žádný nezemřel v (otrocké) práci, ale někteří našli útočiště v Konstantinopoli, zabezpečeni (zde) od císaře, někteří (zase) přišli do bulharské země (a) s velkou poctou (tam) našli útočiště.
Ale moravská země, jak byl prorokoval arcibiskup svatý Metoděj, za nezákonnost jejich skutků a za kacířství i za vyhnání pravověrných otců a za strasti, které zakusili od kacířů, jimž oni uvěřili, brzy přijala od Boha odplatu: Po nemnoha letech přišli Uhři, národ panonský,8 a poplenili jejich zemi a zpustošili ji; nu a ti, které Uhři nevzali v plen, uprchli prostě do Bulharska. I zůstala jejich země pustá (a) v moci Uhrů.

ŽITIJE VECESLAVA ŽIVOT KNÍŽETE VÁCLAVA
(První staroslověnská legenda o sv. Václavu)
Život knížete Václava (dále ŽV), zvaný též První staroslověnská legenda o sv. Václavu, je církevneslovanská skladba, která vznikla v Čechách patrně brzy po Václavově násilné smrti, tj. v polovině 10. stol.; protože je však zachována až v mladších csl. opisech ze 14.—17. stol., není přesné datování jejího vzniku zcela nesporné a někteří autoři ji kladou až na konec 10. stol. nebo do doby ještě pozdější. Pro svou věcnost a pevné zakotvení v sociální realitě zobrazované doby byla hned od objevu prvního rukopisu A. Ch. Vostokovém (v žurnále Moskovskij Věstník 1827) hodnocena jako prvořadý pramen k českým dějinám 10. století. Dostalo se jí proto i velké pozornosti v odborné literatuře; speciální studie jí věnovali už Palacký a Šafařík a po nich se ŽV zabývali další slavisté — filologové i historici — až do současnosti, mimo jiné např. Vondrák, Sobolevskij, Jagic, Pastrnek, Pekař, Vacek, Slavík aj. O větší syntézu dosavadního bádání (hlavně filologického, ale zčásti i historického) se pokusil M. Weingartv díle První česko-církevně-slovanská legenda o svatém Václavu (Praha 1934) (k tomu viz důležitou recenzi B. Havránka v ČMM 1935). Přehled literatury i se shrnujícím pojednáním je uveden v knize M. Weingarta Československý typ církevně] slovanciny (Bratislava 1949); z novější literatury o ŽV, eventuálně ze starší literatury vztahující se speciálně k úryvku, který otiskujeme, srov. ještě např. J. Vajs: Postřižiny sv. Václava (Časopis katolického duchovenstva 70, 1929); B. Havránek: Kritické poznámky k první staroslověnské legendě o sv. Václavu (sb. Slovanské studie, Praha 1948); J. Frček: Byl sv. Václav postřizen podle ritu východního či západního! (sb. Slovanské studie, Praha 1948); O. Králík: K historii textu I. stsl. legendy václavské (Slavia 29, 1960); O. Králík: K počátkům literatury v přemyslovských Cechách (Praha 1960); Z. Fiala—D. Třeštík: K názorům o Králíka o václavských legendách (Čs. časopis historický 10, 1962); O. Králík: Vozniknovenije 1-go staroslavjanskogo „Žitija Vjaceslava" (Byzantionslavica 27, 1966).
• Úryvek z ŽV otiskujeme (podle vydání v publikaci Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile, Praha 1929, kterou uspořádal J. Vajs) třikrát, a to ve znění
1. redakce charvátskohlaholské se základním textem z breviáře no /ljanského z 15. stol. a s výběrem z variant podle breviáře lublaňského z konce 14. nebo počátku 15. stol. (1), podle breviáře římského ze 14. stol. (2) a podle breviáře moskevského z 15. stol. (3);
2. redakce jihoruské (vostokovovské) podle rusko-čsl. rukopisu Toržestvenniku ze 16. stol.;
3. redakce severoruské (minejní) se základním textem podle rukopisu velkých minejí Sofijské knihovny (nyní Gosud. publ. bibl.) ze 16. stol. (1) a s výběrem z variant podle rukopisu velkých minejí Uspenského chrámu (2), podle rukopisu zářijových minejí (I. Miljutina) z poloviny 17. stol. (3). podle dvou rukopisů čet. minejí (G. Tulupova) z poloviny 17. stol. (4), (5) a podle rukopisu sborníku z knihovny Sergijevské lavry z konce 16. stol. (6).
(Obě ruské redakce vydal v citovaném sborníku N. J. Serebrjanskij.)
Překlad památky do češtiny pořídil o. c. J. V a j s.

(I. redakce charvátsko-hlaholská)
Na (den) svatého Václava vyznavače.
(...) Byl v Čechách jeden kníže jménem Vratislav a jeho žena zvaná Drahomíra. I zplodivše svého prvorozeného syna, pokřtili ho a nazvali ho jménem Václav. Když vyrostl, takže mu bylo třeba postřihnout vlasy, pozval Vratislav, jeho otec, k postřižinám biskupa jménem Notára i s jeho kleriky. Když odezpívali mši, vzal biskup chlapce, postavil ho na kraj stupňů před oltářem a požehnal ho řka:,,Pane Bože Ježíše Kriste, požehnej tohoto chlapce, jak jsi požehnal všechny své spravedlivé." A tak byl postřižen s požehnáním. Proto se domníváme, že požehnáním tohoto spravedlivého biskupa a jeho modlitbami začal chlapec růst, jsa ochraňován boží milostí. Naučil se pak dobře písmu slovanskému i latinskému.

(II. redakce minejní)
28. dne měsíce září.
Zavraždění svatého Václava,
českého knížete.
Pane, požehnej, otče.
(...) Byl pak kníže veliký slávou, který žil v Čechách, jménem Vratislav, a jeho žena Drahomíra. Zplodili pak prvorozeného syna, a když ho pokřtili, nazvali ho jménem Václav. A chlapec vyrostl tak, že mu bylo třeba odebrat vlasy. I pozval kníže Vratislav jednoho biskupa se vším duchovenstvem. A když zazpívali liturgii v chrámu svaté Marie, vzal chlapce a postavil ho na stupeň před oltářem; a požehnal ho, řka toto: „Pane Ježíši Kriste, požehnej toto dítč požehnáním, jímž jsi požehnal všechny své spravedlivé." A jiná knížata jej postřihla. Proto se domníváme, že zajisté požehnáním toho biskupa, ale i pravověrnými modlitbami začal chlapec růst, jsa ochraňován boží milostí. I dala ho jeho bába Ludmila učit slovanskému písmu — podle knězova návodu — a on se dobře naučil (jeho) smyslu. Vratislav ho pak přemístil na Budeč a chlapec se začal učit písmu latinskému; (a) naučil se (mu) dobře.

(III.redakce minejní)
Život blahoslaveného knížete Václava Českého
(…) Byl pak jeden veliký a slávou proslulý kníže, který žil v Čechách, jménem Vratislav, a jeho manželka se nazývala Drahomíra. I zplodili svého prvorozeného syna, a když ho pokřtili, nazvali ho na svatém křtu jménem Václav: nazvali takto dítě podle svého obyčeje. A chlapec vyrostl, a když jej měl jeho otec Vratislav posadit na svůj stolec — sám byl starý a očekával svou smrt —, pozval Vratislav z knížat (toho), kdo byl tehdy v jeho zemi (a moci), a biskupy i všechno chrámové duchovenstvo. Dobrý pak a pravověrný biskup a notář se vším duchovenstvem odezpívavše svatou liturgii v chrámu přesvaté naší paní Bohorodičky a vždy panny Marie a vyzdvihnuvše chlapce, postavili (ho) na stupeň před oltářem. A biskup ho takto požehnal, řka:,,Pane Bože Ježíši Kriste, požehnej toto dítě (požehnáním), jímž jsi požehnal své spravedlivé, Abrahama, Izáka (a) Jakuba, a (jímž) jsi korunoval pravověrné císaře, rovné apoštolům, Konstantina a Helenu." Když (to) ten pravověrný biskup takto řekl, začal jeho modlitbami chlapec (růst), jsa ochraňován boží milostí. I dala ho jeho bába Ludmila učit slovanskému písmu; následuje dobře svého učitele, naučil se brzy všemu smyslu. Přemístil ho pak kníže Vratislav na Budeč; i začal se chlapec učit písmu latinskému a naučil se (mu) dobře.

VITA BRUNONIS ŽIVOT SV. BRUNONA
Spis Vita s. Brunonis archiepiscopi Coloniensis fratris Ottonis M. imp. auctore Ruotgero seu Rotghero Benedictino seu clerico Coloniensi ad S. Pantaleonem — Život sv. Brunona, arcibiskupa kolínského (f 965), bratra císaře Otty Velikého od Ruotgera či Rotghera, benediktina a klerika kolínského u Sv. Pantaleona, se řadí mezi nejlepší středověké biografie. Byl napsán někdy v letech 966—967.
Použitý text: Vita sancti Brunonis ed. Pertz MGH SSIV 254—275; srov.dále i ediciinusum scholar, ex. MG#PertzHannov. 1841, Migne, Patrolog. lat. CXXXIV.941— 978.

Život Brunonův od Ruotgera
3 Bylo by příliš dlouhé líčit, jak zmíněný král, otec tohoto velkého muže, o kterém jednáme, došel onoho jasu tak milého míru, ačkoliv sám nalezl všechna místa svého království otřesená a hrozně zpustošená jak neustálými vpády sousedů, tak i velmi vážnými rozpory mezi občany, dokonce i spřízněnými. Vždyť z jedné strany vyvstal divoký kmen Dánů, mocný na souši i na moři, a z druhé strany nesmírné zuřivé běsnění slovanských barbarů; následovala rovněž ukrutnost Maďarů, která překročivši hranice Moravanů, jichž se nedlouho předtím zmocnila bezbožnou zvůlí, zpustošila ohněm a mečem široko daleko většinu krajin jeho království...

MIRACULA SANCTI APRI
ZÁZRAKY SVATÉHO APRA

Jde o životopis sv. Apra, biskupa toulského, který sepsal někdy po r. 978 blíže neznámý mnich kláštera sv. Apra.
Použitý text: Miracula s. Apri ed. Waitz ap. Pertz MGH SS IV 515—520. Srov. též AA SS Boll 15. SeVt. V. 70—78.

Ze zázraků sv. Apra
... po otevření ohrad jejich původních sídlišť se ke zhoubě kmenů, z této i z oné strany blízko i daleko bydlících, rozlila jako řeka mohutnící při náhlé bouři mimo své koryto, ukrutná zkáza v podobě Dánů, spojená se zuřivostí Maďarů. Když se jim nikdo nestavěl na odpor — ani se totiž nechtěl stavět na odpor hněvu božímu, ježto všem právem hrozil—, vyvrátili Moesii, rozbořili příbytky Moravanů, třebas pohanů, a vtrhli do Panonie, která měla být v budoucnu jejich.

CHRISTIANUS MONACHUS KRISTIÁNOVA LEGENDA
(Kap.I-III)
Mnich Kristián, blízký příbuzný, patrně strýc druhého pražského biskupa Vojtěcha, předeslal ve své proslulé legendě, napsané někdy v letech 992—994, vlastnímu vylíčení života a mučednické smrti sv. Ludmily a sv. Václava vyprávění o činnosti soluňských bratří na Moravě, především o Konstantinově-Cyrilově zavedení a obraně slovanské liturgie, o Metodějově arcibiskupství a o jeho klatbě, kterou uvalil na Svatopluka, ale i o tom, jak pokřtil na dvoře Svatoplukově českého knížete Bořivoje a jak byl Bořivoj zanedlouho nucen hledat u Svatopluka a Metoděje útočiště před protikřesťanskou vzpourou Čechů.
Právě tyto dvě kapitoly, jejichž údaje jsou v našich historických pramenech, zejména pokud se týká křtu Bořivojova a velkomoravských počátků českého křesťanství, namnoze zcela ojedinělé, vzbudily nedůvěru u Josefa Dobrovského, který prohlásil Kristiánovu legendu za falsum z počátku 14. století. Teprve Josef Pekař ukázal podrobným rozborem formálním i věcným, že pochybnosti Dobrovského nejsou odůvodněné, a vyvrátil jeho pozdní datování Kristiána zjištěním nepochybných zlomků z něho v rukopisech 12. století. Pekařovou rehabilitací Kristiána, vyloženou nejpodrobněji v jeho spise Die Wenzels - und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians, Praha 1906, a přijatou (s výjimkou Fr. Vacka, V. Novotného a Jana Slavíka) od většiny českých badatelů, pokusili se nověji (po roce 1945) otřást, návratem k datování Dobrovského, Závis Kalandra, Rudolf Urbánek a F. M. Bartoš, ale práce našich slavistů, archeologů a filologů medievalistů přinesly naopak četné nové důkazy ve prospěch sporné památky a pro její datování do konce 10. století. Její význam nebyl pak oslaben ani pokusem Václava Chaloupeckého, Prameny X. století Legendy Kristiánovy, Praha 1939, zjistit její prameny v Privilegiu Moraviensis ecclesie a v legendě Diffundente sole, neboť jeho rekonstrukce, popř. identifikace těchto pramenů, kterou se odchýlil od Josefa Pekaře, neobstála před filologickou kritikou.
Jako historický pramen ocenil nově Kristiána z hlediska slavisty Roman Jakobson, Minor Native Sources for the Early History of the Slavic Church, Harvard Slavic Studies II., Cambridge, Mass. 1954, str. 39—73. Zabývá se tu zejména vztahy mezi Kristiánem a tzv. Skazaním o přeloženii knig v staroruské Povésti vremennych let a otázkou nezachovaných literárních památek citovaných Kosmou I, c. 15, Privilegium Moraviensis ecclesie a Epilogus Moravie et Boemie. V tomto bodě vyslovuje domněnku, nutně velmi hypotetickou, že existovaly slovanské originály těchto latinských spisů, z nichž první, slovanský originál Privilegia, byl prý sepsán ještě na Moravě koncem 9. a druhý, slovanský originál Epilogu v Cechách na začátku 10. století. Kristiánově legendě věnoval v poslední době velkou pozornost též Oldřich Králík v knižních studiích K počátkům literatury v přemyslovských Cechách, Praha 1960, a Sázavské písemnictví XL století, Praha 1961, a v četných dalších příspěvcích. Velkomoravské motivy Kristiánovy uvádí Králík v souvislost teprve s předpokládanou, ale podle našeno názoru neprokázanou slovanskou renesancí doby Vojtěchovy.
0 dnešním stavu kristiánovské otázky viz naše přehledné stati: Crescente fide, Gumpold a Kristián, SPFFBU, Dl, 1955, 57—66, a Great Moravia Tradition in 10th Cent. Bohemia and the Legenda Christiani, sborník Magna Moravia, Praha—Brno 1965, str. 525—566, popř. úvody k legendám Diffundente sole a Beatus Cyrillus (str. 276 a 299).
Kristiánovu legendu vydal poprvé Bohuslav Balbín, Epitome historica rerum Bohemicarum I, Praha 1677, pp. 40—65. Další vydání: Acta Sanctorum, 16. Sept. (t. V, pp. 354—363) a 28. Sept. (t. VII, pp. 769—778), r. 1755—1760; P. Athanasius a S. lose ph o (Elias Sandrich), Vita S. Ludmillae et S. Wenceslai authore Christiano monacho, Praha 1767; Jos. Emler, FRB, Praha 1873, pp. 199—227. Kritické vydání Kristiána, a v něm tedy i našeho textu, obsahuje cit. spis Jos. Pekaře (WLL), str. 88—125. Odtud přijímáme i označení rukopisů Kristiánovy legendy: K = rkp. Metropol, kapituly Pražské (nyní v archivu Pražského hradu) sign. G5, z let 1320—1342; T = rkp. Univ. knihovny v Praze (PUK) sign. XIX Bl z roku 1366; Ux = rkp. PUK, s. XII B2 z r. 1360 až 1380; U2 = rkp. PUK s. VIII A 28 z konce 14. až ze začátku 15. století; B = Bodecensis, rkp. Univ. knihovny v Miinsteru, Monasteriensis 23 (Catal. 214, IV), část Velkého legendaria kláštera v Boddecke z 15. století. Obsahuje text prvních 6 kapitol Kristiána, poněkud pozměněný. Byl pořízen podle předlohy mnohem starší, snad až z 12. století, ale naprosto jej nelze pokládat za samostatnou původní legendu, jak to učinil R. Urbánek a pod jeho vlivem do jisté míry i Roman Jakobson. Otištěn je u V. Chaloupeckého, Prameny, str. 523—537. Rukopis (jen díl, který obsahoval Kristiána?) byl podle zprávy v Anal. Boll. 72, 1954, str. 433, pozn. 4, za války zničen. Fotokopie má Ústav české literatury v Praze.
První kapitolu Kristiána otiskli už Bollandisté r. 1668 v AA SS k 9. březnu, Martii A. II, *24—*25 (srov. úvod k Italské legendě) a to ze starého rukopisu breviáře Olomouckého, ex veteri M. S. Breviarii Olomuc. Tento text, začínající se slovy Beatus Cyrillus nacione Grecus (p. 89, 30 Pekař) a končící se slovy in hodiernum diem deflent (p. 91, 20 Pekař) a rozdělený na 6 breviářových lekcí, byl pokládán za samostatnou legendu (BHL 2075 = 5031), a teprve Pekař konstatoval, že jde vskutku o zlomek Kristiánovy legendy, který označil v kritickém aparátu svého vydání FO. Dnes je třeba tento fragment Kristiána odlišovat od legendy Beatus Cyrillus, kterou otiskl poprvé Chaloupecký v Pramenech, str. 501—505, a kterou přetiskujeme níže (str. 299).
Z kterého rukopisu získali Bollandisté opis těchto lekcí, nebylo dosud zjištěno. Zato jsme našli týž text v benediktinském breviáři kláštera Rajhradského z 15. století, nyní v UK v Brně sign. R 419 (fol. 87a—89a), kde je stejně rozdělen na 6 lekcí (cyrilometodějského officia Adest dies gloriosa). Označujeme jej v poznámkách F Raj.
Kratší zlomek (jen po slova: vertere in sermonem p. 90,15 Pekař) nám zachoval rukopis olomouckého breviáře z r. 1467, nyní v Slezské studijní knihovně v Opavě, sign. RA 3 (fol. 232a—232b), rovněž v officiu Adest dies gloriosa. Odtud jej otiskl Ant. Kubíček, Sborník Histor. kroužku III1902, str. 19 (srov. M. Boháček—F. Čada, Soupis.rukopisů Slezské stud. knihovny v Opavě, Opava 1955, č. 3, str. 17). Označujeme jej F01. Čtení FO, FOx a FRaj se zpravidla shodují a ukazují bezpečně, že breviářové lekce Beatus Cyrillus jsou vzaty z Kristiána (srov. NV XXVI, str. 219 n.).
Pro druhou kapitolu Kristiána užil Pekař též rukopisného zlomku, zachovaného v břevnovském rukopise Kosmovy kroniky z 16. století (mezi fol. XXIV—XXV). Označuje ho FB.
Část Boddecke úpravy Kristiána od slov Pestilentiae cladibus afflicti (p. 91, 31 Pekař = p. 525, 24 Chaloupecký) až po slova cum omni genie sua regnoque coagmentabatur (recte: augmentabatur, 95, 7 Pekař = 528, 24 Chaloupecký) otiskli Bollandisté za lekcemi Beatus Cyrillus, v cit. díle A A SS,pp.*25—*26, jako čtvrtý a poslední text cyrilometodějský. Ani při lekcích Beatus Cyrillus, ani při Boddeckém zlomku vydavatelé cyrilometodějských legend v A A SS nemohli r. 1668 vědět, že jde vskutku o zlomky Kristiánovy legendy, neboť ta byla vydána Balbínem o devět let později.
České překlady Kristiánovy legendy: Jos. Truhlář, Pramzny dějin českých I, Praha 1873, str. 199—227; Ant. Stříž (s úvodem a poznámkami Jos. Pekaře) 1. v. 1921, 2. v. 1927, 3. v. (komentoval Zd. Kristen) Praha 1941; Jaroslav Ludvíkovský ve sborníku Na úsvitu křesťanství, Praha 1941, str. 102—133. Odtud kapitoly 5—7 přetištěny ve Výboru z české literatury I, Praha 1957, str. 93—102. Překlad 2. kapitoly podle Chaloupeckého přetisku textu Boddeckého podal Lubomír Havlík, Velká Morava, Praha 1964, str. 400—402.
Při revisi našeho textu jsme užili také výtěžků práce Bohumila Ryby, Kronika Kristiánova s hlediska textové kritiky, LF 1932, 112—121; 237—245. Z rukopisných'variant zaznamenáváme jen důležitější a zejména takové, kde přijímáme jiné čtení než Pekař nebo kde přihlížíme k rukopisům nově zjištěným.

Mnicha Kristiána Život a umučení sv. Václava a báby jeho sv. Ludmily
1 Morava, země slovanská, přijala, jak se podle ústního podání věří a uznává, víru Kristovu za dávných časů, za časů, jak se praví, slovutného učitele Augustina. Avšak Bulgrové neboli Bulhaři dosáhli prý této milosti již dlouho před tím. Neboť nějaký Cyril, rodem Řek, vzdělaný stejně v písemnictví latinském jako v samém řeckém, když předtím Bulhaři víru přijali, jal se ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty také národu svrchu řečenému, na Moravě bydlícímu, kázati víru Pána našeho Ježíše Krista. A když je získal Kristu, s přispěním milosti boží, také nové značky nebo písmeny vynalezl a Starý i Nový Zákon a ještě jiné texty přeložil z řečtiny a latiny do jazyka slovanského. Mimoto ustanovil, aby se mše a ostatní kanonické hodinky zpívaly v kostele obecným jazykem, jak se až podnes v zemích slovanských namnoze děje, hlavně v Bulharsku, a mnoho duší se tím Kristu Pánu získává.
Když pak jednou přišel jmenovaný Cyril do Pvíma za pobožností, byl obviněn od papeže a od ostatních představených a správců církevních, že se odvážil proti kanonickým řádům ustanoviti, aby se bohoslužby zpívaly slovanským jazykem. Když se pokorně před nimi ospravedlňoval, ale nemohl je vůbec obměkčiti, uchopil žaltář a přečetl veřejně přede všemi verš žalmistův, v němž se praví: Všeliký duch i chval Hospodina. A poukazuje na tento verš, řekl: „Jestliže všeliký duch má chváliti Hospodina, proč mně, otcové vyvolení, bráníte zpívati služby boží slovansky nebo jiné texty překládati z latinského a řeckého znění do této řeči? Neboť kdybych byl mohl nějak pomoci onomu lidu, jako ostatním národům, jazykem latinským nebo řeckým, jistě bych se byl toho neodvážil. Ale pozoruje, že má ten lid tvrdou šíji a že jsou nevzdělaní a neznalí cest božích, jediné tento prostředek jsem nalezl, jejž všemohoucí Bůh vnukl srdci mému a jímž jsem jich také mnoho pro něho získal. A proto nemějte mi to za zlé, otcové a páni. Vždyť i blahoslavený apoštol Pavel, učitel pohanů, v listě ke Korintským praví: Jazyky mluviti nezbraňujte." 0 A tu oni slyšíce to a podivujíce se víře tak velikého muže, svým usnesením ustanoví a písemně potvrdí, aby se v oněch zemích zpívaly mešní obřady a ostatní kanonické hodinky svrchu uvedeným jazykem.
Sám pak blahoslavený Cyril zůstal v Piímě a obléknuv mnišský šat, dokonal tam poslední den svého života, zůstaviv ve svrchu řečených zemích bratra svého'jménem Metoděje, muže horlivého a všelikou svatostí ozdobeného. A když tento mnoho snopů do stodoly Krista Pána shromáždil, je od samého knížete, jenž tehdy v oněch krajích panoval a vládl veškeré zemi jako vznešený císař, ustanoven arcibiskupem, maje pod sebou sedm biskupů stejné svatosti. Ale jakož nepřítel pokolení lidského od samého počátku světa, od té chvíle, co první člověk okusil trpkosti zakázaného jablka, až do dnešní doby neustává rozsévati semeno nesvornosti mezi pokoru a pýchu, mezi lásku a nenávist a mezi ostatní vůně ctností a zápach neřestí, tak nyní těžce nesl, že je mu odnímán lid, jenž byl stále podroben jeho otroctví, a že je získáván pro pravého krále Krista Pána. I oděje se všemi zbraněmi zloby, nové a neznámé pomocníky si k svému tak ničemnému boji získá, otrávené semeno svárů rozmetá mezi samy vladaře a náčelníky a ohnivé střely pýchy a lakoty chystá, až Svatopluk, jenž byl synovec toho slavného knížete nebo kráie, který se stal dobrotivým zakladatelem a vůdcem všeho křesťanství a náboženství, vlastního svého strýce úkladně přepadl, s trůnu ho svrhl, oslepil a pokusil se ho jedem o život připraviti. Ačkoliv však tento vypil smrtonosný nápoj, přece chráněn jsa boží milostí, neutrpěl žádné škody. Potom Svatopluk, když se násilím zmocnil vlády, v záchvatu pýchy a zpupnosti společně se svou dvorskou družinou skoro pohrdl jako med plynoucím kázáním biskupa Metoděje a na jeho přesvatá napomínání plně nedbal, nýbrž dovolil svým údům, to jest lidu a národu svému, zčásti Kristu a zčásti ďáblu sloužiti. Proto byla jeho země i s lidmi ji obývajícími od svrchu uvedeného biskupa blahoslavené paměti dána do klatby a zkrušena na polích a plodinách rozličnými pohromami, takže až do dnešního dne proto úpí. Neboť byla dána v plen a zajetí, v kořist a posměch, v spuštění a potupu všelikému tělu chodícímu po ní, poněvadž není obcování světla s temnotami, ani smíru mezi Kristem a Beliálem. A tyto příklady vztahují se patrně i na nás, kteří se pokoušíme v týchž stopách kráčeti, poněvadž ten, kdo spatří hořeti dům souseda svého, musí míti starost o svůj vlastní.

2 Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města a potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku. A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až na konec vláda nad tou zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivojovi.
Skvěje se květem vynikající krásy a mladistvé síly, navštívil tento jednoho času v nějaké záležitosti své a lidu sobě svěřeného svého knížete nebo krále Svatopluka na Moravě a byl od něho laskavě přijat a pozván společně s ostatními na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu. A tu prý mu řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti." On pak řekl: „V jaké nebezpečenství bych se vydal pro tuto věc, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské?" „Jestliže se zřekneš model a zlých duchů v nich sídlících," pravil biskup Metoděj, „staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků." I řekl Bořivoj: „Jestliže tomu tak jest, co překáží, abych byl pokřtěn?" „Nic," pravil biskup, „jen bud hotov z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho syna jednorozeného Pána našeho Ježíše Krista a v Ducha Utěšitele, osvětitele všech věřících, nejenom pro světské blaho, ale i pro spásu své duše, aby sis získal slavnou palmu věčnosti a stal se účastným společenství svatých v nevýslovné radosti." Tímto a podobným, jako med plynoucím povzbuzováním roznícená mysl jinochova prahla přijmouti milost křtu, i vrhnuv se s celou svou družinou na zemi k nohám biskupovým, velmi snažně ho prosil, aby se tak bez prodlení stalo. Nač třeba více slov? Druhého dne poučil vévodu i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry, a když podle obyčeje vykonali obřad postu, obrcdil je přeposvátným pramením křtu. A když ho ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, cbcbativ bo mnobými dary, aby se vrátil dcmů, a dal mu s sebou kněze ctihcdrébo života jménem Kaicha. Navrátivše se pak dcmů, usadili řečeného kněze na bradku, jebož jméno bylo Hradec, a založili tam kcstel ke cti blahoslaveného Klimenta, papeže a mučedníka, satanovi mnoho škod působíce a lid Kristu Pánu získávajíce. Když to pozoroval onen věrolomný bad, chopiv se svých vlastních zbraní, hleděl obnoviti starý boj. Ve veškerém lidu českém roznítil vzpouru proti knížeti, protože prý opouští otcovské mravy a přijímá nový a neslýchaný křesťanský zákon svatosti. Povstanou proti němu svorně a jedncmyslně a snaží se ho vypuditi ze země, ba pokoušejí se i života ho zbaviti. Když to kníže poznal, odešel cd nich a znovu se uchýlil na Moravu ke králi Svatoplukovi a k biskupu Metodějovi. I byl od nich přijat s velkou slávou a jak se slušelo, a přebývaje u nich nějakou dobu, seznámil se dokonaleji s naukou Kristovou. Ale svrchu řečený lid, setrvávaje ve své nepravosti, nějakého vévodu Stroj míra, jehož jméno se do latiny překládá rege pacem, a který uprchnuv ze své země žil jako vyhnanec u Němců, přivede zpět domů, vypraviv pro něho poselství, a ustanoví si ho knížetem. Ale protože Pravda se nikdy neklame, kterážto praví v evangeliu: „Všeliké štípení, jehož neštípil Otec můj nebeský, vykořeněno bude", s jejím přispěním byl rychle zmařen záměr nešlechetníků. Neboť ten vévoda, kterého si vyvolili, ačkoli z nich pocházel, zapomněl v dlouhém vyhnanství mluvit svou rodnou řečí. A proto je zavržen od svých vlastních velitelů, kteří především sami sebe obviňovali, že si zvolili takového člověka, jehož hlasu ani řeči nejsou s to rozuměti a k jehož uším neznalým jejich jazyka nemůže proniknout jejich volání. A protože řízením prozřetelnosti Boží svrchu vzpomenutý kníže Bořivoj tam zanechal při svém odchodu přemnoho přátel, jedná se v jejich radě o tom, jak by se ukrotilo smýšlení lidu rozlíceného proti laskavému vladaři a jak by se popudilo vší mocí proti zrádnému vetřelci k jeho záhubě. Ale protože velká většina zrádců přála tyranovi, dohodnou se obě strany na tom, že vyjdou z metropolního města, totiž Prahy, a že uváží na sněmovním poli, co by měli činiti. Ale zrádná strana zrádců, křivě jednajíc, vzala si s sebou na to sněmovní pole tajně zbraně a krunýře a smluvili se mezi sebou proti straně spravedlivých na tajném znamení k vraždě, aby totiž někdo z nich, nebudou-li se stoupenci Bořivojovi tam s nimi chtít dohodnout, hlasitě a veřejně provolal tajné heslo, řka: Proměňme se, proměňme se!, a tu aby obléknouce si ihned krunýře a přilby, které si vskrytu přinesli, pobili svými meči všechny odpůrce. Ale tento jejich ničemný záměr nezůstal nikterak utajen straně Bořivojově a tak i tito obléknuvše si pod šatem krunýře, vyjdou na sněmovní pole, kde se mělo rozhodnout o ustanovení knížete. A když se straně Strojmírově nelíbila rada strany Bořivojovy, jeden z nich povýšiv svůj hlas zvolá: Hej, našinci, proměňme se! Když však uslyšeli a poznali ten hlas straníci Bořivojovi, kteří přišli v krunýřích pod šatem, zvolají: Dobře, dobře jsi řekl, hle, nyní se ukážeš v pestrých barvách proměněn. A tak sklávše ho mečem obrátili všechny jeho druhy na útěk a jejich nepravého knížete vyhnali z vlasti. Potom pospíšivše na Moravu, přivedou dřívějšího vévodu zpět a znovu ho dosadí na jeho místo. Poněvadž pak tento kníže, když dlel na Moravě, učinil Bohu všemohoucímu slib, jestliže ho Pán přivede se ctí zpět do vlasti, že postaví basiliku ke cti blahoslavené matky boží a neporušené Panny Marie, když se vrátil, bez prodlení hleděl splniti svůj slib na samém hradě Praze. Ten platí za prvního budovatele míst svatých, shromaždovatele kněží a zakladatele víry křesťanské, tenkrát ovšem ještě nepatrně rozšířené.

3 Měl také manželka jménem Ludmilu, dceru knížete Slavibora, z kraje slovanského, který se dříve jmínoval Pšov a který dnešní lidé nazývají nyní podle nově vystavěného hradu Mělnickém. A jako se mu tato rovnala v bludu pohanském, obětujíc modlám, tak také napodobujíc ho v náboženství křesťanském, ba vynikajíc ctnostmi nad svého muže, stala se vskutku služebnicí Kristovou. Měl pak s ní často jmenovaný kníže tři syny a tolikéž dcer, a jak mu blahoslavený Metoděj prorockými ústy předpověděl, každodenně více moci nabýval i s veškerým svým národem a knížectvím. A dokonav běh času svého a naplniv dobrými skutky své dni, uzavřel den poslední dovršiv třicátý šestý rok svého života. I ujal se po něm vlády jeho prvorozený syn Spytihněv, všelikými ctnostmi dobré povahy a pověstí svatosti nadmíru se stkvící. Neboť napodobuje svého otce, zakládal chrámy boží, shromaždoval kolem sebe kněží a kleriky, jsa dokonalý ve víře Kristově a dovršiv čtyřicet let svého života, odešel z tohoto světa k hvězdám. Po jeho smrti se ujal správy knížectví, jak známo, bratr jeho Vratislav, jenž měl manželku jménem Drahomiř, ze Stodoran, země pohanských Slovanů, kterou třeba přirovnati k oné Jezabel, jež ve své zlobě vraždila proroky, nebo k Evě, manželce prvního člověka, která porodila Kaina a Ábela. Neboť Drahomiř povila tomuto knížeti dva syny, jednoho jménem Václava, druhého pak Boleslava. Ale o tom bude řeč až na příslušném místě.

PROLOŽNOJE ŽITIJE KIRILLA, PROLOŽNOJE ŽITIJE MEFODIJA
PROLOŽNÍ ŽIVOT CYRILŮV, PROLOŽNÍ ŽIVOT METODĚJŮV

Z biografických csl. pramenů k dějinám Velké Moravy jsou důležité tzv. krátké neboli proložní životy KonstantinaCyrila a Metoděje (viz o nich obecněji výše u proložního života Konstantinova a Metodějova, zde str. 164). Jejich mladší chronologickou vrstvu — se stopami literární tradice bulharské — představují proložní životy věnované každému z obou bratří zvlášť (dále PŽK a PŽM). Jsou dochovány v několika desítkách rukopisů, z nichž nejstarší pocházejí ze 14. a 15. stol. (PŽK zná Grivec v 10 rukopisech — viz Sv. Ciril in Metod 1963, ale Angelo v ve 36 — viz Izv. na Dáržavna bibliotéka,,Vasil Kolarov' '' za 1956 g., Sořija 1958; PŽM zná Grivec — tamtéž — v 5 rukopisech, Angelo v dokonce ve 44.) První novodobou edici těchto památek pořídil (podle znění tištěných prologů) M. Pogodin v r. 1825 v překladu Dobrovského spisu o Cyrilu a Metodějovi. V naší edici je otištěn text PŽK ve znění rukopisu synodální knihovny ze 14. stol. a text PŽM ve znění rukopisu uspenského chrámu z r. 1405, tak jak je vydal Lavrov (Materiály 101—103), i s výběrem variant z jeho poznámkového aparátu.
Překlad obou památek do bulharštiny pořídil P. Dinekov ve sborníku Proslava na Kiril i Metodij (Sofija 1963).
Téhož dne památka velebného otce našeho Cyrila, Filosofa a učitele slovanského
V městě Soluni byl jeden urozený muž jménem Lev, hodností setník, jemuž se narodil blažený Cyril. Když pak byl sedmiletým dítětem, spatřil ve snu, jak nějaký vévoda shromáždil všechny dívky a přikázal Cyrilovi, aby si ze všech vybral jednu. A on vybrav si jednu jménem Sofia a procitnuv ze spánku, vyprávěl to otci a matce. I řekli mu jeho rodiče: „Střež, dítě, co jsi viděl, neboť (ten) vévoda je anděl boží a dívka je moudrost boží; tak nechť se ti stane, dítě, sestrou."
A byl velice moudrým dítětem. I vzali ho na císařův dvůr a byl císařem svěřen filosofu logotetovi a za tři měsíce se naučil veškeré chytrosti a moudrosti, naučiv se filosofii ve čtyřech jazycích: řecky, latinsky, syrsky a židovsky. I byl od císaře milován. A(le) nezvolil si poctu císařskou, nýbrž více si zamiloval boží; i odešel na Úzké moře a stal se mnichem. Maje pak zamčení svatého Pavla, dychtil trpět pro Krista. I byl poslán od císaře mezi Saracény, aby s nimi disputoval o víře. Tak odhalil kacířství nečistého Mohameda a všechny kacířské žrece zahanbil a vrátil se s velikou ctí.
Znovu pak odešel do severní země mezi Chazary a učil víře v Krista. Tu Židé radu učinivše, chtěli ho zabít, ale vládce ho nedal. „Dokud jej v disputaci nepřemůžete", řekl, „nemáte moci; abyste jej zahubili." I sebralo se na něho mnoho židovských mudrců s Agarény. Cyril však vstoupiv jediný, nade všemi zvítězil: Agarény totiž odhalil a usvědčil jako služebníky dáblovy, a Židy zase zahanbil jako odpadlíky od Boha. I pokřtili se někteří z nich, kdežto jiní (byli) vyhnáni bez majetku.
Potom šel na Moravu a mnohé naučil věřit v Krista; a modlitbou potřel kacíře Zambria, který naváděl, aby byl svatý zabit. 4 Potom odešel mezi Bulhary hlásat Krista a rovněž mezi Slovany; a když prošel všechna města, uěil Kristově víře i na Dunaji. I učinili jej biskupem v městě Kanaoně a prosili jej, aby je naučil knihám ve vlastním jazyce. Tu on, postiv se 40 dní a modle se k Bohu, napsal jim 38 slov a naučil je tak knihám v slovanském jazyce. A proto byl nazván „slovanský učitel".
A tak žil a zázraky konal a ve stáří odešel v dobrém k Pánu a byl pohřben v městě Kanaoně.
Téhož dne památka velebného otce našeho Metoděje, biskupa moravského
Velebný otec náš Metoděj byl z města Soluně. Narodil se z rodičů urozených a bohatých. Byl pak (už) od mládí mládenec moudrý řečí (a) silný tělem; tím byl znám i císaři (a) císař ho měl vždy na paměti. Když mu bylo 12 let, ustavil ho knížetem u Slovanů. A proživ tam 10 let, naučil se slovanskému jazyku. A maje na paměti rychle míjející žití tohoto věku a dlouhou muku hříšníků, byl sklíčen v strachu božím, (a) složiv císaři knížecí hodnost, odešel na horu Olymp a stal se mnichem.
Jednou pak poslal císař jeho bratra Cyrila k Chazarům, aby v disputaci přemohl Židy a vyhnal je z jejich země. Chazaři totiž už před tím přijali židovskou víru. Cyril tedy uprosil svého bratra Metoděje, aby šel s ním, neboť znal slovanský jazyk. Obešli pak celou tu zemi a skrze sílu Kristovu všichni lidé uvěřili a Židy vyhnali.
A žádali si Slované křest a Chazaři učitele a Moravané biskupa a Bulhaři učitele a vychovatele. Když se Metoděj vrátil do Konstantinopole, vysvětli jej patriarcha za biskupa a poslal na Moravu do města Kaona a tam vykonal mnoho zázraků.
Jakýsi Zambrij, rodem Chazar a vírou kacíř, začal se protivit Metodějovi, rouhaje se víře Kristově.11 I přikázal moravský kníže,12 aby se konal sněm. I shromáždili se Židé se Zambriem — (celkem) 2.000 mužů" —, Metoděj však přišel mezi ně jediný. Když se s rouháním rotili proti svaté víře, Metoděj pak jako znamenitý borec (a) slavný bojovník, prorockými a apoštolskými slovy střílející z obou rukou na Židy a kacíře, ani jedenkrát se neminul. A když byli Metodějem v disputaci potřeni, 5 stal se veliký zázrak: Zambrij se totiž rozestoupil a Sedislava pohltila země a mezi ostatními vzplanul oheň, takže se rozutekli. A křesťané byli rádi a nazvali jej,,ústa Kristova".
Když pak dobře žil (až) do stáří, odebral se k Bohu.

USPENIJE KIRILLA - CYRILOVO ÚMRTÍ
Mladší csl. památka bulharského původu zvaná Uspenije Kirilla se v odborné literatuře klade clo 11.—13. stol. Opakuje stručně (a neúplně) obsah ŽK s některými dodatky a změ-nami, založenými na autorově znalosti ŽM a proložního života i na bulharských literárních tradicích, které našly odraz např. v některých pramenech složených řecky.
Nejstarší rukopisy skladby jsou zachovány ze 14.—16. stol.; první vydání památky pořídil v r. 1858 Gilferding. Přetiskujeme text téhož rukopisu tak, jak jej vydal P. A. Lavrov (Materiály 154—156) s variantami podle rukopisu Ivovského (pracovní označení 1) a bělehradského (2) podle Lavrova a podle rukopisu sofijského (3), který vycíal I. Snegarov (Godišnik na duchovna ta akademija,,Sv. Kliment Ochridski", t. III, 1953—1954, 159—163).,
Německý překlad pořídil J. Franko (AslPh 36, 1916), bulharský K. M. Kuev v čítance Christomatija po starobálgarska literatura (Sofija (1962); též ve sborníku Proslava na Kiril i Metodij (Sofija 1963).

14. den měsíce února, úmrtí velebného Cyrila Filosofa
Tento velebný náš otec Cyril pocházel z města Soluně (a) rodem byl Bulhar. Narodil se ze zbožných rodičů. Jméno jeho (otce bylo) Lev a jeho matky Marie. (Byli to) zámožní a přední (občané) toho města, (lidé) bohabojní, kteří měli v sobě strach boží a vystříhali se každého zlého pokušení. I zrodili syna, jemuž (dali) od svatého křtu jméno Konstantin; a svěřili ho kojné, aby ho vychovala. On však se nechtěl kojit z cizího prsu, nýbrž jen od své matky. Když ho pak jeho matka vychovala a vzdělala v bohabojnosti a zbožnosti a když on dospěl do náležitého věku, dala ho na studie.
Ten mládenec viděl ve snu jakéhosi muže, jak stál a ukazoval mu dívky; a řekl mu: „Konstantine, kterou chceš, (tu) si vyber!" On pak, uviděv jednu krásnou dívku, ozdobenou (drahým) kamením a perlami, která se jmenovala Sofia, vzal si ji.
Tento Konstantin (vynikal) od dětství čistotou jako anděl, odvraceje se od světských radostí a vyhýbaje se jim a setrvávaje stále v žalmech a hymnech a v naslouchání (věcem) duchovním, neboť vytrvale sledoval jedinou (životní) cestu. Když císařův logotet uslyšel o jeho ctnosti, poslal pro něho. On pak přišel do Konstantinopole a tu se učil spolu se synovcem císaře Michala; a (už) třetí měsíc zvládl gramatiku, geometrii i Homéra u Lva a Fotia; zvládl i všechno učení filosofické — rétoriku, aritmetiku, astronomii a muziku.
Tehdy Jan, patriarcha cařihradský, vyvolal kacířství a s rouháním (se obrátil) proti svatým obrazům; i byl od svatého synodu sesazen s biskupského stolce. A Konstantin Filosof přišed k němu, zahanbil ho (a) potřel jeho bohaprázdné kacířství.
Potom odešel k Bregalnici, a když tam nalezl jisté množství nepokřtěných (lidí) ze slovanského národa, pokřtil je a přivedl k pravoslavné víře, napsav jim knihy slovanským jazykem. A těch, které obrátil na křesťanskou víru, bylo čtyři tisíce a padesát.
Vznikl dále u Saracénů spor o nejsvatější trojici. I obrátili se Saracéni k císaři Michalovi (, aby jim byl podán výklad) o svaté trojici a o pravoslavné víře. On pak tam ihned poslal Filosofa; ten tam přišel (a) odhalil jejich bezbožnou mohamedánskou herezi. I byli od Filosofa zahanbeni a dali mu pít očarovaného (nápoje) s jedem. On však z boží milosti zůstal nezasažen jejich čáry.
Byli též vysláni k císaři Michalovi (poslové) od knížete-kagana Chazarského s žádostí o člověka, který by je naučil pravoslavné víře. Protože až dosud nebyli křesťany, činili k nim vpády Saracéni a Židé, aby je přivedli ke svému bezbožnému kacířství. Císař Michal tedy poslal Konstantina Filosofa s jeho bratrem Metodějem. Když přišli na Cherson, naučili se tu židovské řeči a písmu a přeložili gramatiku v osmi dílech. A našel tu Samaritána a samaritánské"knihy, a pohrouživ se do modlitby a přijav od Boha rozum, začal ty knihy číst; a toho (muže) i jeho syna pokřtil.
A když zde uslyšel, že svatý Kliment stále ještě leží v moři, vykonal modlitbu a přiměl arcibiskupa chersonského se vším duchovenstvem, aby s ním vstoupili na koráb. Když (při)šli na (to) místo a moře se zcela utišilo, začali kopat a zpívat. I bylo tu okamžitě vůně jako z nesmírného množství kadidla a potom se objevily jeho svaté ostatky. A (oni) je vzali a s velikou poctou a slávou je přinesli do města.
A když se Filosof vydal z toho města na (další) cestu, tu jej napadly válečné voje uherské. Filosof však, vykonav modlitbu, uchlácholil je a (oni) sesedli (s koní), poklonili se mu a vyprovodili ho s poctou. I vstoupil na koráb a vydal se na cestu k Chazarům. A když vystoupil k jednomu jezeru v kavkazských horách a došel až k chazar-skému knížeti, (tak zvanému) kaganovi, shromáždili se tu Saracéni a Židé (a) uspořádali s Filosofem nejednu disputaci. Filosof je pak se svým bratrem Metodějem usvědčil z bezbožného kacířství a pokořil je. Když pak kagan uviděl, jak Filosof odhalil jejich kacířství, zvolal velikým hlasem: „Už vidím, že Filosof s boží pomocí pýchu židovskou na zem strhl a sara-cénskou na druhý břeh řeky přehodil." Konstantin Filosof pak naučiv všechny lidi i kagana pravoslavné víře, pokřtil kagana a 200 velmožů i mnoho jiných. Kagan mu pak přinesl mnoho darů, on však (je) nechtěl přijmout, ale vyprosil u něho množství zajatých křesťanů.
Když pak odtud odešel a dorazil do bezvodé krajiny, našli vodu, (ale) slanou. Tu on vykonal modlitbu a voda zesládla; a napil se on i ti, kteří byli s ním. Když dospěli do Chersonu, předpověděl tam o arcibiskupovi, že má odejít z tohoto života; což se i stalo.
A potom přišel k národu fulskému a našel tam veliký dub srostlý s třešní, jemuž přinášeli oběti, nazývajíce (jej) Aleksandr. Filosof přesvědčil ty lidi o (správnosti) pravoslavné víry a ten dub vykopal a skácel. A potom se vrátil do Cařihradu a našel tam u císaře posly od Rostislava, knížete Velké Moravy, kteří žádali o pokřtění a o učitele pravoslavné víry. Tu byl císařem bez prodlení vyslán Filosof se svým bratrem.
A když přišli na Velkou Moravu, byl přijat knížetem Rostislavem. I přeložil tu knihy z řečtiny do slovanského jazyka a pokřtiv je, přivedl je k pravoslavné víře a naučil je slovanskému písmu. A potom šel do Panonie a tam ho přijal Kocel, kníže lašský. A on potom převzal 50 učedníků a naučil je pravoslavné víře a slovanskému písmu. Pak když tu našel mnoho kacířů, kacířství jejich odhalil a usvědčil. Dále Filosof vyprosil u knížete zajaté křesťany — 6000 lidí — a osvobodil je.
Když se o Filosofovi dověděl římský biskup, poslal pro něho, aby přišel do ílíma. Filosof tedy přišel do Říma, nesa (s sebou) tělo svatého Klimenta. Když to uslyšel římský papež Hadrian — totiž o těle svatého Klimenta a o příchodu Filosofa —, vyšel mu vstříc s poctou a se vším klérem i se svícemi a s libovonnými kadidly a aromáty. A když pak papež tělo svatého Klimenta políbil, vnesli je do města Říma. Filosofa přijal papež s milostí a s velikou úctou. Filosofovi učedníci, kteří s ním šli z Panonie a z Moravy, byli na papežův příkaz vysvěceni ode dvou biskupů, Formosa a Kondracha.
Přicházeli pak s ním polemizovat Židé a s nimi zároveň i někteří kacířští biskupové. I dokazoval jim bezbožné kacířství a zahanboval je. Též mnozí z Římanů k němu přicházeli; i učil je o pravoslavné víře a oni si ukládali jeho učení do uší. A když se potom stal mnichem, tehdy byl nazván Cyril. V tom mnišství pak setrval 50 dní, a zvěděv o svém skonu, pozval si svého žáka, který byl biskupem v Lykii, Sávu i Angelárie, Gorazda a Nauma. A když je utvrdil v pravoslavné víře a poučil je, odevzdal svou duši do rukou Boha živoucího, jehož si zamiloval už od mládí. Jeho modlitbami nechť upevní pán Bůh všechna království pravověrných křesťanů (až) na věky věků a nechť učiní pán a Bůh i nás hodnými svého království na nekonečné věky.

Zesnul pak Konstantin, nazývaný Cyril, když mu bylo 42 let, 14. dne měsíce února (roku) 6367 od stvoření světa, v druhou indikci, a jeho ctné tělo bylo uloženo v chrámu svatého Klimenta, kde leží (i) tělo tohoto svatého.33 A dosud jejich svaté rakve oblažují dary uzdravení ty, kteří k nim přicházejí s vírou a láskou.

II. ŽITIJENAUMA - ŽIVOT NAUMŮV
Mezi literární památky naumovského cyklu (viz o nich podrobněji výše v úvodu k I. Životu Naumovu, zde str. 177) patří i tzv. „druhý" (mladší) Naumův život. Jeto skladba podstatně mladší a jako historický pramen daleko méně spolehlivá než život první. Není vyloučeno, že je to překlad z řečtiny nebo aspoň kompilace pořízená na základě různých řeckých pramenů; opakují se v něm např. některé údaje z řeckého Klimentova života (viz jeho edici a překlad zde 200—234).
Jediný dosud známý rukopis památky ve sborníku ze 16. stol. vydal poprvé L. Kovačevic v Glasniku LXIII (1885). Přetiskujeme z ní úryvek podle vydání J. Ivanova (Bálg. starini, 1931, 312—313).
Překlad do bulharštiny pořídil V. SI. Kiselkov (Sveti Kliment Ochridshi — život, dejnost i žitija, Sofija 1941, a znovu ve sborníku Proslava na Kiril i Metodij, Sofija 1963).

23. (dne) měsíce prosince
Památka velebného a bohulibého našeho otce Nauma, velkého divotvorcc, který (žil) v Livanii děvolské blízko města Ochridu.
Tento svatý a veliký otec Naum pocházel z Moesie. A podle výchovy u svých urozených rodičů vzdal se (výhod své) urozenosti i bohatství, všeho jako plev, a připojil se ke Konstantinu Filosofovi a jeho bratru Metodějovi, kteří stejně jako apoštolé chodili a učili plemeno moesijské a dalmatské. Následoval je všude, dokonce i do starého Říma. A tam. jim papež Hadrián podle zjevení božího vyšel vstříc ven z města s celou suitou honorace církevní i městské s velikou poctou. Bůh pak projevil mnoho zázraků a uzdravení a proslavil své svaté. Tak tedy (papež) pěl boží liturgii a provedl postřižení Konstantina Filosofa do stavu řeholního, pojmenoval (jej) Cyril a ustavil (jej) knězem; Metoděje pak požehnal jako arcibiskupa Moravy a vší Panonie. Poté, když byla odsloužena mše nade všemi knihami, které byly přeloženy z řečtiny do bulharského jazyka, všem (je) ukázal, ježto knihy samy, rozevírajíce se, už se i ukazovaly.
I řekl papež: „Blahoslaven (budiž) Bůh. Tyto knihy jsou pravou obětí, hostií živoucí; (jsou) Bohu obzvláště milé." Proto pak požehnal i Klimenta a Nauma s ostatními kněžími a jáhny a přikázal, aby se sloužil celý kánon (a) pobožnost večerní i jitřní (z) bulharského zápisu ve velikém chrámu svatého apoštola Petra a Pavla, což se i stalo. Rovněž i mše byla sloužena všemi společně a všichni slavili Boha, který ukázal takové divy,
A tu po jisté době umírá v Římě bohabojný Cyril 14. (dne) měsíce února.8 I bylo ctné jeho tělo uloženo všemi v chrámě svatého Klimenta Římského, učedníka svatého apoštola Petra. Bůh pak projevil skrze svatého Cyrila divy a zázraky i po (jeho) smrti a proslavil (jej tak jako) svého skutečného světce.
Metoděj pak odložil smutek nad svým věrným bratrem Cyrilem, a byv od blaženého papeže Hadriána propuštěn, odešel se všemi učedníky do Panonie, do města Moravy, které obdržel z (titulu svého) arcibiskupství, a tam vše dobře zařídil a věnoval se vyučování.
Po Metodějově smrti se v arcibiskupství objevil jakýsi mág jménem Viching, plný kacířství Makedoniova a Apolinariova; rozvrátil všechno učení Metodějovo, jeho učedníky hodně týral a vsadil je v pevných poutech do vězení. 5 Jakmile se však (tito) světci pomodlili k Bohu, hned nastává veliké zemětřesení — a druhé a třetí, takže všichni vybíhají z domů, dveře vězení se otvírají a řetězy na nohách a na nikách pukají. A tomuto zázraku se všichni podivili a nazvali světce velikými. Jenže odpůrci ducha tyto (zjevy) přisoudili ďáblovi — stejně jako za mého Krista Židé —, a tudíž je s velikým trápením vyhnali daleko ze (své) země. Oni však — podle Písma — vyrazili prach z obuvi své a přišli do země dunajské.

TEMPORE MICHAELIS IMPERATORIS LEGENDA MORAVIA
ZA ČASŮ CÍSAŘE MICHALA MORAVSKÁ LEGENDA

Již Bollandisté, kteří poprvé vydali tuto legendu (Acta Sanctorum r. 1668), poznali, že je tento text (BHL 2074) z velké části přepracováním tzv. legendy Italské, Tempore quo Michael imperator, a pozdější její editor a komentátor Josef Dobrovský, jenž ji nazval, ne právě šťastně, legendou Moravskou, zjistil pak bez obtíží jako její druhý hlavní pramen Legendu Kristiánovu, kterou ovšem první vydavatelé nemohli ještě znát. Dobrovský prohlásil, jak známo, Kristiána za falsum z počátku 14. století a odtud mu nutně vyplynulo datování legendy Tempore Michaelis (TM) do téhož století. Ale pokládal ji za starší než cyrilometodějskou legendu počínající se slovy Quemadmodum ex historiis, o níž usoudil, že byla sepsána, hlavně podle TM, někdy v době Karlově.
V relativní chronologii jmenovaných dvou textů se s Dobrovským v podstatě shodl iJosefPekař, ale spolu s Kristiánem přesunul i TM do starší doby, do 12. nebo do 1. poloviny 13. století (WLL, str. 190). V. Chaloupecký, Prameny, str. 74, dospěl k názoru, že TM se svou zmínkou o slovanské liturgii mohla být napsána bud v století 11. nebo až na sklonku 13. století, popř. v století 14. V příloze Pramenů, str. 505 n. se přiklonil k druhé eventualitě, ale ve sborníku překladů Na úsvitě křesťanství dal přednost eventualitě první (Ant. Salajka, Soluňstí bratří, str. 220, uvádí v této souvislosti přehlédnutím mé jméno).
Chaloupeckého datování TM do 11. století padlo ovšem Devosovým a Meyvaertovým objevem pražského rukopisu Italské legendy (viz výše str. 121) a TM se stala vůbec předmětem diskuse, když objevitelé pražského rukopisu obrátili svou pozornost k této legendě a k otázce jejích pramenů v pojednání La Legendě Moravě des SS. Cyrille et Méthode et ses sources, Anal. Boll. 74,1956, pp. 441—169. Výsledek těchto studií shrnul Paul Devos v článku V ne mosaique: La Legendě Moravě des Saints Cyrille et Méthode, Anal. Boll. 81, 1963, str. 229—250. Podle něho čerpal autor TM nejen z Italské legendy a z Kristiána, ale převzal mnoho i z legend Quemadmodum a Beatus Cyrillus (= BC, otištěné poprvé V.Chaloupeckým v Pramenech, str. 503—505, viz níže str.229n.),něcozLegendy zlaté a patrně i z dalších nezjistitelných textů, zkrátka je to prý zcela nepůvodní mosaika z různorodých citátů. Toto své (a Meyvaertovo) přesvědčení demonstroval P. Devos paralelním otištěním Moravské legendy a jejích bezpečných i hypotetických pramenů.
P. Devos polemisuje v tomto svém článku s mým pojednáním Legenda Beatus Cyrillus (SPFFBU 1961, Č8, str. 94—104), kde jsem se pokusil vyvrátit citovanou thesi jeho a Meyvaertovu, pokud jde o text BC. P. Devos si však přitom nevšiml mého hlavního důkazu pro závislost BC'na TM, založeného na srovnání pasáže Cernens autem animarum ludificator dyabolus s paralelním místem Kristiána a TM, z něhož podle mého mínění bez-pečně vyplývá, že autor BC převzal toto místo z TM a nikoli naopak. Ale i pokud jde o legendu Quemadmodum, dospěl jsem nyní po revisi celé této otázky k přesvědčení, že bude třeba setrvati při filiaci dosud obecně přijímané (s výjimkou B. Urbánka), podle níž je legenda Quemadmodum mladší než TM. Čteme-li totiž nepředpojatě Moravskou legendu, nemůžeme se připojit k názoru, že to je pouhá mechanická kompilace (mosaika) ze všech starších cyrilometodějských textů. Její autor projevil naopak značnou míru samostatnosti už tím, že si uvědomil rozpory svých hlavních pramenů a že je hleděl odstranit. A počínal si přitom na středověkého autora pozoruhodně logicky. Tak spojil v kapitole 6. a 7. obratně s vypravováním Italské legendy o přinesení ostatků sv. Klimenta do ftíma pasáž z 1. kapitoly Kristiána o obraně slovanské liturgie před papežem (papa Nicolaus letus factus... mirabatur tamen ex alia parte...!). Podobně vyrovnal rozpor mezi 1. kapitolou Kristiána, která se končí Metodějovým prokletím Svatopluka a jeho země, a 2. kapitolou, v níž pokřtí týž Metoděj knížete Bořivoje na dvoře Svatoplukově. Vložil sem vyprávění o Metodějově cestě za bratrem Cyrilem do ftíma a o jeho marném pokusu donést tělo bratrovo tajně zpět na Moravu a neopomněl vysvětlit Metodějův návrat ke dvoru Svatoplukovu tím, že Svatopluk projevil účinnou lítost. (Tak si pomohl také upravovatel Kristiána v Boddeckém rukopise, Chaloupecký, Prameny, str. 526, ř. 6 n.)
Autoru této komposiční schopnosti (jíž se zdaleka nevyrovná autor textu* Quemadmodum) není třeba upírat původství těch pasáží, které nenašel ve svých předlohách, Italské legendě a Kristiánovi, a které prý převzal podle citovaného výkladu Devosova namnoze doslova z legend Quemadmodum a BC. Je to především vylíčení a výmluvná oslava misijní činnosti soluňských bratří na Moravě (kap. 5 a konec kap. 8) a pak vyprávění o Metodějově pokusu odnést tajně bratrovo tělo z ftíma a o jeho slavném návratu na Moravu (kap. 12.—13.). Obě tato vyprávění vyrůstají docela organicky z motivů Italské legendy a z topické tradice hagiografické a není důvodu pochybovat o tom, že obě mohla vyjít z péra téhož autora, autora Moravské legendy.
Mezi důvody, které uvádějí Paul Devos a Paul Meyvaert pro prioritu textů Quemadmodum a BC, má jistě zvláštní váhu fakt, že pasáže těchto legend, shodné s paralelními místy TM, se nikde nepřekrývají, to jest že do BC neproniklo při excerpci Moravské legendy nic společného s textem Quemadmodum a naopak. Ale i to se vysvětlí dosti přirozeně odlišnou povahou obou odvozených textů a odlišným záměrem jejich autorů. Autor BC se vyhnul, zřejmě úmyslně, sebemenší zmínce o ostatcích sv. Klimenta nebo o slovanské liturgii, nezajímaje se vůbec o nic než o svou Moravu. Naopak autor legendy Quemadmodum věnuje pozornost právě těmto motivům a vděčně přijímá i vyprávění 12.—14. kapitoly TM. Zájmy obou autorů byly tedy zcela různé a není divu, že se textově nesetkaly.
Pro poměr Moravské legendy k legendě Quemadmodum je významné, že se v Moravské legendě neděje vůbec zmínka o Velehradě (v rukopisu A jde o pozdější přídavek), kdežto v legendě Quemadmodum má motiv Velehradu, sídla Svatoplukova a arcibiskupského sídla nejprve Cyrilova (!) a pak Metodějova, vynikající úlohu. Je stěží myslitelné, že by autor Moravské legendy tento motiv své předlohy umlčel, když ho užil sám Karel IV. na začátku své legendy o sv. Václavu. Skutečnost, že se v Moravské legendě nemluví o Velehradě, vyvrací sama také hypotézu R. Urbánka, že autorem této legendy byl Jan ze Středy, známý příznivec tradice velehradské. Viz přesto ještě úvodní poznámky k legendě Quemadmodum.
Datování legendy TM je určeno na jedné straně její závislostí na Italské legendě, tedy začátkem 12. století jako terminem post quem. P. Devos a P. Meyvaert ovšem vyslovili názor (Anal. Boll. 74, 1956, str. 468), že se Italská legenda dostala do Cech teprve počátkem 14. století, a to zásluhou generála dominikánského řádu Mikuláše Boccasini (pozdějšího papeže Benedikta XI.), kardinála-biskupa ostijského a velletrijského, který prý pobýval v letech 1301—1302 jako papežský legát v Praze, kde měli dominikáni patronem svého chrámu právě sv. Klimenta. Byla by to jistě pozoruhodná shoda okolností, ale Palacký a Šusta vědí jen o Mikulášově pobytu v Uhrách a v Rakousku, a uvážíme-li, jak byl u nás odedávna rozšířen kult sv. Klimenta, můžeme si docela dobře představit, že se k nám dostalo dílo Lva Ostijského už dříve.
Terminus ante quern pro legendu TM je dán jejím zápisem v kodexu olomoucké kapituly č. 12 asi z polovice 14. století. Autorova neznalost motivu velehradského, jenž je charakteristický pro dobu Karla IV., ale jenž se objevuje už na konci století 13, (srov. V. Chaloupecký, Prameny, str. 72n.), zdála by se ukazovat spíš do 13. století. Snad se bude možno vyslovit o této otázce s větší určitostí po prostudování krakovských rukopisů TM a Quemadmodum, mezi nimiž existuje, podle údaje Ign. Polkowského, Czešc ss. Cyrylla i Metodego w Polsce, Kraków 1885, v pergamenovém kodexu katedrální kapituly krakovské (č. 147) z konce 13. nebo počátku 14. století rukopis TM ve znění už zkráceném. (P.S. při korektuře). Prostudováním fotokopií legendy TM z krakovského kapit. kodexu č. 147, které mi laskavě opatřil p. Dr. Julian Mašlanka, jsem zjistil, že kodex č. 147 je vskutku mladší! Svědčí o tom jak jeho paleografický charakter, tak zejména fakt, že TM je tu sice zkrácena, ale obsahuje naopak dosti dlouhou pasáž z officia Adest dies gloriosa, zpracovaného podle legendy Quemadmodum. To ovšem neznamená, že by TM nemohla vzniknout už ve 13. století.
Editio princeps Moravské legendy vyšla v Actech Sanctorum, Martii tomus II, p. *22—*24, r. 1668, přetisk r. 1865.—Další vydání uspořádal a doprovodil komentářem Josef Dobrovský, Máhrische Legendě von Cyrill und Method, Praha 1826. — Odtud přetisk ve FRB I, r. 1873, str. 100—107. — O Schlózerově (1805) a Ginzelově (1861) přetisku viz Ant. Salajka, Soluňstí bratři, str. 220. V. Chaloupecký, Prameny, str. 505—521, zvolil za základ své kritické edice rukopis Zemské knihovny ve Fuldě sign. Aa 96, původem z kláštera v Blaubeuren, z konce 15. století, jehož užila už editio princeps (u Chaloupeckého B.) Varianty uvádí Chaloupecký ze všech rukopisů TM u nás zachovaných: A = PUK sign. X B 12 z konce 14. nebo začátku 15. století; C = = rkp. metropol, kapituly v Olomouci č. 12 z polovice 14. st.; D = tamtéž č. 155, z konce 15. stol. (jen prvé tři kapitoly); E = tamtéž č. 54, z r. 1410. O pěti krakovských rukopisech viz Chaloupeckého Prameny, str. 508. O novém otisku, který uveřejnil P. Devos v Anal. Boll. 1963, str. 236—250, byla už zmínka výše. P. Devos užil rukopisu C, který má (spolu s A) některá lepší čtení než rukopis B, jak konstatoval už Jan Vilikovský, NV 1941, str. 92. K tomu jsme přihlédli při revisi textu a svého překladu. Čtení rukopisu C přijímáme z vydání Devosova.
Do češtiny přeložili Moravskou legendu J. Per wolf ve FRB I, Praha 1873, str. 100 až 107, a Jar. Ludvíkovský, Na úsvite Měšťanství, Praha 1942, str. 154—160, do slovenštiny Ján Stanislav, Životy slovanských afostolov Cyrila a Metoda, Turč. Sv. Martin 1950, str. 151—160.

Legenda o sv. Cyrilu a Metodějovi patronech Moravy
1 Za času císaře Michaela žil nějaký muž vznešeného rodu, pocházející z města Soluně, jménem Konstantin jenž pro své podivuhodné nadání byl nazýván Filosof. Ten padesátého dne před svou smrtí dal si se svolením papežovým jméno Cyril, tvrdě, že mu bylo toto jméno Bohem zjeveno. Když dospěl, vynikal velikou zbožností a moudrostí a dosáhl tamtéž hodnosti kněžské. V témž čase přišli k svrchu řečenému císaři do Cařihradu vyslanci Chazarů s prosbou, aby jim ráčil nějakého vzdělaného muže poslati, který by je pravdivě vyučil ve víře katolické, připomínajíce mimo jiné, že se brzy Židé, brzy Saraceni pokoušejí na svou víru je obrátit. Tehdy císař, poradiv se s patriarchou, poslal tam svrchu řečeného Filosofa, maje nejlepší důvěru v jeho moudrost, chvalitebný život a čistotu mravů.

2 Slovutný ten muž vydal se tedy na cestu a přišel do Chersony, která leží v samém sousedství země Chazarů, a zdržel se tam nějaký krátký čas, aby se naučil jazyku onoho národa. Mezitím se dotazoval vnuknutím božím obyvatelů toho místa na tělo svatého Klimenta. Ale poněvadž tito byli spíše cizího než domácího původu, říkali, že o něm nevědí. Neboť zázrak mořského odlivu vinou obyvatelů již dávno pominul a chrám byl při vpádu barbarů zbořen. Potom se tedy svatý muž uchýlil k bdění, postům a modlitbám, prose Hospodina, aby mu ráčil svým božským zjevením ukázati, co nemohl vyzkoumati s pomocí lidí. Tu pak moře zázračně vyschlo a on vstoupil do chrámu, který tam byl před dávnými časy vystavěn, a když tělo svatého Klimenta, papeže a mučedníka, i s kotvou nalezl, uctivě je vyzvedl a nosil je s sebou, kamkoli šel.

3 Potom se vydal na cestu do země Chazarů, a když tam přišel, zaséval símě proroků a evangelia v tom národě a příklady ctností svítil všem. Sladkými slovy svého kázání občerstvoval srdce všech lačných a tak přivedl onu zemi z bludu modloslužby na cestu pravdy. Oni pak nesmírnou radost z toho majíce a ve víře katolické jsouce upevněni, Bohu a služebníku jeho Konstantinovi vzdávali díky za to, že z tlamy draka oheň soptícího byli vyrváni, a nabízeli Filosofovi převeliké dary. On však je všechny odmítl jako opravdový filosof a požádal je, aby místo těch darů všechny křesťanské zajatce, kteří u nich byli v otroctví, propustili na svobodu, což ihned bylo splněno. A potom se Filosof vrátil do Konstantinopole.

4 Když pak uslyšel kníže moravský, co vykonal Filosof v zemi Chazarů, maje také péci o svůj národ, vypravil k svrchu řečenému císaři posly, žádaje ho, aby jeho národu poslal dobrého učitele, který by jim dovedl plně ukázati pravou víru, zákonný řád a cestu pravdy. Vyhověv jeho prosbě, poslal tam císař svrchu jmenovaného Filosofa s bratrem jeho Metodějem, rozkázav jim dáti hojně prostředků na cestu. A tak vykročiv, přišel nejprve k Bulharům, které přispěním milosti boží obrátil na víru křesťanskou.

5 Odtud dále se ubíraje, přišel do země Moravské, nesa s sebou tělo blahoslaveného Klimenta. Počal se pak horlivě věnovati té činnosti, pro niž přišel, a k nápravě rozličných bludů, jež v tom národě shledal, srpu své výmluvnosti užívati, z onoho zkázonosného pole trní neřestí vytrhávati a símě slova božího zasévati. A proto procházeli s bratrem Metodějem každodenně města, vesnice a městečka, vštěpujíce uším nevěřících slova života a učíce lid skrze křest odpuštění hříchů dosahovati, a podle pravdy hlásali, že jinak nemohou býti spaseni. Když muž boží promlouval přespasitelná kázání a v srdci krále i národa již zasvitla milost Bohem vnuknutá, král sám i s množstvím lidu svého velmi jsa posílen jeho učením neprodléval na cestě a nemaje pochybností ve víře, s velkou radostí v duši a s velkou nadějí na blaho časné i příští naléhal na něj nejvroucnějšími prosbami, aby byl posvěcen neporušitelnými svátostmi víry katolické. Jak to uslyšeli svatí mužové, zaslzevše radostí, modlili se za ně pro jejich obrácení a touhu co nejvroucněji k Hospodinu a potom očistivše ho vodou svatého křtu, podali věčnému Králi jako vítaný dar krále smrtelného.
To jsou dvě světla, od nichž svrchu řečený král byl vzdělán v cestě boží a byv vytržen z tlamy drakovy, milosrdenstvím božím vstoupil i s přeslavným národem Moravským, nikolibojem, ale vírou do brány věčné bezpečnosti. A tak se stal ten národ národem svatým a lidem získaným spáse, aby v něm byly zvěstovány divy toho, jenž jej z temnoty povolal k předivnému světlu svému. Jaká tehdy byla radost mezi svatými božími, jaké plesání v církvi Kristově, když viděli, že král Ninivetský po kázání Jonášově sestupuje s trůnu vladařského, sedí v popelu kajícnosti a pod otcovskou pravici kněží božích hlavu sklání! Ó podivuhodná laskavosti Boha všemohoucího! ó nevýslovná sladkosti dobroty boží! Kdo takto k sobě volá a opatruje, posiluje a vzdělává ty, kteří ho hledají, nikdy neopustí těch, kteří doufají v něho.
Když pak mužové boží krále i s jeho národem v zbožné pečlivosti vůbec k světlu víry povolali, potom je poučovali, vykládajíce jim s bdělou starostlivostí Starý i Nový Zákon, a přeloživše mnoho knih z řečtiny a latiny do jazyka slovanského, ustanovili, aby se kanonické hodinky a mše zpívaly v chrámu božím obecným jazykem. Zůstali pak na Moravě čtyři a půl roku a za tu dobu obrátili lid oné země na cestu spásy.

6 Když o tom všem uslyšel papež Mikuláš, měl radost z toho, co mu bylo oznámeno, že totiž byl na víru obrácen národ bulharský a moravský a že byly nalezeny ostatky svatého Klimenta, ale na druhé straně se divil, jak se opovážili kněží Páně Cyril a Metoděj zpívati kanonické hodinky v řeči slovanské. A proto jim uložil apoštolským listem, aby přišli k němu do Říma. Ti tedy vydavše se brzy na cestu, přiblížili se k Římu. Mezitím však papež Mikuláš zemřel. Když pak uslyšel papež Hadrián, že Cyril s sebou přináší tělo svatého Klimenta, zaradovav se velmi, vyšel jim vstříc s duchovenstvem a lidem a uctivě je přijal spolu se svatými ostatky. Mezitím se počala působením svatých ostatků a zázračným přispěním Boha všemohoucího díti nesčetná uzdravení, takže ať byl kdo postižen jakoukoli nemocí, když vzdal úctu svatým ostatkům svatého mučedníka, ihned se uzdravil. Pochovali pak tělo světcovo v chrámě, jenž byl ke cti jeho jména dlouho předtím postaven.

7 Avšak papež a ostatní správcové církve kárali blahoslaveného Cyrila, proč se odvážil zavésti kanonické hodinky v slovanském jazyce a měniti tak ustanovení svatých otců. Než on, pokorně odpovídaje, řekl:,,Poslechněte, bratří a páni, slova apoštola, jenž praví: Mluviti rozličnými jazyky ne íc zbraňujte! Přidržuje se tedy učení A2 apoštolského, zavedl jsem to, proti čemu brojíte". Než oni řekli:,.I když apoštol doporučoval mluviti rozličnými jazyky, proto přece ještě nechtěl, aby se bohoslužby zpívaly v tom jazyce, v kterém tys ustanovil."
Když se pak pro toto zařízení mezi nimi více a více vzmáhala hádka, blahoslavený Cyril uvedl výrok Davidův, řka: „Psáno je totiž: Všeliký duch chval Hospodina! Jestliže tedy Pa všeliký duch chválou velebí Hospodina, proč mi bráníte obřady mše svaté slovansky zpívati? Neboť, kdybych byl mohl onomu lidu nějak jinak pomoci, jako ostatním národům, v jazyce řeckém nebo latinském, nebyl bych vůbec ustanovil to, co mně vytýkáte. Ale protože jsem shledal, že jsou zcela neznalí cest božích a nevzdělaní, jediné tento prostředek jsem nalezl, jejž oživující milost Ducha svatého srdci mému vnukla, a jímž jsem také nesčíslný lid Bohu získal. A proto, otcové a páni, uvažte co nejopatrněji, zda by bylo prospěšné toto mé opatření měniti!" A tu oni slyšíce to a podivujíce se horlivosti a víře tak velikého muže, po bedlivé úvaze rozhodli, aby se v oněch zemích, které blahoslavený Cyril Bohu získal, kanonické hodinky a mešní obřady i nadále konaly svrchu řečeným způsobem a jazykem, tak jak on ustanovil.

8 Když tedy jméno muže božího bylo velebeno v národě, obávaje se, aby nebyl oslavován hlučnou přízní lidu, s velikou bedlivostí uvážil, že je lépe býti znám jedinému Bohu, než býti vynášen lidskými chválami. Věda, že všech ctností pravou stráží je pokora, zřekl se biskupství, oblékl šat mnišský2 a s apoštolským schválením zůstavil po sobě svatého Metoděje, bratra svého, slavnými ctnostmi slynoucího, jemuž podle zákona věčné lásky, tak jako dobrý učitel žáku svému, upřímně ho miluje, svěřil péči pastýřskou a v němž hojnost lásky, zbožnost dokonalého života a horlivost slova božího vpravdě sídlila.
Stav se tedy biskupem Moravanů a světlem vlasti, s opatrnou laskavostí napomínal, poučoval a napravoval stádo svěřené své péči, vytrhávaje škodlivé býlí a užitečné semeno zasévaje.5 chrámy k obzvláštní poctě Boha zřizuje a divy konaje, a jednoho každého přemlouval, aby se odřekl ohavného pohanství a skrze křest přijal Krista. S takovou horlivostí řídil muž boží církev sobě svěřenou. Tak se skrze jeho spasitelné poučování nejsvatější jméno Kristovo ozývalo v ústech všech. Tak všichni spočívali v kráse pokoje, všichni se radovali v poznání pravdy, všichni se těšili v svatosti náboženství křesťanského.

9 Když však pokušitel duší ďábel pozoroval, že je mu odnímán lid, jenž byl stále ujařmen v jeho otroctví, a že je pravému králi Kristu Ježíši získáván, oděv se zbraněmi nepravostí, podnítil lidi Bohu protivné k tak věrolomné špatnosti, až odbojný Svatopluk, původce lsti, se sobě oddanými spoluviníky zločinu tak soptil, že chtěl nábožného knížete, svého strýce, tajně otráveným nápojem usmrtiti, aby mohl místo něho panovati. Ačkoliv však zbožný král vypil, nic netuše, smrtící nápoj, přece chráněn jsa milostí boží, neutrpěl na svém těle žádné škody.

10 Když však pobožný král přirozenou smrtí zemřel a Svatopluk spravoval podle své divokosti království Moravské, prohlašoval v záchvatu pýchy a zpupnosti společně se služebníky satanovými, kteří s ním byli spojeni stejným smýšlením, podobajíce se nejvzteklejším psům, učení muže božího za liché a ty, kteří spolu s ním volali zbloudilé zpět na cestu pravdy, spásy a milosti, usiloval vyhladiti. Avšak přestatečný hlasatel Kristův napomínal lid Bohu věrný, aby vytrval na cestě pravdy, a ti přijímali se srdcem nadšeným a vnímavě spasitelná jeho napomínání. Než buřiči zatvrzele pohrdali zákonem Hospodinovým, přemnohá příkoří činíce kněžím Páně.

11 Avšak andělský otec hluboko v mysli uvažuje, jak některé zbožně věřící jas světla osvítil a jiné bezbožné utrhače hrozná temnota zahalila a jak následovníci dobra spějí k slávě a věrolomníci jsou vlečeni k trestu, odmítaje jejich zatvrzelost, odvracel se od nich jako od nepřátel náboženství katolického, odsuzuje celý způsob jejich života, a opíraje se o příklad Davidův, řekl sám k sobě: „Napříště nebudu sedati ve společnosti zlomyslných a se zločinci nebudu zůstávati, nýbrž přidržím se nevinných a budu obcházeti oltář Hospodina svého." A proto stihl bleskem klatby zpupného knížete Svatopluka i jeho dvorskou družinu i všechny končiny jeho země.

12 Potom se odebral do Říma, chtěje blahoslaveného Cyrila s sebou zpět přivésti. Ale když shledal, že je mrtev, prosil papeže, aby mohl aspoň bratrovo mrtvé tělo vzíti s sebou na Moravu pro zbožnost národa jeho, nedávno na víru obráceného. Když však papež nevyhověl této prosbě, blahoslavený Metoděj zůstal po nějaký čas tajně v Kímě, až konečně jedné noci vstoupil do chrámu svatého Klimenta, v němž tělo bratrovo bylo pohřbeno, a potají je vyzvednuv, chtěl je s sebou odnésti na Moravu. Když pak již několik dní svaté tělo s sebou cestou nesl, zastavil se k odpočinku na nějakém rozkošném místě, ale když potom chtěl se svatým tělem dále putovati, nemohl se nijak z toho místa pohnouti. I počal se blahoslavený Metoděj modliti a prosil, aby mu bylo zázračně zjeveno, kam by to svaté tělo mělo být doneseno. Tu zvedl svatý Cyril pravici a ukázal bratru svému Metodějovi před zraky mnohých, že má být donesen zase zpět do Říma. Když byl tedy zpět přinášen, vyšel papež s lidem římským svatému tělu vstříc a s uctivostí je přijav, pohřbil je znovu v chrámě svatého Klimenta, kde již dříve odpočívalo.

13 Potom Svatopluk, jat lítostí nad příkořím, které svatému muži způsobil, vypravil posly k svatému muži a žádal ho skrze ně, aby se navrátil k církvi své, slibuje, že napraví své chyby. Tu spěchá muž boží, aby znovu spatřil své stádo, jež opustil sice tělem, nikoliv však láskou. I přišli mu při jeho příchodu vstříc velmoži s ostatní obyvateli vlasti a dávajíce s jásotem najevo náramnou radost, díky Bohu vzdávali: „Navštívil jsi, Hospodine, zemi naši, potěšil jsi ji, navrátiv nám pastýře duší našich."

14. Příhodilo se pak, že král Svatopluk posadil na nějaké hostině vévodu českého, jménem Bořivoje, na zemi vedle stolu svého, aby ho ponížil pro jeho nevěru, prohlásiv, že se nesluší, aby pohan jedl s křesťany. A toho obrátil svatý biskup Metoděj na víru katolickou, předpověděv mu ústy prorockými, že bude-li pokřtěn, stanou se on i jeho nástupci mocnějšími než všechna knížata a králové. Dav se tedy získati jeho slovy, žádal vévoda Bořivoj aby byl se svými průvodci, počtem třiceti, pokřtěn. Když pak byl pokřtěn, vrátil se do Cech, vzav s sebou kněží, a postaral se, aby byla pokřtěna manželka jeho, svatá Ludmila, s množstvím lidu českého. A tak žijíce ve víře Kristově, odevzdali po dlouhém čase duše své Kristu, příklady svatosti po sobě zůstavujíce potomkům až do dnešního dne, k chvále a slávě Bohu všemohoucímu, jemuž jest čest a sláva na věky věků. Amen.

KRÁTKÝ ŽIVOT SV. KLIMENTA (LEGENDA OCHRIDSKÁ)
Krátký Život Klimentův neboli tzv. Ochridská legenda byl sepsán na začátku 13. stol. a jeho autorem byl ochridský arcibiskup Demetrios Chomatianos (1216—1234). Původně byl sepsán řecky, ještě v 13. stol. však byl přeložen také do jazyka církevněslovanského. Nejde tu o dílo původní, ale — jak se o tom hovoří přímo v textu — o stručný výtah z Života Klimentova, z tzv. Bulharské legendy (srov. na str. 200 této práce), s nepříliš spolehlivými historickými údaji.
Ěecký text se nám dochoval v několika rukopisech pocházejících ze 13. stol. Poprvé vyšel v publikaci „Služby tak zvaných sedmipočetných slovanských svatých", Moschopoli (Albánie), 1746. Odtud převzal text P. J. Šafařík a vydal ho zároveň s latinským překladem J. Curtia ve spise Památky hlaholského písemnictví, Praha 1853, str. LVU—LIX. Tento text pak přetiskl V. A. Bilbasov v publikaci Kirill i Mefodij, Sanktpeterburg 1871. V. I. Grigorovič objevil v r. 1845 v Ochridě nový řecký rukopis — rovněž z 13. stol. — a vydal ho spolu s vybranými variantami moschopolského vydání, s ruským překladem a s poznámkovým aparátem v Žurn. min. nar. prosvěšč. v Petrohradě r. 1847, č. 53, 1—28. Grigorovičova zpráva vyšla spolu s českým překladem památky v CCM 1847, I, 508—521; na str. 516 tu Grigorovič upozorňuje, že v moschopolském vydání Ochridské legendy je uváděn jako autor sv. Sáva a také říká, že v moschopolském vydání je prý text proti rukopisu pozměněný. Řecký text spolu se slovanským vydal dále J. I v an o v (Bálg. starini 1931). A část řeckého textu vydal konečně A. Teodor o v— Balan, Kiril i^Metodi II, Sofia 1934, str. 177.
Krátkému Životu Klimentovu neboli Ochridské legendě věnovala svou pozornost celá řada autorů, z nichž upozorňujeme na práci N. L. Tunického (Sv. Kliment episkop slovenskij, Ego ziznb iprosvétitelnaja dějatelnost. Sergijev Posad 1913, str. 90), J. Vajse (edice spisu J. Dobrovského Cyrill und Method der Slawen Apostel, Praha 1948, str. 112), F. Grivce—F. Tomšiče (Constantinus et Methodius Thessalonicenses, Zagreb 1960, str. 39n.) a rovněž na J. Stanislava (Osudy Cyrila a Metoda, Bratislava 1950, str. 59nn.); ten je také autorem překladu Ochridské legendy do slovenštiny (Osudy Cyrila a Metoda, str. 127—134).
Použitý text: Krátko (proložno) zitie na Sv. Klimenta Ochridski, ed. J. I v an o v, Balgarski starini 1931, str. 314—321 (srov i Krátký Život sv. Klimenta, ed. P. J. Šafařík, Památky hlaholského písemnictví, Praha 1853, str. LVU—LIX).

Téhož dne 27. května (se slaví) památka našeho svatého otce, velekněze a divotvorce Klimenta, biskupa Bulharska v Ochridě*.

1 Tento velký náš otec a světlo Bulharska odvozoval svůj původ od evropských Mysů, které mnozí lidé znají jako Bulhary a kteří se kdysi dávno pod Alexandrovou nadvládou a z jeho vůle přestěhovali od Olympu u Prusy k Severnímu oceánu a k Mrtvému moři a po dlouhé době se potom přepravili s mocnou silou přes Dunaj a obsadili si sousední krajiny, Panonii, Dalmácii, Thrákii, IUyrikum i četné oblasti Makedonie a Thessalie.

2 Odtamtud tedy odvinoval niť svého původu ten zbožný muž; jsa oddán Bohu již z lůna mateřského — podobně jako Samuel — a hned od dětství si oblíbiv bohulibý život, jako první se spolu s božským Naumem, Angelariem a Gorazdcm pečlivě naučil svatému písmu, jež s vyšší pomocí přeložil do zdejšího bulharského nářečí Cyril, otec v božských věcech vpravdě moudrý a rovný apoštolům, a to zprvu společně s Metodějem, velkým učitelem zbožnosti a pravé vírv mezi lidem Mysů...

4 Takto byl tedy vychován podle zákona božího (již) od útlých dob a veda život přísně podle evangelia, stane se tehdy spolupracovníkem vévodů a veškerému lidu Mysů průvodcem, (na cestě) k zbožnosti, spolu s otci a učiteli překonav pokušení ze strany panující tehdy nadvlády bludařů, jak to líčí podrobné vyprávění, které bylo o něm složeno.

5 Božský Cyril pak přesídlí do lepšího života, podav o své apoštolské činnosti i o vzrůstu hřivny, která mu byla svěřena, zprávu Hadriánovi, tehdejšímu papeži staršího Kíma. Metoděj je od téhož papeže ustanoven arcibiskupem Moravy a Bulharska. Tehdy je i Kliment pozdvižen na biskupský stolec, byv od Metoděje určen biskupem celého Illyrika a bulharského národa vládnoucího té zemi.
6 Nejvíce se pak zdržoval v Lychnidě, městě Illyrů, metropoli okolních měst, které se nyní v jazyce Mysů nazývá Ochris, a v Kefalenii, přejmenované v jazyce Bulharů na Glavnicu,2 a tam také zanechal památky.

8 Zanechal nám tedy v Ochridě takové památky i posvátné knihy a rovněž vlastní výtvory svého vyspělého rozumu i ruky, jež byly od všeho lidu neméně uctívány a váženy, než ony bohem psané desky Mojžíšovy.

9 V Kefalenii lze pak spatřit kamenné sloupy, podnes uchovávané, na nichž je vyryt nápis, ohlašující příchod (toho) národa ke Kristu a jeho přijetí (Kristem).
14 Vymyslel pak pro větší zřetelnost i jiné tvary písmen, než které vynašel moudrý Cyril. A jejich prostřednictvím písemně přetlumočil celé Písmo, Bohem vnuknuté, i pochvaly slov a životy mučedníků i zbožných mužů, a rovněž posvátné zpěvy a pečlivě jim naučil nadanější děti. Nejschopnějším z nich pak otevřel přístup i ke kněžským hodnostem a přeměnil takto svou vlastní horlivostí barbarský a divoký národ v národ svatý, dokončiv apoštolské dílo a stav se skrze ně hodným apoštolské milosti.

PROLOZNOJE ŽlTIJE KLIMENTA OCHRIDSKAGO -  PROLOŽNÍ ŽIVOT KLIMENTA OCHRIDSKÉHO
(Ochridská legenda)

Církevněslovanské znění Proložního života Klimenta Ochridského (Ochridské legendy) je starý překlad — už ze 13. století — řeckého spisu Demetrie Chomatiana (viz úryvky z originálního řeckého textu zde na str. 269—272). Vydal jej poprvé G. Balascev (Kliment episkof slovénski, Sofija 1898) a po něm ještě J. Ivanov a P. Lavrov. Odborná literatura k památce je uvedena u základních děl klimentovské hagiografie (viz zde 269). Překlad do slovenštiny je dílem J. Stanislava (Osudy Cyrila a Metoda a ich uceníkov v Živote Klimentovom, Bratislava 1950).
Otiskujeme úryvky z textu památky podle rukopisného prologu č. 47 Zografského kláštera, jak jej vydal J. Ivanov (Bálg. starini 1931, 314—321) s výborem z variant rukopisu ochridského podle poznámkového aparátu v edici Ivanovově.

27. (den) měsíce června.
Památka našeho blahoslaveného otce, arcikněze Kristova a divotvorce Klimenta, bulharského biskupa v Ochridě.

(...) 1 Tento náš veliký otec a světlo Bulharů byl rodem z evropských Mysů, které mnohý člověk zná jako Bulhary (a kteří) kdysi byli z Alexandrovy moci a příkazu vyhnáni z olypské Prusi k Severnímu oceánu a k Mrtvému moři. Když uplynulo málo let, překročili s mocnou silou Dunaj a obsadili všechny okolní (krajiny): Panonii a Dalmácii, Thrákii a Illyrikum i četné (oblasti) Makedonie a Thessalie.

2 Nití (svého) původu byl tento zbožný muž odtud a (jíž) z mateřského lůna byl podle Samuela vybrán Bohu a od dětství si oblíbil bohulibý život. Jako první pak se s božským Naumem, s Angeláriem a s Gorazdem naučil horlivě svatému Písmu, které s vyšším přispěním přeložil do tohoto bulharského jazyka Cyril, otec v božských věcech vpravdě moudrý a rovný apoštolům, a to nejprve s Metodějem, velikým učitelem zbožnosti a pravé víry u mysijského národa. (...)

4 Takto byl veden k božímu zákonu (už) od útlého věku a tak se tedy stává spolupracovníkem vládců a vychovatelem mysijského národa ve zbožnosti. A (s některými) z těch otců a učitelů přetrpěl pokušení od vládnoucích tehdy bludařských sil, jak o nich vypráví spis (již) složený.

5 A tak tedy přesídlil božský Cyril do lepšího života (a) uvědomil o apoštolské činnosti a vzrůstu svěřené hřivny Hadriána, tehdy papeže presbyterského Pu'ma. Metoděj pak je od téhož papeže ustaven arcibiskupem Moravy a Bulharska. Tehdy je na biskupský stolec uveden i Kliment: od Metoděje byl ustaven biskupem celého Illyrika a bulharského národa ovládajícího (tu) zemi.

6. Nejvíce však pobýval v ilyrském městě Lychnidě – které bylo matkou okolních měst a které se nyní v myši jském jazyce nazývá Ochrid — a v Kefálii nazývané bulharským jazykem Glavnica; a tam také zanechal památky, to jest písemnosti.

8 Jiné takové památky nám zanechal v Ochridě: i posvátné knihy i své hluboké úvahy i svaté výtvory své ruky, neméně ode všeho lidu uctívané a vážené než ony Bohem psané desky Mojžíšovy.

9 V Kefálii lze pak vidět kamenné sloupy stojící až dodnes, na nichž jsou vyryta slova, která ohlašují příchod téhož národa ke Kristu i (jeho) přijetí.

14 Vymyslel pak i jiné tvary písmen, zřetelnější než ty, které znal přemoudrý Cyril. A s jejich pomocí písemně zaznamenal Písmo vnuknuté Bohem, pochvalná slova, životy svatých mučedníků a zbožných mužů a posvátné zpěvy, kterým i horlivě naučil nadané děti. Z nich pak ty, kteří (toho) byli hodni, povýšil do kněžské hodnosti a vlastní horlivostí přeměnil tento barbarský a surový národ v národ svatý. Vykonav apoštolské dílo, stal se skrze ně hodným i apoštolské milosti.

LEGENDA DIFFUNDENTE SOLE
Legenda Diffundente sole (BHL 5030) je ve všech zachovaných rukopisech i v staročeském překlade spojena s oslavnou ludmilskou homilií Factum est a proto byly obě skladby pokládány až do nejnovější doby za jedinou legendu, která bývá někdy zvána podle Dobrovského legendou Českou. Teprve Václav Chaloupecký ukázal (Prameny X. století, str. 117 n.), že jde o skladby dvě. Tento jeho poznatek získal obecný souhlas, ale přispěl bohužel k tomu, že se Chaloupecký pokusil o novou filiaci a nové datování vlastní legendy Diffundente sole, a to způsobem, s nímž nelze souhlasit. Vrátil se totiž proti zcela jasnému a přesvědčivému stanovisku Pekařovu (WLL, str. 72 n.), jenž označil Diffundente sole, jako dávno před ním už Bollandisté, za výtah z prvních kapitol Kristiánovy legendy, k pochybenému názoru Dobrovského, že Diffundente sole je předlohou, z které čerpal Kristián.
Zatímco se ovšem Dobrovský pohyboval při těchto svých řiliaČních úvahách ve 14. století a zatímco legendu Diffundente sole otiskl jen proto, aby ji podrobil zdrcující kritice, Chaloupecký ve snaze zjistit staré prameny Kristiánovy legendy prohlásil legendu Diffundente sole za apologii slovanské bohoslužby z druhé poloviny 10. století, asi z let, kdy se jednalo o založení pražského biskupství (973). Podle něho je tedy legenda Diffundente sole primárním pramenem pro poznání počátků českých dějin a všechno vysoké Balbínovo a Pekařovo hodnocení Kristiána se tím automaticky přenáší na tuto skladbu. Chaloupecký dospěl k přesvědčení, že je Diffundente sole totožná se spisem citovaným u Kosmy I, c. 15, jako Epilogus eiusdem terre (= Moravie) atque Boemie, a třebas nenašel pro to v rukopisech legendy žádnou oporu, nadepisuje ji ve svém vydání (Prameny, str. 486 n.) jako Epilogus (ovšem v závorce) a v českém překladu přímo jako „Krátké sepsání o sv. Cyrilovi a Metodějovi i pokřestění země Moravské a České". Za základ tohoto domnělého Epilogu — Krátkého sepsání pak prohlašuje Kosmou I c. 15 citované Privilegium Moraviensis ecclesie, které se pokusil rekonstruovat ze zachovaných cyrilometodějských legend, a ludmilskou legendu Fuit in provincia Boemorum, latinské zpracování slovanské legendy o sv. Ludmile. Za Kristiánův pramen uznává legendu Diffundente sole, ve výjimečném souhlase s Chaloupeckým, také R. Urbánek, Legenda tzv. Kristiána, kn. II, kap. 2, ale rozlišuje ji od Epilogu a za autora obou těchto spisů (ale i Privilegia Moraviensis ecclesie a Legendy o sv. Prokopu) pokládá hypoteticky sázavského opata Božetěcha, obránce hroutící se slovanské liturgie na konci 11. století.
Hlavní thesi Chaloupeckého (a tím už také Urbánkovu) vyvrátil Jan Vilikovský v posudku Chaloupeckého Pramenů (NV 1941, str. 86—92), kde prokázal bezpečně prioritu Kristiánovy legendy, užívaje přitom mimo jiné rozboru rytmického. Tento důkaz Vilikovského jsem pak podepřel svým pojednáním Rytmické klausule Kristiánovy legendy a otázka jejího datování v LF 75, 1951, str. 169—190. Jde o to, že legenda Diffundente sole je psána tzv. stylem gregoriánským (podle papeže Kehoře VIII., r. 1187), v němž zcela převládá ve větných závěrech cursus velox (x x x, x x x x). Gregoriánský styl se rozšířil z papežské kanceláře koncem 12. století a k nám se dostal ve dvacátých letech století 13. Diffundente sole nemohla tedy vzniknout dříve. Ale především, srovnání textu Diífundente s Kristiánem ukazuje zcela nepochybně, že autor Diffundente přestylizoval svou předlohu, to jest Kristiána, tak, aby se co nejvíc uplatnil velox, který se u Kristiána objevuje jen asi v 13% klausulí. Pro větší názornost označili jsme v našem textu přízvuk slabik, které tvoří tzv. klausule, tu a tam i jiné než velox, aby se mohl čtenář sám přesvědčit o rozdílu stylu obou skladeb, jež se jinak namnoze doslova shodují.
Vilikovský vyslovil v cit. recensi, str. 88, pozoruhodný dohad, že Diffundente byla komponována nikoli jako samostatný spis, ale jako úvod k homilii Factum est, která se začíná smrtí Bořivojovou. Poněvadž homilie Factum est je také už psána umělou rytmickou prózou, třeba odlišnou od stylu Diffundente (viz LF 1951, str. 189), lze sepsání Diffundente klást asi do druhé poloviny 13. nebo do první poloviny 14. století. Jak upozornil Vilikovský, nejstarší text Diffundente podává vlastně její staročeský překlad v Pasionále, konkrétně rukopisy Národního musea v Praze sign. III D 44 a III D 45, tento z roku 1379. (Staročeský překlad otiskujeme na str. 284.)
Legendu Diffundente sole vydal poprvé Josef Dobrovský, Kritische Versuché I, Boriwoy's Taufe, Praha 1803, str. 70. Toto vydání přetiskli J. Ginzel, Geschichte der Slavenapostel C. und M., Wien 1861, Anhang, 19—20, aJosefEmlerve FRB I, Praha 1873, str. 191—193. S úplným kritickým aparátem, na základě sedmi zachovaných rukopisů, vydal ji V. Chaloupecký, Prameny X. století, Praha 1939, str. 481—493. Značky rukopisů podle edice Chaloupeckého: A = rkp. KNM v Praze, sign. XII D4, z konce 14. nebo spíš 1. poloviny 15. stol.; B = KNM, sign. XV E5, z 15. st.; C = PUK, sign. X B 7, z 15. st.; D = Univ. knihovna ve Vratislavi, s. IV F 183 ze st. 15.; E = rkp. Stát. archivu v Brně z kláštera Rajhradského, sign. Hl 6; F = Univ. knih. ve Vratislavi, s. IV Q 156, z konce 15. nebo spíš z počátku 16. stol.; G = rkp. Thunovské knihovny v Děčíně č. 211 (v PUK), z r. 1443.
Při úpravě textu jsme užili kritického aparátu V. Chaloupeckého, ale nepřijali jsme některá jeho čtení, jimiž text bezdůvodně archaisoval.
Novočeský překlad podali Jos. Truhlář ve FRB (viz výše) a Jaroslav Ludvíkovský ve sborníku V. Chaloupeckého Na úsvitu křesťanství, Praha 1942, str. 98—101 (nadpis Krátké sepsání pochází ovšem od redaktora sborníku). Odtud přetisk ve Výboru z české literatury I, Praha 1957, str. 102—105, a slovenská verse u Petra Ratkoše, Pramene k dějinám Velkej Moravy, Bratislava 1964, str. 359—363, s datováním blíže nevysvětleným urcite před Kosmovou kronikou.

O svatém Cyrilovi a obrácení Moravy a Čech
1Když slunce spravedlnosti rozžalo paprsky svaté víry křesťanské všech zeměpásech, za časů slovutného učitele, nejblahoslavenějšího Augustina, svatý Cyril, muž v řeckém a latinském písemnictví převelice vzdělaný, přišel, když byl předtím Bulharsko na víru Ježíše Krista obrátil, ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty na Moravu, kde všemohoucímu Bohu s jeho pomocí nemálo lidu získal a vynaleznuv nové značky nebo písmeny, přeložil Starý i Nový Zákon a mnoho jiných textů z řečtiny a latiny do řeči slovanské, ustanoviv, aby se mše a ostatní kanonické hodinky zpívaly v kostele slovanským jazykem, což se až dodnes v Bulharsku a v mnohých jiných krajinách slovanských zachovává a mnoho duší se tím Kristu Pánu získává.
2 Když pak ten Cyril mnoho snopů do stodoly Pánč shromáždil, zanechal na Moravě bratra svého Metoděje, muže horlivého a všelikou svatostí ozdobeného, a odešel za pobožností do Pvíma. Tam byl od papeže a od ostatních představených obviněn, že zavedl obyčej, aby se služby boží zpívaly slovanským jazykem. On se pokorně obhajoval, uchopiv žaltář, a vyhledav verš, v němž se praví: Všeliký duch chval Hospodina!, řekl:,,Jestliže všeliký duch má chváliti Hospodina, proč, otcové vyvolení, bráníte zpívati služby boží slovansky, když tuto řeč Bůh tak dobře stvořil jako řeči ostatní. A když jsem těm lidem nemohl k spáse duší jinak dopomoci, vnukl mi Bůh tento prostředek, jímž jsem mu jich velmi mnoho získal. Proto odpusťte mi, svatí otcové a páni. Vždyť i blahoslavený apoštol Pavel, výborný učitel pohanů, praví v listě ke Korintským: Jazyky mluviti nezbraňujte!" A tu oni, slyšíce to a podivujíce se víře tak velikého muže, apoštolským usnesením ustanovili a písemně potvrdili, aby se mše a ostatní kanonické hodinky zpívaly v oněch končinách svrchu uvedeným jazykem.

3 Blahoslavený pak Cyril, zůstav v Římě, oznámil tomu národu milost stolice apoštolské a obléknuv mnišský šat dokonal tam svůj život. Jeho svrchu řečený bratr Metoděj byl pak ustanoven arcibiskupem od krále moravského jménem Svatopluka — muže zbožného a bohabojného, který mel v té době převelikou moc a byl jako císař, maje velmi rozsáhlou říši, která potom nemoudrostí druhého Svatopluka, synovce Svatopluka prvního, se rozpadla — a bylo mu podřízeno sedm jiných biskupů sufragánů.

4 Čeští však Slované, usazení pod Arkturem, v zeměpásu hor Ripajských, a oddaní uctívání model, dlouho zůstali bez zákona a knížete. Konečně z návodu nějaké věštkyně založí hrad Prahu a nalezše nějakého velmi bystrého a důmyslného muže, jménem Přemysla, zvolili si ho za knížete, oženivše ho s řečenou věštkyní, jež se nazývala Libuše. A z jejich slavného rodu se během doby narodil předobrotivý vévoda Bořivoj. Ten skvěje se květem vynikající krásy a mladistvé síly, pojal manželku ze svého národa jménem Ludmilu, dceru hraběte jménem Slavibora, z kraje Mělnického, jež jako mladá dívka obětovala modlám.

5 Tento Bořivoj navštívil tedy jednou krále moravského Svatopluka Prvního a byl od něho se svými velmoži laskavě pozván na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi křesťany, nýbrž byl posazen před stolem na podlahu po způsobu pohanském. A tu prý mu řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv máš přece knížecí hodnost, a pro hanebnou modloslužbu chceš raději na zemi seděti!" On pak řekl:,,V jaké nebezpečenství bych se vydal pro tuto věc, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské?" „Jestliže se zřekneš model a zlých duchů v nich sídlících," pravil biskup Metoděj,,,staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako veliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků." A toto proroctví se zajisté vyplnilo na knížatech českých. I řekl Bořivoj: „Jestliže tomu tak jest, co překáží, abych byl pokřtěn?",,Nic",pravil biskup, „jen bud hotov z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho Syna jednorozeného, Pána našeho Ježíše Krista a v Ducha Utěšitele, osvětitele všech věrných duší, nejen pro světské blaho, ale také abys dosáhl spásy těla i duše a aby sis získal slavnou palmu věčnosti a stal se účastným společenství svatých v nevýslovné radosti." Tímto a podobným, jako med plynoucím povzbuzováním roznícená mysl jinochova prahla přijmouti milost křtu, i vrhnuv se se všemi svými průvodci na zemi k nohám biskupovým, velmi snažně ho prosil, aby se tak bez prodlení stalo.

6 Nač třeba více slov? Druhého dne poučil vévodu i s jeho třiceti průvodci o základech víry, a když podle obyčeje vykonali obřad postu, obrodil je posvátným pramenem křtu. A když jej ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů, a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha. Navrátivše se pak domů na hrad, jenž se jmenoval Hradec, usadili tam řečeného kněze a založivše tam kostel ke cti blahoslaveného Klimenta, působili v něm satanovi mnoho škod, získávajíce lid Kristu Pánu.
Po krátkém čase přišel pak svrchu jmenovaný Metoděj ďo Cech a pokřtil svatou Ludmilu s mnohými jinými. A tak se šířila víra křesťanská v zemi drsnosti a nevzdělané pustoty.

7 Vida však ďábel, že se Kristovy zisky každodenně množí a jemu že se děje veliká újma, pobouřil údy své proti údům Kristovým, takže vévodu pro víru Kristovu z Čech vypudili. Byv tedy vypuzen, uchýlil se znovu ke králi Svatoplukovi a biskupu Metodějovi. I byl od nich přijat s velikou slávou, jak se slušelo, a přebýval u nich nějaký čas, snášeje vyhnanství pro šíření pravé víry a seznamuje se dokonaleji s naukou Kristovou. Než svrchu řečení údové ďáblovi zvolili si nějakého jiného vévodu. Ale poněvadž nepravost nemůže dlouho trvati, i když se načas velice vyvýší, tedy jmenovaný dobrotivý vévoda byl se ctí z Moravy nazpět povolán a zbudoval chrám ke cti Boží rodičky Marie na hradě Praze, jak slíbil, když žil ve vyhnanství.

8 Tento první zakladatel míst svatých, shromažďovatel kněží a náboženství křesťanského podporovatel, měl s řečenou manželkou svou Ludmilou tři syny a tolikéž dcer, a jak mu blahoslavený Metoděj předpověděl, den ze dne mu nejen přibývalo moci světské, ale i prospíval ve všelikých ctnostech, rozvíjeje se jako lilium. A blahoslavená Ludmila, nejen ho napodobujíc v náboženství Ježíše Krista, ale i nad něj vynikajíc, stala se pravou služebnicí Kristovou. A dokonav běh života svého a naplniv dobrými skutky své dny, zaplatil řečený Bořivoj dluh lidský, aby nebeský úděl za pozemský přijal.

9 I ujal se po něm vlády jeho prvorozený syn Spytihněv, všelikými ctnostmi se skvící. Neboť napodobuje svého otce, zakládal chrámy boží, shromažďoval kolem sebe knězi a kleriky, jsa dokonalý ve víře Kristově, a dovršiv léta svého života, skončil svůj poslední den, ubíraje se k hvězdám. Po něm pak nastoupil na vévodský trůn Vratislav, otec svatého Václava. Ten upevniv svou říši, vystavěl klášter svatého Jiří mučedníka a záře všelikou svatostí a ušlechtilostí mravů, zaměnil tento pomíjející svět za život věčný.

STAROČESKÉ ZPRACOVÁNI LEGENDY DIFFUNDENTE SOLE (Z Pasionálu)
V staročeském Pasionále, jehož vznik se obecně klade do doby Karla IV., objevuje se vlastní legenda cyrilometodějská v podobě kompilace nadepsané Život svatých Crha a Strachoty teprve v druhém jeho prvotisku z r. 1495, odkud ji níže otiskujeme (str. 314n). Ale vyprávění o sv. Cyrilu a Metodějovi a o jejich působení na Moravě, popř. v Čechách,, se čte už ve všech zachovaných rukopisech Pasionálu počínajíc druhou polovinou 14. století, a to jednak zcela stručně v prvních větách českého znění václavské legendy Karla IV. (viz str. 297n), jednak, a ovšem obšírněji, v překladu, lépe řečeno v úpravě legendy Diffundente sole. Přitom je zajímavé, že v známém Pasionále musejním (s. III D 44, pag. 513) je Karlova václavská legenda nadepsána Život svatého Cyrila biskupa (teprve pozdější ruka připsala na okraji s. Vácslava) a že úprava legendy Diffundente sole má nadpis Život svatého Cirula (opr. asi z Quirilla). V druhém musejním rukopise Pasionálu, III D 45 z roku 1379, se sice čte u obou jmenovaných textů označení Život sv. Václava, resp. sv. Ludmily, ale v universitních rukopisech PUK XVII C 52 (z roku 1395) a XVII F 6 má úprava legendy Diffundente sole zase titul Od svatého Kwyrylla, resp. Život svatého Kwyrylla, při čemž první z těchto rukopisů má na okraji přípisek Lidmily děvy a v rejstříku označení Lidmily knéz(ny).
Upravovatelé staročeského Pasionálu si byli ovšem od počátku vědomi, že jde o legendu v podstatě ludmilskou. Vždyť za předlohu tu posloužil rukopis spojující legendu Diffundente sole s ludmilskou homilií Factum est. Proto také zařadili tuto legendu k svátku přenesení sv. Ludmily 10. listopadu a v pozdějších rukopisech a tiscích ke dni jejího umučení 16. září, ale to některým z nich zřejmě nebránilo v označení tohoto textu jménem Cyrilovým. Ostatně jako legenda cyrilometodějská je označena legenda Diffundente sole jak výše uvedeno, i ve vratislavských rukopisech XV. století.
Nadpisem De sancto Cirillio et Methudio je také opatřen opis překladu legendy Diffundente sole z Pasionálu, který se čte v rukopise Státního archivu v Brně, sign. G 10, č. 505 (stará sign. M VIII 8). Tento rukopis byl kdysi majetkem křižovnického probošství v Hradišti sv. Hippolyta nad Znojmem a proto jej nazval Frant. Černý (Věstník ČAV, X, 1901, str. 48 n.) ne právě vhodně Pasionálem Mižovnickým. Ve skutečnosti jde o výběr 46 legend a homilií, uspořádaný zhruba podle církevního roku. Na posledním foliu 195b je napsáno přes celou stránku jinou rukou datum Anno Domini 1453. S tímto datem se celkem shoduje i paleografická a orthografická povaha textu. Z pozdějšího přípisku na téže straně vyplývá, že byl rukopis r. 1564 majetkem nějakého faráře v okolí Prostějova a Pustiměře, neH v Prostějově samém. Že šlo o faráře katolického, prozrazuje text kázání o sv. Jakubu a Janu na fo 112, kde se připomíná, že jen kněz přijímá pod obojí, kdežto u ostatních věřících že stačí účast při tomto bohoslužebném aktu.
Náš text zapsaný na fo 78b—81b se shoduje, nehledě k obvyklým písařským chybám a variantám, s textem známým z rukopisů a obou prvotisků staročeského Pasionálu.
Pokládali jsme za vhodné jej zde přetisknout v přepise obvyklém dnes v edicích tohoto druhu, při čemž nám ochotně poskytl odbornou pomoc Dr. Vladimír Kyas, vědecký pracovník ČSAV. Opravili jsme jen zřejmé chyby a upozornili na některé zajímavější varianty, přihlížejíce zejména k musejnímu rukopisu III D 44 (A), z něhož otiskl náš text Šafaříkův Wýbor z literatury české I, Praha 1845, si. 308—313, a místy i k musejnímu rukopisu IIID 45 (B). Text rukopisu kdysi znojemského a nyní brněnského (v Gebauerově Staročeském slovníku má tento rukopis zkratku Káz Leg) označujeme zde Z. Odstavce našeho přetisku odpovídají kapitolám edice Diffundente sole.
O tom, jak upravovatel této legendy pro staročeský Pasionál zkrátil latinskou předlohu, může se přesvědčit čtenář sám srovnáním této edice s latinským textem Diffundente a s naším překladem podaným výše. Náš text obsahuje, ve shodě se všemi rukopisy a tisky Pasionálu, v posledním odstavci vyprávění o smrti sv. Ludmily, kde se už o soluňských bratřích vůbec nemluví, ale které jsme nechtěli vynechat. Je to nadmíru stručný ohlas ludmilské homilie Factum est, která je spojena s legendou Diffundente ve všech jejích rukopisech (kritické vydání této homilie podal V. Chaloupecký, Prameny, str. 542—556). Ale nadto tu ještě čteme na samém konci větu s údajem o věku kněžny Ludmily přeloženou patrně z ludmilské legendy Fuit in provincia Boemorum. Ze upravovatel našeho textu tuto legendu znal, lze usuzovat i z toho, že náš text jediný mezi všemi opisy Pasionálu jmenuje otcem sv. Ludmily správně Slavibora, a nikoli Slavnika.

O ohlasu tohoto textu v Životě svatých Crha a Strachoty viz dále v úvodě k jeho edici (str. 314).
1 Když chtěl všemohúci Hospodin, aby skrze jeho stkvúcie Ducha svatého paprslky křesťanská viera se po všem světu rozplodila, tehda za těch časuov, v nichžto duostojný mistr s. Augustin na světě živ jsa kvetl, za těch časuov vznikl jeden svatý muž jménem svatý Crh a neb Cirillus, jenž do téj vlasti, ježto Bulgaria slově, přišed, tud lid na křesťanskú vieru obrátil a potom do Moravy přišed ten lid také moravský k Bohu obrátil. Ale že lid těch časóv hrubý k službě boží bieše, vymyslil sobě svatýe Cirillus, aby Ducha svatého pomocí službu boží slovenským jazykem zřiedil a všechno písmo i starého i nového Zákona slovensky přeložil. A ten řád v slovenských vlastech držie až do dnešnieho dne.
2 Potom svatý Cirillus svého bratra, jemužto jsú Methudius, totiž Strachota řiekali, u Moravě ostavil, sám do Říma pro náboženstvie šel. A tu otec svatý, papež, a jiní mudrci svatého Crhy jsú tresktali, proto žed by byl slovensky boží službu zpievati ustavil. Jimžto se omluvil svatý Cirillus « a řka: Všeliký duch všelikým jazykem má Boha chváliti. A když jest Hospodin slovenský jazyk jako i jiné jazyky ustanovil, jakžto mi jest Hospodin vdechl, tak sem tím činem mnoho bludnýchf na svatů vieru obrátil. To oni uslyšavše, jeho tvrdé vieře se podivivše, aby božie služba v těch vlastech byla slovensky zpievána, potvrdili i ustavili.
3 Jehožto potvrzenie na papežovi listóv dobyv, do těch vlastí poslal a potom v duchovní stav vstúpiv, Bohu snažně slúživ skonal. A ten bratr jeho Methudius, jenž byl u Moravě ostal, králem moravským, jemužto jmě bylo Svatopluk, arcibiskupem byl učiněn a pod sebú sedm jiných biskupóv měl.
4 Za těch časuov česká země ještě u vieře blúdíc, pohanským modlám se modléše. A tehdy byla jedna slovutná přirozeného smysla žena, ale čarodějnice, jménem Libuše, jejímžto nalezením Pražské město jest ustaveno. A potom když sobě Cechové jednoho sedlského oráčka, ale velmi múdrého, jménem Přemysla, kniežetem zvolili, tehda zaň Libuši vdali. Od jehožto pramene pošel národ českých kniežat i králóv slovutných až do dnešnieho dne. Potom po mnohých časiech od toho pramene pošel jest vévoda český jo jménem Bořivoj, muž postavy nádobnéa i milostib plný. Ten sobě pojal z své země za hospodyni dceru Slaviborovuc z mělnicského kraje, jménem Lidmilud. Ta za své mladosti pohanským bohóm se modlila.
5 A když jeden čas český vévoda Bořivoj do Moravy k dvoru krále Svatopluka jel, jemužto král vítaní dav jej k obědu pozval. Ale mezi křesťany jemu seděti nedal a řka: Podle pohanského obyčeje slušie tobě před stolcem siesti na podlaze. Nad nímžto se arcibiskup smilovav i zaň se zastyděv k němu vece: Knieže, toho se nestydieš, že jsi od duostojného seděnie vysazen, ale pro své bludné viery modlya raději na zemi nepoctivě sedíš? K němužto vévoda vece: Co na tom záleží, že já proto hanbu trpím, neb co mi vaše viera křesťanská pomáhá? Svatý Strachota k němu vece: Chtěl-li by, mohl by toho dobře polepšiti. Odpověz se svých ďáblových modi a budeš pánem nad svými ' pány a všecky své nepřátely pod svú moc podtepeš a tvé se praščediec slovutně zmnožie. Neb jest to proroctvie o českých kniežatech dávno prorokováno. K němužto vévoda vece: Jest-li to tak, proč mě ihned nepokřtíš? Ciliť co překážie? Svatý Metudius vece: Nic nám nepřekážie, jediné bud hotov, aby ustavičným srdcem uvěřil v Boha Otce všemohúcieho i v jeho syna, v Jezu Krista i a v Ducha svatého, jenžto jest osvietitel všech věrných duší.d A to mi učiň netoliko pro tělesného zbožie žádost, ale pro spasenie duse i těla af s Bohem na věky přebývanie. Tu řeč svatů České knieže uslyšav, Ducha svatého^' posílením snažně požádal, aby jeho arcibiskup pokřtil.
6 Když bylo nazajtřie, vida svatý otec Metudius tohoto kniežete ustavičnú žádost, jeho se třmidcať* slúhami, ješto s ním byli přijeli, pokřtil. A tu se v svatéj vieře potvrdil, jednoho kněze,b jemužto jmě bylo Kayk s sebú pojem, do Cech se vrátil a kostel ve jmě svatého Klimenta nad tím hradem, ježto HradiŠčec slově, učiniti kázal. A tu toho* kněze starostů učinil. A zatiem lid české země též spoře svatů vieru přijímal. A potom po malých dnech svatý otec Metudius do Čech přijel a milú svatů Lidmilu se mnohými jinými pokřtil. Skrze něžto svatá viera v České zemi mocně se jest zplodila.
7 To vida ďábel, ano se z jeho moci duší množství zproščuje,a české pány proti kniežeti vzbudil a pro křesťanskú vieru to věrné knieže z České země vypuzen. Pro něžto ihned se pozdvih, k králi Svatoplukovi a k biskupu Mctudiovi jel a tu poctivě od nich přijat, některý čas s nimi byl. Ale jenž lidské lsti zlost načas pozbuzejíc, dlúho trvati nemuože, v České zemi starší páni opět zase svého vévodu se ctí jsú přijali a on vrátiv se v jmě Svaté Královny kostel v Pražském městě učinil, jakž byl v tom svém poběžení Matce boží v Moravě slíbil.
8 To ten boží muž z prvních České země kniežat byl, jenž jest boží domy zakládal, kněží s žákovstvem i s duchovními k boží službě připósobil. A potom s svú hospodyní svatů Lidmilú měl tři syny a tři dcery, jakžto jemu byl svatý otec Metudius předřekl, že jeho pokoleniea ve všem dobrém mocně mělo se vzploditi. A zatím s velikú ctí ten vévoda své dni vzved, Bohu se poručiv, skonal a miesto jeho syn jeho Spytihněva české kniežetství přijal. Ten také, jako i otec, kostelóv, kněží viery křesťanské povýšiv skonal a Bohu se dostal. A miesto něho Vratislav, otec svatého Václava, v Cechách kniežetem byl. A ten jest ve jmě svatého Jiří duchovním pannám na Pražském hradě klášter učinil.
10 Zatím svatá Lidmila po svého hospodáře smrti v čistotě až do skončenie přebývala, Bohu snažně slúžiece, své tělo" posty, klekáním, modlitbami i rozličnými činy trudila, v skutciech milosrdných mile pro Hospodina chudé,b kněží i pútníky krmíce, nemocným i jatým, strastným i potřebným almužnu dávajíc, tak že muož býti nazvána stkvúcie hvězda, ješto jest svých svatých přikladuov svými světlými poprslkyc všecku česku zemi osvietila. A jenž svatá Lidmila v svém poručenství vnučka svého svatého Václava mějieše, toho jejie cti', nemilostivá pohanka, závidíce na svém srdci zlostně zamyslila, kterakby svatů Lidmilu zahubiec, to svaté děťátko, svatého Václava, k pohanským modlám obrátila a v tom křesťany v České zemi zahladila. Jakož se jest o to potom pokusila, kněží z země vyhnavši a kostelní dveře všady zahraditi kázala. To svatá Lidmila zdaleka uznamenavši, do Tetína se na hrad přestěhovala a všicku svátost přijemši, svú duši Hospodinu poručila. A v túž hodinu nemilostivá katy, na jejie smrt napravena, v jejie pokoj dveřep na ni vyrazivše/ beze všeho studu svú milostivu kněžnu nepoctivě trhati počesta. Jimažto ona vece: Co činíta, zdali toho nepomníta, co sem váma dobrého učinila, rúcho, střiebro, penieze vám častokrát dá

vála. To šlechetná světice jich hřiecha viec než svého bezživotie želejíc mluvieše, ale oni na to nic netbavše, závojemh jejie svaté hrdlo zatáhše ji zadávišta. K nimažto ona jakž mohúci vece: É, radějše mi hlavu setněte, ať se v své krvi pro Jesu Krista válejíc svatých mučedlníkuov korunu obdržím. Na to ta nemilostivá katy nic netbavše ji zadávišta. A tak ona u veliké vieře a v náboženství živa jsúci 41 let' v Pánu Bohu život svój dokonala a Pánu Bohu se poručivši duši jest pustila. A tu milú duši anjelé vzemše nesli do nebeské radosti. A potom mnoho svatých divóv skrze svatů Lidmilu Buoh s rozličnými lidmi činil. A potom po některých časiech svatý Václav jejie svaté tělo f() z Tetína přenesl a u svatého Jiří, u duchovních panen,k poctivě ji pochoval.

LEGENDA QUEMADMODUM
Cyrilometodějská legenda začínající se slovy Quemadmodum ex historiis je obecně pokládána (už Josefem Dobrovským) za dílo doby Karlovy a spatřuje se v ní namnoze jen výtah z příslušných kapitol legendy Moravské, Tempore Michaelis imperatoris. Shoduje se vskutku s Karlovou legendou o sv. Václavu v tom, že v obou těchto textech pokřtí sv. Cyril pohana Svatopluka a stane se arcibiskupem velehradským a jeho nástupce v této hodnosti Metoděj pokřtí na Velehradě knížete českého Bořivoje (podle václavské legendy Karla IV. ovšem hned s jeho manželkou Ludmilou). V úvodě k Moravské legendě (TMstr. 255n)jsme se už zmínili o novém názoruP. Devose a P. Meyvaerta (a v jistém smyslu už Urbánkově), podle něhož je Quemadmodum jedním z pramenů legendy TM, a vyložili jsme důvody, proč dáváme přece jen přednost starší filiaci a tím i datování legendy Quemadmodum do doby Karlovy, a to spíš před jeho Život sv. Václava.
Je přesto třeba dodat, že vztah legendy Quemadmodum k legendě TM není tak jednoduchý, abychom ji mohli prostě označit za výtah z TM. Autor Quemadmodum užil Kristiána, popř. lekcí z něho, aspoň zčásti přímo, a pokud se týká vyprávění o Metodějově pokusu dopravit bratrovo tělo z Říma na Moravu, zdá se vskutku, že je zde text TM místy původnější. Jinde je tomu ovšem zase naopak, takže by bylo snad třeba pomýšlet na existenci společného nezachovaného pramene této pasáže v obou legendách. Vysvětlení bude také potřebovat několik nápadných slovních shod mezi zprávou legendy Quemadmodum o nalezení ostatků sv. Klimenta a Kronikou Martina Opavského (Martinus Pol on us), jejíž rukopis G IV/2 Kapitulní knihovny v Praze klade Ant. Podlaha ve svém Soupisu do 1. polovice 14. století a vydavatel Kroniky v MGH, Scriptores XXII, L. Weiland dokonce do 13. století (Martinus Polonus 1279).
Legenda Quemadmodum si získala neobyčejnou oblibu, jak o tom svědčí velké množství zachovaných rukopisů. K tomu přispěl nepochybně její poměrně malý rozsah, který bylo možno dosti dobře vyčerpat v šesti breviářových lekcích. Ale jistě bylo příčinou její obliby i to, že obsahovala ve zkratce všechny hlavní motivy moravskočeské cyrilometodějské tradice, zejména motiv velehradský a bořivojovský. Vážné historické omyly (např. tvrzení, zdá se přímo polemické, že se svatý Cyril teprve z Moravy odebral na východ pro tělo sv. Klimenta) středověkým čtenářům a posluchačům zřejmě nevadily. A tak se stala legenda Quemadmodum už v 2. polovině 14. století základem oblíbeného cyrilometodějského officia Adest dies gloriosa (viz str. 337n) a později ještě i Života svatých Crha a Strachoty, pojatého roku 1495 do 2. prvotisku staročeského Pasionálu (viz níže str. 314n). Dostala se také už do nejstarších tištěných breviářů.
Zajímavým přepracováním legendy Quemadmodum je text Tradunt annates, který znal Josef Dobrovský (J. D., Cyril a Metod, pozn. opatřil J.Vajs, Praha 1948, str. 37a 129) a ktsrý vydal z rukopisu Kapitul, knih. Olomoucké č. 182 (2. pol. 14. st.) Zd. Kristen a stylistickým i věcným rozborem doprovodilo. Králík (O. K.—Z. K., Cyrilometodějská legenda Tradunt annates, Příspěvky ke starší literatuře na Moravě II, Blansko 1965—1966, str. 1—9). V rukopise Kapit. knih. v Praze O IV (2. pol. 14. st.), fo 79—84b je text Tradunt annales součástí cyrilomet. homilie Hodierna festivitas, kterou rovněž znal Dobrovský (v. v.) a jejíž autor patrně takto přepracoval legendu Quemadmodum pro svůj účel.
Nehledíme-li k starým tiskům breviářovým, otiskl legendu Quemadmodum poprvé Běda Dudík z rukopisu, který objevil v Petrohradě (jistě netuše, že stejný rukopis existuje u sv. Jakuba v Brně), spolu s officiem Adest dies gloriosa, v němž je zde užito lekcí z této legendy. (B. D., Historische Forschungen in der kais. off. Bibliothek zu St. Petersburg, Sitzungsberichte der k. Akad. d. Wiss., Phil.-Hist. CL, Band 95, Wien 1879, 341—350.) Celou tuto edici přetiskl pod titulem Moravská služba A. Teodor o v—Bal an, Kiril i Metodi, Sofia 1934, 190—195.
My jsme měli možnost srovnat vedle textu otištěného Dudíkem dalších 11 rukopisů, čímž ovšem není bohaté rukopisné dochování této legendy nijak vyčerpáno. Čtyři z těchto rukopisů obsahují souvislý text legendy:
A: rkp. PUK, sign. XIX B 1, Legenda aurea z r. 1366, původem z Thunovské knihovny v Děčíně č. 96. Je v něm obsažen mj. text Kristiána, Pekařův T. Je to nejstarší datovaný zápis legendy Quemadmodum (fo 264 a—265 a).
B: tamtéž, s. VIII A 28, Legenda aurea, stol. 14.—15., fo 346b—347a. Pekařův U2.
C: Kapitulní knihovna v Olomouci č. 227, „Passionale ecclesie s. Mauricii in Cremsyr" (Legenda aurea zač. XV. stol.).
D: PUK, s. I G 44, stol. 15.—16., fo 84b—86b.
Další čtyři rukopisy obsahují lekce z naší legendy v poměrně krátkém officiu sestaveném podle schématu plurium confessorum (popř. martyrům), ale ne zcela stejně vypsaném:
E: KNM v Praze, sign. XIV E 18, olomoucký breviář (Liber viaticus) ze stol. 14., fo 26b—28a. Jen první dva odstavce až po ceterasque hor as canonicas ympnizare.
F: Kapitulní knih. v Praze, s. F XLII, Notula de tempore et de Sanctis secundum chorům Pragensem, 2. pol. 14. stol., fo 57b—59b; rozsah stejný jako v E.
G: UK v Brně, sign. Mk 116 (Mikulov), breviář z konce 14. století, fo 516b—517b, jen po patres et domini mei (v 2. odst.).
H: Městský archiv v Brně, Jakubský rkp. sign. S 34, Breviarium Pragense z r. 1393, fo 275a—276a.
V ostatních nám známých rukopisech se čte legenda Quemadmodum v rámci samostatného a obšírného cyrilometodějského officia začínajícího se slovy Ačeit dies gloriosa (viz níže str. 337n):
/: KNM v Praze, s. XV a 10, tzv. Vesperarium svatovítské z 2. poloviny 14. století, fo 294a—295b.
K: Měst. archiv v Brně, Jakubský rkp. N22/S 30, breviář z 15. stol., fo 404—408; má kratší lekce, které nevyčerpaly celý text Quemadmodum. Zbytek se čte na fo 92.
L: Slezská stud. knihovna v Opavě, sign. RB15, breviář olomoucký z 15. stol., fo 373b—376b. Tamtéž jsou ještě dva olomoucké breviáře z 15. stol., sign. RB-7 a RB-8 s lekcemi z naší legendy v officiu Adest dies gloriosa (srov. M. Boháček—F. Cáda, Soupis rukopisů Slezské stud. knih. v Opavě* Opava 1955, č. 20 a 21), ale pro nás účel jsme už nepokládali za nutné je kolacionovat.
M: Rukopis vydaný B. Du díkem (viz výše) z tehdejší Carské veřejné knih. v Petrohradě, Theologia in 4°, in charta, S. 4. Je to olomoucký breviář z 15. stol. z knihovny polských hrabat Zaluskich. Známe jen z Dudíkovy edice.
Všechny tyto rukopisy mají větší nebo menší počet písařských chyb, které lze zpravidla snadno opravit, ale jinak není mezi nimi podstatnějšího rozdílu. Při soustavném pátrání by se našlo, jak řečeno, rukopisů legendy Quemadmodum nepochybně mnohem víc. Je obsažena např. ještě v rukopise Kapituly olomoucké č. 155 (14. stol.) v officiu Adest dies gloriosa, dále v breviáři Kapituly katedrální v Krakově N. 30 (z r. 1443) a v rkp. UK ve Vratislavi sign. Iq 443, fo 379b (podle zjištění Pavla Spunara). Volně je citován její začátek v rukopise PUK, sign. I E 25 (konec 14. stol.), fol. 157b. V Admontském rukopise 603, fol. 23b (srov. V. Chaloupecký, Prameny, str. 484) se začíná legenda Q. několika řádky z legendy Diffundente.
Přeložena byla tato legenda dosud jen částečně do staročeštiny v Živote svatých Crha a Str ochoty, který otiskujeme níže (str. 314n).

Legenda o sv. Cyrilu a Metodějovi
1 Podobně jako se shledává ve vyprávění o mnohých světcích a v rozličných kronikách, přišli blahoslavený Cyril a Metoděj, rodní bratři z Alexandrie v Řecku a slovanského jazyka, do země Moravské z vůle Pána Boha k spáse tohoto národa v podobě poutníků a v hodnosti kněží bez určitého sídla. Král Moravské země Svatopluk, oddaný pohanství, vyšel jim vstříc se svým lidem a s poctami je přijal. A ti ho nakonec s milostivou pomocí Boží s celým jeho národem obrátili na víru Kristovu a přivedli k milosti křtu.
Král Svatopluk se pak postaral pro posílení víry křesťanské, aby bylo zřízeno sídlo arcibiskupské u kostela na Velehradě, který podřídil římské víře a kde bylo sídlo jeho království a sedm biskupů sufragánů v Polsku a v Uhrách bylo podřízeno přímo tomuto stolci. Také vymohl, aby byl svatý Cyril vysvěcen na arcibiskupa. A blahoslavený Cyril, zastávaje skvěle úřad arcibiskupský, posílil mnoho lidí ve víře Kristově a působením jeho svaté nauky duše mnohých přišly do nebe.
2 Když pak blahoslavený Kyrii zpíval mše a církevní hodinky v slovanském jazyce a přišel do ílíma za pobožností, byl obžalován u nejvyššího velekněze a pánů kardinálů, že to dělá v jazyce zapovězeném proti ustanovení svatých otců, a byl proto povolán k pánu papeži. Když tam přišel, předstoupil před jeho tvář a tázal se ho na příčinu, proč byl povolán. Pán papež ho káral s velkým rozhořčením, proč se odvažuje konati mše a církevní hodinky v zakázaném jazyce. Když se pokorně ospravedlňoval a chtěl je obměkčiti, uchopil žaltář a přečetl veřejně přede všemi verš žalmistův, totiž: Všeliký duch chvalHospodina. A řekl:,,Proč mi, otcové vyvolení, bráníte zpívati mše v jazyce mém slovanském a slova řecká nebo latinská překládati do slovanštiny? Vždyť kdybych to nedělal, nemohl bych nijak pomoci lidu, který jsem na víru obrátil. Protože je to lid tvrdé šíje, nevzdělaný a neznalý cest božích, našel jsem jim vnuknutím božím tento jediný prostředek spásy a tím jsem jich mnoho pro něj získal. Proto nemějte mi to za zlé, otcové a páni moji. Vždyť i blahoslavený J apoštol Pavel praví: Mluviti rozličnými jazyky nezbraňujte.,,A tu oni slyšíce to a podivujíce se tak veliké víře a zásluze muže božího svým usnesením ustanoví a potvrdí, aby se v oněch zemích zpívaly mešní obřady a ostatní kanonické hodinky slovanským jazykem.
3 Teprve potom se vrátil svatý Cyril do své země a poučen Duchem svatým pospíší na Chersonu, mořský ostrov, a když moře zázračně vyschlo, vstoupí do chrámu, který tam byl dávno předtím anděly vystavěn, a najde tělo svatého Klimenta papeže a mučedníka i s kotvou, které tam bylo v dávných dobách uvrženo. Uctivě je vzal a donesl do svého chrámu na Velehradě a tam je po dlouhý čas choval. Ale předvídaje v duchu budoucí zkázu Moravy, vyzvedl tělo svatého Klimenta a odnesl je do Říma, oznámiv pánu papeži Mikulášovi, Že nese do Říma takový poklad. Pán papež mu vyšel vstříc s duchovenstvem a veškerým lidem římským s nesmírnou radostí a pochoval to tělo v chrámě svaté-tého Klimenta, který byl dávno předtím postaven.
4 Tehdy se svatý Cyril zřekl biskupství a vymohl si, že se stal mnichem, a skvěje se zázraky zesnul tam v Pánu a je slavně pohřben pánem papežem v témž chrámu. Místo něho pak ustanoví arcibiskupem jeho bratra svatého Metoděje a milostivě ho obdarovav, pošle ho zpět k jeho církvi na Velehradě. Ten pak, přijav papežské požehnání, prosí, aby mohl s sebou od-nésti tělo bratrovo pro rozmnožení zbožnosti národa Moravského a pro posílení víry křesťanské, kterou přijali. Jeho žádosti nechtěl papež vyhověti. Svatý Metoděj však zůstal po nějaký čas tajně v Kímě, až konečně vstoupil v nočním čase do chrámu svatého Klimenta, potají vyzvedl tělo svatého Cyrila a nesl je s sebou směrem na Moravu. A když s ním vykonal několik denních pochodů, zastavil se s ním konečně na utěšeném místě, a když je chtěl z toho místa dále nésti, nemohl to žádnou mocí a žádným způsobem učiniti. Neboť to tělo se ukázalo tak těžkým, že se jím nedalo žádným prostředkem odtud pohnouti.
5 Když se pak svatý Metoděj oddal modlitbám, bdění a postům, prose, aby mu bylo zázračně zjeveno, zda chce být odnesen na Moravu, či znovu do Říma, on zvedl pravici a ukázal před zraky mnohých, že má být donesen do Říma. A když tam byl nesen, bylo to oznámeno papeži. Ten mu vyjde vstříc s duchovenstvem a lidem římským a přijav je donese je do chrámu svatého Klimenta a pohřbí je slavně do stejné hrobky, ve které dříve odpočívalo. Když potom přišel svatý Metoděj k svému chrámu na Velehradě, král Svatopluk vyšel mu vstříc a dovedl ho až do jeho chrámu.
6 Ten vzdělávaje jeho poddané ve víře Kristově a svou církev ve vší svatosti řídě, nakonec při jedné hostině, kterou uspořádal král Svatopluk pro knížata, obrátil na víru Bořivoje, vévodu Čechů, který byl při hostině posazen na zemi vedle stolu králova, aby byl ponížen pro svou nevěru, předpověděv mu ústy prorockými, že bude-li pokřtěn, stane se on i jeho nástupci mocnějšími knížaty a králi než všechna knížata a králové jazyka slovanského, což se pravdivě vyplnilo až do dnešního dne. Dav se tedy získati jeho slovy, žádal vévoda Bořivoj, aby byl pokřtěn se všemi svými lidmi počtem třiceti, kteří tam byli tehdy s ním. A když byli pokřtěni a ve víre Kristově vyučeni, vzav s sebou kněží, knihy a jiné potřeby, vrátí se domů a postará se, aby byla pokřtěna jeho manželka svatá Ludmila s celým národem Českým. Žijíce pak ve víře Kristově odevzdali po dlouhém čase duše své Kristu, a příklady svatosti po sobě zůstavili svým potomkům až do dnešního dne, k chvále a slávě Bohu všemohoucímu, jemuž jest čest a sláva na věky věkův. Amen.

VITA SANCTI WENCESLAI AUCTORE CAROLO IV.
Karlova legenda o sv. Václavu

Úvodem své václavské legendy se hlásí Karel IV. k té pokročilé a pověstmi zahalené fázi historické tradice, v níž je už spojen nejen křest Bořivojův se sv. Metodějem, ale i křest Svatoplukův se sv. Cyrilem a obojí tento akt s Velehradem, arcibiskupskou metropolí Svatoplukovy Moravy.
Tímto pojetím počátků moravského a českého křesťanství se shoduje Karel IV. očividně s cyrilometodějskou legendou Quemadmodum. Tak vzniká otázka, zda se legenda Karlova opírá ve svém úvodě o legendu Quedmadmodum, či zda se naopak autor legendy Quemadmodum přizpůsobil kulturně politickým názorům a potřebám Karlovým. Poslední vydavatel Karlovy legendy Anton Blaschka klade její sepsání do doby po Karlově korunovaci římským císařem (r. 1355). Opírá se přitom o formuli divina favente demencia, která se čte v úvodě naší legendy, o formuli, které Karel IV. užívá ve svých listinách teprve jako císařský suverén. Proti tomu lze namítnout, že táž formule se vyskytuje i v prologu prokopské legendy biskupu Šebířovi (vydání V. Chaloupeckého a B. Byby str. 129), kde nemůže jít o žádnou takovou souvislost. Ale ať vznikla Karlova legenda dříve či později (Jos. Emler ji kladl do prvních let vlády Karlovy) a ať Karel IV. použil či nepoužil legendy Quemadmodum, která se zdá přece jen starší, jisté je, že obě tyto legendy vycházejí ze stejné moravskočeské a konkrétně velehradské tradice, k níž měl Karel patrně i přímý vztah, jak ukazuje jeho pozoruhodná vědomost o existenci tamějšího kostela sv. Víta.
Karlova legenda (BHL 8842—8843) se nám zachovala v úplném latinském znění v rukopise Národního musea v Praze sign. XIII A 12, což je proslulý Liber viaticus Jana ze Středy, Karlova kancléře. Bez translace se čte v rukopise PUK sign. V B 1 z 15. století. Byla pojata též do Pulkavovy kroniky (FRB V., str. 18 n. a 222 n.) v jejím latinském, českém i německém znění, ale bez úvodu o počátcích našeho křesťanství, neboť o tom pojednal Pulkava už dříve. Jiný staročeský překlad se čte v Pasionálu, a to už v nejstarších, musejních rukopisech, KNM sign. III D 44 a III D 45 (z r. 1379).
Latinský originál naší legendy byl vydán poprvé Bollandisty v AA SS, 28. Sept., t. VII, pp. 778 — 80 (roku 1755—1760). Kritické vydání uspořádal a obšírným komentářem, zejména stylistickým, opatřil Anton Blaschka, Die St. Wenzelslegende Kaiser Karls IV., Praha 1934. Odtud (str. 64) přetiskujeme náš úryvek.
Staročeský překlad Karlovy legendy v Pasionále otiskl podle rukopisu III D 44(=.4) P. J. Šafařík ve Wýboru z literatury české I, r. 1845, str. 314, kdežto spíše rukopisu III D 45 (=B) se přidržel Josef Emler, Spisové císaře Karla IV., Praha 1878, str. 111 n.
V rukopise A je Karlova legenda nadepsána (pag. 513),,Život svatého Cyrilla biskupa" a jen na okraji je připsáno pozdější rukou,,S. Vácslava".

Nová historie o sv. Václavu mučedníku, vévodovi českém, složená panem Karlem, císařem římským a králem českým
1 Když se šířilo náboženství křesťanské, z přízně milosti boží byl pokřtěn Svatopluk, král moravský, od blaženého Cyrila, tamějšího arcibiskupa, a když po něm nastoupil na místo arcibiskupské blažený Metoděj, byl pokřtěn slovutný Bořivoj, vévoda český, společně s blaženou Ludmilou mučednicí, svou manželkou, od téhož blaženého biskupa Metoděje v metropolitním městě Moravy Velehradě, v kostele blaženého Víta.

Karlův Život svatého Václava ze staročeského Pasionálu
Když tomu všemohúcie milost božie chtěla, aby sě viera křesťanská spoře rozmnožila, Svatopluk, moravský král, od svatého Cyrilla, moravského arcibiskupa, svatý křest jest přijal. Apotom když bratr svatého Cyrilla, jménem Metudius, po jeho skončení miesto něho moravským arcibiskupemb byl učiněn, tehda české slovutné knieže, jménem Bořivoj a jeho bohabojná kněžna, svatá Ludmila, v tom městě, ježto Velehrad slově, tu ježto tehdy moravského arcibiskupstvie stolec i hlavac bieše, v kostele svatého Víta od blaženého arcibiskupa Metudia oba svatý křest jsta přijala.

LEGENDA BEATUS CYRILLUS
Václav Chaloupecký, který poprvé vydal tuto legendu tiskem (Prameny, str. 501 až 505), pokládal ji za památku z počátku 12. století, z doby Kosmovy, a pokusil se jí užít k rekonstrukci záhadného Privilegia Moraviensis ecclesie citovaného Kosmou, I c. 15. Tento pokus právem odmítl Jan Vilikovský v NV 1941, 92 a přitom konstatoval, že BC je zřejmě odvozena z legendy Moravské (Tempore Michaelis imperatoris, TM). S ním se v podstatě shodl i K. Urbánek, Legenda I, str. 136n., II, str. 90. Paul Devos a Paul Meyvaert naopak dokazovali v Anal. Boll. 74, 1956 (v. úvod k TM), že je legenda BC jedním z pramenů,,mosaikové" legendy Moravské, a Oldřich Králík (Nové práce o Moravské legendé, Slavia 1958, 475—483; Privilegium Moraviensis ecclesie, Byzantinoslavica 1960, 219—237; Sázavské písemnictví XI. století, Praha 1961, 62—81) neváhal ji ztotožnit přímo s Privilegiem Moraviensis ecclesie, ačkoli v ní není ani slovo o slovanské liturgii. Proti těmto názorům jsem dovozoval v či. Legenda Beatus Cyrillus v SPFFBU 1961, C8, str. 94 — 103, že BC je vskutku odvozena z TM a že ji patrně sepsal nějaký konservativní Moravan až někdy v 2. polovině 14. století z oposice proti slovanským sympatiím doby Karlovy. Naposledy předložil Paul Devos v či. La Legenda Christiani est elle tributaire de la Vie Beatus Cyrillus?, Anal. Boll. 81, 1963, 351 až 367,k diskusi překvapující thesi, že BC byla už jedním z pramenů Kristiánovy legendy a že je to tedy jedna z nejstarších památek českolatinské literatury. Na tuto otázku je však třeba dát jak z důvodů historických, tak formálních (BC je psána vyspělým rytmickým stylem) odpověd zápornou.
V. Chaloupecký vydal v Pramenech, str. 503—505, text Beatus Cyrillus podle rukopisu KNM v Praze, sign. XII D 11, z 15. století, a podle staršího opisu (z 19. st.) této legendy z Knihy hodinek (Liber horarum) uložené po nějaký čas na faře v Moravské Třebové a později v Rajhradském klášteře, kde však po něm Chaloupecký marně pátral. Podruhé vydal BC Jar. Ludvíkovský v studii nahoře citované, a to už podle zmíněného rukopisu rajhradského, nyní znovu nalezeného a uloženého v UK v Brně, sign. R 625, fo 257b—258b. Rukopis Liber horarum je datován r. 1395 a rukopis KNM s. XII D 11 byl z něho přímo opsán. — Potřetí otiskl naši legendu P. Devos ve svém novém diskusním příspěvku, Anal. Boll. 1963 (v. výše), podle fotokopií rukopisu R 625.
K vydání, které následuje, jsme mohli použít vedle rukopisu R 625 (A, k musejnímu rukopisu není třeba přihlížet) ještě dalšího rajhradského (brněnského) rukopisu, sign. R 612 (= B). Je to breviář asi z první poloviny 15. století a naší legendy je tu užito (fo 281a—282a) k lekcím v podobně krátkém officiu jako v R 625. Text BC se tu však nepodává celý. Chybí z našeho textu odst. 2., odst. 3. po slova applicuit Christiane, odst. 4. od meritorum splendor e až commendavit pastor alem a celý odst. 6. Z této potřeby upravovatele breviáře zkrátit text legendy vyplývá, že naopak plus tohoto rukopisu lze pokládat za původní a tedy přijmout do naší edice. Do češtiny ani do jiného jazyka tato legenda dosud přeložena nebyla.

O Cyrilu a Metodějovi, vyznavačích
1 Blahoslavený Cyril, rodem Řek, od dětství hluboce vzdělaný stejně v písemnictví latinském jako v řeckém a ctnostmi ozdobený, hleděl zasévati, kudykoli chodil, símě proroků a evangelia. Když nakonec přišel do Říma, byl od nejvyššího velekněze laskavě přijat a potom odešel se svatým Metodějem do země Bulharů, kde se ze všech sil přičiňoval, aby božskými hody občerstvoval srdce všech, krotě své tělo a v službu je podrobuje, aby snad káže jiným, sám se nestal hodným zavržení, ale aby spíše svým kázáním a konáním dvojnásobný zisk z díla Pánu přinesl.

2 Když pak blahoslavený Cyril s přispěním milosti boží Bulhary na víru obrátil, vkročiv spásonosnými kroky do země Moravské, země zahalené temnotou bludu, obdivoval se zemi široké a utěšené, oplývající bohatstvím plodů. Obdivoval také obyvatele vynikající krásou postavy, budící úctu vážností mravů, muže statečné, bojovníky znamenité, k dvorské službě způsobilé a veškerým pěstováním svých zájmů tomuto světu připodobněné. Ale protože, podle hlasu žalmistova, byli jako kůň a jako mezek, kteří rozumu nemají, sevřeni uzdou a udidly satanovými, porušujíce zákon boží a jsouce poskvrňováni cizoložstvím, loupežemi, křivými přísahami a vraždami, rvali se mezi sebou jako divocí psi a pobíjeli se navzájem.

3 Pozoruje tedy evangelický muž, že jsou ve svých skutcích nadmíru špatní, horlivě o ně bojoval kázáními, bděním, slzami a modlitbami, aby tak výborné muže nepohltil nenasytník svým žravým chřtánem, procházel každodenně s bratrem Metodějem města, vesnice a městečka, tak dlouho vštěpuje uším nevěřících slova života, až samého krále s veškerým množstvím lidu obrátil na víru křesťanskou. To jsou tedy. dvě olivy a dva svícnové, od nichž svrchu řečený král byl vzdělán v cestě boží a byv vytržen z tlamy draka chrlícího oheň, milosrdenstvím božím vstoupil s přeslavným národem Moravským, nikoli bojem, ale vírou, do brány věčné i bezpečnosti. A tak se stal ten národ národem svatým a lidem získaným spáse, aby v něm byly zvěstovány divy toho, jenž je povolal z temnoty k předivnému světlu svému.

4 Když však bylo jméno blahoslaveného biskupa velebeno v národě, on obávaje se, aby nebyl oslavován hlučnou přízní lidu, uvažoval s velikou bedlivostí, že je lépe býti znám jedinému Bohu než světu. Vrátil se do Ptíma a obléknuv tam mnišský šat, po mnoha těžkých zápasech, po dnech chvalitebně strávených, záře leskem svých zásluh, poručil pozemské věci zemi a šťastně v Pánu zesnul. Když však chtěl blahoslavený Cyril odejíti ze'zeme, zůstavil po sobe svatého Metoděje, muže pro slavné zásluhy velebeného, jemuž podle zákona věčné lásky, tak jako dobrý učitel svému žáku, upřímně ho miluje, svěřil péči pastýřskou. Stav se tedy blahoslavený Metoděj biskupem Moravanů a světlem vlasti, roznícen duchovní láskou, učil stádo svěřené své péči kráčeti po cestě spásy a milosti a jednohokaždého přemlouval, aby se odřekl ohavného pohanství.

5 Když však pokušitel duší ďábel pozoroval, že je mu odnímán lid, jenž byl stále ujařmen v jeho otroctví, a že je získáván pravému králi Kristu Ježíši, oděv se zbraněmi nepravosti, podnítil lidi Bohu protivné k tak věrolomné špatnosti, že odbojný Svatopluk, původce a strůjce lsti, se sobě oddanými spoluviníky zločinu krutě pronásledoval kněze Páně a prohlašoval jeho sladkou nauku za lichou a bludy zasévající.
6 Avšak hlasatel Kristův nejneohroženější, přepásaný zákony božími, hluboko v mysli uvažuje, jak některé zbožně věřící jas světla osvítil a jiné bezbožné utrhače hrozná temnota zahalila a jak následovníci dobra spějí k slávě a věrolomníci jsou vlečeni k trestu, odmítaje jejich zatvrzeíost a odsuzuje celý způsob jejich života, řekl sám k sobě, opíraje se o příklad Davidův: „Napříště nebudu sedati ve i společnosti zlomyslných a se zločinci nebudu zůstávati, nýbrž přidržím se nevinných a budu obcházeti oltář Hospodina svého". A proto stihl bleskem klatby zpupného knížete Svatopluka a jeho dvorskou družinu a všechny končiny jeho země. Potom se do Říma, odkud přišel, zase ve jménu Kristově navrátil.

SOLUŇSKÁ LEGENDA
Soluňská legenda je mladší legendární skladba, prosycená silně fantasijními prvky. Pochází patrně až ze 14.—16. stol. a koření v bulharské tvorbě apokryfické. Poprvé její text otiskl I. Konstantinov v Glasniku Društva Srpske Slovesnosti (kn. 8, 1856) a později byly ještě několikrát publikovány i její další opisy. Je zachována ve třech rukopisech nalezených na makedonském území.
Naše vydání přetiskuje text rukopisu ze 16. stol., publikovaný J. Ivanovem (Bálgarski starini 282—283), i s výběrem variant podle znění obou zbývajících rukopisů, jak je Ivanov uvádí tamtéž. Rukopis Konstantinův označujeme ve variantách 1, rukopis trnovský 2.


I přišel jsem na Kypr a neuslyšel jsem o bulharské zemi ani hlásku. Chtěl jsem se vrátit, ale bál jsem se, abych nebyl jako prorok Jonáš. A tak jsem se vydal znovu na cestu — na Krétu (kde, jak jsem se domníval, budou Bulhaři; ale nebyli).3 A tam mi řekli: „Jdi do města Soluně."
I šel jsem (tam) a ohlásil jsem se xi metropolity Jana. A když jsem mu (vše) pověděl, on mi velice vylál a řekl:,,ó nerozumný starce, Bulhaři jsou lidojedi a tebe snědí." Vyšel jsem na trh a slyšel jsem Bulhary mluvit; i zděsilo se mé srdce a bylo mi, jako (bych byl) v pekelné tmě.
A jednoho dne, ve svatou neděli, vyšel jsem z chrámu a usedl jsem na mramor, zamyšlený a zarmoucený.
1 uzřel jsem holuba, jak mluví. V ústech nesl svazek (jakoby) třísek z dubu dvojitě převázaný a hodil mi (je) na křídlo (chrámové); i přepočítal jsem je a nalezl jsem všech 32.' Uložil jsem je do záňadří a nesl k metropolitovi. Tehdy se skryly do mého těla a já jsem zapomněl řecký jazyk; když mi metropolita poslal pozvání k hostině, nerozuměl jsem, co ke mne řecky (mluví). Tu se sešli všichni Soluňané a podivovali se mi. A tak mě ukryli.
Doslechli se (však) o mně Bulhaři a veliký kníže Desimír Moravský i Radivoj. kníže Prěslavský, a všechna knížata bulharská se shromáždila okolo Soluně a útočili na Soluň po tři léta, prolévajíce mnoho krve. A říkali: „Dejte nám (toho) člověka, jehož nám poslal Bůh." Tak mě tedy vydali.
Vzali mě Bulhaři s velikou radostí a přivedli mě do města Raven na řece Brěgalnici. Já jsem jim napsal 3212 slov. Učil jsem je málo, ale oni sami získali mnoho, neboť řekl Pán, že odevzdají Bohu pravoslavnou víru (a) křesťanství.

O PRESTAVLENII SV. KIRILLA O ÚMRTÍ SV. CYRILA
(Pojednání o slovanských knihách)
Přinášíme úryvek z mladšího ruského pojednání o slovanských knihách a o pokřtění Husi za Vladimíra, jak je zachováno v synodálním rukopise (č. 354) ruské redakce ze 17. stol., kde následuje bezprostředně za traktátem mnicha Chrabrá. Základní text i s výběrem variant — v našem úryvku prakticky jen podle znění rukopisu bývalé Moskevské duchovní akademie — otiskujeme podle edice V. Jagice (Rassuzdenije južnoslavjanskoj i russkoj stariny o cerkovno-slavjanskom jazyke, Issledovanija po russkomu jazyku I, 1885—1895, str. 308—309).

O úmrtí svatého Cyrila, učitele slovanského národa
Roku 63771 zesnul Cyril, učitel slovanského národa, 14. dne měsíce února, když mu bylo 42 let. Osvítiv (mnohé) božím učením, odešel k Bohu a byl uložen v Římě v chrámu svatého Klimenta.
A to pak nechť vědí všechny národy a všichni lidé, že ruský národ odnikud nepřijal tuto svatou víru a ruské písmo nikým (jiným) nebylo zjeveno, než právě samým Bohem vševládným, otcem a synem a svatým duchem. Duch svatý vnukl Vladimírovi, aby přijal od Řeků víru i křest i ostatní zřízení církevní. Ale ruské písmo se objevilo (tak, že bylo) dáno ve městě Korsuni od Boha Rusovi, od něhož se (mu) naučil Konstantin Filosof; a odtud složil a napsal knihy ruským jazykem. Tehdy se v Korsuni též naučil od (jednoho) Samaritána i písmu židovskému. A ten muž, (totiž onen) Rus, žil zbožně, v postu a dobrých skutcích, v dobré víře, sám jediný. A on jediný z ruského národa byl nejdříve křesťanem a nikomu nebylo známo, odkud jest.
To pak bylo za vlády císaře Michala a (jeho) matky bohabojné Ireny.8 I byl Konstantin Filosof vyslán od císaře Michala na Moravu, protože moravský kníže žádal o Filosofa.9 I vydal se tam a naučil Moravu a Lachy (i Čechy a ostatní národy) a upevnil v nich pravou víru. A když jim napsal knihy ruským jazykem a dobře je naučil, odešel odtud do Říma a tam se rozstonal a oděl se černou řízou; 2 i nazvali jej jménem Cyril a (on) v té nemoci zemřel. 3
Potom když minulo mnoho let, přišel na Moravu, do Čech a do Polska Vojtěch, rozvrátil pravou víru a zavrhl ruské písmo, zavedl latinskou víru a písmo a biskupy pravé víry dal štít a jiné rozehnal. I vydal se do pruské země, aby i ty (národy) přivedl k latinské víře; a tam (byl) Vojtěch, latinsky biskup, ubit.

PROLOŽNOJE ŽITIJE KIRILLA (II, III) PROLOŽNÍ ŽIVOT CYRILŮV (II, III)
Nejmladší chronologická vrstva krátkých (proložních) životů Konstantina a Metoděje je reprezentována dvěma pozdními životy Cyrilovými (dále PŽK II a PŽK III), které jsou rukopisně zachovány až ze 17. stol. První z nich (6. 178 chludovské sbírky) představuje vlastně stále ještě zvláštní verzi PŽK, z něhož vsak některá místa vypouští a některé konkrétní údaje nahrazuje obecnými odkazy. Vydal jej A. N. Popov.
Autor druhého, značně již odlišného textu se zjevně opíral o ŽK a ŽM i o starší životy proložní, ale údaje svých pramenů namnoze zkomolil, takže jeho cena jako historického pramene je ze všech uvedených biografických památek tohoto typu nejmenší. Vydal jej poprvé A. Jacimirskij (Izv. Otd. russ. jaz. i slov. Imp. AN, t. V, 1900, kn. 4).
Oba texty vydáváme podle edice Lavrovovy (Materiály), a to PŽK II podle edice na str. 105—106 se záhlavím podle edice v úvodu (str. XXXV), PŽK III podle edice na str. 103—104.

Velebného našeho otce Auxentia a velebného našeho otce Cyrila Filosofa, učitele Slovanů a Bulharů. A svatého našeho otce Eulogia,. arcibiskupa alexandrijského
(...) Cyril byl z města Soluně, (synem) křesťanského otce jménem Lev; a světským jménem byl Konstantin; a byl velice moudrým dítětem.
I vzali ho na císařův dvůr a císař jej svěřil filosofu logotetovi. Naučiv se (už) ve třetím měsíci veškeré chytrosti a moudrosti, naučil se ve čtyřech jazycích filosofii. I byl od císaře milován, nechtěl (však) poctu císařskou ani slávu lidskou. Odešel na Úzké moře a stal se mnichem a vykonal mnoho zázraků. Bojoval za pravou víru, potřel mnohé kacíře a nevěřící naučil Kristově víře; i kacíře Zambria modlitbou zahubil.
A potom přišel k Bulharům a Slovanům a rovněž podél Dunaje učil věřit v Krista po apoštolu Pavlovi. A v městě Kataoně byl biskupem.
I postil se 40 dní a sestavil abecedu slovanského jazyka. Překládal do ruského jazyka, (tj.) z řečtiny do ruštiny. A vytvořil 38 slov se svým bratrem Metodějem, biskupem moravským,roku 6363, čtyřiačtyřicátého roku po sedmém sněmu, za řeckého císaře Michaela a jeho matky Theodory, za vlády knížete Borise bulharského a Rostislava, knížete moravského, a Kocela, knížete blatenského, prvního roku knížete Rurika, (totiž) jeho knížecí vlády, 101 rok před křtem Vladimírovým — a Vladimír pokřtil ruskou zemi roku 6497 a Rus vzešla z pokolení Jafeta, třetího syna Noemova — a bulharská země byla pokřtěna roku 6371 za řeckého císaře Michaela.

14. (dne) měsíce února. Otce našeho Cyrila, který je mezi svatými, arcibiskupa katonského, moudrého Filosofa a učitele Slovanů, Bulharů a Rusů.
Svatý Cyril Filosof, který byl rodem Bulhar z města Soluně, vytvořil nové písmo a převedl řecký jazyk do ruských knih se svým věrným bratrem Metodějem, který se stal prvním arcibiskupem moravským a českým5 za panování Michala, císaře řeckého, a ve dnech blaženého patriarchy Fotia, arcibiskupa Konstantinopole, v létech bulharského knížete Borise a Rostislava, bohulibého knížete moravského, a Kocela, knížete blatenského a lašskeho, a Zambria, kagana chazarského, a Karla, krále německého, a Dunaje,
pána uherského, když vládl v Novgorodě ruský kníže Rurik, 122 let před pokřtěním ruské země a roku 6363 od stvoření světa Bohem. A neznámá písmena sestavil dobře. I pokřtil Slovany a Bulhary, když se zřekli pohanství, a pověřil 72 kněží (funkcí) rychlopisců (a) přeložil v krátké době všechny knihy církevního Zákona z řeckého jazyka do bulharského. 7 Začali o Zvěstování a skončili ve svátek svatého mučedníka Dimitrije z jejich rodného města Soluně, který tyto svaté a bohabojné muže povznášel (na duchu). Pak když moudrý Cyril Filosof naučil Slovany svatým knihám, žil 42 let a skonal roku 6377 a ustavil za biskupy Lykije, Sávu, Angelárie, Gorazda, Nauma a Klimenta. A též se projevil jako Bohu milý a byl připočten ke sboru svatých. I uložili jeho tělo v chrámu svatého Klimenta2 a tam spočívá až dodnes.

ŽIVOT SVATÝCH CRHA A STRACHOTY Z druhého prvotisku Pasionálu (1495)
Jak jsme už konstatovali v úvodní poznámce k staročeské úpravě legendy Diffundente sole, která bývá od začátku namnoze podávána jako legenda cyrilometodějská, vlastní legenda o soluňských bratřích se čte až v 2. prvotisku Pasionálu z r. 1495. Upravovatel tohoto druhého prvotisku, jenž bývá nazýván Pasionálem utrakvistickým, protože jeho některé exempláře určené utrakvistům byly doplněny vylíčením smrti Husovy a Jeronýmovy, opatřil na rozdíl od svých předchůdců většinu legend kalendářním datem. Tak např. úprava legendy Diffundente sole, kterou jsme přetiskli výše, je tu připojena k svátku sv. Ludmily 16. září a Karlova legenda václavská k 28. září. Život svatých Crha a Strachoty není však zařazen k 9. březnu, který jim byl zasvěcen v olomoucké a pražské diecési, ale k 9. květnu, což patrně souvisí s tím, že u východních Slovanů je slaven tento svátek 11. května.
Základem Života svatých Crha a Strachoty je legenda Quemidmodum, z níž upravovatel vynechal vyprávění o Metodějově pokusu odnést tělo bratrovo tajně na Moravu (konec 4. kap. a kap. 5), ale kterou naopak jinde rozšířil, opíraje se o legendy Diffundente sole a legendu Moravskou (TM). Z Moravské legendy převzal zmínku o tom, že svatý Cyril a Metoděj přinesli na Moravu tělo sv. Klimenta, a o jejich misionářském působení v zemi Svatoplukově. Z překladu legendy Diffundente sole pak převzal, po jazykové a stylistické úpravě odpovídající odstupu celého století a osobnímu vkusu, velkou část vyprávění o křtu Bořivojově. Život svatých Crha a Strachoty je tedy kompilace ze tří latinských cyrilometodějských legend a to kompilace málo uvážena. Jejímu autoru kupodivu unikl rozpor mezi zprávou Moravské legendy (a ovsem i jiných pramenů), že tělo sv. Klimenta nalezl Konstantin-Cyril už před cestou na Moravu, a mezi zprávou legendy Quemadmodum, že se vypravil pro tělo světcovo teprve z Moravy, a přijal obě tyto zprávy bez jakékoli poznámky do svého textu. Že potom otiskl překlad Diffundente sole ještě k 16. září, už jsme uvedli.
Z toho mála, co kompilátor nepřevzal z jmenovaných tří předloh, je zajímavá zmínka o pokřtění Charvátů a Slováků (patrně jižních Slovanů), kterou nahradil starou tradici o Cyrilově missi bulharské, zachovanou jak v Diffundente, tak v Moravské legendě. Dal zřejmě přednost mladší tradici vycházející z kláštera na Slovanech, kde usadil Karel IV. charvátské glagoláše.
Přes své komposiční nedostatky je Život svatých Crha a Strachoty cenným, nikoli ovšem jediným, svědectvím o životnosti našich latinských legend cyrilometodějských a vůbec o trvání středověké a především karlovské tradice cyrilometodějské, vycházející z Kristiána a z Italské legendy, tradice, na niž navazuje po obdobích jistého poklesu velmi významná složka barokního slavismu.
Náš text jsme přetiskli z faksimilováného vydání Pasionálu od Zdeňka Tobolky {Praha 1926) už v či. „Život svatých Crha a Strachoty v staročeském Pasionále (ve sborníku Hodné zemi, Brno 1958, str. 360—365. Odtud nahoře opakujeme i některé poznámky. Aby měl čtenář lepší představu o podílu jednotlivých předloh na této kompilaci, rozlišujeme je různým druhem písma. Garmond značí základní text Quemadmodum, kursiva legendu Diffundente, proložený garmond Moravskou legendu a konečně proloženou kursivou je vyznačeno několik vět, pro které jsme nezjistili přímou předlohu.

Život svatých Crha a Strachoty
Proč, otcové, bráníte zjevně mše svaté a jiné hodiny jazykem mým slovanským zpievati a písma řecská a latinská v slovanský jazyk překládati? Neb kdybych toho nečinil, nikoli bych tomu lidu prospěti nemohl, neb lid tvrdé šíje jest a hlúpý a neznaje cest božích. Protož toto spasitedlné jsem jim z vzdechnutie božieho nalezl, skrze něž mnohé sem z nich Pánu Bohu získal. A protož nemějtež mi za zlé, otcové. Však i svatý Pavel praví: Rozličnými jazyky mluvitinechtějte brániti. A oni to slyšiece ) a vieře svatého Crha se diviece i prospěchu, mocně ustavili a utvrdili a listy na to dali, aby v těch krajinách jich jazykem mše i jiné hodiny byly zpievány. Potom svatý Crha do krajin svých se navrátil a tělo svatého Kli-menta s sebú do Velehradu přinesl. A pak potom přezvěděv v duchu zka-ženie země Moravské, navrátil se do Říma s tělem svatého Klimenta a mnohé divy tam čině odpočinul skrze smrt v Pánu. A před smrtí svú bratra svého Strachotu neb Metudia ustanovil arcibiskupem miesto sebe a do Velehradu odeslal. A tak když se bral svatý Strachota do Velehradu, Svatopluk král s lidem svým proti němu vyšel a až do kostela jeho jest provodil poctivě. Kterýžto arcibiskup vieře Kristově poddané ve vší svatosti zpravoval. Potom pak král Svatopluk hody knie-žatóm udělal, mezi nimižto i vévodu českého Bořivoje pozval. A když k stolu sedli, kázal jemu na podlaze před stolem seděti, řka jemu, ze neslušie tobě za a v Ducha svatého, jenž jest osvětitel všech věrných duší. A to učiň najviec pro spasenie duše své i těla a s Bohem na věky přebývanie. I když jest k tomu povolil vévoda a vyznal a křtu snažně žádal, pokřtil jest ho se třidcieti služebníky jeho a v svaté vieře potvrdil a vyučil a do Čech propustil. Kterýžto pojav s sebú kněží do cech se navrátil. Potom po nemnohých dnech svatý otec Strachota do čech přijev, svatů Ludmilu, manželku kniežete Bořivoje, s mnohými jinými pokřtil a tak tudy svatá viera křesťanská v České zemi mocně se roz-množila. A svatý Strachota zase do Moravy se navrátil a šlechetně živ jsa ve všem dobrém prospievaje Bohu se dostal.

ŽlTIJE KONSTANTINA ŽIVOT KONSTANTINŮV
Staroslověnská skladba Žitije Konstantina (dále ŽK) je prvořadým historickým pramenem pro dějiny Velké Moravy a cyrilometodějské mise.
Jak nasvědčují slova autora ŽK v kap. X, který se hlásí za učedníka Metoděje jakožto arcibiskupa moravského, spadá vznik ŽK do doby intenzívní kulturně-christianizační činnosti moravského arcibiskupství a mocenského rozmachu Velké Moravy, k němuž docházelo za Svatoplukovy vlády od r. 873/874. (Tomu je např. zcela poplatná věta o zamýšlené christianizaci mimo Moravu na počátku kap. XIV.) V boji proti tlaku Východofranské říše se Svatopluk stále více opíral o pomoc římské kurie, s níž Morava měla ostatně už od r. 867/869 velmi dobré styky, zvláště pak když kurie vykonávala přímou supremacii nad moravským arcibiskupstvím a stranila mu ve sporu s bavorským episkopátem a jeho nároky na rozšíření iurisdikce na Moravu. Tyto historické podmínky měly zřejmý vliv i na charakter celého díla, takže výsledkem moravského staroslověnského střediska duchovní kultury byl teoretický filosoficko-teologický spis, kompendium sestavené na základě Konstantinových spisů, zpracovaných Metodějem; skladba tvořila v byzantinizujícím hagiografickém rámci životopis Konstantina Filosofa a ideologicky zdůvodňovala nejen oprávněnost existence slovanské liturgie a kultury — schválené ostatně tehdy nejvyšší duchovní hlavou světa — papežstvím —, ale současně bojovala proti jejím protivníkům jak na Moravě, tak zvláště v okolním franském a stejně i římském světě. I když Konstantin zůstal až do konce života vyslancem (východo)římského císaře (kap. XVIII), záměrně je v ŽK zdůrazněna jeho účast na spoluvytváření slovanského kulturního centra na Moravě, které od počátku stálo ve službách politických idejí Velké Moravy.
Od počátků vědeckého zájmu o ŽK vyvstávala otázka jeho autora. Ale pokusy přisoudit autorství ŽK některému ze známých literátů té doby — nejčastěji se uvažovalo o Klimentu Velikém, eventuálně i o samém Metodějovi — nevedly k závěrům dostatečně průkazným, takže podle současného převládajícího názoru jde o skladbu anonymního tvůrce; zároveň se však připouští, že dílo takového významu nemohlo vzniknout ve velkomoravské literární škole zcela bez účasti Metodějovy.
Jako klíčový pramen k dějinám cyrilometodějství přitahoval k sobě ŽK stále znovu odbornou pozornost, takže od rozpravy A. V. Gorského ve 3. sv. Moskvitjanina (1843), která první uvedla ŽK ve známost a kterou V. Jagic (Vopros a Kirillě i Mefodii, 1885) označil za práci zahajující novou epochu v cyrilometodějských bádáních, vznikla o něm už značně rozsáhlá literatura z péra filologů a historiků, jako byli P. J. Šafařík, E. Dummler, F. Miklosich, A. D. Voronov, J. J. Golubinskij, N. L. Tunickij, O. Bodjanskij, V. Lamanskij, A. Bruckner, F. Pastrnek, V. Vondrák, P. A. Lavrov, V. Pogorělov, I. Ohijenko, A. Teodorov-Balan, J. Vajs, T. Lehr-Splawinski, F. Grivec, J. Vašica a mn. ].; její bibliografický soupis je uveden v publikacích G. A. iljinského Opyt sistematiceskój Kirillo-Mefodijevskoj bibliografii (Sofija 1934) a M. Popruženka—St. Románského Kirilometodievska bibliografija za 1934—1940 g. (Sofija 1940). Z větších a novějších prací je možno jmenovat např. tyto: Fr. Dvorník: Les Légendes de Constantin et de Méthode vue Byzance (Praha 1933); M. Weingart: Analyse philologique de légendes slav. de Constantin et de Méthode (Bull. de 1'Inst. archéol. bulg. 9,1935); N. van Wi j k: Zur sprachlichen und stilistischen Wurdigung der altksl. Vita Constantini (Sudostforschungen 6, 1941); N. van Wijk: Zur Rekonstruktion des Urtextes der altksl. Vita Constantini (ZslPh 17, 1941); M. Anastos: The Political Theory in the Lives of the Slavic Saints Constantine and Methodius (Harvard Slavic Studies II, Cambridge [USA] 1954); J. Dujčev: Un episodio delV attivita di Constantino Filosofa in Moravia (Ricerche Slavistiche III, 1954); T. Lehr-Splawinski: Przyczynek do badán nad Žywotem Konstantyna-Cyryla (tzw. obszernym) (Sborník v čest na akad. Teodorov-Balan, Sofija 1955); F. Repp: Zur Erklarung von Kap. XV der Legendě von Konstantin (ZslPh 26, 1957); J. Dujčev: Nochmals zur Erklarung von Kap. XV der Legendě uber Konstantin (ZslPh 27, 1958); J. Kurz: Patriarcha, císař a papež v Životě Konstantinově a Metodějově (sb. Franku Wollmanovi k sedmdesátinám, Praha 1958); R. Pice hi o: Compilazione e trama narrativa nelle „Vité" di Constantino e Metodio (Ricerche Slavistiche 8, 1960); V. Vavřínek: Staroslověnské životy Konstantina a Metoděje a panegyriky Itehoře z Nazianzu (LF 85, 1962); I. Dujčev: Zur literarischen Taligkeit Konstantins des Philosophen (Byz. Zeitschrift 44, 1951); I. Ševčenko: The Definition of Philosophy in the Life of St. Constantine (For Roman Jakobson 1956); I. Dujčev: Prinosi kam proucvaneto na staroslavjanskata i starobdlgarskata literatura (Izv. na Inst, za lit., kn. 11, 1961); V. S. Kiselkov: Za avtorstvoto na prostrannite zitija na Kiril i Metodij (Izv. na Inst, za lit., kn. 11, 1961); J. Kurz: Několik poznámek k textu Života Konstantinova a Metodějova (Studia linguistica in honorem Thaddei Lehr-Splawiriski, 1963); V. Kyas: Starozákonní citáty v Životě Konstantinově a Metodějově ve srovnání se stsl. parimejníkem (Slavia 32, 1963); O. Nedelj-kovic: Prilog proucavanju leksike Panonskih zitija (Slovo 13, 1963); I. Dujčev: Kam tálkuvaneto na prostrannite žitija na Kirila i Metodija (Chiljada i sto godini slavjanska pismenost, Sofija 1963); K. M. Kuev: Kam váprosa za Kirilovoto prostranno zitie kato istoriceski pamětník (Chiljada i sto godini slavjanska pismenost, Sofija 1963); D. Ρetkáno v.Toteva: Literaturni osobenosti na prostrannoto zitie na Konstantin-Kiril (Chiljada i sto godini slavjanska pismenost, Sofija 1963); V. Vavřínek: Staroslověnské životy Konstantina a Metoděje, Praha 1963; J. Novák: Theologie moravskopanonských životů Konstantina a Metoděje (Nábož. rev. 1—2, Praha 1963); F. Grivec: Pripombe k Žitiju Konstantina (Slavistična revija 4, 1951); F. Grivec: Žitja Konstantina in Metodija, Ljubljana 1951; A. Martinec: Starozákonné motivy v Živote Konstantinovom a Živote Metodovom (Duchovný pastier 38, 1963); J. Kurz: Der byzantinoslavische Hintergrund in der Vita Constantini und der Vita Methodii (Byzantinische Beitráge herausgegeben von Joh. Irmscher, Berlin 1964); I. Dujčev: Note sulla Vita Constantini-Cyrilli (Cyrillo-Methodiana, Koln—Graz 1964); F. V. Mareš: „Jestliže někdo zabije člověka (?), ať pije tři měsíce z dřevěné cíše a skleněné ať se nedotýká" (Vita Constantini 15,10) (Slavia 35, 1966); V. Kyas: Charvátskohlaholské texty Života Konstantinova (Slavia 35, 1966).
Po prvním vydání v Šafaříkovych Památkách dřevního písemnictví Jihoslovanův (Praha 1851) bylo ŽK vydáváno ještě mnohokrát. Zvláště důležitá jsou vydání Bodj an-ského, který publikoval text 16 rukopisů (Čtenija vObščestve istorii i drevnostej rossij-skich 1863, 1864, 1873), dále Lavrovovo vydání dvou rukopisů s variantami v knize Materiály po istorii vozniknovenija drevnejsej slavjanskoj pis'mennosti (Leningrad 1930), Tomšičovo vydání jednoho rukopisu s variantami a s obsáhlým komentářem z péra Grivcova v periodiku Radovi Staroslavenskog instituta, knj. 4, 1960, a konečně nejnovější vydání Dj.Sp.Raďojičiée (fototypie tzv. chilandarského rukopisu) v knize Hilandarski rukopisi o postanku slovenské pismenosti (Novi Sad 1963).
Značné je i množství překladů této památky. Do češtiny byla přeložena už několikrát; kromě Peryolfova překladu ve FRB 1 (1873), který znovu přetiskl J. Teige (1920), a kromě překladu Jana a Josefa Němcových ve Sborníku Velehradském (Nová řada č. 6, 1935) jsou to zejména překlady J. Vašíci, z nichž první vyšel r. 1927 ve Staré Siši s názvem Život a pochvala svatého Cyrila, učitele slovanského národa, druhý pak ve sborníku Na úsvitu křesťanství (Praha 1942) a třetí v knize Literární památky epochy velkomoravské (Praha 1966). Do slovenštiny převedl ŽK několikrát J. Stanislav (v knihách Životy slovanských apostolov Cyrila a Metoda, Praha 1933, a Životy slovanských apostolov Cyrila a Metoda v legendách a listoch, 3. vyd. Turč. sv. Martin 1950) a P. Ratkoš v knize Pramene k dějinám Velkej Moravy (Bratislava 1964). Překlady do latiny mají starou tradici už od Miklošičových prací z r. 1870 (překlad ŽM pořídil dokonce už τ. 1854) a objevují se pak čas od času — přes Pastrnkův překlad v jeho Dějinách slovanských apoštolu Cyrilla a Methoda (Praha 1902) — až do současnosti, kdy jsou reprezentovány pracemi Grivcovými v periodikách Acta Acad. Velehradensis 17 (1941) a Radovi Stsl. inst. 4 (1960). Vedle toho existují i překlady do němčiny od F. Přikryla (Wien 1920) a od J. Bujnocha (Zwischen Rom und Byzanz, Graz—Wien—Koln 1958), do francouzštiny od F. Dvoř nika (Les Légendes... 1933), do ukrajinštiny v knize P. A. Lavrova Kyrylo ta Metodij v dávnoslov'janškomu pyšmenstvi (Kyjiv 1928), do polštiny v knize T. Lehra-Splawinského Zywoty Konstantyna i Metodego (tzw. obszerne) (Poznaň 1959), do srbocharvátštiny ve sbornících Žitja sv. Čiřila i Metoda (Zagreb 1963) a Čiřilo i Metodije (Beograd 1964), do bulharštiny v knize N. Lazurina Panonski legendi (Sevlievo 1946) a od V. SI. Kiselkova ve sborníku Proslava na Kiril i Metodij (Sofija 1963).
Skladba není dochována v protografu, nýbrž v mladších csl. opisech, jichž je větší množství: Grivec jich uvádí 32 (Radovi 1960), B. St. Angelov počítá dokonce 59 rukopisů (Izv. na Dáržavna bibliotéka,,Vasil Kolarov" za 1956 g., Sofija 1958). Žádný ze zachova-ných úplných opisů není starší než z 15. stol. (kromě zlomků v charv.-hlah. breviářích, z nichž některé sahají až do 14. stol.).
Naše vydání podává znění jednoho z nejstarších rukopisů obsažených v kodexu býv. Duchovní akademie v Moskvě z první poloviny 15. stol., jak jej vydal Lavrov (Mate-rialy 1—36); je u Lavrova (shodně s Bodjanským) označen číslem 1. Výběr z variant uvádíme podle téže Lavrovovy edice a podle edice Tomšičovy (Radovi 1960). Přitom zachováváme označení prvních 16 rukopisů pořadovými čísly od 1 do 16 tak, jak je od vydání Bodjanského zvykem a jak je zachovávají Lavrov a Tomšič; jde vesměs o rukopisy mladší než č. 1 a obsahující csl. znění ruské redakce, s výjimkou č. 13, které obsahuje jihoslovanský (srbský) opis Vladislava Gramatika z r. 1479 (a u Lavrova se objevuje ve variantách textů,,druhé skupiny", tj. jihoslovanských, se značkou R jakožto rukopis „rilský"). Dalšími pořadovými čísly označujeme mladší rukopisy (rovněž ruské redakce), které Lavrov zapojil do svého aparátu k textům,,první skupiny" navíc nad Bodjanského, a to 17 (u Lavrova L), 18 (u Lavrova N), 19 (u Lavrova R) a 20 (u Lavrova S); k nim patří ještě rukopis 21 (tzv. vatikánský, z něhož varianty uvádí Lavrov v úvodu svého díla a Tomšič běžně ve svém aparátu se značkou V). Z textů,,druhé skupiny", jihoslovanského původu, uvádíme dále výběr variant z rukopisu Vladislava Gramatika z r. 1469, který označujeme číslem 22 (Lavrov jej vydává v plném znění na str. 39—66, Tomšič jej označuje G), z rukopisu chilandarského, který označujeme číslem 23 (Tomšič jej vydává v plném znění a označuje jako Ch) a z tzv. 1. rukopisu lvovského (neboli onufrijevského), kterému dáváme číslo 24 (Lavrov jej ve variantách k 22 označuje značkou L, Tomšič jej označuje O). (Pozn.: Zvláštní postavení mezi uvedenými rukopisy má 16, který je opsán z menologia kláštera Chilandarského v kodexu Dimitrije Kostovského, a je tedy jazykově rusifikován, ale textově zachovává namnoze některé zvláštnosti rukopisů srbských.) A konečně uvádíme i některé varianty z těch úryvků z ŽK, které se zachovaly v lekcích charvátskohlaholských officii ke cti Cyrila a Metoděje, a to s číslem 25 varianty z breviáře Ijubljaňského (srovnáním základního textu ŽK s texty lekcí otištěných u Lavrova na str. 130,131,132,133 a 134), s číslem 26 varianty z breviáře novljanského (srovnáváním základního textu ŽK s texty lekcí otištěných u Lavrova na str. 140, 141, 142 a 143) a s číslem 27 varianty z breviáře vatikánského (srovnáním základníko textu ŽK s texty lekcí otištěných Japundžicem, Eadovi Stsl. inst. 1955).

14. (dne) měsíce února. Životopis — život a činy — otce našeho Konstantina Filosofa, který je mezi svatými, prvního vychovatele a učitele slovanského národa. Otče požehnej.

I Bůh milosrdný a štědrý touží po člověkově pokání, aby všichni byli spaseni a přišli k pochopení pravdy, neboť nechce pro hříšníky smrt, ale pokání a život; i kdyby byl člověk sebe více nakloněn ke špatnosti, přece nenechává lidský rod upadnout slabostí, dostat se do pokušení ďáblova a zahynout, nýbrž po všechna léta a časy nám nepřestává prokazovat mnohé milosti, (a to) jak od počátku, tak i nyní: zprvu skrze patriarchy a otce, po nich skrze proroky, po nich skrze apoštoly, mučedníky, spravedlivé muže a učitele, vybíraje je z tohoto rušného života. Pán totiž zná svoje, kteří jsou jeho, jak řekl:,,Ovce mé slyší můj hlas a já je znám a nazývám je jménem; i chodí za mnou a já jim dávám život věčný." To učinil (i) pro naše pokolení, tím že nám vyzdvihl takového učitele, který osvítil náš národ, (když) náš rozum (byl) zastíněn mrakem slabosti nebo lží spíše úskokem ďáblovým, takže jsme nechtěli chodit ve světle božích přikázání. A jeho životopis vyjevuje — i když je pověděno málo — jak (to) bylo, aby jej ten, kdo chce, slyše to, (mohl) napodobit, přijímaje čilost, kdežto lenost odmítaje, tak jak řekl apoštol: Buďte i c mi podobní, stejně jako i já Kristu.

II V městě Soluni byl jeden urozený a bohatý muž jménem Lev, který zastával funkci drungaria pod stratégem. Byl pak zbožný a spravedlivý a zcela zachovával všechna boží přikázání, stejně jako kdysi Job. Jsa živ se svou manželkou, zplodil sedm dětí, z nich nejmladší, sedmý, byl Konstantin Filosof, náš vychovatel a učitel. Když ho matka porodila, dali ho kojné, aby ho kojila. Dítě se však nechtělo vůbec chopit cizího prsu kromě mateřského, dokud nebylo odkojeno. To pak se stalo z boží prozřetelnosti, aby byl dobrý výhonek z dobrého kořene odkojen neposkvrněným mlékem. Potom ti dobří rodiče, dohodnuvše se, neobcovali spolu, zachovávajíce zdrženlivost, nýbrž tak žili v Pánu jako bratr a sestra po 14 let, dokud je nerozloučila smrt, aniž tu úmluvu jakkoli přestoupili. Když pak měl odejít na soud (boží), plakala matka nad tím dítětem, pravíc:,,Nemám starost o nic jiného, pouze o tohoto jediného chlapecká: jak (jen) bude vychován?" On však jí řekl: „Věř mi, ženo, doufám v Boha, že mu dá Bůh takového otce a opatrovníka, který řídí všechny křesťany." Což se i stalo.

Ill Když bylo chlapci sedm let, viděl sen a vyprávěl jej otci a matce; a řekl: „Stratég shromáždil všechny dívky z našeho města a řekl mi: Vyber si z nich, kterou chceš, za manželku, sobě ku pomoci a věkem přiměřenou. Já pak, jak jsem všechny pozoroval a prohlížel, uviděl jsem jednu nejkrásnější ze všech, se zářící tváří a velmi ozdobenou zlatými šperky a perlami a všemožnou krásou. Její jméno bylo Sofia, tj. Moudrost: tu jsem si vybral." Uslyševše pak tato slova jeho rodiče, řekli mu: „Synu, ostříhej zákon svého otce a nezavrhuj naučení své matky. Neboť svítilnou (je) přikázání zákona i světlem. Řeknі tedy moudrosti: bud mi sestrou, a rozumnost si učiň známou. Září totiž moudrost více než slunce, a jestliže si ji přivedeš, abys ji měl za manželku, mnoha zlého se tak s její pomocí zbavíš."
Když pak ho dali učit knihám, prospíval v knihách více než všichni učedníci pamětí a vynikající bystrostí, takže se všichni divili. Jednoho dne — jak (už) je (to) u zámožných mladíků zvykem udělat si lovem kratochvíli — vyšel s nimi na pole, vzav (s sebou) svého jestřába^A jakmile jej vypustil, zdvihl se Božím působením vítr, uchvátil (jej) a odnesl. Chlapec pak od té chvíle propadl sklíčenosti a smutku a dva dny nejedl chléb. Svou láskou k lidem jej totiž milosrdný Bůh, který nechtěl, aby přivykl světským věcem, snadno ulovil: tak jako dříve získal na lovu Plakida jelenem, tak i jeho jestřábem/* Zváživ u sebe potěšení tohoto života, činil pokání, řka:,,Takový je tedy tento život, že místo radosti zůstává smutek? Od tohoto dne se dám jinou cestou, která je lepší než tato, a nestrávím své dny ve shonu tohoto života." A zabrav se do učení, sedával ve svém domě a učil se nazpaměť knihám svatého fiehoře Bohoslovce. A na stěně udělal znamení kříže a napsal svatému Eehoři tento chvalozpěv:
„Ó Řehoři, tělem člověče, ale duší anděli. Ty jsi přece tělem člověk, a zdál ses andělem, neboť tvá ústa — jako jeden ze serafů — oslavují Boha a osvěcují všechen svět učením pravé víry. Proto i mne, který se k tobě vrhám s láskou a vírou, přijmi a buď mi vzdělavatelem a učitelem." A tak chválil Boha.
Ačkoli pak vnikl do mnoha řečí a (získal) rozsáhlé znalosti, nemoha pochopit hloubku, upadl do velké sklíčenosti. Byl tam však jakýsi cizinec, který znal gramatiku. I šel k němu (a) prosil ho, vrhaje se mu k nohám, a svěřoval se mu:,,Buď tak dobrý a nauč mě umění gramatickému." Ten však svou hřivnu zakopal a řekl mu:,,Chlapče, nenamáhej se. Zařekl jsem se, že tomu za svůj život vůbec nikoho nebudu učit." Ale chlapec znovu, se slzami (v očích) se mu ukláněje říkal:,,Vezmi si celý můj podíl na domu mého otce, který mi přísluší, jen mne nauč." Protože ho však nechtěl vyslyšet, šel domů a setrvával v modlitbách, aby získal (to, co bylo) přáním jeho srdce.
Brzy však učinil Bůh po vůli těch, Ps kteří se ho bojí. O jeho kráse, moudrosti a vytrvalém studiu, do něhož byl ponořen, se totiž doslechl císařův správce, který se nazývá logotet, a poslal pro něho, aby se učil s císařem. Když pak to chlapec uslyšel, s radostí se vydal na cestu. A na cestě sap i poklekl a vykonal modlitbu, řka: ' ',,Bože otců našich a Pane milosrdný, který jsi slovem všechno stvořil a ve své převeliké moudrosti jsi učinil člověka, aby vládl tvorstvu tebou vytvořenému, dej mi moudrost, která je ps u tvého trůnu, abych — poznav, co je ti milé — došel spasení. Neboť já jsem tvůj služebník a syn tvé služebnice". A když k tomu pronesl následující Šalomounovu modlitbu, povstal a řekl: „Amen".

IV Když pak přišel do Cařihradu, svěřili ho učitelům, aby se učil. A když ve třech měsících zvládl celou gramatiku, pustil se do ostatních nauk. Naučil se tedy Homérovi i geometrii a u Lva a u Fotia dialektice i všem filosofickým naukám, k nim pak i rétorice, aritmetice, astronomii a musice i všem ostatním řeckým vědám. A naučil se jim všem tak, jak se nenaučil žádný z nich, neboť se (u něho) spojila bystrost s pílí, jedna předstihujíc druhou, čímž se vědomosti a umění zdokonalují. Více však než učenost projevoval svou mírnou povahu (a) rozmlouval s těmi, s nimiž (to) bylo nejužitečnější, vyhýbaje se těm, kteří se odchylovali na scestí. A myslil (na to), jak by — vyměniv pozemské (věci) za nebeské — vylétl z tohoto těla a žil s Bohem.
Když logotet zpozoroval, že je takový, dal mu (plnou) moc nad svým domem i (právo) vcházet libovolně do císařova paláce. A jednou se ho otázal, řka: „Filosofe, chtěl bych se dovědět, co je (to) filosofie." Tehdy on se svým bystrým rozumem řekl: „Pochopení božských i lidských věcí, nakolik se člověk může přiblížit k Bohu, neboť skutkem učí člověka, aby byl k obrazu a podobě toho, který jej stvořil." Od té (chvíle) pak si ho zamiloval ještě více a stále se ho na všechno dotazoval, (přestože to byl) muž tak významný a vážený. On pak mu poskytl poučení o filosofii, vypověděv v málo slovech veliký smysl.
Setrvávaje v Čistotě, byl velmi milý Bohu, a o to více byl (i) oblíben u všech. I logotet mu prokazoval veškerou úctu a vážnost (a) dával mu mnoho zlata.
On (je) však nepřijímal. Jednou pak mu řekl:,,Tvá krása a moudrost mě nutí, abych tě miloval ještě více. Mám duchovní dceru, které jsem kmotrem, krásnou a bohatou, z dobrého a vznešeného rodu. Chceš-li, dám ti ji za manželku. Od císaře obdržíš velikou hodnost a knížectví (a) cekej (ještě) více: brzy se totiž staneš stratégem." Filosof mu však odpověděl: „Dar (je to) zajisté veliký pro ty, kteří jej chtějí. Jenže pro mne není nic většího než studium; až si jím shromáždím vědění, budu hledat čest i bohatství praděda." Uslyšev jeho odpověď, odešel logotet k císařovně a řekl:,,Nuže, mladý filosof nemiluje tento život. Ale nepropouštějme ho z (našeho) společenství, nýbrž dejme jej postřihnout na kněze (a) svěřme mu úřad; ať se stane bibliotekářem u patriarchy v (chrámu) svaté Sofie, nechť si jej udržíme aspoň tak." A (tak) to s ním i udělali.
Pobyv však s nimi v té (funkci jen) málo, odešel na Uzké moře a ukryl se tajně v klášteře. Hledali ho pak šest měsíců a stěží ho nalezli. A k téže službě ho (už) nemohli přimět. Přemluvili ho (tedy), aby přijal hodnost učitelskou a učil filosofii lidi domácí i cizozemce s veškerou podporou a pomocí. A toho se ujal.

V Vyvolal pak patriarcha Jannes kacířství, neboť prohlašoval, že se nemá prokazovat úcta svatým obrazům. A svolavše sněm, usvědčili ho, že mluví nesprávně, a svrhli ho se stolce. On však řekl:,,Svrhli mě násilím, aniž mě přemohli v disputaci, neboť nikdo není s to odporovat mým slovům." Pověřiv tedy císař s patriarchou * Filosofa, poslal (jej) k němu a řekl toto:,,Dokážeš-li přemoci v disputaci tohoto mládence, tak obdržíš svůj stolec zpět." On pak, když uzřel Filosofa, jak je mlád tělem— a nevěda, jak starý je v něm rozum —, i ty, kteří byli posláni s ním, řekl jim: „Vy nejste hodní ani mého podnoží, tak jak se mám s vámi přít?" Filosof mu však řekl:,,Nedrž se zvyku lidského, nýbrž hled na přikázání boží. Neboť jako jsi ty ze země, ale (tvá) duše (je) vytvořena Bohem, tak i my všichni. Když tedy, člověče, hledíš na zemi, nevypínej se." Jannes pak znovu odvětil: „Je nenáležité hledat květy na podzim a hnát do boje starce jako nějakého mladičkého Nestora." Filosof mu však odpověděl: „Nacházíš důvody sám proti sobě. Pověz mi, v kterém věku je duše silnější než tělo?" A on řekl: „Ve stáří." I řekl Filosof: „A do jakého boje tě ženeme, do tělesného, nebo do duchovního?" A on řekl: „Do duchovního." Filosof pak odpověděl: „To tedy budeš nyní silnější ty, tak nám nevykládej taková podobenství. (My) přece nevčas ani květy nehledáme ani tě do boje neženeme."
Protože byl stařec takto zahanben, obrátil řeč jinam a řekl: „Pověz mi, mládenče, jak to, že když je kříž rozbit, neklaníme se mu ani jej nelíbáme, ale vy, když je (zobrazena) jen tvář po prsa, neostýcháte se jí vzdávat úctu příslušející svatým obrazům?" Filosof pak odpověděl: „Kříž má přece čtyři části, a jestliže jediná jeho část ubude, tak už nemá svůj vzhled, kdežto svatý obraz (právě) od tváře vyjevuje vzhled a podobu toho, pro nějž je namalován. Vždyť ten, kdo se dívá, nevidí tvář lva _ ani ^rysa^ nýbrž podobu prvního." Stařec pák řekl znovu: „Jak to, že se tedy klaníme kříži bez nápisu, ačkoli byly (i) jiné kříže, kdežto svatému obrazu — pokud na něm nebude napsáno jméno (toho), jehož podoba (to) bude — nevzdáváte poctu?" Filosof pak odvětil: „Každý kříž má přece vzhled podobný kříži Kristovu, kdežto svaté obrazy nemají všechny jedinou podobu." Stařec pak řekl: „Jestliže Bůh řekl Mojžíšovi: Neučiníš všeliké podobenství, jak to, že vy (to) činíte a klaníte se (jim)?" Filosof pak na to namítl: „Kdyby byl řekl: Neučiníš nižádné podobenství, tak bys argumentoval správně. Jenže řekl ne všeliké, to jest nedůstojné." Proti tomu nemohl stařec nic namítnout. Byv zahanben, umlkl.

VI Potom Agaréni, nazvaní Saracéni, vyvolali rouhání proti jedinému božství svaté trojice, říkajíce: „Jak to, že vy křesťané, přestože se domníváte, že Bůh je jeden, rozdělujete ho znovu na tři, prohlašujíce, že je otec i syn i duch svatý? Můžete-li (to) jasně vyložit, tak pošlete muže, který je s to o tom diskutovat a přesvědčit nás."
Filosofovi bylo tehdy čtyřiadvacet let. Císař pak, shromáždiv sněm, pozval ho a řekl mu: „Slyšíš, Filosofe, co (ti) nečistí Agaréni mluví proti naší víře? Nuže, jakože jsi sluha a učedník svaté trojice, jdi a oponuj jim a Bůh, dovršitel každé věci, oslavovaný v trojici (jako) otec a syn a duch svatý, sám nechť ti poskytne milost i sílu v slovech a nechť (tě) postaví proti Goliášovi jako druhého nového Davida, který zvítězil s třemi kameny, a vrátí tě k nám (jakožto) hodného nebeského království."
Když to (Filosof) uslyšel, řekl: „Rád jdu (bojovat) za křesťanskou víru. Vždyť co je pro mne na tomto světě sladší než za svatou trojici zemřít a ožít?"
Přidělili mu tedy sekretáře Georgia a vyslali je. Když pak tam došli, byly zvenčí na dveřích křesťanů nakresleny obrazy démonů, budící úžas a pitvořící se. I otázali se Filosofa, řkouce: „Zdalipak, Filosofe, můžeš pochopit, co je to za znamení?" A on řekl: „Vidím obrazy démonů a domnívám se, že tam uvnitř bydlí křesťané. Oni totiž, nemohouce s nimi žít, utíkají od nich ven. Zato tam, kde toto znamení není zvenčí, tam jsou s nimi uvnitř."
Seděli pak u oběda Agaréni, lidé chytří a sčetlí, vzdělaní v geometrii i astronomii a ostatních naukách. Aby ho vyzkoušeli, tázali se ho, říkajíce: „Vidíš, Filosofe, (ten) div divoucí, kterak boží prorok Mohamed, jenž nám přinesl dobrou zvěst od Boha, obrátil mnoho lidí (k víře) a (kterak) se všichni držíme jeho zákona, vůbec jej nepřestupujíce? Zato však vy, zachovávajíce zákon Krista, vašeho proroka, zachováváte (jej) a nakládáte (s ním), tak, jak se to každému z vás hodí: někdo takto, jiný zase jinak." Filosof jim však odpověděl: „Bůh náš je jako mořská hlubina. Prorok pak o něm praví: Rod jeho kdo vypoví? (Iz 53.8) Neboť vzat bude ze země život jeho. Do té hlubiny sestupují kvůli tomuto hledání mnozí. A silní rozumem, přijímajíce s jeho pomocí myšlenkové bohatství, (ji) přeplavou a vracejí se. Zato slabí se pokoušejí přeplout jakoby na ztrouchnivělých korábech: jedni tonou a druzí s námahou (sotva) oddychují, jsouce zmítání bezmocnou slabostí. Vaše (moře) je však úzké a pohodlné a může je přeskočit každý, malý i velký. Není totiž mimo lidskou obvyklost, ale (jen) co mohou dělat všichni. Však vám (také) nic nezapověděl: neboť když vám hněv a chtíč neztlumil, nýbrž popustil, do jaké to propasti vás uvrhne! (To) nechť si uvědomí ten, kdo má rozum. Kristus však ne tak, nýbrž to, co je těžké, zdvíhá zdola vzhůru, učí člověka vírou a božím působením. Jest totiž tvůrcem všeho (a) mezi anděly a zvířaty stvořil člověka, odděliv ho slovem a rozumem od zvířete a hněvem a chtíčem od andělů. A ke které stránce se kdo přibližuje, tou se stane více účasten (věcí) vyšších nebo nižších."
Otázali se pak znovu: „Jak to, že vy, ačkoli je Bůh jeden, slavíte jej ve třech? Pověz, víš-li to. Nazýváte (jej) přece otcem a synem a duchem. Mluvíte-li už takhle, tak mu dejte i ženu, ať se z něho rozplodí mnoho bohů." Na to pak Filosof odpověděl:,,Taková nepatřičná rouhání (ani) nevyslovujte. My jsme se zajisté dobře naučili od otců i od proroků a od našich učitelů slavit trojici, totiž otce i slovo a ducha, tři podstaty v jediné bytosti. Slovo pak — to se stalo tělem v panně a narodilo se pro naše spasení, jak dosvědčuje i Mohamed, váš prorok, napsav toto: „Poslali jsme ducha svého k panně, neboť jsme chtěli, aby porodila." Z toho i já vám vedu důkaz o trojici.
Těmito slovy poraženi, obrátili se k jiným (věcem), řkouce: „Je (to) tak, jak říkáš, hoste. Je-li tedy Kristus vaším Bohem, proč nečiníte, jak přikazuje? Je přece psáno v knihách evangelií: Modlete se za nepřátele, čiňte dobro těm, kteří (vás) nenávidí a pronásledují, a nastavujte tvář těm, kteří (vás) bijí. Vy však ne tak, nýbrž ostříte zbraně k odvetě proti těm, kteří vám činí takové věci." Filosof však proti tomu odpověděl:,,Jsou-li v zákoně dvě přikázání, kdo se projevuje jako zachovatel zákona — ten, kdo dodržuje jedno, nebo kdo obě?" A oni odvětili: Ten, kdo obě." I řekl Filosof: „Bůh řekl: Modlete se za ty, kteří (vás) urážejí. Řekl rovněž: Nikdo nemůže projevit v tomto životě větší lásku, než když položí svou duši za přátele. A pro přátele my to i konáme, aby s tělesným zajetím nebyla zajata i jejich duše."
Oni pak promluvili znovu: „Kristus dával daň za sebe i za jiné. Jak to, že vy neděláte jeho činy, a když už se bráníte, tak proč aspoň nedáváte daň tomuto velikému a silnému národu izmaelskému za své bratry a přátele? Vyžadujeme málo, pouze jeden zlaťák, a dokud bude celá země stát, uchováme mezi sebou mír jako nikdo jiný."
Filosof pak odpověděl: „Jestliže někdo, jda za učitelem, chce jít v týchž šlépějích jako on, ale (někdo) jiný jej potká a odchýlí (s cesty), je jeho přítelem nebo nepřítelem?" Oni pak řekli: „Nepřítelem." A Filosof řekl: „Když Kristus dával daň, které panství bylo, izmaelské nebo římské?" Oni odpověděli: „Římské". On pak řekl: „Tudíž nenáleží shlížet na nás spatra, poněvadž Římanům dáváme daň všichni."
Potom kladli ještě i mnoho jiných otázek, zkoušejíce ho ze všech oborů, které i sami znali. Vyložil jim pak všechno, a když je v disputaci o těchto věcech přemohl, řekli mu:,,Jak ty to všecko znáš?" Filosof pak jim řekl: „Jakýsi člověk, načerpav v moři vody, nosil ji v měšci a chlubil se, promlouvaje k cizincům: Vidíte vodu, jakou nemá nikdo jiný kromě mne? Přišel však jeden muž z pomoří a řekl mu: Jsi bez rozumu, že se chlubíš pouhým smrdutým měšcem? Vždyť toho my máme celé moře. Tak děláte i vy. Všechna umění vzešla přece od nás."
Potom, aby (ho) udivili, ukázali mu zahradu nesázenou, vyrostlou kdysi ze země. A když jim vyložil, jak se to stává, ukázali mu ještě všecko bohatství a paláce vyzdobené zlatem, stříbrem, drahokamy a perlami, říkajíce:,,Hled, Filosofe, (jaký) divoucí div, (ta) veliká síla a mnohé bohatství Amerumna, vladaře saracénského." Řekl jim však Filosof: „Není to div, zato (budiž) chvála i sláva Bohu, který to všechno stvořil a předal lidem k potěšení. Neboť je to jeho a ne jiného."
Posléze pak davše průchod své zlobě, dali mu pít jed. Jenže milosrdný Bůh, který řekl: „I kdybyste vypili cokoli smrtícího, nic vám neuškodí," zbavil jej toho a zdravého jej vrátil do jeho země.

VII Po nedlouhé době se zřekl tohoto života, usadil se na jednom nehlučném místě (a) zahloubal se jen do sebe samého. A na příští den si neponechával nic, nýbrž rozdával všechno chudým, vkládaje starost na Boha, který se stará každý den o všechny.
Jednou ve sváteční den, když si jeho sluha stěžoval: „(Ani) v takovýhle sváteční den nic nemáme," řekl mu on: „Ten, který nakrmil kdysi na poušti Izraelské, dá pokrm i nám zde. Jen jdi (a) přizvi (ještě) aspoň pět chudobných mužů v očekávání boží pomoci." A jakmile nastala hodina oběda, tehdy přinesl náhle (jakýsi) muž ranec všemožného jídla a deset zlaťáků. I vzdal za všecky tyto věci chválu Bohu.
Odešed pak ke svému bratru Metodějovi na Olymp, začal tam žít a bez ustání vysílat modlitby k Bohu a zabývat se toliko knihami.

VIII Přišli pak k císaři poslové od Chazarů, říkajíce: „Od počátku známe pouze jednoho Boha, který je nade všemi, a tomu se klaníme na východ, zachovávajíce však jiné své hanebné obyčeje. Židé nás navádějí, abychom přijali jejich víru i konání, a s druhé strany zase Saracéni, nabízejíce nám mír i mnoho darů, nutí nás ke své víře, prohlašujíce: „Naše víra je mezi všemi národy nejlepší." Proto tedy posíláme k vám, (vzpomínajíce) na starou družbu a zachovávajíce (vzájemnou) lásku; vždyť vy jakožto veliký národ máte v držení od Boha císařství. Tážeme se vás na radu a žádáme od vás vzdělaného muže. A jestliže přemůže v disputaci Židy a Saracény, tak přijmeme vaši víru."
Tehdy vyhledal císař Filosofa, a když jej nalezl, sdělil mu řeč Chazarů, řka: „Jdi, Filosofe, k těmto lidem. Připrav pro ně odpověď a projev o svaté trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to není s to náležitě vykonat." On pak řekl: „Rozkazuješ-li, panovníku, rád půjdu na tuto záležitost pěšky a bosý i beze všeho toho, co zakázal Bůh svým učedníkům nosit." A císař odpověděl: „Kdybys to chtěl vykonat (sám) za sebe, tak mi to říkáš velice dobře. Ale protože znáš císařskou moc a důstojnost, jdi (tam) s císařskou pomocí důstojně."
Tu se tedy vydal na cestu, a když došel do Chersonu, naučil se tu židovské mluvě i písmu, přeloživ osm částí gramatiky a získav tím (ještě) větší znalost.
Žil tu jakýsi Samaritán, a přicházeje k němu, dohadoval se s ním a přinesl samaritánské knihy a ukázal mu (je). I vyžádal si je Filosof od něho, (a) zavřev se v příbytku, oddal se modlitbě, a přijav od Boha poznání, začal (ty) knihy bez chyby číst. Spatřiv to Samaritán, zvolal velikým hlasem a řekl: „Skutečně: ti, kteří věří v Krista, brzy přijímají ducha svatého i milost." A když se jeho syn dal okamžitě pokřtít, tehdy se dal po něm pokřtít i (on) sám.
Našel tu pak evangelium a žaltář psané ruskými písmeny. A když našel člověka hovořícího tou řečí, rozmlouval s ním, a osvojiv si sílu (té) řeči, srovnávaje (ji) se svou mluvou, rozlišil písmena, samohlásky i souhlásky, a vysílaje modlitby k Bohu, brzy začal číst a vykládat. I podivovali se mu mnozí, chválíce Boha.
Když pak uslyšel, že svatý Kliment leží ještě v moři, pomodliv se, řekl: „Věřím v Boha a naději se při svatém Klimentu, že najdu jeho ostatky a vynesu (je) z moře." A když přesvědčil arcibiskupa i se vším klérem a bohabojnými muži, vsedli do korábů a jeli na (to) místo. A jakmile se moře velmi utišilo a (oni tam) dospěli, začali se zpěvem kopat. A tu nastala veliká vůně jako z mnoha kadidel a potom se objevily svaté ostatky. Vzali je s velikou poctou a slávou a všichni občané je vnesli do města, jak se píše v Nalezení jeho (ostatků).
Přitáhl pak s vojskem chazarský vévoda, obklíčil křesťanské město a oblehl je. Jakmile to Filosof zvěděl, šel bez váhání k němu. Když pak s ním poTozprávěl a uvedl mu poučná slova, uchlácholil ho. A (on), zavázav se mu ke křtu, odešel, aniž těm lidem způsobil jakékoli příkoří.
Vrátil se pak na svou cestu i Filosof. A když v první hodinu konal modlitbu, ' napadli jej Uhři, vyjíce jako vlci, (a) chtěli jej zabít. On se však nepolekal ani nezanechal své modlitby, nýbrž jen pronášel: „Pane, smiluj se", neboť už měl službu ukončenou. Oni pak spatřivše (to), na boží příkaz se uklidnili a začali se mu klanět, a vyslechnuvše z jeho úst slova naučení, propustili jej s celou družinou.

IX Když pak nasedl do korábu, vydal se na cestu k Chazarům — na Azovské jezero a Kaspickou bránu Kavkazských hor. Chazaři pak mu vyslali naproti muže vychytralého a lstivého, který v rozmluvě s ním mu řekl:,,Co vy to máte za špatný zvyk, (že) ustanovujete místo jednoho císaře jiného, z jiného rodu? My to totiž děláme podle rodu." Filosof mu vsak řekl:,,I Bůh místo Saula, který nedělal nic správně, vybral Davida, který mu vyhovoval, a jeho rod." A ten mu řekl dále: „Jak to, že vy, držíce v rukou knihy, vykládáte všechna podobenství z nich, kdežto my ne tak, nýbrž všechnu moudrost z prsou, jako bychom ji byli pohltili, vynášíme (ven), aniž bychom se holedbali písmem tak jako vy." I řekl mu Filosof: „Na to ti odpovím: Jestliže potkáš nahého muže a (on) ti poví: Mám mnoho obleků a zlata, zdalipak mu uvěříš, když jej budeš vidět nahého?" I řekl: „Ne." „Stejně pravím i já tobě: Jestliže jsi spolkl veškerou moudrost, tak nám pověz, kolik rodů je do Mojžíše a kolik let ten který rod držel (vládu)?" A protože na to nebyl s to odpovědět, zmlkl.
Když tam došel (a) když chtěli zasednout na obědě u kagana, otázali se ho, řkouce:,,Jaká je tvá hodnost, abychom tě posadili podle tvého postavení?" On pak řekl: „Děda jsem měl velikého a velice slavného a ten stál blízko císaře a slávu sobě danou z (vlastní) vůle odvrhl a byl vyhnán; a doraziv do cizí země, zchudl a tu mě zplodil. Já pak, hledaje tu starou dědovu hodnost, nestačil jsem získat jinou: jsem totiž vnuk Adamův." I odpověděli mu: „Důstojně a správně mluvíš, hoste." A od té chvíle mu začali prokazovat ještě více úcty.
Kagan pak vzal číši a řekl:,,Piji ve jménu jediného Boha, který stvořil veškeré tvorstvo." Vzal pak číši Filosof a řekl: „Piji ve jménu jediného Boha i jeho slova, jímž se nebesa upevnila, i oživujícího ducha, v němž tkví všechna jejich síla." Odvětil mu kagan: „Všichni mluvíme stejně, jen v tomto se lišíme, neboť vy slavíte trojici, kdežto my Boha jediného, pochopivše (tak) knihy." Filosof však řekl: „Knihy ohlašují slovo i ducha. Jestliže někdo prokazuje úctu tobě, ale tvému slovu a duchu čest neprokazuje, (a někdo) druhý zase všechno trojí má v úctě, který z těch dvou je uctivější?" A on řekl: „Ten, který má v úctě všecko trojí." Odpověděl pak Filosof: „Tedy i my činíme více, projevujíce to skutky a jsouce poslušní proroků. Vždyť řekl Izaiáš: Slyš mne, Jakube (a) Izraeli, kterého já volám. Já jsem první, já jsem na věky, já jsem i nyní. Poslal mě Pán a jeho duch."
Židé stojící kolem něho pak mu řekli: „Řekni tedy, jak může (osoba) ženského pohlaví umístit do břicha Boha, na něhož nemůže pohlédnout, natož pak ho. porodit?" Filosof však ukázal prstem na kagana a na prvního rádce a řekl: „Jestliže někdo řekne, že první rádce nemůže kagana uhostit, a (jestliže) rovněž řekne, že jeho poslední otrok kagana může uhostit i prokázat mu úctu, jak ho máme nazvat, povězte mi: bláznivým, nebo rozumným?" A oni řekli: „Jistě velmi bláznivým." Filosof pak jim řekl: „Co je ze všeho viditelného tvorstva nejvíce úctyhodné?" Odpověděli mu: „Člověk, neboť je stvořen podle obrazu božího." Řekl jim tedy Filosof znovu: „Tak to jsou blázniví ti, kteří praví, že se Bůh nemůže umístit do člověka, zatímco se umístil i do keře a do oblaku i do bouře a dýmu, když se zjevil Mojžíšovi a Jobovi. Neboť jak by byl mohl léčit někoho, zatím co by stonal (někdo) jiný? Když tedy lidský rod dospěl ke zkáze, od koho jiného by opět získal obnovení, ne-li od samého stvořitele? Odpovězte mi! Chce-li lékař přiložit náplast nemocným, cožpak ji přiloží na strom nebo na kámen a cožpak tím přivodí uzdravení člověku? A kterak Mojžíš řekl svatým duchem ve své modlitbě, rozpřáhnuv ruce: V hromu kamenném a v hlase trouby už se nám nezjevuj, Hospodine přející,, nýbrž usaď se v našem nitru (a) sejmi naše hříchy. Neboť tak praví Akvila."
A tak se od oběda rozešli, smluvivše si den, v němž uspořádají disputaci o těchto věcech.

X Zasednuv pak znovu s kaganem, Filosof řekl: „Já jsem zajisté mezi vámi jediný člověk bez příbuzenstva a přátel. Všichni pak vedeme spor o Boha, v jehož rukou je vše, i naše srdce. Ti z vás pak, kteří jsou v slovech silní, nechť povědí při naší rozmluvě o tom, čemu rozumějí, že je to tak, kdežto na to, čemu nerozumějí, nechť se zeptají a my jim (to) povíme."
Odpověděli pak Židé a řekli: „Slovo a ducha uznáváme v knihách i my. Ale pověz nám, který zákon dal Bůh lidem dříve: Mojžíšův, nebo ten, který zachováváte vy?" Filosof pak řekl: „Ptáte se nás proto, abyste zachovávali první zákon?" Oni odpověděli: „Ano, vždyť prvnímu to i náleží." I řekl Filosof: „Nuže, hodláte-li zachovávat první zákon, tak se vůbec zřekněte obřízky." Oni však řekli: „Proč tak mluvíš?" A Filosof řekl: „Povězte mi, aniž byste (co) zatajovali: byl první zákon dán v obřízce, nebo bez obřízky?" Oni pak odpověděli: „Domníváme se, že v obřízce." Filosof však řekl: „A nedal Bůh zákon — po přikázání a pádu Adamově — dříve Noemovi, nazývaje zákon úmluvou? Vždyť mu řekl: Hle, já s tebou a s pokolením tvým i s celou zemí uzavřu svou úmluvu, složenou z trojího přikázání: Všechno jezte jako býlí travní, cokoli (je) pod nebem a cokoli na zemi a cokoli ve vodách kromě masa, v jehož krvi je duše; (to) nejezte. A: Kdo pro lije lidskou krev, nechť je prolita jeho krev místo ní. Co proti tomu namítnete, když jste řeldi, že zachováváte první zákon?" Židé mu však odpověděli: „Zachováváme první zákon Mojžíšův. Toto však nenazval Bůh zákonem, nýbrž úmluvou, stejně jako prve pro člověka v ráji přikázáním a pro Abrahama (zase) jinak: obřízkou, a ne zákonem. Něco jiného je přece zákon a něco jiného úmluva; vždyť stvořitel nazval obojí různě." Filosof jim však odpověděl: „O tom vám povím tohle: Úmluva se nazývá zákonem. Vždyť Bůh promluvil k Abrahamovi: Dávám o svůj zákon na vašem těle — a nazval to o i znamením —, aby bylo mezi mnou a tebou. A týž (Bůh) volá rovněž k Jeremiášovi: Poslušen pak budiž této úmluvy, neboť budeš promlouvat —pravil — k mužům Judovým a k těm, kteří žijí v Jeruzalémě, a řekneš jim: Tak mluví pán Bůh izraelský: Proklet j (budiž) člověk, který neuposlechne slov této úmluvy, kterou jsem přikázal vašim otcům v den, v němž jsem je vyvedl ze země egyptské." Na to odpověděli Židé:,,I my se držíme toho, že se zákon nazývá úmluvou. Kolikkoli jich zachovávalo zákon Mojžíšův, všichni se zalíbili Bohu. I my jej zachováváme a doufáme, že (s námi to) bude rovněž tak. Zato vy, tím že jste usta-novili jiný zákon, pošlapáváte zákon boží." Filosof jim však řekl: „Dobře činíme, neboť kdyby byl Abraham nesáhl po obřízce a dodržoval úmluvu Noemovu, nebyl by býval nazván přítelem božím; ani Mojžíš, který posléze rovněž zákon napsal, leč sám první nedržel. Stejně i my chodíme podle jejich vzoru, a přijavše od Boha zákon, zachováváme (jej), aby boží příkaz zůstával pevný. Když totiž dal zákon Noemovi, nepověděl mu, že mu dá druhý, nýbrž na věky přetrvávající pro živou duši. Ani když dal příště přislíbení Abrahamovi, neoznámil mu, že dá i druhé Mojžíšovi. Tak jak to, Že vy zákon zachováváte, kdežto Bůh (skrze Ezechiele) volá: Přeměním jej a dám vám zákon jiný. Jeremiáš přece řekl zjevně: Hle, přicházejí dny — praví Pán — a uzavírám s domem Judovým a s domem izraelským úmluvu novou, ne podle úmluvy, kterou jsem uzavřel s vašimi otci, když jsem přijal jejich ruku, abych je vyvedl ze země egyptské, protože ani oni nesetrvali v úmluvě mé; a já jsem je začal nenávidět. Nuže hle, úmluva má, kterou sjednávám s domem izraelským po oněch dnech, řekl Pán: Dávám své zákony do jejich myslí a napíšu je na jejich srdcích. A budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A týž Jeremiáš řekl rovněž: Takto mluví Pán všemohoucí: Zastavte se na cestách a pohleďte a tažte se na věčné stezky Páně a vizte, která cesta je pravá, a chodte po ní a naleznete očistu pro své duše. I řekli: Nebudeme chodit. — Ustanovil jsem mezi vámi strážce; poslouchejte hlas trouby. A řekli: Nebudeme poslouchat. — Proto uslyší národy a ti, kteří u nich pasou stáda. A dále: Slyš, země; hle, já přivádím na tyto lidi zlo (jako) plod jejich odmítání, neboť neposlouchali a nevnímali slova mých proroků a můj zákon, který proroci zvěstovali, zavrhli. A neprokážu jenom těmito (výroky) samými, že zákon přestane, ale i mnoha jinými argumenty přímo Z proroků."
Odpověděli mu Židé: „Každý Žid to ví jistě, že se tak stane, jenže ještě nepřišel pro pomazaného čas." Filosof jim však řekl: „Proč toto uvádíte, vidouce, že Jeruzalém byl zničen, oběti ustaly a seběhlo se všecko, co o vás předpověděli proroci? Vždyť Malachiáš volá zjevně: Nemám ve vás s žádné zalíbení — praví Pán všemohoucí — a oběti z rukou vašich nepřijmu, neboť od východu slunce až na západ se moje jméno slaví mezi národy a na každém místě se mému jménu přináší kadidlo a oběť čistá, neboť veliké (je) jméno mé u národů — praví Pán všemohoucí."
Oni pak odpověděli: „To, co pravíš, (znamená): Všechny národy budou požehnány u nás a obřezány ve městě Jeruzalémě!" Řekl však Filosof:..Mojžíš mluví takto: Jestliže — jsouce mne poslušni — budete poslouchat (tak), abyste zachovávali ve všech (bodech) zákon, budou vaše hranice od moře Rudého k Filištínskému a od pouště po řeku Eufrat. A: My národy jsme požehnáni v semeni Abrahamově, které vzešlo z kořene Jesse, nazýváno očekávání národů a světlo vší země i všech ostrovů. A slávou boží jsouce osvíceni, (zdaž) nevolají proroci po tomto zákoně a místě? Vždyť řekl Zachariáš: Raduj se velice, dcero sionská, hle, král tvůj přichází mírný, vsednuv na oslí hříbě,. mládě osbvce_ podrobené jhu. A dale: Vyplení zbroj z Efraima a koně z Jeruzaléma a ohlásí národům mír a vláda jeho (bude) od krajů země až na konec světa. Jakub pak řekl: Nebude odňat kníže od Judy ani vůdce od jeho stehen, dokud nepřijde ten, pro něhož je nachystáno; a ten (je) očekávání národů. Vidouce, že toto všechno je skončeno a dokonáno, koho jiného čekáte ? Daniel přece řekl, jsa poučen od anděla: Sedmdesát neděl do Krista vůdce, což jest čtyři sta devadesát let, aby se zpečetilo vidění a proroctví. Které myslíte, že bylo železné království, o němž se zmínil Daniel na soše?" Oni odpověděli: „Římské." Filosof se jich nato zeptal: „Kámen, který se utrhl s hor bez (přičinění) lidských rukou — kdo je (to)?" Oni odvětili: „Pomazaný."Řekli pak ještě: „Když tedy o něm vyložíme z proroků a jiných věcí, že už přišel — jak říkáš ty —, jak to, že římské království drží až dosud vládu?" Filosof odpověděl: „Už se nedrží. Vždyť pominulo stejně jako i další (věci) podle obrazu sochy. Naše království není totiž římské, nýbrž Kristovo, jak řekl prorok: Podzvihne Bůh nebeský království, které na věky nebude zkaženo, a jeho království nebude ponecháno jiným, (ale) potře a rozvěje všechna království a samo zůstane na věky. Což se křesťanské království nenazývá nyní jménem Kristovým, zatímco Římané byli oddáni modlám? Tito však — některý z tohoto, jiný z jiného národa a plemene — kralují ve jménu Kristově, jak vyjevuje prorok Izaiáš, když k vám mluví: Zanechali jste jméno své i k nasycení mým vyvoleným. Vás však Hospodin vyhubí a ti, kteří mu slouží, nazváni budou novým jménem, které bude požehnáno po celé zemi, neboť blahoslaviti budou Boha pravého a ti, kteří přísahají na zemi, budou přísahat při Bohu nebeském. Cožpak se nevyplnila veškerá proroctví proroků, která byla zjevně řečena o Kristu? Izaiáš přece ohlašuje jeho zrození z panny, mluvě takto: Hle, panna v břiše počne j a porodí syna a nazvou jej jménem i Emanuel, což znamená: s námi Bůh. A Micheáš řekl: A ty, Betléme, země < Judova, nikterak nejsi nejmenší mezi vladaři Judovými, neboť z tebe mi vzejde vůdce, který bude pást lid můj izraelský; jeho východy (jsou) od počátku ode dnů věku. Proto je dá do doby, kdy ta, která má rodit, porodí. A Jeremiáš: Tažte se a vizte, zda, porodil samec. Protože veliký (je) ten den, jako nebyl jiný, a léto bude pro Jakuba tísnivé a od něho bude spasen. Izaiáš přece řekl: Dříve než v bolestech rodila a dříve než přišel porod, unikla bolesti a porodila (dítě) mužského pohlaví."
Židé pak znovu řekli: „My jsme požehnané pokolení ze Sema, požehnaní otcem naším Noemem, ale vy nejste.'' Vysvětlil jim to tedy a řekl: „Požehnání vašeho otce není nic jiného než chvála Boha, ale s ním se nestane nic. Je to totiž (takto): Požehnán (budiž) Hospodin, Bůh Semův, kdežto k Jafetovi, z něhož jsme my, pověděl: Nechť rozšíří pán Bůh Jafeta a nechť se usídlí v sídlech Semových." A podávaje vyklad z proroků i z jiných knih, nenechal je, dokud neřekli sami: „Je to tak, jak říkáš."
Řekli však dále: „Jak to, že vy, majíce naději v člověka, děláte se, jako byste byli požehnáni, zatímco knihy takového proklínají?" Filosof odpověděl: „A David — je prokletý, nebo požehnaný?" Oni pak řekli: „I velice požehnaný." Filosof pak řekl: „Nuže, my také doufáme v toho, v něhož i on. Vždyť v žalmech řekl: Aj. člověk mého míru. v něhož jsem doufal. A ten člověk je Kristus. Bůh. Toho však, kdo doufá v pouhého člověka, stíháme i my prokletím."
Znovu pak uvedli jiný příklad (a) pověděli: „Jak to. že vy křesťané zavrhujete obřízku, ačkoli Kristus ji nezavrhl, nýbrž podle zákona splnil?" Filosof odpověděl: „Ten zajisté, který prve řekl Abrahamovi: To budiž znamení mezi tebou a mnou, ten ji uskutečnil, když přišel; a držela se (sice) od (tam) toho až k tomuto, ale dále jí nedal pokračovat, nýbrž nám dal křest." Oni však řekli: „Tak jak to, že se jiní zalíbili Bohu dříve, aniž přijali toto znamení, nýbrž (znamení) Abrahamovo?" Filosof odpověděl:,,O žádném z nich. přece není známo, že měl dvě ženy, nýbrž jenom o Abrahamovi. A proto jeho úd obřezává kvůli mezím, které by dále nepřestupovali, kdežto podle prvního manželství Adamova dává příklad dalším, aby si počínali podle něho. I Jakubovi zajisté učinil taktéž, ochromiv žílu jeho stehna, poněvadž pojal čtyři ženy. Protože pak pochopil příčinu, pro niž mu to učinil, nazval jeho jméno Izrael, to jest rozum nazírající Boha. Víc už o něm totiž není známo, že (by byl) obcoval s ženou. Abraham však nepochopil."
I otázali se ho Židé znovu: „Kterak (to, že) vy, klaníce se modlám, děláte se, jako byste vyhovovali Bohu?" Filosof odpověděl: „Předně se naučte rozlišovat (podle) jména (to), co je obraz a co je modla; a toho si hledte a nenapadejte křesťany. Vždyť ve vašem jazyce existuje pro tento obraz deset názvů. Ale zeptám se já vás: Zdalipak (je) obrazem stan, který Mojžíš uviděl na hoře a snesl (odtud), nebo (svým) uměním vytvořil obraz obrazu, obraz podle příkladu, řádně vybavený klíny i kožemi a srstmi a cheruby? (A) když už to tak učinil, zdalipak vás kvůli tomu nařkneme, že vzdáváte úctu a že se klaníte dřevu a kozím a srstem, a ne Bohu, který dal v té době takový obraz? Totéž (platí) i o chrámu Šalomounově, protože měl obrazy cherubů a andělů i podoby mnoha jiných. A tak tedy i my křesťané, vytvářejíce obrazy těch, kteří se zalíbili Bohu, vzdáváme (jim) úctu, odlišujíce (to, co je) dobré, od obrazů démonů. Vždyť knihy zavrhují ty, kteří obětují své syny a dcery, a předpovídají boží hněv; druhé, kteří své syny a dcery obětují, však stejně chválí."
Řekli mu pak Židé zase: „Zdalipak se neprotivíte Bohu, když pojídáte vepřové a zaječí maso?" Odpověděl jim však: „První přikázání přikazuje: Jezte všechno jako býlí travní, neboť čistým je všechno čisté a poskvrněným se i svědomí poskvrnilo. I Bůh přece v (knize) Stvoření praví: Hle, všechno (je) velmi dobré. Pro vaši nenasytnost něco málo z toho vyňal. Neboť řekl: Pojedl Jakub a nasytil se a odtrhl se ten, který byl milován. A ještě: Usedli lidé, aby jedli a pili, a vstali, aby hráli."
Když jsme toto z mnohého zkrátili, uvedli jsme jen takhle málo pro paměť. Ale vy, kteří budete hledat tyto disputace úplné a věrné, naleznete je v jeho knihách, které přeložil náš učitel a arcibiskup Metoděj, bratr Konstantina Filosofa, (a) rozdělil na osm rozmluv; a tam uvidíte sílu slova z boží milosti, jako plamen sálající na protivníky.
Když pak chazarský kagan s náčelníky všechna tato jeho sladká a přátelská slova uslyšeli, řekli mu: „Byl jsi sem poslán k našemu vzdělání Bohem a všechny knihy od něho znáš; všechno jsi jak náleží pověděl, oblaživ nás všechny dosyta medovou sladkostí slov (ze) svatých knih. Jenže my jsme lid neučený; tomuto ovšem uvěříme, že je to tak od Boha. Chceš-li však (ještě) více uspokojit naše duše, vylož nám postupně veškeré zařízení, na které se tě zeptáme, v podobenstvích."
A tak se rozešli odpočívat.

XI Když se pak druhého dne shromáždili, pravili mu, řkouce: „Vylož nám, ctný muži, s pomocí podobenství i rozumové (argumentace) víru, která je ze všech nejlepší." Odpověděl jim Filosof:,,U jednoho krále byli dva manželé ve velké úctě a veliké oblibě. Když se však provinili, vyhnal je (a) poslal ze země. Když pak tam žili mnoho let, zplodili v chudobě děti. Děti se navzájem scházely a radily, jakou cestou by se znovu dostaly do původního postavení. Některý z nich mluvil tak, druhý zase jinak a jiný dával radu (zase) odlišně. Kterou radu se tedy sluší uskutečnit? Zdalipak ne tu nejlepší?"
Oni však řekli: „Proč takto mluvíš? Každý přece svou radu vynáší nad jinou. Vždyť Židé vynášejí svou, (Saracéni také, stejně i vy a) jiní (zase) jinou. Pověz však, kterou máme chápat za nejlepší z nich." Řekl pak Filosof: „Oheň prověřuje zlato a stříbro, a člověk odděluje lez od pravdy rozumem. Řekněte mi, z čeho povstal první pád; zdalipak ne ze zhlédnutí sladkého plodu a z chtivosti po božství?" A oni řekli: „Tak jest." Filosof pak řekl: „Nuže, jestliže někdo ochoří, když pojedl med nebo se napil studené vody, a přijde lékař a poví mu: Jen jez ještě hodně medu a uzdravíš se, a tomu, který se napije studené vody, poví: Když se napiješ studené vody a nahý se postavíš na mráz, uzdravíš se, — ale druhý lékař to tak neřekne, nýbrž přikáže opačný lék, místo medu pít něco hořkého a nic nejíst a místo studené vody teplo (a) nahřívat se; který z nich v takovém případě léčí rozumněji?" Všichni odpověděli: „Ten, který přikázal opačné léky, neboť hořkostí tohoto života náleží umrtvit rozkoš chtíče a pokorou pýchu, aby se léčil opak opakem. I my přece říkáme, že strom, který vytvoří napřed trn, zplodí posléze sladký plod." Filosof pak ještě odpověděl: „Dobře jste řekli. Kristův zákon přece projevuje drsnost božího života, potom však ve věčných sídlech přináší plod stonásobně."
Ale jeden z nich, rádce, který dobře znal veškerou špatnost Saracénů, otázal se Filosofa: „Řekni mi, hoste, proč vy neuznáváte Mohameda? Vždyť on ve svých knihách velmi Krista pochválil, řka, že se narodil z panny, sestry Mojžíšovy, veliký prorok, (že) křísil mrtvé a všeliký neduh léčil mocí velikou." Filosof mu však odpověděl: „Nechť nás soudí kagan. Pověz však: je-li Mohamed prorok, jak máme uvěřit Danielovi? On přece řekl: Až do Krista — (a pak) veškeré vidění a proroctví ustane. Jak však může být prorokem ten, když se objevil po Kristu? Vždyť nazveme-li jej prorokem, tak zavrhneme Daniela." I řekli mnozí z nich: „Co Daniel pověděl, pověděl skrze ducha božího. Zato o Mohamedovi víme všichni, že je lhář a (že je) zhoubou pro spásu všech; (vždyť) on vyvrhl své nejlepší žvásty na špatnost a ostudu."
Řekl pak první jejich rádce přátelům Židů: „S boží pomocí srazil tento host veškerou pýchu Saracénů na zem a vaši přehodil na druhý břeh (řeky) jakožto nečistou." A ke všem lidem řekl: „Jakou dal Bůh vládu nade všemi národy i dokonalou moudrost císaři křesťanskému, stejně (mu dal) i víru mezi nimi. A mimo ni nemůže nikdo žít životem věčným. Pročež Bohu sláva (až) na věky." A všichni řekli:,,Amen."
Řekl pak Filosof se slzami všem:,,Bratří a otcové, přátelé a děti, hle, Bůh dal všechen rozum i náležitou odpověď. Jestliže je ještě někdo, kdo by nesouhlasil, nechť přijde a v disputaci zvítězí nebo bude poražen. Kdo je s tím srozuměn, ať se dá pokřtít ve jménu svaté trojice. Pakliže by kdo nechtěl, já jsem prost jakéhokoli hříchu, zato on uvidí v den soudný, až starý soudce ve dnech zasedne, aby soudil všechny národy (jakožto Bůh)." Oni odpověděli: „Nejsme sami sobě nepřáteli, ale pomalu — tak to přikazujeme — kdo může, nechť se dobrovolně pokřtí, kdo chce, od tohoto dne. Kdo však z vás se klaní na západ či koná modlitbu židovsky nebo se drží víry saracénské, brzy od nás přijme smrt.'
A tak se rozešli s radostí. Bylo pak z nich pokřtěno na dvě stě lidí, kteří zavrhli pohanské ohavnosti a nezákonné sňatky. Kagan pak napsal císaři tento dopis: „Poslal jsi, vladaři, muže takového, který nám vyložil křesťanskou víru (s pomocí) slova i fakt (i) svatou trojici. I přesvědčili jsme se, že je to víra pravá, přikázali jsme, aby se (lidé) dali dobrovolně pokřtít, doufajíce, že i my k tomu dojdeme. Jsme pak všichni spojenci a přátelé tvé říše a (jsme) připraveni ti posloužit, kde chceš."
Když kagan Filosofa vyprovázel, jal se mu dávat mnoho darů, ale (on) je nepřijal, řka: „Dej mi zajaté Reky, kolik (jich) zde máš, a to je mi více než všechny dary." Shromáždili jich tedy na dvacet a dali mu je. I vyrazil s radostí na svou cestu.

XII Když pak došli na pustá a bezvodá místa, nemohli vydržet žízní. Naleznuvše pak vodu ve slatině, nemohli z ní pít; byla totiž docela jako žluč. Když pak se všichni rozešli hledat vodu, řekl ke svému bratru Metodějovi: „Už (tu) žízeň nevydržím, tak jen té vody naber. Vždyť ten, který prve přeměnil Izraelským hořkou vodu na sladkou, ten dopřeje útěchu i nám." Když pak ji nabrali, shledali ji sladkou jako medovou, a studenou. Pili tedy oslavujíce Boha, který svým služebníkům činí takové věci.
Když pak v Chersonu večeřel Filosof s arcibiskupem, řekl mu: „Pomodli se, otče, za mne, jako by se za mne pomodlil můj otec." Když se ho pak někteří soukromě zeptali, kvůli čemu to udělal, Filosof odpověděl: „Nepochybně od nás zítra odejde k Pánu (a) opustí nás." A to se i stalo, takže se (jeho) slovo vyplnilo.
Byl pak ve fulském národě veliký dub srostlý s třešní; a pod ním konali oběti — nazývajíce jej Alexandr —, aniž k němu nebo k jeho obětem nechávali přistoupit ženské pohlaví. Jakmile pak to Filosof uslyšel, nebylo mu zatěžko namáhat se k nim. A stanuv mezi nimi, řekl jim: „Heléni upadli do věčných muk, klanějíce se jako Bohu nebi a zemi, věci tak velké a dobré. Nuže a vy, kteří se'klaníte stromu, předmětu (mnohem) ubožejšímu, který je určen pro oheň, jak se zbavíte ohně věčného?" Oni odpověděli: „My jsme to nezačali dělat (teprve) od nynějška, nýbrž jsme (to) přijali od otců. A od toho docházíme (splnění) všech našich proseb: nejčastěji (nám) přijde vydatný déšť. A jak máme my udělat to, co se neodvážil udělat nikdo z nás? Vždyť jestliže se to někdo i odváží udělat, tehdy uzří smrt a déšť už neuvidí až do skonání."
Odpověděl jim pak Filosof: „Bůh o vás mluví v knihách, a vy se ho zatím zříkáte? Izaiáš přece od tváře Hospodinovy volá, řka: Přicházím shromáždit všechny kmeny a národy a přijdou a uzří mou slávu a položím na ně znamení a pošlu ty z nich, kteří byli spaseni, mezi národy, do Tarsu a Fuly, Ludska i Mosochu, do Thubalska a do Helady i na vzdálené ostrovy, které neslyšely mé jméno. A budou zvěstovati mou slávu mezi národy, praví Pán všemohoucí. A ještě: Aj, pošlu rybáře a lovce mnohé a z pahorků a skal kamenných vás uloví. Poznejte, bratři, Boha, který vás stvořil. Hle, evangelium nového zákona božího, v němž jste byli pokřtěni." A takto (je) sladkými slovy umluviv, přikázal jim strom skácet a spálit. Jejich stařešina pak pokloniv se, šel (a) políbil evangelium a stejně i všichni (ostatní). A když pak přijali od Filosofa bílé svíce, šli se zpěvem ke stromu. A Filosof vzav sekyru, udeřil třiatřicetkrát a přikázal všem, aby jej vyťali z kořene a spálili. Téže noci pak se spustil déšť od Boha. I pochválili Boha s velikou radostí a Bůh se nad tím velice radoval.

XIII Filosof pak odešel do Cařihradu, a spatřiv císaře, žil bíz promluvení (a) modlil se k Bohu, v chrámu svatých apoštolů. Jest pak ve svaté Sofii pohár z drahého kamení, dílo Šalomounovo; a na něm jsou písmeny hebrejskými a samaritánskými napsány verše, které nikdo nebyl s to ani přečíst ani vyložit. Filosof však jej vzal (a) přečetl i vyložil. První verš je pak takto: Cíše má, číše má, předvídej, dokud ne(bude) hvězda. Bud nápojem pánu, prvorozenci, jenž v noci bdí. A potom druhý verš: Aby pánovi chutnalo, vyrobena z jiného stromu. Pij a opoj se veselím a zvolej aleluja. A potom třetí verš: Hle, kníže. I spatří veškerý sněm slávu jeho a král David uprostřed nich. A potom (bylo) napsáno číslo: Devět set devět. Když je Filosof přesně spočetl, shledal, že od dvanáctého roku Šalomounova království do království Kristova (uplynulo) devět set devět let. A je to (tedy) proroctví o Kristu.

XIV Když pak se Filosof radoval v Bohu, znovu se objevila nová záležitost a úkol ne menší než ty první: Rostislav totiž, moravský kníže, jsa podnícen Bohem, poradil se se svými knížaty a s Moravany (a) poslal císaři Michalovi (poselství), řka: „Ačkoli naši lidé odvrhli pohanství a drží se křesťanského zákona, nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru. aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily. Tak nám, vladaři, takového biskupa a učitele pošli. Vždyť od vás vždycky vychází do všech zemí dobrý zákon."
Císař pak svolav sněm, pozval Konstantina Filosofa a zařídil, aby vyslechl tuto řeč, a řekl: „Filosofe, vím, že je ti (to) zatěžko, ale je třeba, abys tam šel. Tuto záležitost nemůže totiž vyřídit nikdo jiný tak jako ty." Filosof odpověděl:,,I když jsem tělesně vyčerpán a nemocen, rád tam půjdu, mají-li pro svůj jazyk písmena." I řekl mu císař: „Ačkoli můj děd i můj otec a mnoho jiných to hledali, nenalezli. Tak jak (to) mohu nalézt já?" Filosof však řekl:,,Jenže kdo může napsat řeč na vodě nebo si získat jméno kacíře?" Odpověděl mu pak znovu císař s Bardou, svým strýcem: „Kdybys chtěl ty, tak ti (to) může dát Bůh, který dává všem, kteří prosí bez pochybností, a otevírá tlukoucím."
Filosof pak šel a podle dřívějšího zvyku.se oddal modlitbě i s jinými pomocníky. A brzy, hle, dal mu zjevení Bůh, který poslouchá modlitby svých služebníků; a tehdy složil písmena a začal psát text evangelia: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo a tak dále.
Zaradoval se tedy císař a se svými rádci vzdal slávu Bohu. A vyslal jej s mnoha dary, napsav takto list Rostislavovi :,,Bůh, který chce, aby každý došel k poznání pravdy a usiloval o větší důstojenství, uviděv tvou viní a snahu, učinil i nyní za našich let — zjeviv pro váš jazyk písmena — to, co se nestalo (už) dávno, leda za prvních let: abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které slaví Boha svým jazykem. A tak jsme ti poslali toho, jemuž Bůh dal zjevení, muže ctihodného a zbožného, velice vzdělaného a filosofa. Nuže tedy, přijmi dar větší a úctyhodnější než všecko zlato a stříbro, drahé kamení i pomíjivé bohatství (a) snaž se společně s ním upevnit řeč a z celého srdce hledat Boha. A nezanedbávej spásu obecnou, nýbrž pobízej všechny, ať nelení, ale nastoupí cestu pravdy, abys i ty, když je svým úsilím přivedeš k poznáni Boha, přijal za to svou mzdu ve věku tomto i budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání, zanechávaje tak svou památku dalším pokolením podobně jako veliký císař Konstantin.

XV. Když pak dorazil na Moravu, přijal jej Rostislav s velikou poctou, a shromáždiv učedníky, svěřil (mu) je na učení. Brzy pak byl přeložen veškerý církevní řád a naučil je jitřní i hodinkám, (mši), nešporám a kompletáři i obřadům mešním. I otevřely se podle slov prorokových uši hluchých, aby uslyšely slova knih, a jazyk koktavých zjasněl. Bůh pak se nad tím velice zaradoval a ďábel byl zahanben.
Když se však boží učení rozrůstalo, ďábel, odedávna zlý závistník, který nesnášel toto dobro, nýbrž vstoupil do svých nástrojů, začal mnohé popichovat, říkaje jim:,,Tímto (způsobem) se Bůh neslaví. Vždyť kdyby mu bylo vhod toto, cožpak by byl nemohl způsobit, aby slavili Boha od počátku (tak), že by zapisovali svá slova písmeny? Jenže (on) nepochybně vyvolil toliko tři jazyky, hebrejský, řecký a latinský, jimiž se sluší vzdávat Bohu slávu." Promlouvali pak takto latinští a franští arcikněží s kněžími a učedníky.
A když s nimi bojoval jako David s cizinci, dobývaje vítězství slovy knih, nazval je trojjazyčníky, protože Pilát tak napsal na nadpise (kříže) Páně.
Ale neprohlašovali jen tuto jednu (věc), nýbrž učili i jiným nehoráznostem, říkajíce, že pod zemí žijí lidé s velikými hlavami a že každý plaz je výtvorem ďáblovým a kdokoli zabije hada, zbaví se za to devíti hříchů. Jestliže někdo zabije člověka, nechť pije tři měsíce z dřevěné číše a nedotýká se skleněné. Nebránili pak v konání obětí podle dřívějšího obyčeje ani v uzavírání bezectných sňatků.
To vše jako trní vysekal a sežehl ohněm slov, říkaje: „Prorok o tom praví: Obětuj Bohu oběť chvály a vzdej _ své modlitby nejvyššímu. Ženu své „ mladosti pak nepropouštěj, neboť jestliže ji — když ji začneš nenávidět — propustíš, neskryje hanebnost tvého chtíče, praví Pán všemohoucí. A: Ostří M hejte ducha svého, ať žádný z vás neopustí ženu své mladosti. A tyto věci, které jsem nenáviděl, jste konali, takže Bůh byl svědkem mezi tebou a mezi ženou tvé mladosti, kterou jsi opustil; a ta (je) tvou pomocnicí a ženou tvé smlouvy." A v evangeliu (Pán) pravil:
Slyšeli jste, že bylo řečeno starým: nezcizoložíš. Já však pravím vám, že každý, kdo pohlédne na ženu s žádostí, již s ní zcizoložil svým srdcem. A dále: Pravím vám, že ten, kdo propustí svou ženu kromě příčiny cizoložství, nutí ji cizoložit, a ten, kdo pojme propuštěnou od muže, cizoloží. A apoštol řekl: Které dva lidi spojil Bůh, ti nechť nejsou rozlučováni."
A tak strávil na Moravě čtyřicet měsíců; i vydal se vysvětit své učedníky. Přijal jej pak cestou Kocel, kníže panonský, a velmi si oblíbil slovanské písmo a naučil se mu.' A svěřil mu na padesát učedníků, aby byli vyučeni, projevil mu velikou úctu a doprovodil ho dále.
Nevzal pak ani od Rostislava ani od Kocela zlato ani stříbro ani (žádnou) jinou věc, ale svěřil (jim) slovo evangelia bez zisku; vyžádav si však od obou jedině zajatce, (a to) devět set, propustil je (na svobodu).

XVI Když pak byl v Benátkách, sebrali se na něj latinští biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola a vyvolali trojjazyčné kacířství, říkajíce: „Člověče, pověz nám, jak to, že tys nyní vytvořil Slovanům písmena a učíš jim, a nikdo jiný je nevynalezl dříve, ani apoštol ani římský papež ani Řehoř Bohoslovec ani Jeroným ani Augustin? My však víme jenom o třech jazycích, jimiž se sluší slavit Boha v knihách: hebrejsky, řecky a latinsky."
Odpověděl jim Filosof: „Cožpak nepadá déšť od Boha stejné na všecky? Nebo nesvítí slunce rovněž na všecky, ani (snad) nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Tak jak to, že vy se nestydíte brát v úvahu jen tři jazyky, ale všem ostatním národům a kmenům přikazovat, aby byly slepé a hluché? Povězte mi, (to) děláte Boha bezmocného, jako by toto dát nemohl, nebo závistivého, jako by dát nechtěl? My však známe mnoho národů, které ovládají umění písma a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. (Jak) známo, jsou (to) tito: Arméni, Peršané, Abasgové, Ibeři, Sugdové, Góti, Avaři, Tursi, Chazaři, Arabové, Egypťané, Syřani a mnoho jiných.
Jestliže však nechcete porozumět na základě tohoto, poznejte aspoň rozsouzení z knih. David přece volá, řka: Pějte Pánu všechny země, pějte Pánu píseň novou. A ještě: Zvolejte k Pánu všechny země. Pějte a veselte se a zazpívejte. A jinde: Celá země ať se pokloní a ať ti zpívá, ať zpívají tvému jménu, nejvyšší. A ještě: Chvalte Boha, všechny národy, velebte ho, všichni lidé, a vše. co dýchá, ať chválí Pána.
V evangeliu pak se praví: Kolikkoli jich přijalo (jej), dal jim moc, aby se stali dětmi božími. A ještě týž (evangelista): Nejen za tyto se j totiž přimlouvám, ale i za ty, kteří ve mne uvěří skrze jejich slovo, aby byli všichni jedno, stejně jako i ty, otče, ve mně a já v tobě. Matouš přece řekl: Dána je mi všeliká moc j, na nebi i na zemi. Jděte tedy (a) učte všechny národy, křtíce je ve jménu otce i syna a svatého ducha (a) učíce je zachovávat všechno, cokoli jsem vám přikázal. A aj, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věku. Amen. A Marek praví rovněž: Jděte do celého světa (a) hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Ten, kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale ten, kdo neuvěří, bude zatracen. A pro ty, kteří uvěří, přijdou tato znamení: v mém jménu vyženou běsy, budou mluviti jazyky novými. Pravíme rovněž i vám: Běda vám, zákoníci, farizeové hcoměrní, že zavíráte království nebeské před hdmi, neboť vy nevcházíte a ty, kteří chtějí vejít, (vstoupit) nenecháváte. A ještě: Běda vám, zákoníci, že jste i vzali klíč poznání. Sami jste nevešli a těm, kteří chtěli vejít, jste zabránili.
A ke Korintským Pavel řekl: Chci, : abyste všichni mluvili jazyky a víc, abyste prorokovali. Větší je zajisté ten, kdo prorokuje, než ten, kdo mluví jazyky, pokud by (to ovsem) nevyložil, aby se církev poučila. Nyní však, bratří, jestliže k vám přijdu, mluvě jazyky, jaký užitek vám přinesu, nebudu-li k vám mluvit ve zjevení nebo v poznání nebo v proroctví nebo v naučení? Avšak jestliže bezduché (předměty), vydávajíce hlas — ať (jsou to) píšťala nebo housle —, nevyjádří rozdíl zvukem, jak se pozná to, co se píská, nebo to, co se hude? A tedy vydá-li trouba zvuk nejistý, kdo se bude hotovit k boji? Tak i vy, jestliže vydáte jazykem slova nesrozumitelná, jak se stane pochopitelným to, co se říká? Vždyť budete mluvit do vzdechu. Tak mnoho tedy — chcete-li — (je) druhů zvuků na celém světě, a žádný z nich (není) bezhlasý. Jestliže tedy neznám moc hlasu, tak budu tomu, kdo ke mně mluví, cizincem a cizincem (bude) i ten, kdo mluví ke mně. Stejně i vy, poněvadž jste horliví zastánci věcí duchovních, proste, ať (jich) máte hojnost k zbudování církve. Pročež ten, kdo mluví jazykem, (ať) se modlí, aby mohl podat výklad. Neboť konám-li modlitbu jazykem, pak duch můj se modlí, ale má mysl je bez užitku. Co tedy jest? Pomodlím se duchem, pomodlím se i myslí. Zpívat budu duchem, zpívat pak budu i myslí. Kdybys blahořečil duchem, jak ten, kdo zaujímá místo nevědomého, řekne po tvé chvále amen? Vždyť neví, co pravíš. Ty jistě chválíš dobře, jenže ten druhý se nevzdělává. Chválím Boha svého, že více než vy všichni mluvím jazyky. Ale ve sboru chci (raději) pronést pět slov svým rozumem, abych poučil jiné, než deset tisíc slov jazykem. Bratři, nebudte děti rozumem, ale buďto mladičcí zlobou, rozumem však buďte dokonalí. V zákoně pak, (jak) víte, je psáno: Skrze cizí jazyky a jiná ústa promlouvati budou (k) lidem těmto a (ani) tak mne neposlechnou, praví Hospodin. Pročež jazyky jsou znamením ne těm, kteří věří, nýbrž nevěřícím, kdežto proroctví ne těm, kteří nevěří, nýbrž věřícím. Vždyť sejde-li se celá církev dohromady a všichni budou mluvit jazyky a vejde nepoučený nebo nevěřící, zdalipak neřekne, že blázníte? Jestliže však všichni budou prorokovat a vejde jiný nevěřící nebo nepoučený, odhalí se přede všemi, ode všech bude odsuzován a tajemství jeho srdce se stane zjevným. A tak padne tváří k zemi, pokloní se Bohu (a) vyzná, že mezi vámi je jistě Bůh. Co (to) tedy znamená, bratří? Když se scházíte, každý z vás má žalm, má učení, má zjevení, má jazyk, má výklad; všechno to nechť je ke vzdělání. Jestliže někdo mluví jazykem, (ať se to děje) po dvou nebo nejvýše po třech a postupně; jeden ať podává výklad. Jestliže se nevyskytne vykladač, nechť ve shromáždění mlčí (a) promlouvá (k) sobě a Bohu. Dva nebo tři proroci pak nechť mluví a druzí nechť podávají výklad. Jestliže jinému sedícímu je dáno zjevení, ať první mlčí. Mohou totiž prorokovat jeden po druhém všichni, aby se všichni poučili a utěšili. A duchové proročtí jsou podřízeni prorokům, neboť Bůh není (Bohem) různic, ale míru. (To) je totiž přikázání Hospodinovo. Jestliže někdo nechápe, ať nechápe. Proto, bratří, horlivě usilujte o prorokování a nebraňte mluvit jazyky. Všechno nechť se děje náležitě a podle řádu. A ještě praví: Každý jazyk (ať) vyznává, že Ježíš Kristus (je) Pánem v slávě Boha otce. Amen."
Těmito slovy a mnoha jinými je zahanbil (a) opustil.

XVII Dověděv se (o něm) římský papež, poslal pro něho. A když dorazil do fííma, vyšel mu naproti sám papež Hadrián se všemi měšťany a nesli svíce, protože se dověděli, že přináší ostatky svatého Klimenta, mučedníka a papeže římského. A tu Bůh začal konat zázraky. Člověk raněný mrtvicí se zde uzdravil a mnoho jiných se zbavilo rozličných neduhů a rovněž i zajatci, když vzývali památku svatého Klimenta, zbavili se těch, kteří je zajali.
Papež pak přijav slovanské knihy, posvětil je a uložil v chrámu svaté Marie, který se nazývá Fatné. Pěli pak nad nimi liturgii. A potom papež přikázal dvěma biskupům, Pormosovi a Gauderikovi, aby vysvětlili slovanské učedníky. A jakmile je vysvětili, tehdy pěli liturgii v chrámu svatého Petra slovanským jazykem. A druhého dne pěli v chrámu svaté Petronily a třetího dne pěli v chrámu svatého Ondřeje a poté ještě u velikého učitele národů apoštola Pavla pěli v chrámu v noci svatou liturgii slovansky nad svatým hrobem, majíce na pomoc biskupa Arsenia, jednoho ze sedmi biskupů, a Anastasia bibliotékáře. Filosof pak se svými učedníky nepřestával za to vzdávat Bohu náležitý dík.
Římané pak neustále k němu při-cházeli, tážíce se ho na všecko, a při-jímali od něho dvojí i trojí vysvětlení.
Rovněž jakýsi Žid přicházeje, přel se s ním a jednou mu řekl.:,,Podle počtu let ještě nepřišel Kristus, o němž mluví knihy i proroci, že se má narodit z panny." Ale když mu Filosof spočetl všechna léta od Adama po pokoleních, vyložil mu přesně, že přišel a (že) od té doby dodnes je tolik a tolik let. A poučiv jej, propustil jej.

XVIII Protože zakusil mnoho strázní, onemocněl. A když po mnoho dní trpěl bolestným neduhem, spatřiv jednou zjevení boží, jal se takto zpívat: „Nad tím, že mi řekli: Vstoupíme do domu Páně, rozveselil se můj duch a srdce se zaradovalo." Obléknuv se pak do svého ctihodného roucha, setrval tak, vesele se celý den a říkaje: „Od nynějška nejsem služebníkem ani císaře ani nikoho jiného na zemi, ale jedině Boha všemohoucího; (nebyl jsem) a stal jsem se a jsem na věky. Amen."
Příštího dne pak obléknuv se do svatého mnišského stavu a přijav světlo k světlu, nazval se jménem Cyril. V tom stavu setrval padesát dní.
A když se přiblížila hodina, aby přijal mír a byl přenesen do věčného života, tu pozdvihnuv své ruce k Bohu, se slzami vykonal modlitbu, promlouvaje takto: „Pane Bože můj, jenž jsi stvořil všechny kůry andělské i netělesné síly a nebe sklenul a zemi založil a všechno, co je, z nebytí do bytí přivedl, který jsi vždy (a) všude naslouchal těm, kteří vykonávali tvou vůli, kteří se tě báli a kteří zachovávali tvá přikázání, vyslechni mou modlitbu a ochraňuj věrné tvé stádo, jemuž jsi mne postavil do čela, neužitečného a nehodného služebníka tvého. Ty, jenž zbavuješ všechny od všeliké bezbožné a pohanské špatnosti i od všelikého mnohomluvného a utrhačného kacířského jazyka, který proti tobě vyslovuje rouhání, zahub trojjazyčné kacířství a dej své církvi vyrůst množstvím a ze všech — sjednotiv (je) ve svornosti — učiň řádné lidi, kteří budou jednomyslní v pravé tvé víře a ve správném vyznání. Vdechni pak do jejich srdcí slovo tvého učení. Vždyť tvůj je (to) dar, jestliže jsi k hlásání evangelia tvého Krista přijal nás nehodné, strojící se k dobrým skutkům a konající to, co je ti milé. Ty, co jsi dal mně, vracím zas tobě jakožto tvé. B.id je svou silnou pravicí, pokryj je příkrovem svých křídel, nechť všichni chválí a oslavují tvé jméno, otce a syna a svatého ducha na věky, amen."
Políbiv pak všechny svatým políbením, řekl: „Blahoslaven (budiž) Bůh náš, který nás nedal za kořist zubům našich neviditelných nepřátel, ale jejich síť ztrhal a nás osvobodil z jejich zkázy." A tak v Pánu zesnul, když mu bylo dvaačtyřicet let, čtrnáctého dne měsíce února, ve druhé indikci, roku 6377 od stvoření světa.
Papež pak přikázal všem Řekům, kteří byli v Římě, a stejně i všem Římanům, aby se sešli se svícemi a zpívali nad ním a uspořádali mu pohřební průvod, jaký se pořádá pro samého papeže. A tak i učinili.
Metoděj, jeho bratr, žádal však papeže, řka: „Matka nás zapřísáhla, aby ten z nás, který prvně půjde na soud, přinesl bratra do jeho kláštera a tu jej pohřbil." Přikázal pak papež uložit jej do rakve a zatlouci jej železnými hřebíky a tak ho choval sedm dní, konaje přípravy na cestu. Řekli však papeži římští biskupové: „Poněvadž jej Bůh — ačkoli chodil po mnoha zemích — přivedl sem a zde vzal jeho duši (k sobě), sluší se, aby spočíval jakožto ctihodný muž zde." I řekl papež: „Nuže, pro jeho svatost a lásku přestoupím římský obyčej (a) pohřbím ho ve své hrobce v chrámu svatého apoštola Petra." Odpověděl pak jeho bratr: „Když jste mě tedy neposlechli a nedali jste mi ho, je-li vám libo, nechť je uložen v chrámu svatého Klimenta, s nímž sem přišel."
Papež pak přikázal učinit tak, a když se znovu shromáždili všichni biskupové a mniši a všichni lidé, aby jej s poctou doprovodili, a když ho chtěli uložit, řekli biskupové: „Otevřme rakev (a) vizme, je-li celý, není-li něco z něho vzato." A ačkoli se hodně namáhali, nemohli rakev z boží vůle otevřít. A tak jej s rakví uložili do hrobu po pravé straně oltáře v chrámu svatého Klimenta. A ihned se tam začaly dít mnohé zázraky. A Římané vidouce to, (ještě) více si vážili jeho svatosti a ctihodnosti, a namalovavše nad hrobem jeho obraz, jali se nad ním ve dne v noci svítit, chválíce Boha, který takto proslavuje ty, kteří slaví jeho; neboť jemu je sláva a čest na věky. Amen.

POCHVALA KIRILLU POCHVALA CYRILOVI
Pochvala Kirillu (dále PK) je staroslověnská literární památka, která vznikla na Velké Moravě po Konstantinově smrti (869) a jejímž autorem je — jak se většinou v odborné literatuře uvádí — Kliment Velický (f 916); jeho jméno jako autora skladby je ostatně připomenuto v záhlaví některých opisů PK (a v některých je — zjevně záměnou jmen — uveden chybně.„Kliment, papež římský").
Věcně je PK zcela zakotvena v ZK, jehož některé údaje ve stručném shrnutí opakuje. Nad svůj pramen však nepřináší žádná nová fakta, neboť se v ní jakožto v panegyriku, tj. oslavné řeči k uctění světcovy památky, uplatňuje na prvním místě složka ornamentálně řečnická. V bohatém rukopisném zastoupen! redakce ruské, bulharské i srbské (Grivec uvádí 7 rukopisů — viz Sv. Ciril in Metod 1963 —, Angelov zná 12 rukopisů — viz Izv. na Dáržavna bibliotéka „Vasil Kolarov" za 1956 g., Sofija 1958) jsou doloženy dvě mírně odlišné textové verze PK. Druhá, mladší verze, eliminující některé subjektivně autorské prvky a opakován! obsažená ve verzi původní, vznikla patrně dodatečnou úpravou první verze samým autorem na bulharské půdě.
Po prvním vydání v Safaříkových Památkách dřevního písemnictví Jihoslovanův (1851) byla PK vydána často, např. od Sreznevského, Perwolfa, Teodorova— Balana aj. Z pozdějších edic jsou zvláště,důležitá vydání Bodjanského (Čtenija 1865, 1866), vydání Lavrovovo (Materiály 1930), v němž jsou otištěny in extenso dva rukopisy reprezentující obě verze, a vydání J. Ivanova (Bálg. starini 1931), kde jsou publikovány rukopisy zastupující obě verze přehledně v paralelních sloupcích.
Existuje už i několik překladů PK do češtiny, Perwolfův ve FRB I (1873) a Vašicovy (jednak v knize Život a pochvala svatého Cyrila 1927, jednak ve sborníku Na úsvitu křesťanství 1912 a jednak konečně v knize Literární památky epochy velkomoravské. Praha 1966). Slovenské překlady pořídili J. Stanislav (Životy slovanských apoštolov Cyrila a Metoda v legendách a listoch 19503) a E. Pauliny (Slovesnosí a kulturný jazyk Velkej Moravy 1964), překlad do bulharštiny je otištěn ve sborníku Proslava na Kiril i Metodij (Sofija 1963); je to přepracovaný starší už překlad od B. Angelova a M. Genová.
Vydáváme text památky ve znění nejstaršího zachovaného rukopisu bulharské redakce ze 13.—14. stol. podle edice Lavrovovy (Materiály 93—95) s výběrem variant z rukopisů 1 (srbský opis ze 14. stol., otištěný u Lavrova na str. 95—99), 2 (jiný srbsky opis ze 14. stol.), 3 a 4 ruské redakce (u Lavrova zkratky Sav. a Sb. ž.).
Památku nevydáváme v úplnosti, nýbrž některé čistě rétorické pasáže vypouštíme (a vypuštěná místa označujeme třemi tečkami v kulatých závorkách).

6. (dne) měsíce dubna, památka a pochvala blaženého našeho otce a vychovatele slovanského národa Cyrila Filosofa a svatého učitele Metoděje. Požehnej, otče.
(...) Tento náš přeblažený otec a učitel opustil veškerou nádheru tohoto života, dům i bohatství, otce i matku, bratry i sestry. Od dětství byl čistý jako anděl, vzdaloval a vyhýbal se světským rozkošem, jsa neustále pohroužen do pění žalmů a písní a do duchovního učení; sledoval jedině tu cestu, jíž by vystoupil na nebesa. Proto se také v jeho ústech rozlila moudrost boží, jak řekl přemoudrý Šalomoun: V ústech moudrého vězí cit, zákon pak a milosrdenství nosí na ] jazyce, jímž svázal zlolajná ústa kacířů. Když totiž za obrazoborce Teofila vzniklo kacířství, po mnoho let byly svaté obrazy pronásledovány a ničeny. Když pak za zbožného císaře Michaela svolali pravověrní sněm, poslali ho na ty kacíře a on veškerou jejich zlobu sežehl silou ducha, neboť kdekoli slyšel nějaké rouhání proti božskému obrazu, hned jako okřídlenec přelétal všechny země, a jasnými výklady deptaje všechna pokušení a dávaje poučení o pravé víře, naplňoval ostatky Pavlovy.

Přelétaje jako_orel na všechny strany—od východu na západ a od severu až na jih — zjevoval se mezi Chazary i Saracény na shromážděních jednajících o svaté víře, záře jako slunce troj třpytnými záblesky a všecky jejich bludy potíraje. Když pak ve fulském národě potřel bezbožný klam, zažehl věčné trojsvětlo.
Národu slovanskému, který žil v nevědomosti a v mraku hříchu, z milo-srdenství a lásky k člověku Pána našeho Ježíše Krista byl ustanoven za pastýře a učitele. I zacpal ústa vlkům, trojjazyčným kacířům, tím že zjasňoval — podle proroka— jazyk huhňavý a písmem všecky uváděl na cesta spásy. Pán Bůh pak rozhodl, aby jeho ctné tělo spočinulo v Římě.
(...) Všem národům vyložil skrytá tajemství, hlásaje v přesných slovech tomu písmem, tomu učením.
(...) Skrze ta ústa hlásající Boha byli žíznící napojeni božím poznáním, skrze ně okusili mnozí životodárné potravy; skrze něho obohatil Bůh božím poznáním mnohé národy. Zvláště však mnohotkanym věncem ověnčil velmi rozvětvený národ slovanský. K němu byl on poslán jako apoštol. Vždyť z těch úst vytryskl pramen životodárných slov, napájejících náš vyprahlý suchopár, a jimi byl svázán rouhavý jazyk kacířů. Ta ctná ústa se přece projevila jako jeden ze Sera-fínů, oslavujíce Boha, a skrze ně jsme poznali božství ve třech osobách, spojené jedinou podstatou, rozdělované však vlastnostmi a názvy, a stejně oslavované — souvěčného otce a syna a svatého ducha.
Proto dobrořečím tvým ústům, ó blažený otče Cyrile, (...) dobrořečím tvým přectným rukám, skrze než sešel na můj národ déšť božího poznání, ovla-žující rosou z Boha prýštící naše srdce vyprahlá suchopárem hříchů. Dobrořečím tvým prstům, uvedeným do pohybu Bohem, jimiž bylo mému národu napsáno vysvobození z jařma hříchů. Dobrořečím tvému zlatostkvolicímu nitru, z něhož vytryskla mému národu životodárná voda, sestupující shůry pro tvé modlitby.
(...) Zesnul pak pokojně v Pánu 4. dne měsíce února roku (6377) od stvoření světa a připojil se životem i vírou ke všem svatým otcům, uskutečniv sám v sobě důstojenství i úsilí všech. I stal se s anděly andělem a s apoštolem a s proroky prorokem, se všemi svatými spoluúčastníkem slávy boží.

 


VITA CONSTANTINI-CYKILLI CUM TRANSLATIONS S. CLEMENTIS
ITALSKÁ LEGENDA

Tento text (BHL 2073) byl vydán tiskem poprvé Bollandisty v Actech Sanctorum v II. svazku měsíce března (Martii tomus II, pp. *19—*21, který vyšel roku 1668 (přetisk 1865). Vydavatelé (Bolland, Henschen, Papebroch) jej zařadili, v čele celkem čtyř cyrilo-metodějských textů, k 9. březnu, kdy se slavil od 14. století u katolických Slovanů po příkladu Moravy (Olomouce) svátek soluňských bratří, než byl přeložen papežemPiemIX. roku 1863 na 5. červenec. Užili k vydání jediného opisu, který si pořídil z rukopisu jim neznámého vynikající francouzský historik André Duchesne (1583—1640) a který jim věnoval po jeho smrti spolu s jinými hagiografickými rukopisy jeho syn Francois Duchesne (1616—1693). Neznajíce s určitostí jméno autora, nadepsali vydavatelé edici Vita (rozuměj s. Constantini-Cyrilli) cum translations s. dementis. Dobrovský navrhl pro tento text označení Italská legenda (na rozdíl od Moravské legendy), kterého se dosud nejčastěji užívá, ačkoli Martynov, Pastrnek aj. dávají přednost názvu Legenda Římská. Pokud jde o autorství a datování Italské legendy, vyslovili už její první vydavatelé dohad, že je to výtah z 3. knihy Života sv. Klimenta (Vila s. dementis papae, BHL 1851), který napsal, pokračuje v práci svého zemřelého jáhna Jana Hymnonida, současník a příznivec soluňských bratří Gauderich, biskup ve Velletri u Šíma, jehož biskupský chrám byl zasvěcen sv. Klimentu. Z tohoto Gauderichova spisu, psaného samozřejmě latinsky, se nám zachovala v montecassinskéin rukopise č. "234 vedle první knihy a části knihy druhé předmluva s věnováním papeži Janu VIII., z níž vyplývá, že se v jeho třetí knize pojednávalo právě o přenesení ostatků sv. Klimenta do Říma. Bollandistňm bylo také už známo, že Legenda aurea Jakuba de Voragine (f 1298) cituje na konci života papeže Klimenta stručnou zprávu ostijského biskupa Lva (f 1115), že tělo světcovo nalezl a přenesl do Puma „jakýsi kněz, jménem Filosof". Tato zpráva se shoduje téměř doslova s příslušnou pasáží Italské legendy, ale její první vydavatelé nevyvodili a nemohli vyvodit z tohoto poznání určitější závěr.
K potvrzení autorství Gauderichova a k osvětlení způsobu jeho práce přispěl v novější době významně objev listu papežského bibliotekáře Anastasia adresovaného Gaude-richovi (BHL 2072), který publikoval Joh. Friedrich roku 1892. (U nás jej přetiskl Fr. Pastrnek, Dějiny slovanských apoštolů Cyrila a Methoda, Praha 1902, str. 246—249. Slovenský překlad Peter Ratkoš, Pramene, str. 182—186. V našich Pramenech vyjde tento text v 3. díle.) Z tohoto listu jsme se mj. dověděli, že Anastasius přeložil pro Gaudericha z řečtiny do latiny dva spisky Konstantinovy, Krátkou historii (Brevis historia nebo Storiola) o nalezení ostatků sv. Klimenta a Oslavnou řeč (Sermo declamatorius) na tuto událost. Anastasiův vlastní citát z překladu Krátké historie a staroslověnská verse jmenovaných Konstantinových řeckých prací, zachovaná pod titulem Slovo na prenesenije moštem preslavnago Klimenta pak ukázaly, že autor Italské legendy vskutku užil Konstantinovy Krátké historie v Anastasiově překladu, a jevily se přesvědčivým svědectvím pro autorství Gauderichovo.
Ještě více než otázka autorství Italské legendy zajímala však badatele od té doby, co vešly v širší známost staroslověnské Životy soluňských bratří (r. 1843), její poměr k těmto památkám a byl veden dlouholetý úporný boj o to, zda byl latinský text předlohou staroslověnského Života Konstantinova, či naopak. Do této otázky zasáhli rozhodujícím způsobem bollandista Paul Devos a benediktin Paul Meyvaert. Jejich obsáhlá a obsažná studie Trois énigmes Cyrillo-Méthodiennes de la Legendě Italique résolues gráce á un document inedit, uveřejněná v Analecta Bollandiana 73, 1955, str. 375—461, znamená zásadní obrat v celém komplexu otázek, týkajících se Italské legendy, zejména též po stránce textologické. Jmenovaným badatelům se totiž podařilo zjistit ve Vatikánském rukopise lat. 9668, ze století 12., předlohu, z níž si pořídili v 1.7. století opisy Italské legendy (rukopis byl tenkrát majetkem jesuitské koleje v Clermontu) jak André Duchesne, tak jeho současník Jacques Sirmond. Nadto však objevili v knihovně Metropolitní kapituly v Praze další rukopis této literární památky v kodexu sign. N XXIII ze století 14 (fo 147b - 150). Před vlastním textem legendy se čte v tomto rukopise prolog, který ve Vatikánském rukopise chybí a v němž se představuje jako její autor Leo, ecclesie Hostiensis ac Vellitrensis indignus episcopus, Lev, nehodný biskup církve Ostijské a Velletrijské.
Pražský rukopis se tedy shoduje se zprávou Legendy zlaté, která cituje Lva z Ostie jako autora zprávy o nalezení a přenesení ostatků sv. Klimenta. Tímto překvapujícím zjištěním však není otázka autorství rozřešena ve prospěch Lva z Ostie a v neprospěch Gaudericha. P. Devos a P. Meyvaert totiž prokázali podrobným srovnáváním zachovaných prací Gauderichových a Lvových, že Lev z Ostie jen přepracoval, ba přímo opisoval spisy svého dávného předchůdce v úřadě biskupském, ale přitom ho vůbec nejmenoval. To platí i o prologu Italské legendy a tak nabývá zvláštní ceny zpráva prologu, že je obsah legendy čerpán partim ex Sclavorum litteris, partim vero ex relatione inventoris eiusdem corporis, de Grecis (se. litteris)... translata." „Vyprávění nálezce (ostatků) přeložené... z řečtiny" je zřejmě Konstantinova Brevis historici, kterou přeložil Anastasius pro Gaudericha. Prolog však uvádí, jak patrno, na prvním místě jiný pramen, o němž není zmínka ani v listě Anastasiově, ani v Gauderichově dedikaci Janu VIII.: Sclavorum lilterae, slovanský sris. Lze pak stěží pomýšlet v této souvislosti, jak právem dovezují objevitelé pražského rukopisu, na jiný pramen než na slovanský Život Konstantinův—Cyrillův. A přijmeme-li tuto identifikaci, je tím rozhodnut starý spor o prioritu textů ve prospěch textu staroslověnského, jehož sepsání je třeba položit před datum smrti Jana VIII. (15. 12. 1882). Srov. též Paul Devos a Paul Meyvaert, La date de la premiere redaction de la „Legendě Italique", Cyrillo-Methodiana, Slavistische For-schungen, Bd. 6, Koln—Graz 1904, 57—71.
Italská legenda zůstává přesto jedním z nejstarších a nejvýznamnějších svědectví o činnosti Konstantinově, neboť je v podstatě prací současníka soluňských bratří, biskupa Gaudericha (nikoli bibliotekáře Anastasia, jak se dohadoval V. Chaloupecký). Proto jsme ji i my zařadil: na první místo mezi latinskými prameny hagiografickými. Nelze ovšem vyloučit, že Lev z Ostie Gauderichův text stylisticky upravil nebo rozšířil. O tom by snad bylo možno víc povědět po formálním rozboru Italské legendy a po jejím jazykovém a stylistickém srovnání se zachovanými pracemi obou autorů. Ale ať by toto srovnání dopadlo jakkoli, je jistě pozoruhodný sám fakt, že v době, kdy se u nás Kosmas snažil, co nejvíce oslabit, ne-li přímo umlčet slovanskou tradici cyrilometodějskou, vysokému římskému církevnímu hodnostáři nevadil tento moment (v Italské legendě arci nijak silný), aby neuvedl dílo Gauderichovo pod svým jménem znovu do oběhu a aby se nepokusil posílit svou autoritou snahy o smír byzantského Východu a latinského Západu.
Vydání Bollandistů v AASS bylo častěji přetištěno v různých publikacích, u nás Josefem Perwolfem v Pramenech dějin Českých (FRB) I, r. 1874, str. 93—99, a Fr. Pastrnkem v cit. díle, str. 239—245. Kritické vydání vydali ovšem až Paul De Vos a Paul Meyvaert (DM) přílohou k citované studii v Anal. Boll. 73, 1955, str. 455—461. Základem své edice učinili pražský rukopis (P), jenž má některá lepší čtení než rukopis vatikánský (V), ačkoli je asi o 200 let mladší (viz výše). Text, který zde otiskujeme a jímž se řídíme i ve svém překladu, je text edice D M, od níž se odchylujeme jen na dvou místech a z jejíhož kritického aparátu citujeme v poznámkách jen několik pozoruhodnějších variant. Interpunkci jsme upravili podle našich zvyklostí.
Prolog pražského rukopisu, který otiskují D-M odděleně od vlastního textu legendy na str. 412—413, jsme nepokládali za nutné zde přetiskovat a překládat. D-M nadpisují svou edici Translatio s. dementis auctore Leone Ostiensi, ale nezdálo se nám vhodným je v tom následovat, když nám zde jde o život Konstantinův a když sami vydavatelé pokládají za vlastního autora legendy Gaudericha.
Do češtiny přeložil Italskou legendu J. Perwolf ve FRB I, r. 1873, str. 93—99, do slovenštiny Ján Stanislav, Životy slovanských apostolov Cyrila a Metoda, Turč. Sv. Martin r. 1950, str. 139—147, a Peter Katkoš (už podle vydání D-M), Pramene 1964, str. 131—138. O cizích překladech a vydáních viz bibKografii Antonína Salajky ve sborníku Soluňstí bratří, Praha 1962, str. 213 n. Třeba dodat, že vydání D-M přetiskl a do bulharštiny přeložil Strašimir Lišev ve Pontes Latini historiae Bulgaricae II (Academia Litterarum Bulgarica, Sofia 1960), str. 294—302.

Vita Constantini-Cyrilli cum translatione s. Clementis
Život Konstantinův-Cyrilův s přenesením sv. Klimenta

1 Tedy za času, kdy císař Michael spravoval císařství Nového Říma, žil nějaký muž vznešeného rodu, pocházející z města Soluně, jménem Konstantin, jenž pro své podivuhodné nadání, kterým se od časného dětství podivuhodně skvěl, byl nazýván pravdivým příjmením Filosof. Ten, když dospěl a byl od rodičů přiveden do hlavního města a nadto vynikal velkou zbožností a moudrostí, dosáhl tam řízením božím i hodnosti kněžské. V tom čase přišli k řečenému císaři vyslanci Chazarů se snažnou prosbou, aby jim ráčil poslati nějakého učeného muže, který by je pravdivě vyučil ve víře katolické, dodávajíce k tomu mimo jiné: „Nyní se nás pokoušejí brzy Židé, brzy na druhé straně Saracéni obrátit na svou víru. Ale my, ne-vědouce, ke kterým z nich bychom měli nejspíše přestoupiti, rozhodli jsme se proto hledat radu stran naší víry a spásy u svrchovaného a katolického císaře, důvěřujíce nejvíce ve vaši věrnost a staré přátelství." Tu císař, poradiv se také s patriarchou,, povolal k sobě řečeného Filosofa a poslal ho tam s poctami, v doprovodu jejich i svých vyslanců, maje nejlepší důvěru v jeho moudrost a výmluvnost.

2 Připraviv si tedy ihned všechno potřebné, vydal se na cestu a přišel do Chersony, která totiž leží v samém sousedství země Chazarů. I zdržel se tam nějaký krátký čas, aby se naučil jazyku onoho národa. Mezitím vnuknutím Boha, který se rozhodl již již ukázati svým věřícím tak veliký a tak cenný poklad, totiž tělo svatého mučedníka Kristova Klimenta, počal se řečený muž, jako nějaký horlivý zvěd, pilně vyptávati místních obyvatelů a bedlivě pátrati po tom, co se k němu doneslo jednak písemným podáním, jednak i lidovým vyprávěním o těle svatého Klimenta a o chrámu, který byl pro něho rukama andělů připraven, nebo o jeho rakvi. Ale všichni řečení lidé, protože to nebyli tuzemci, ale cizinci přišlí z různých krajů, prohlašovali, že vůbec nevědí o ničem, nač se jich táže. Neboť pro vinu nebo nedbalost obyvatelů onen zázrak mořského odlivu, který se v historii umu-čení řečeného velekněze velice oslavuje, již dávno se přestal objevovati a moře vylilo své vlny zpět k dřívějším břehům. Mimoto i pro množství barbarských vpádů bylo ono místo opuštěno, chrám zanedbán a zbořen a velká část toho kraje byla proměněna téměř v poušť a stala se neobyvatelnou. A proto i sama rakev svatého mučedníka s jeho tělem byla zatopena vlnami.

3 Nad touto odpovědí velmi se podiviv a nadmíru se zarmoutiv, obrátil se Filosof k modlitbám, aby mu boží zjevení ráčilo pro zásluhy řečeného svatého velekněze ukázati to, co nemohl vyzkoumati s pomocí lidí. Vyzvav metropolitu toho městečka, jménem Georgia, spolu s duchovenstvem a lidem, aby za touž věc nebe prosili, když jim mimoto také vyložil o utrpení a zázracích téhož nejblaženějšího mučedníka, podnítil svým povzbuzováním přemnohé z nich k tomu, aby se odebrali na to pobřeží a kopajíce tam, aby hledali tak vzácné perly, tak dlouho nepovšimnuta, a aby je s pomocí boží vynesli zase na světlo. Jednoho tedy dne, jenž se píše 30. prosince,2 za klidného moře vstoupí na lod a pod Kristovým vedením se vydají na cestu, totiž řečený Filosof s biskupem a ctihodným duchovenstvem a s několika muži z lidu. A tak plujíce s nesmírnou zbožností a důvěrou, zpívajíce žalmy a modlíce se dorazili k ostrovu, o němž soudili, že je na něm tělo mučedníkovo. Obstoupivše jej tedy ze všech stran a procházejíce jím v jasné záři pochodní, začali víc a více naléhati svatými modlitbami a na jednom pahrbku, o kterém se bylo možno domýšleti, že v něm odpočívá tak veliký poklad, velmi horlivě a usilovně kopati.

4 Když dlouho a mnoho závodili v svaté touze a skládali největší naději a důvěru v boží slitování, konečně znenadání jakoby nějaká přejasná hvězda zazářilo z přízně boží jedno ze žeber vzácného mučedníka. Uzřevše to, byli všichni naplněni nesmírným jásotem, a když ještě více a horlivěji, již bez jakéhokoli váhání, o závod vyhrabávali zemi, objevila se hned potom i jeho svatá hlava. Jestliže si stěží dovedeme představiti, jak hojné hlasy všech stoupaly k nebesům a jak hojné chvály a díky byly Bohu ode všech s proudy slz vzdávány, oč méně to dovedeme vylíčiti! Neboť taková všechny pojala radost jednak pro nalezení svatých ostatků, jednak pro líbeznost přenesmírné vůně, že blahopřejíce si v nevýslovném plesání měli dojem, jako by se ocitli mimo sebe někde v ráji, když ejhle po chvíli ostatní částky ostatků zase jakoby z nějaké krypty, ponenáhlu a v malých přestávkách, milostí boží všechny byly na světlo vyneseny. A nakonec se ukázala i sama kotva, s kterou byl uvržen do moře.

5 Když tedy byli všichni naplněni nemírnou radostí nad tolikerým dobrodiním božím a když svatý velekněz vykonal tamtéž posvátné mešní obřady, sám svatý muž pozdvihl nad svou hlavu schránku se svatými ostatky, donesl ji na lod za náramného jásotu všech, kdo ho doprovázeli, a potom ji dopravil za hlasitého zpěvu hymnů a chval do metropole Chersony. Mezitím, když se již blížili k městu, urozený muž Nikéforos, vladař toho města, vyšel jim s přemnohá jinými vstříc a vzdav poctu posvátným ostatkům, s mnohým díkůvzdáním, kráčeje před svatou schránkou, radostně spěchal k městu. Tu vzdal opět poctu za nesmírného jásotu všech svatému a ctihodnému tělu znovu získanému, a když bylo všemu lidu vylíčeno tajemství jeho nalezení, protože se už stmívalo a pro příliš velký nával lidí se nemohlo v cestě dále pokračovati, uložili je pod bedlivou stráží v chrámu svatého Só-zonta, který stál v sousedství města, nakonec však je přenesli do kostela svatého Leontia. Potom, když se rozednilo, sešel se veškerý městský lid a vzavše schránku se svatými ostatky, obešli za hlasitých chvalozpěvů kolem dokola celé město, a když přišli k velké basilice, s poctami ji tam uložili. A pak se teprve všichni radostně vrátili do svých domovů.

6 Potom se vydal svrchu řečený Filosof na cestu, a když přišel k onomu národu, ke kterému byl jako kazatel vyslán, odvrátil je všechny, jsa doprovázen milostí Boha vykupitele všech, svými kázáními a výmluvnými důvody od bludů, které obsahovala nevěra jak Saracénů, tak Židů. Tím převelice rozradostněni a v katolické víře utvrzeni a vyučeni, vzdávali díky Bohu všemohoucímu a jeho služebníku Konstantinu Filosofovi. Poslali kromě toho císaři list s mnoha projevy díků za to, že se svým přičiněním vynasnažil je, přivésti k pravé a katolické víře, ujišťujíce ho, že proto chtějí zůstat už trvale poddaní a zcela věrní jeho říši. Doprovázejíce pak Filosofa s mnoha poctami, nabídli mu převeliké dary. Ale on je všechny odmítl jako pravý filosof a požádal je, aby mu místo těch darů propustili všechny křesťanské zajatce, které mají, aby se s ním mohli hned vrátit. A to bylo neprodleně splněno.

7 Když se pak Filosof vrátil do Konstantinopole, Rostislav, kníže moravský, uslyšev, co vykonal Filosof v kraji Chazarů, maje sám také péči o svůj národ, vypravil posly k řečenému císaři s tím vzkazem, že se jeho lid sice odvrátil od uctívání model a že si žádá zachovávat zákon křesťanský, ale že nemají takového učitele, který by je v tom zákoně jasně a dokonale vyučil. Ze prosí, aby jim takového člověka do oněch končin poslal, který by dovedl onomu lidu plně ukázati víru, řád zákona a cestu pravdy. Císař vyhověv jeho prosbě požádal téhož svrchu jmenovaného Filosofa, aby k němu přišel, a poslal ho tam, to jest do země Slovanů, spolu s jeho bratrem Metodějem, poskytnuv jim velmi hojné prostředky z císařské pokladny. Když pak přišli s božím přispěním do oněch končin, místní obyvatelé, dozvěděvše se o jejich příchodu, velice se zaradovali, zvláště když uslyšeli, že s sebou přinášejí ostatky svatého Klimenta a evangelium přeložené od řečeného Filosofa do jejich jazyka. Vyšedše jim tedy z města vstříc, přijali je uctivě a s nesmírnou radostí. I počali se horlivě věnovati té činnosti, pro kterou přišli, učiti jejich děti písmu, zařizovati církevní bohoslužby, srpu své výmluvnosti užívati k vyhubení rozličných bludů, které v tom lidu shledali, a tak vyplevše a vytrhavše z onoho zkázonosného pole rozmanité hloží neřestí, zasévati símě slova božího. Setrvali pak na Moravě po čtyři a půl roku a vedli lid té země ve víře katolické a zanechali tam všechny knihy, které se jevily být nezbytné pro církevní obřady.

8 Když o tom všem uslyšel přeslavný papež Mikuláš, velice potěšen tím, co mu bylo z toho sděleno, uložil jim a pozval je apoštolským listem, aby k němu přišli. Obdrževše toto poselství, velice se ti bratři zaradovali a vzdávali díky Bohu za to, že byli uznáni za tak významné, aby si zasloužili být pozváni od apoštolské stolice. Vydavše se tedy ihned na cestu, vzali s sebou několik ze svých žáků, které pokládali za hodné, aby získali úřad biskupský, A tak dorazili po několika dnech do Říma.

9 Protože však před nemnoha dny svrchu řečený papež Mikuláš odešel k Pánu, Haďrián II., který po něm následoval v papežské hodnosti. uslyšev, že svrchu jmenovaný Filosof s sebou přináší tělo svatého Klimenta, které vlastním přičiněním nalezl, velice se zaradoval a vykročiv jim s duchovenstvem a lidem z města vstříc, přijal je s velikými poctami. Mezitím se počaly působením svatých ostatků a zázračným přispěním Boha všemohoucího dát podivuhodná uzdravení, takže ať byl kdo postižen jakoukoli nemocí, když vykonal adoraci u posvátných ostatků vzácného mučedníka, ihned se uzdravil. Pročež jak ctihodný papež, tak všechen římský lid vzdávali díky a chvály převeliké Bohu a radovali a těšili se v něm, který jim po tak dlouhém čase dopřál, aby za svých dnů přijali svatého a apoštolského muže, nástupce samého knížete apoštolů Petra V jeho sídle a aby bylo oslaveno nejen celé Město, ale i celý okrsek Éímské říše jeho divy a zázraky. Vzdavše tedy díky řečenému Filosofu za tak veliké dobrodiní, vysvětili jeho bratra Metoděje na kněze a také i ostatní jejich žáky na kněží a jáhny.

10 Když pak týž Filosof neboli Konstantin cítil, že se blíží den jeho odchodu, dal si se svolením nejvyššího velekněze jméno Cyril, řka, že mu to bylo zjeveno, a tak po padesáti dnech zesnul v Pánu dne 14. února. Nařídil pak svatý papež, aby všichni duchovní, jak řečtí tak římští, přišli na jeho pohřeb se žalmy a zpěvy, se svícemi a kadidlem a aby mu prokázali pohřební poctu nejinak než jako samému papeži.

11 Tehdy jeho svrchu řečený bratr Metoděj přišel k samému svatému veleknězi a klesnuv mu k nohám řekl: „Pokládal jsem za slušné a potřebné, abych připomněl tvé blaženosti, apoštolský otče, že když jsme vyšli z našeho domu za službou, kterou jsme s pomocí Páně vykonali, matka nás zapřísahala, prolévajíc hojně slz, kdyby se stalo, že by někdo z nás umřel dřív, než bychom se vrátili, aby zemřelého bratra přenesl ten bratr, který by zůstal na živu, do svého kláštera a tam aby ho důstojně a řádně pochoval. Nechť tedy ráčí vaše svatost mé nepatrnosti povoliti splnění toho úkolu, aby se nezdálo, že jsem nějak jednal proti prosbám a zapřísaháním matčiným." Nezdálo se vhodným papeži, ačkoli se mu to jevilo dosti těžkým, nevyhověti takové žádosti a vůli, a tak uzavřev pečlivě tělo zesnulého do mramorové rakve a zapečetiv ji kromě toho vlastní pečetí, dal mu povolení, aby po sedmi dnech odešel. Tehdy římští duchovní po poradě s biskupy a kardinály a se šlechtici Města, přišli k papeži a jali se takto mluviti: „Zdá se nám velmi nevhodné, ctihodný otče a pane, abyste dovolil z jakéhokoli důvodu do jiné země přenésti tak velikého a tak znamenitého muže, jehož zásluhou naše Město a církev získaly zpět tak vzácný poklad a kterého ráčil Bůh ve své dobrotě a laskavosti z tak vzdálených a cizích krajin k nám přivésti a k tomu ještě z tohoto místa do svého království přijmouti. Ale ať je raději zde, jestliže s tím souhlasíte, s poctami pochován, protože se nadmíru sluší, aby člověk tak slavné pověsti měl v tak přeslavném Městě hrob na slavném místě." Líbila se ta rada papeži a rozhodl, aby byl pochován v basilice sv. Petra, a to v jeho vlastní hrobce.

12 Metoděj pozoruje, že se jeho úmysl takto zhatil, znovu prosil řka: „Když jste tedy odmítli splnit moji nepatrnou prosbu, zapřísahám vás, páni moji, aby byl pochován v kostele svatého Klimenta, jehož tělo s velkou námahou a horlivostí nalezl a sem přinesl." Vyhověl této žádosti přesvatý velekněz, a když se shromáždilo velké množství duchovenstva a lidu, s nesmírnou radostí a velkou uctivostí pochovali ho v mramorové rakvi, do které ho předtím řečený papež uložil, do hrobky k tomu přichystané v basilice sv. Klimenta, po pravé straně jeho oltáře, vzdávajíce za doprovodu hymnů a chvalozpěvů díky Bohu, který koná na tom místě mnoho podivuhodných zázraků k chvále a slávě jména svého, pro zásluhy a prosby těch svých svatých, jenž je požehnaný a velebený na věky věkův, amen.

 

ŽITIJE MEFODIJA - ŽIVOT METODĚJŮV

Staroslověnská skladba Žitije Mefodija (dále ŽM) patří spolu s ŽK k základním histo-rickým pramenům moravských a vůbec středoevropských dějin druhé poloviny 9. století. Obě památky spolu přes jisté stylové rozdíly souvisí neobyčejně těsně po stránce věcné: kratší ŽM pomíjí nebo jen stručně načrtává události, o nichž podrobněji pojednává ŽK, a naopak podrobněji zachycuje události, kterým bylo v ŽK věnováno méně pozornosti — a hlavně jej ovšem doplňuje vylíčením časového úseku mezi smrt! Konstantinovou (869) a Metodějovou (885). Pro tuto úzkou látkovou a kompoziční souvislost a návaznost se proto v odborné literatuře pojednává obvykle o obou památkách pohromadě a obě se spojují i (ne zcela přesným) společným názvem „panenské (moravsko-panonské) legendy" nebo „životy".
Vznik ŽM spadá na Moravu do doby brzy po úmrtí arcibiskupa Metoděje, snad ještě do r. 885 nebo nejpozději do počátku r. 886, kdy hlavou moravské církve byl Metodějem designovaný nástupce Gorazd a kdy Velká Morava v čele se Svatoplukem (stojícím od r. 880 pod přímou patronancí kurie, potvrzenou znovu r. 885 a současně titulovaným kurií králem) byla na vrcholu svého mocensko-politického vývoje a územního panství. Autor ŽM, učedník Metodějův, měl k dispozici nejen latinská a řecká díla své doby, spisy Konstantina Filosofa a dílo Metodějovo, ale i korespondenci moravského dvora, hlavně s kurií a Byzancí, a měl zřejmě mnoho příležitostí těžit z živých politicko-kulturních styků Velké Moravy s okolním evropským světem. ŽM vznikal v době, kdy začínal mocný nápor na slovanskou stranu moravské církve s cílem rozvrátit dědictví byzantské mise a strhnout vedení církve na duchovenstvo latinské liturgie, především franko-bavorského původu, které se stavělo negativně k moravským privilegiím (cařihradskému a římskému); této usurpace se snažilo dosáhnout ještě před příchodem papežských legátů na Moravu. Zcela záměrně se proto v ŽM poukazuje na úlohu slovanské moravské církve v politickém životě a vývoji Velké Moravy, na poměr k římské kurii a primát latiny před staroslověnštinou, jakož i římský ritus ve slovanské moravské církvi, aniž se ovšem na druhé straně opomíjí zmínka i o přátelských vztazích s (východo)římským císařem, žijícím konečně v době díla v plné shodě s kurií. V tomto smyslu je ŽM apologetickým dílem s protifranskou tendencí, líčícím v hagiografickém byzantsko-římském rámci formou životopisu církevně politické Metodějovy boje s protivníky jeho a Velké Moravy se snahou zobrazit Metoděje jako pravověrného představitele pravověrné církve, jednajícího vždy nejen v intencích moravských politických zájmů, ale i politicky římské kurie a pod jejím patronátem, zatímco jeho protivníky odhaluje jako zřejmé škůdce Velké Moravy a Říma. Vůdčím motivem této církevně politické tendence je kromě úsilí vyzvednout těsné sepětí slovanské moravské církve s kurií zdůraznění doktríny univerzalismu duchovní moci papežství, přičemž se poněkud dostává do stínu myšlenka univerzalistické světské moci (východo)římských císařů, projevující se výrazně v ŽK. Byl-li ŽK určen spíše širší evropské veřejnosti mimo Moravu, ŽM mír k vládnoucím složkám moravské společnosti v čele se Svatoplukem, hledaje u nich podporu v nastávajícím zápase Gorazda a Klimenta a jejich duchovenstva s Vichingem a jeho přívrženci.
Stejně jako u ŽK bylo v odborné literatuře věnováno hodně pozornosti autoru ŽM. V současné době převládají na tento problém názory negativní: a) že pravděpodobně ŽK a ŽM neměly jednoho společného autora a b) že nelze prokázané přisoudit autorství ŽM žádnému ze známých literárních tvůrců té doby (někdy se v této souvislosti uvažovalo o Klimentu Velickém nebo o Gorazdovi).
Vědecká literatura o ŽM je převážně společná s literaturou o ŽK, viz proto přehled autorů a titulů uvedených zde v úvodu k edici ŽK (str. 57n). Ze speciálních prací o ŽM samém lze uvést např. tyto: F. Tomšič: Vita Methodi (Slavistična revija 8,1955; 9,1956); A. Vaillant: Quelques notes sur la vie de Méthode (ByzSlav 24, 1963); V. Vavřínek: Ugbrsbhyjb korolb dans la vie vieuxslave de Méthode (ByzSlav 25,1964); H. Birnbaum: Zur Spraehe der Methodvita (Cyrillo-Methodiana, Koln—Graz 1964); J. Schropfer: Eine armenische Quelle der slavischen Vita Methodii, Kap. IX. (Cyrillo-Methodiana, Koln—Graz 1964); E. Stankiewicz: The Life of Methodius in the Light of Related Sources (Indiana Slavic Studies II, 1958).
Rovněž edice a překlady ŽM — zase většinou společné s ŽK — jsou zde přehledně zachyceny už v úvodu k edici ŽK (str. 58n). Samostatně se ŽM vydával a překládal jen zřídka; taková je např. edice (normalizovaného znění v předpise latinkou) s novo-českým překladem J. Vajse v Casop. katol. duchovenstva 67 (1901).
ŽM je dochován v menším počtu mladších csl. opisů (vesměs ruské redakce) než ŽK: Grivec jich zná 8 (Radovi 1960), Angelov jich ve svém přehledu počítá 16 (Izv. na Dár-žavna bibliotéka „Vasil Kolarov" za 1956 g., Sofija 1958). Nejstarší a nejvzácnější z nich je obsažen ve sborníku moskevského Uspenského chrámu z 12. stol. Vydáváme jej podle P. A. Lavrova (Materiály 67—78) i s výběrem variant z ostatních 7 rukopisů uváděných už u Bodjanského (a zachovávajíce vžité a obecně přijímané jaho číslování) podle aparátu Lavrovova (1. c.) a Tomšičova (Radovi 1960).

6. dne měsíce dubna. Památka a život našeho otce a učitele Metoděje, arcibiskupa moravského. Pane, požehnej, otče.

I Dobrý a všemohoucí (jest) Bůh, který stvořil z nebytí k bytí všechny věci viditelné i neviditelné a okrášlil (je) všelikou krásou, kterou kdo(koli) uvažující a (i jen) pomalu promýšlející může (jen) zčásti pochopit a poznat toho, který stvořil takováto podivuhodná a mnohá díla. Podle velikosti a krásy děl se totiž na základě úvahy poznává i jejich původce, kterého opěvují andělé hlasem třikrát svatým a (kterého) všichni pravověrní oslavujeme ve svaté trojici, a to v otci, synu a svatém duchu, to jest ve třech podstatách, což je možno nazvat třemi osobami, ale v jediném božství. Před veškerou hodinou, časem a rokem a nad veškerý rozum i netělesný smysl otec totiž sám zplodil syna, jak pravila Moudrost: Přede všemi pahorky rodí mne. A v evangeliu řeklo samo boží slovo přečistými ústy, vtělivši se v posledních letech kvůli našemu spasení: Já v otci a otec ve mně. Z téhož otce vychází i svatý duch, jak řekl sám syn božím hlasem: Duch pravý, jenž od otce pochází.
Tento Bůh stvořil veškeré tvorstvo, jak praví David: Slovem Páně se upevnila nebesa a dechem jeho úst všechna jejich síla, neboť on řekl a stalo se, on přikázal a bylo postaveno.
Především stvořil člověka, vzav ze země prsť (a) ze sebe (mu) životodárným vdechnutím vdechnuv duši. A když (mu) dal rozumové poznání a svobodnou vůli. uvedl (jej) do ráje, přikázav mu na zkoušku přikázání; aby — jestliže je zachová — zůstal i nesmrtelný, jestliže (je) však přestoupí, aby smrtí zemřel z vlastní vůle, ne však z božího příkazu.
Spatřiv pak ďábel, že byl člověk tak poctěn a že je mu přiřčeno to místo, s něhož on pro svou pýchu spadl, způsobil, že přikázání přestoupil. I vyhnal Bůh člověka z ráje a odsoudil (jej) k smrti. A od té doby začal ďábel lidský rod navádět (ke zlému) a svádět mnoha úklady. Jenže Bůh ve svém velikém milosrdenství a lásce neopustil lidi docela, nýbrž pro každý rok a dobu vybral muže a zjevil lidem jejich skutky a úsilí, aby všichni, napodobujíce je, byli nabádáni k dobru.
Takový byl Enos, který s nadějí jako ( první vzýval jméno Páně. A potom Enoch, zalíbiv se Bohu, byl přenesen (do ráje). Spravedlivým ve svém pokolení byl shledán Noe (a) ušel potopě : v arše, aby se země opět zaplnila (živými) tvory a (tak) se okrášlila. Abraham po rozdělení národů, když všichni zbloudili, poznal Boha a byl nazván jeho přítelem; i přijal zaslíbení: V semeni tvém požehnáni budou všichni národové. Izák byl vyveden na horu k obětování jako vzor Kristův. Jákob zničil modly tchánovy, a viděl žebřík ze země do nebe a boží anděly, jak po něm vystupovali a sestupovali, a při žehnáních svých synů prorokoval o Kristu. Josef nasytil v Egyptě lidi, projeviv se (tak jako člověk) boží. O Jobovi Ausitském knihy praví, že byl spravedlivý, pravdivý a neposkvrněný: byv vystaven pokušení, překonal je (a) byl od Boha požehnán. Mojžíš s Aronem mezi kněžími božími byl nazván Bohem faraónovým; i zkrušil Egypt,' boží lidi vyvedl — ve dne jako světlý oblak a v noci jako ohnivý sloup — a rozrazil moře, takže prošli po suchu, kdežto Egypťany potopil, a v bezvodé poušti napojil lidi vodou a nasytil chlebem andělským a ptáky, a když promluvil s Bohem tváří v tvář, pokud je člověku možno mluvit s Bohem, dal lidem zákon napsaný Božím prstem. Josue. syn Nunův, rozdělil božím lidem zemi, poraziv protivníky. Rovněž soudcové dosáhli mnoha vítězství. Samuel pak, nadaný boží milostí, pomazal krále a ustavil je slovem Páně. David (svou) mírností byl pastýřem lidí a naučil (je) božím písním. Když se Šalamounovi dostalo od Boha moudrosti větší než všem (ostatním) lidem, složil mnoho dobrých naučení s podobenstvími, i když (je) sám nedodržel. Eliáš hladem odhalil lidskou špatnost, a když vzkřísil mrtvého chlapce a slovem snesl s nebes oheň, popálil mnohé a sežehl (tím) zázračným ohněm žertvy; špatné kněze pak pobil a vystoupil na nebesa na ohnivém voze a na koních, (pře)dav svému učedníku dvojího ducha. Eliseus, přijav (jeho) plášť, vykonal dvojnásobek divů. Ostatní proroci, každý ve své době, prorokovali o podivuhodných věcech, které měly nastat.
Po nich veliký Jan, prostředník mezi Starým a Novým zákonem, stal se křtitelem a svědkem Kristovým a kazatelem živých i mrtvých. Svatí apoštolé Petr a Pavel s ostatními Kristovými učedníky, prošedše celý svět, jako blesk osvítili celou zemi. Po nich mučedníci poskvrnu smyli svou krví a nástupci svatých apoštolů, pokřtivše císaře, po velikém boji a úsilí potřeli pohanství.
Ctihodný Silvestr se třemi sty osmnácti otci, vzav si na pomoc velikého císaře Konstantina a shromáždiv první sněm v Nikei, přemohl Aria a proklel jej i jeho kacířství, které zdvíhal proti svaté trojici, podobně jako kdysi Abraham se třemi sty osmnácti jinochy pobil krále a přijal od Melchisedecha, krále salemského, požehnání a chléb i víno; byl totiž knězem nejvyššího Boha. Damas pak a ílehoř Bohoslovec se sto padesáti otci a s velikým císařem Theodosiem v Cařihradě potvrdili svatý symbol, což jest,.věřím v jediného Boha", a když odsekli (od těla církve) Makedonia, prokleli jej i jeho rouhání, které pronášel proti svatému duchu. Celestýn a Cyril se dvěma sty otci a s jiným císařem potřeli v Efesu Nestoria i se vším po-blouzněním, které mluvil proti Kristu. Lev a Anatol s pravověrným císařem Markiánem a s šesti sty třicíti otci prokleli v Chalcedone pomatenost a mylnost Eutychovu. Vigilius s bohulibým Justiniánem a se sto pětašedesáti otci zorganizovali. sněm, a zjistivše bludy, prokleli (je). Apoštolský papež Agathon se dvěma sty sedmdesáti otci (a) se ctihodným císařem Konstantinem na šestém sněmu vykořenili mnoho nepořádků, vyhnali a prokleli (spolu) se všemi účastníky oněch (bludařských) sněmů jmenovitě Theodora Faranského. Sergia a Pyrrha, Kyra Alexandrijského, Honoria Římského, Makaria Antiošského a ostatní jejich pomocníky a křesťanskou víru založili na pravdě a upevnili.

II Po těchto všech milosrdný Bůh, který chce, aby byl každý člověk spasen a dospěl k poznání pravdy, povzbudil za našich let (a) kvůli našemu národu, o který se nikdo nikdy nestaral, k dobrému dílu našeho učitele blaženého Metoděje, za jehož všechny dobré skutky a činy, jestliže (je) přiložíme k těmto bohulibým (mužům) jednomu vedle druhého, nemusíme se stydět. Některým byl zajisté roven, než druzí (byl) trochu menší, ale než jiní zase větší, neboť ty, kteří se proslavili slovem, překonával činy, kdežto ty, kteří se proslavili činy, (překonával) slovem. Tím, že se všem připodobnil, dal na sebe působit příkladem všech: strachem božím, zachováváním přikázání, tělesnou čistotou, vytrvalostí v modlitbě a posvátných úkonech, slovem prudkým i mírným — prudkým na protivníky a mírným na ty, kteří přijímali naučení — přísností, pokorou, milosrdenstvím, láskou, zaujetím i trpělivostí; pro všechny se stával vším, aby u všechny získal.
Byl pak rodu ze strany obou (rodičů) nikterak nízkého, nýbrž velmi dobrého a vznešeného, známého především Bohu i císaři a vší soluňské zemi, jak to prokazovala i jeho tělesná podoba. Proto i právníci, kteří ho od dětských let milovali, vyslovovali se (o něm) způsobem sloužícím (mu) ke cti, až císař, dověděv se o jeho bystrosti, dal mu v držení slovanské knížectví, jako by předvídal, abych tak řekl, že ho pošle ke Slovanům jako učitele a prvního arcibiskupa, aby se (tak) naučil všem slovanským obyčejům a postupně si je osvojil.

III Když v tom knížecím úřadě prožil mnoho let a uzřel mnoho ohavných zmatků v tomto životě, zaměnil náklonnost k pozemským temnotám za myšlenku na nebesa. Nechtěl totiž ctné duši způsobit újmu tím, co nepřetrvává na věky, a jakmile našel (vhodnou) dobu, zbavil se správy knížectví, odešel na Olymp, kde žijí svatí otcové, byl postřižen, oděl se v černé roucho a setrvával v pokoře, dodržoval důsledně úplnou mnišskou řeholi a věnoval se knihám.
IV Nastala však taková okolnost, že císař poslal pro Filosofa, jeho bratra, (aby šel) k Chazarům. I vzal si ho s sebou na pomoc. Byli tam totiž Židé, kteří křesťanskou víru velmi hanobili. On pak, protože řekl: „Jsem připraven za křesťanskou víru umřít," neodmítl, nýbrž šel a sloužil mladšímu bratru jako otrok a byl mu poddán. On pak je přemohl modlitbou, kdežto Filosof slovy; a (tak je) zahanbili.
Když císař i patriarcha viděli jeho hrdinské úsilí, (tak) úspěšné na boží cestě, přesvědčovali ho, aby ho směli vysvětit za arcibiskupa na významném místě, kde je takového muže potřeba. A přestože nechtěl, přinutili ho a ustavili za opata v klášteře, který se nazývá Polychron a který má výměru 24 měr zlata a v němž je více než sedmdesát otců.

V Stalo se pak v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, (spolu) se Svatoplukem poslali z Moravy k císaři Michaelovi (poselství), pravíce toto:.,Z boží milosti jsme zdrávi, lile přišlo k nám mnoho učitelů-křesťanů z Vlach i z Řecka a z Němec, učíce nás rozličně. Jenže my Slované (jsme) lid prostý a nemáme (nikoho), kdo by nás naučil pravdě a řádně (nás) poučil. Tak tedy, dobrý vladaři, pošli takového muže, který nám uspořádá veškeré právo." Tehdy řekl císař Michael Konstantinovi Filosofovi: „Slyšíš, Filosofe, tuto řeč? To nemůže vykonat nikdo jiný kromě tebe. Hled, tady máš hodně darů, vezmi (s sebou) svého bratra opata Metoděje a běž. Vy jste přece Soluňané a všichni Soluňané hovoří čistě slovansky."
Tehdy si nedovolili odříci ani Bohu ani císaři podle slova svatého apoštola Petra, jak řekl: Boha se bojte, krále n>j ctěte, nýbrž vyslechnuvše (tu) velikou věc, oddali se modlitbě ještě s jinými, kteří byli téhož smýšlení jako i oni. A tu zjevil Bůh Filosofovi slovanské písmo, a když ihned sestrojil písmena a sestavil text, vydal se na cestu na Moravu, vzav (s sebou) Metoděje. (Ten) pak začal znovu Filosofovi sloužit, jsa (mu) v pokoře poddán, a (spolu) s ním učit. A jakmile uběhla tři léta, vrátili se z Moravy, vyučivše žáky.

VI Když se o takových mužích dozvěděl papež Mikuláš, poslal pro ně, neboť je toužil vidět jako anděly boží. Posvětil jejich učení, položiv slovanské evangelium na oltář svatého apoštola Petra. Vysvětil pak blaženého Metoděje na kněze.
Bylo pak hodně jistých lidí, kteří proti slovanským knihám reptali a říkali, že nepřísluší žádnému národu mít vlastní písmo kromě Židů, Reků a Latinů podle Pilátova nápisu, který napsal na kříž Páně. A ty nazval papež pilátníky a trojjazyčníky a proklel (je); i dal příkaz jednomu biskupovi, který byl zachvácen touž nákazou, aby vysvětil ze slovanských učedníků tři kněze a dva lektory.

VII Po mnoha dnech Filosof, odcházeje na soud (boží), řekl svému bratru Metodějovi: „Hle, bratře, my dva jsme byli spřežení táhnoucí jedinou brázdu. A já padám na líše, svůj den ukončiv. Ale ty velice miluješ horu — tak jen kvůli hoře neopusť své učení. Vždyť čím jiným bys mohl být více spasen?"

VIII Obrátiv se pak k papeži Kocel, prosil o Metoděje, našeho blaženého učitele, aby jej k němu propustil. A papež řekl: „Nejen tobě samému, nýbrž i všem oněm slovanským zemím jej posílám (jako) učitele od Boha a od svatého apoštola Petra, prvního zástupce a klíčníka království nebeského."
A poslal ho, napsav tento list: „Hadrián, biskup a sluha boží. Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi. Sláva na výsostech Bohu a na zemi mír, mezi lidmi dobrá vůle. Nuže slyšeli jsme o vás nyní, (že jste nakloněni věcem) ducha, jimž jsme přáli s touhou a modlitbou pro vaše spasení; (slyšeli jsme,) jak Pán povzbudil vaše srdce, abyste ho hledali, a ukázal vám, že nejen vírou, nýbrž i dobrými skutky se sluší Bohu sloužit. Vždyť víra bez skutků je mrtvá a odpadají ti, kteří se domnívají, že Boha znají, a zatím se ho skutky zříkají. Žádali jste proto učitele nejen u této velekněžské stolice, nýbrž i u zbožného císaře Michaela, takže vám poslal blaženého Filosofa Konstantina i s bratrem, zatím co my jsme (to) nestačili. Ti dva pak, když se dověděli, že vaše země příslušejí (pod pravomoc) papežské stolice, neudělali nic mimo kánon, ale přišli k nám, nesouce ostatky svatého Klimenta. My pak jsme pocítili trojnásobnou radost (a) rozhodli jsme se, že pošleme Metoděje — když jsme ho vyzkoušeli (a) s učedníky vysvětili —, syna našeho, do vašich krajin (jakožto) muže svrchovaně moudrého a pravověrného, aby vás učil, jak jste žádali, vykládaje knihy ve vašem jazyku v rozsahu úplně celého církevního řádu i se svatou mší, to jest se službou, a se křtem, jak (to už) Filosof Konstantin začal s boží milostí a s modlitbami svatého Klimenta. Stejně pak, jestliže kdokoli jiný dokáže dát výklad náležitě a pravověrne, budiž to (jako) svaté a požehnané Bohem i námi a vsí katolickou a apoštolskou církví, abyste se tak snadno naučili přikázáním božím. (Je) však (třeba) zachovávat tento jediný zvyk, (totiž) aby se na mši četl apoštol a evangelium nejprve latinsky (a) pak slovansky, aby se (tak) naplnilo slovo knih: Chváliti budou Pána všechny národy, a jinde: Všichni budou mluvit o velikých skutcích božích různými jazyky, jak jim dá odpovídati duch svatý. Kdyby se někdo ze shromážděných u vás učitelů a těch, kteří lahodí uším a odvracejí (tak) od pravdy k bludům, opovážil a začal vás. rozeštvávat, tím že by haněl knihy vašeho jazyka, nechť je vyobcován nejen od přijímání, ale i z církve, dokud se nepolepší. Neboť jsou to vlci a ne ovce a ty se sluší podle jejich plodů poznávat a varovat se jich.
Vy pak, dítky milé, budte poslušní učení božího a neodmítejte církevní nauku, abyste byli shledáni pravými vyznavači Boha, otce našeho nebeského, se všemi svatými. Amen."
Kocel ho přijal s velikou poctou a poslal jej znovu k papeži — i dvacet mužů, lidí vznešených —, aby mu ho vysvčtil pro biskupskou funkci v Panonii, na stolec svatého apoštola Andronika, (jednoho) ze sedmdesáti. Což se i stalo.

IX Potom však starý nepřítel nenávidějící dobro a odporující pravdě podnítil proti němu nepřítele moravského krále se všemi biskupy: prý, v naší oblasti učíš. On však odpověděl: „Já sám. kdybych byl věděl, že je vaše, bych ji minul; jenže (ona) je svatého Petra. Jestliže však vy — popravdě (řečeno) — z řevnivosti a z lakomství okupujete stará území proti (znění) kánonů a kladete tak překážky božímu učení, střežte se, abyste jen ve snaze prorazit železnou horu kostěným temenem (hlavy) nevylili svůj mozek." Řekli mu vztekle: „Dopadneš zle." On odpověděl: „Pronáším pravdu (i) před císaři a nestydím se; zato vy se na mně dopouštíte zvůle. Nejsem přece lepší než ti, kteří v mnoha mukách přišli i o tento život, protože mluvili pravdu."
Když bylo vyměněno mnoho řečí a oni mu (už) nebyli s to nic namítnout, řekl král, zvednuv hlavu: „Netrapte mého Metoděje, vždyť už se zapotil jako u pece." On řekl: „Zajisté, panovníku. Když kdysi lidé potkali filosofa zpoceného, řekli mu: Co se potíš? (A) on praví: Přel jsem se s hrubou čeládkou." Když se o tento výrok pohádali, rozešli se. Jej však dopravili do Švábska (a tam ho) drželi půl třetího roku (ve vazbě).

X (Zvěst o tom) dorazila k papeži. A jakmile se (to) dověděl, dal je do klatby: ať žádný králův biskup nezpívá mše, to jest služby, dokud jej budou držet (ve vazbě). A tak ho propustili, řkouce Kocelovi:,,Budeš-li mít o sebe tohoto (muže), nezbavíš se nás v dobrém." Zatím však (právě) oni neušli soudu svatého Petra, neboť čtyři z nich, biskupové, zemřeli.
Tehdy se stalo, že Moravané, když prohlédli německé popy, kteří žili mezi nimi, ale nebyli jim příznivě nakloněni, nýbrž proti nim kuli pikle, všechny vyhnali a obrátili se s poselstvím k papeži:,,Jako už dříve naši otcové přijali křest od svatého Petra, tak (i) nám dej Metoděje za arcibiskupa a učitele."
Papež pak jej hned poslal. A když jej kníže Svatopluk se všemi Moravany přijal, dal mu do správy všechny chrámy a kleriky ve všech městech.
Od toho dne pak velmi začalo růst učení boží, klerici se ve všech městech začali rozmnožovat a pohani věřit v pravého Boha, zříkajíce se svých bludů. I moravská říše začala tím více rozšiřovat všechna (svá) území a porážet své nepřátele, a to bez úhony, jak to sami vždycky vyprávějí.

XI Byl pak v něm i dar prorocký, neboť mnoho jeho proroctví se vyplnilo; a z nich povíme o jednom či dvou.
Velice mocný pohanský kníže se sídlem na Visle hanobil křesťany a činil (jim) příkoří. I vypraviv k němu poselství, řekl: „Bylo by dobré, synu, aby ses dal pokřtít ze své vůle a ve své zemi, abys (pak) nebyl pokřtěn násilím v zajetí v cizí zemi; však si na mne (ještě) vzpomeneš." Což se i stalo.
Jednou zase, když Svatopluk bojoval proti pohanům a nic nemohl pořídit, ale váhal, a když se přibližovala mše svatého Petra, to jest služba, vzkázal mu po poslech: „Jestliže mi slíbíš, že se svými vojsky strávíš Petrův svátek u mne, věřím v Boha, že ti je brzy vydá." Což se i stalo.
Jakýsi druh, veliký boháč a (panovníkův) rádce, oženil se se svou kmotrou, to jest sestřenicí. A ačkoli jim mnoho domlouval a poučoval (je) i utěšoval, nedokázal je rozvést. Jiní totiž, kteří ze sebe dělali služebníky boží, potají je nahlodávali, lichotíce (jim) kvůli jmění, aby je posléze odloučili od církve. I řekl: „Přijde doba, kdy tito lichotníci nebudou s to pomoci; zato si vzpomenete na má slova, jenže (to už) nebude (možno) nic dělat." Náhle, když Bůh od nich odstoupil, přikvačila na ně zkáza a nebylo nalezeno (ani) i jejich (poslední) místo, ale jako by vichr zdvihl prach a rozvál.
(Přihodilo se) i mnoho jiných (příběhů) podobných těmto; a ty v podobenstvích jasně vyložil.

XII Protože starý nepřítel (a) nenávistník lidského rodu to všechno nesnášel, popudil proti němu některé — (podobně) jako Dathana a Abirona proti Mojžíšovi —, jedny zjevně a druhé skrytě, kteří jsou zachváceni hyopatorským kacířstvím a svádějí slabší s pravé cesty k sobě, prohlašujíce:..Papež dal moc nám, kdežto tohoto (člověka) i jeho učení přikazuje vyhnat ven."
Když pak shromáždili všechen mo-ravský lid, přikázali přečíst před ním list, aby všichni slyšeli o jeho vyhnání. A lidé — jak už to mají lidé ve zvyku — všichni zesmutněli a stěžovali si, že jsou zbavováni takového pastýře a učitele, kromě slabých, které (ten) úklad rozechvěl jako vítr listí. Když však přečetli papežův připiš, našli (tam) napsáno: „Náš bratr Metoděj je svatý a pravověrný a koná dílo apoštolské. A do jeho rukou jsou (vloženy) od Boha i od apoštolského stolce všechny slovanské země, takže nechť je proklet ten, koho (on) prokleje, a nechť je posvěcen ten, koho (on) posvětí." I zastyděli se a zahanbeni se rozešli jako mlha.
XIII Než ani tím ještě jejich zloba neustala, nýbrž řekli doslova: „Císař se na něj hněvá, a dopadne-li jej, určitě si život nezachová." Ale aby ani v tomto případě milosrdný Bůh nezpůsobil svému služebníkovi újmu, položil (tu záležitost) na srdce císaři—protože císařské srdce je neustále v rukou božích — a (ten) k němu poslal dopis: „Ctihodný otče, velice si tě žádám vidět. Prokaž (mi) tu laskavost (a) obtěžuj se k nám, ať tě spatříme, dokud jsi (ještě) na tomto světě, a přijmeme tvou modlitbu." Když tam ihned přišel. přijal jej císař s velikou poctou a radostí, a schváliv jeho učení, zadržel (u sebe) z jeho učedníků kněze a jáhna (i) s knihami. Každé jeho přání splnil, a ať chtěl cokoli, v ničem ho neoslyšel. Velmi si ho oblíbiv a obdarovav, vyprovodil ho zase slavně na jeho stolec. A tak i patriarcha.

XIV Na všech cestách upadal do mnoha léček (nastrojených) od ďábla: na pouštích mezi lotry, na moři do vln větrných, na řekách (do nebezpečí) nenadálé smrti, takže se na něm uskutečnilo slovo apoštola: Strázně od lotrů, •> strázně na moři, strázně na řekách, strázně od lživých bratří, v práci a námaze, v mnohonásobném bdění, v mnohonásobném půstu a žízni a v ostatních strastech, které apoštol připomíná.

XV Potom se vytrhl ze všech zmatků (světa) a svou starost vložil na Boha. Dříve však (ještě) určiv ze svých učedníků dva kněze, zdatné rychlopisce, přeložil vbrzku úplně všechny knihv (bible), kromé Makkabejských, zrřeckého jazyka do slovanského za šest měsíců, začav od měsíce března do šestadvacátého dne měsíce října. KdyŽ (práci) ukončil, vzdal náležitou chválu a slávu Bohu, který (mu) poskytl takovou milost a zdar. A když obětoval se svým duchovenstvem svatou a tajemnou oběť, oslavil památku svatého Dimitrije. S Filosofem totiž prve přeložil toliko žaltář a evangelium s apoštolem a vybranými církevními službami. Tehdy pak přeložil i nomokánon, to jest pravidlo zákona, a knihy otců.

XVI Když přišel do dunajských krajin uherský král. chtěl jej vidět. A přestože se někteří domnívali a říkali, že od něho nevyvážné bez mučení, přece k němu šel. On však, jak náleží vladaři, tak ho přijal: s úctou, slávou a veselím. A promluviv s ním (tak), jak se slušelo takovým mužům vést rozhovor, propustil ho, oblíbiv si (ho) a políbiv, s velikými dary; (a) řekl mu: „Pamatuj na mne, ctihodný otče, stále ve svých svatých modlitbách."

XVII Když tedy tak na všechny strany zlikvidoval všechny záminky (k nepřátelství), zahradil ústa mnoho ] mluvných, běh (života) završil, víru zachoval, očekávaje korunu spravedl Í nosti. A protože se tak Bohu zalíbil, byl (jím) milován.
Začal se přibližovat čas, aby přijal t pokoj od strastí (pozemských) a od ř platu za velkou práci. I otázali se ho, řkouce:,,O kom, otče a ctihodný učiteli, ze svých učedníků myslíš, (že je hoden toho,) aby ti byl nástupcem v tvém učení?" Ukázal jim tedy jednoho ze svých oddaných učedníků, zvaného Gorazda, řka:,,Toto je svobodný muž (z) vaší země, obeznalý dobře v latinských knihách, pravověrný. To budiž vůle boží i vaše láska, jakož i moje."
Když pak se shromáždili všichni lidé na Květnou neděli, vešel do chrámu, a jsa (už) neschopen (pohybu), kázal žehnat císaře i knížata, duchovní i všechny lidi. A řekl: „Střežte mne, děti, do třetího dne." A tak se i stalo. Když nastával třetí den, řekl ještě:,,Do tvých rukou, Pane, vkládám svou duši." Na rukou kněží pak zesnul. dne měsíce dubna, ve. indikci, roku 6393 od stvoření světa.
Když jej pak jeho učedníci uložili do rakve, vzdali (mu) náležité pocty; sloužili i smuteční obřad latinsky, řecky a slovansky a uložili jej v kapitulním chrámu. A připojil se ke svým otcům a patriarchům i prorokům a apoštolům, učitelůmmučedníkům. Když se pak shromáždil nespočetný zástup lidí, doprovázeli (jej) se svícemi, oplakávajíce dobrého učitele a pastýře — muži i ženy, malí i velcí, bohatí i chudobní, svobodní i otroci, vdovy a siroty, cizinci i tuzemci, choří i zdraví — (ti) všichni (oplakávajíce) toho, který se stal vším pro všechny, aby všechny získal.9
Ty pak shůry, svatá a ctihodná hlavo, shlížej ve svých modlitbách na nás, kteří po tobě toužíme, ty, který zbavuješ všelikého příkoří své učedníky a učení rozšiřuješ, ale kacířství pronásleduješ; nechť zde žijeme hodni našeho poslání a staneme (pak) s tebou, tvoje stádo, po pravé straně Krista Boha našeho, přijímajíce od něho věčný život. Neboť jemu náleži sláva a čest na věky věků. Amen.

 

ŽIVOT SV. KLIMENTA (Legenda bulharská)
Koncem 9. stol. vytvořili Metodějovi žáci, vypuzení z Velké Moravy, za podpory bulharského krále Simeona (893—925) na území Bulharské říše dvě významná střediska kulturního života. V jednom z nich, v Preslavi, kde se brzy uplatnilo nové slovanské písmo kyrilské, se stal biskupem Konstantin, zvaný též Presbyter, v druhém, ležícím v západní Makedonii blíže rodiště Konstantina Fil. a Metoděje, v území kolem Ochridu se stal biskupem jiný Metodějův žák Kliment, s nímž se v tomto kraji usadil i jeho druh Naum. Ochridské středisko se stalo brzy a na dlouhý čas pokračovatelem původních velkomoravských tradic slovesné i grafické a zde vedle stsl. Natimova života vznikl také stsl. Klimentův život. Řecký Klimentův život, který vznikl někdy kolem r. 1100 hagiografickým zpracováním a rozšířením staroslověnské předlohy, je jednak poplatný době v níž vznikal, jednak přináší řadu údajů nejen o osudech Klimentových v Bulharsku, odjinud neznámých, ale také o událostech na Moravě v době, kdy probíhal spor mezi příslušníky strany Gorazdovy a Klimentovy na jedné a přívrženci Vichingovými na straně druhé. Přes silný byzantský poschismový akcent, který dílu zřejmě dodal při svém zpracování Theofylaktos, nelze opomenout skutečnost, že si jako legendista nepovšiml některých roz pórů, které svým líčením způsobil, např. při charakteristice Svatoplukově. Ač se mu Svatopluk jeví jako přívrženec latinské církve — a Svatopluk nepochybně stál na straně římského papežství — kterou často zaměňuje s íránskou, ovšem nesprávně, a z tohoto hlediska líčí jeho příklon k latinské liturgii a jejím představitelům, proniká zde dosti zřetelně vedle typicky legendistického líčení jeho barbarství postaveného hagiograficky proti světectví Metodějovu, jeden značně sympatický rys, který naprosto do Theofylaktova legendistického schema nezapadá (tj. o Svatoplukově úctě k Metodějovým žákům a jeho dílu a poznámka o tom, že by nikdy nedopustil jejich věznění a vypuzení, kdyby byl přítomen v zemi) a může snad pocházet právě z Theofylakfcovy předlohy. Je pozoruhodné, že ani Naumův život nikterak Svatopluka neosočuje a z ničeho ho neviní a naopak veškerá vina je v něm (II. red.) přičítána Vichingovi, k němuž ostatně ukazuje i líčení Theofylaktovo.
Otázkou autorství Života sv. Klimenta neboli tzv. Bulharské legendy se zabývalo mnoho badatelů (tak např. J. Dobrovský, P. J. Šafařík, B. Kopitar, Fr. Miklošič, F. M. Blumberger, A. Voronov, N. L. Tunickij, D. Kostič, Fr. Dvornik, G. A. Iljinskij, J. Vajs, O. Polách, Fr. Grivec, J. Stanislav, Milev). Jedni soudili, že Bulharskou legendu napsal Theofylaktos, který je také jako autor uveden v záhlaví rukopisů — ve dvou rukopisných zlomcích je toto místo vynecháno —, jiní vyslovili svůj nesouhlas s tímto názorem (srov. úvod J. Stanislava k publikaci Osudy Cyrila a Metoda, Bratislava 1950, kde je podán výstižný přehled současného stavu bádání o celé problematice dotýkající se Bulharské legendy). Nyní se však obecně přijímá tvrzení, že autorem legendy byl skutečně ochridský arcibiskup Theofylaktos (1094—1107), původem Sek, a že ji sepsal někdy na konci 11. anebo na začátku 12. stol. Jeden z nejpřednějších badatelů o Životě Klimentově, N. L. Tunickij rozděluje ve své práci Sv. Kliment, episkop slovenskij. Ego zizn i prosvělitelnaja déjatelnost, Sergijev Posad, 1913 na str. 63n. celý Život Klimentův podle obsahu a podle povahy pramenů tohoto Života na tři části. První část tvoří podle něho kap. I až VI, ve kterých se hovoří o činnosti Cyrila a Metoděje a pro které prý jako pramen Theofylaktovi sloužily panonsko-moravské legendy (srov. str. 000 této práce), pokud jde o kapitolu čtvrtou, hovořící o působení obou bratří v Bulharsku, tu mělo Theofylaktovi posloužit nějaké jiné svědectví o činnosti Cyrila a Metoděje. Do druhé části zahrnuje Tunickij kap. VII až XIII, líčící činnost žáků Cyrila a Metoděje na Moravě po smrti Metodějově a před jejich vyhnáním. Theofylaktos tu prý čerpal jednak z listu Stepána V. Svatoplukovi z r. 885, jednak z instrukcí téhož papeže biskupu Dominikovi a knězím Janovi a Štěpánovi. Konečně základem zbývající, třetí části, ve které se podávají dějiny života a působení Klimenta v Bulharsku, byl podle Tunického. starší slovanský Život Klimentův, sestavený nějakým společným Klimentovým a Naumovým žákem, který na základě Klimentova a Naumova vyprávění sepsal rovněž Život Naumův (srov. str. 177 nn. této publikace), neboť z úvodních slov Života Naumova je jasné, že v době sepisování Života Naumova, Život Klimentův již existoval. Slovanský Život, který vznikl podle J. Stanislava (o. c. str. 39nn.) nedlouho po Klimentově smrti (f 916), zpracoval Theofylaktos v jazyce řeckém, zachoval však přitom všechny specifičnosti byzantské hagiografické literatury jako je např. květnatý úvod a závěr, velké množství citátů z Písma apod.
Existuje několik rukopisů Bulharské legendy. Za nejlepší z nich považuje Tunickij rukopis ochridský z 14.—15. stol., který také obsahuje úplný text Klimentova Života. Jde o rukopis z metropolitního chrámu v Ochridu, který si odtamtud přivezl ruský slavista V. I. Grigorovič. Nyní se rukopis nachází v Leninově (dříve Rumiancově) museu v Moskvě pod č. 818. Kratší zlomky Života Klimentova se nacházejí v klášterech na hoře Athos; jde o 1) zlomek Iverského kláštera 382 z 15. stol.; 2) Dionisiata 274 z 16. stol. a 3) Dionisiata 280 z 16. stol.
Život Klimentův vyšel v mnoha edicích. První, neúplné vydání pořídil spolu s latinským překladem v r. 1665 Leo Allatius, úplný řecký text vydali poprvé v Moschopoli v r. 1742 mniši G. Konstantinidés a Michel z Gory, podruhé v r. 1802 ve Vídni A. Pampereus a tato edice byla základem pro další vydání, Miklošičovo (Vídeň 1847). Následující edice byla vytvořena A. I. Menščikovem a vyšla spolu s prvním překladem Života do ruštiny v Moskvě r. 1855. Opomenout nemůžeme ani vydání Migneho v Patrologii (1864) a české vydání prvních 14 kapitol ve FRB I, 1872, kde je vždy paralelně k řeckému textu uveden překlad do češtiny od E. Novotného. V r. 1871 vydal řecký text s ruským překladem V. A. Bilbasov. Výtečné kritické vydání řeckého textu spolu s překladem do ruštiny pořídil N. L. Tunickij v publikaci Materiály dla istorii zizni i dejatelnosti svv. Kirilla i Methodija, Sergijev Posad 1918. Tunickij založil své vydání na rukopise ochridském. Velmi užitečné je, že řecký text je v tomto vydání opatřen různočtením z jiných edic i rukopisů, ruský překlad pak poznámkovým aparátem a u těžších míst pak srovnává překlad Migneho do latiny, Laskova do bulharštiny a Novotného do češtiny. Tunickij se přidržuje rozdělení textu na kapitoly, tak jak jej provedl Fr. Milko-šič, sám však přidal ještě rozdělení na kapitolky menší. V úvodu k této edici podává autor přehled dosavadních překladů, vydání a také se zabývá rukopisy Života.
V připojeném textově kritickém aparátu vycházíme z těchto rukopisů a edic: Cod. — rkp. ochridský ze 14./15. stol., obsahující úplný text; J, D\ Dz — tři zlomky obsahující text paragrafů 16—34 (část) z 15. až 16. stol., vesměs chované v klášteřích na hoře Athos;

A— Leonis Allatii In Roberti Creyghtoni apparatum... exercitationes, Romae 1665, t. I, p. 259—262. Jde o několik krátkých fragmentů z díla. Ms— Akolouthia... Klemente..., En Moschopolei 1742; V — Bios... Klémentos, ed. A. Pampereios, Vídeňl802; MK — Vita S. Clementis, ed. F. Miklosich, Vindobonae 1847; OE — omneš editiones (OE = Ms, V, MK).
Život Klimentův byl přeložen do slovenštiny J. Stanislavem, (o. c. str. 63—126) a vybrané kapitoly jsou přeloženy v publikaci P. Rat koše Pramene h dějinám VelJcej Moravy, Bratislava 1964, str. 365—384.
Použitý text: N. L. Tunickij, Materiály dla istorii žizni i dejatelnosti svv. Kirilla i Metliodija — Monumenta ad SS. Cyrilli et Methodii successorum vitas resque gestas pertinentia, sv. I. Sergijev Posad 1918, str. 1—144.

Život, vyznavačské působení a částečně i výklad o zázracích Klimenta, našeho svatého otce, biskupa Bulharů, sepsaný nejsvětějším a slavným arcibiskupem První Justiniány a celého Bulharska, pánem Theofylaktem, který nabyl v Konstantinopoli hodnosti magistra rétorů.

I 1 Pojďte sem, děti, poslyšte mne, pojďte sem vy všichni, kteří se bojíte Boha, a budu vám vyprávět něco, aby to zvědělo pokolení příští, synové, kteří se narodí, a lid, který bude stvořen, aby pochválil Pána. Toto pravil David a my s ním dnešního dne; neboť je třeba velebnost boží hlásati vždy a všem nejen proto, že pro chválu boží není počtu, jak věříme — vždyť ať ji budeme hlásat a vypravovat sebe víc, proto, co zbude, převýší počet —, ale i proto, že u pohodlnějších lidí, usínajících při konání dobra, se stává hlásání velkoleposti božích zázraků jakýmsi probuzením.

2 Většina lidí se totiž domnívá, že naše časy snad již neobsahují nic z toho, co kdysi bývalo, nýbrž že dřívější doby se jednak skvěly zázraky, jednak že byly ozdobeny životy mužů, kteří žili v těle : téměř jako bez těla, kdežto našemu pokolení že nebylo od Boha nic takového dáno. Proto také žalostně ochabli
v přísném životě — jako by ho dnešní (lidská) přirozenost nepřipouštěla —, majíce o tom špatnou a příliš slabou vědomost. Neboť podstata přirozenosti zůstává stále táž a nezměnila se a Pán ponechal sobě i pro naše časy velmi mnoho mužů, kteří neohnuvše koleno před nikým z těch, kteří se plouží po zemi, zazářili světlem života k oslavě nebeského Otce, stavše se hvězdami ve světě a zachovávajíce slovo života.

3 Podobně tedy i Bulharskou zemi osvítili v tyto poslední doby blahoslavení otcové a učitelé, zazářivše učením i zázraky a stavše se svým životem a slovem zdatnými pomocníky božími. Vypsat celý jejich život je předmětem mé touhy, jenže je to úkol přesahující schopnost slova. Předložím tedy jen něco málo a budu svědčit o lásce Boha k člověku a o milosti Boha, který s námi je i bude po všechny dny až do skonání světa, jak bylo slíbeno, a ukáži všem lidem, že nikoliv naše přirozenost se nám změnila, nýbrž předsevzetí že se zvrátilo.

II 4 Toužíte se tedy asi dovědět, kteří jsou tito otcové? Metoděj, který ozdobil provincii Panonů, stav se arcibiskupem moravským, a Cyril, veliký ve filosofii vnějšího světa, větší však ve filosofii vnitřní, a znalý přirozené povahy věcí ve své podstatě existujících, více pak jediného jsoucího, skrze něhož všechny věci vzaly z neviditelného svou existenci. Tito totiž čistotou svého života pojali Boha v sebe a usilujíce početím bázně ve svém životě zploditi spasitelného Ducha, byli mocni učitelského slova, pronášeného řeckým jazykem, a pouto takovéto moudrosti přitahovalo mnohé.

5 Ježto však národ Slovanů neboli Bulharů nerozuměl Písmu složenému v řeckém jazyce, pokládali to svatí za největší nedostatek a to, že se v temném kraji Bulharů nezažíhá světlo Písma, bylo jim příčinou bezútěšného hoře; truchlili, těžce to nesli a odříkali se života.

6 Co tedy učiní? Obrátí zrak k Utěšiteli, jehož prvým darem jsou jazyky a pomoc slova. A žádají od něho tu milost, aby vynašli písmena, odpovídající drsnému jazyku bulharskému, a mohli přetlumočit boží Písmo do jazyka toho národa. Opravdu, oddavše se přísnému postu, ustavičné modlitbě, a jak trýznění těla, tak i zkroušenosti a pokoře duše, dosáhnou toho, po čem toužili. Praví se totiž: Blízký je Hospodin všem, kteří ho v pravdě vzývají, a když ty ještě budeš volati, on řekne: „Hle, přišel jsem, neboť já jsem Bůh zblízka a ne Bůh zdaleka."

7 Získávají tedy i oni milost Ducha jako jitro připravené a světlo poznání vyšlo pro spravedlivé, i zahnala radost c s tím spojená jejich předešlý žal. Když tedy dosáhli této vytoužené milosti, vynaleznou slovanská písmena, přetlumočí Bohem vnuknutá Písma z jazyka řeckého do bulharského a usilují o to, aby bystřejším z žáků předali božské nauky. Nemálo jich zajisté pilo z tohoto pramene poučení a mezi nimi vyvolení a náčelníci sboru Gorazd, Kliment, Naum, Angelar a Sáva.

III 8 Ježto pak věděli, že Pavel zvěstoval apoštolům evangelium, pospíchají i oni sami do Říma, aby ukázali blaženému papeži své dílo, překlad Písma. Povedlo se jim to a nepospíchali nadarmo.

9 Když Hadrián, jenž se tehdy skvěl na apoštolském stolci, uslyšel o jejich příchodu, zaradoval se převelikou radostí. Zdaleka byv totiž ohromen zvěstí o těchto svatých, toužil spatřit i blesk milosti v nich skryté, pociťuje k těm božím mužům to, co Mojžíš k Bohu, když dychtil, aby se mu zjevila vytoužená tvář (boží) a aby ji zřetelně viděl.
I nebyl s to se již udržet, ale vzav s sebou všechno kněžstvo i s přítomným arcikněžstvem, vyšel světcům vstříc dávaje před sebou podle zvyku nést znamení kříže a naznačuje světlem pochodní jas své radosti a lze říci, že i vznešenost přicházejících hostí, k jejichž oslavě dovolil Pán, oslavený ve svatých svých, aby se skrze ně v době příchodu udaly mnohé zázraky. Když i to dílo bylo papeži ukázáno a když on poznal, že překlad Písma do (slovanského) jazyka je plodem duchovní milosti vskutku apoštolské duše, tu nevěděl, co počít radostí. Velebil tyto muže, nazýval je rozličnými jmény, otci, vytouženými dětmi, svou radostí, věncem víry, korunou slávy a krásy církve. Co potom učiní? Vzav přeložené knihy, odnesl je k oltáři božímu a jako nějaký dar je zasvěcoval Bohu a ukazoval, že v takových obětech, totiž v ovoci úst, má Bůh zalíbení a že jako líbeznou vůni přijímá dary plodů tohoto druhu. Vždyť co je pro Slovo radostnější nad slovo, které vymaňuje slovem obdařené z neznalosti slova, když přece se podobné raduje z podobného? Prohlásil ty muže v chrámě za muže i apoštolské, jelikož podstoupili boj rovný Pavlovu a snažili se přinést Bohu dokonalou a svatou oběť národů.
10 Potom z těch, kteří světce doprovázeli — pokud měli podle svědectví učitelů jak dostatečnou zkušenost v slovanském písmě, tak i byli ozdobeni počestným životem —, jedněm udělil hodnost kněžskou, druhým pak hodnost jáhnů, a některým i podjáhnů. Samotného pak velkého Metoděje, třebaže se velmi snažil tomu uniknout a vyhnout, vysvětí za biskupa Panonské Moravy, uváživ, že by nebylo zbožné, aby zůstal bez toho jména ten, kdo se ukázal hodným věci. Je totiž stejnou chybou jak to, aby se dostalo někomu jména, ač by byl zcela vzdálen věci, tak i to, aby někdo jsa biskupem svými činy i svou vážností, byl ponecháván ve skrytu v řadě obyčejných lidí a jsa světlem byl stavěn pod lůžko temnoty. A tak římský velekněz poctí Metoděje biskupskou hodností, či spíše biskupský úřad jím.
11 Cyrila pak, skutečného filosofa, povolá velký arcikněz do svatyně svatých, aby tam, uvnitř opravdového stánku, konal službu boží, tak aby se stal duchovněji a božštěji účastníkem tajemství a přijal podíl na novém kalichu. Neboť jako by mu bylo dovoleno setrvat v těle jen na tak dlouhou dobu, aby vynalezl písmo a vyhotovil překlad Písma, je poté, co vykonal tuto službu božské vůli, povolán od Boha, který ho naučil poznání. Předvídaje svůj konec, oblékne roucho mnišské. Odedávna po tom toužil, pro svou skromnost se tomu však vyhýbal, jakožto věci veliké a převyšující jeho síly. Když v něm pobyl deset dní a přijal světlo k světlu, přesídlil na nebesa, kde (přebývá) Kristus, a opustil údolí pláče, příbytky tmy, bláto bahnivé, zdejší obydlí. A odevzdal ducha Bohu duchů; jeho pak tělo, které před smrtí přirozenou zakusilo umrtvování dobrovolné, bylo od svatého papeže a veškerého duchovenstva uctěno chvalozpěvy a uloženo v chrámě Klimenta, onoho Klimenta, který doprovázel Petra, hlavu apoštolů a podrobil moudrosti Kristově moudrost řeckou, jako paní služku. A bere k sobě filosof filosofa, velký učitel přijímá hlas Slova, vychovatel pohanů usidluje u sebe toho, který pohanům zažehl světlo poznání.

12 I Bůh pak poskytne znamení, vydávaje svědectví o slávě, která očekává Cyrila na nebesích, a činí věci zjevné hlasateli věcí nezjevných. Posedlí zlým duchem našli uzdravení, když se přiblížili k jeho rakvi, a také pro mnohé jiné nemoci se milost Ducha svatého stala bičem vyhánějícím. Neboť jakmile někdo buď přistoupil k rakvi nebo vzýval jméno tohoto otce, nosícího v sobě Boha, nacházel podle stupně své víry vysvobození ze své bolesti. Proto byl Cyril velký v ústech Římanu a ještě větší v jejich duších, takže zázraky byly základem jeho slávy, ta potom podkladem k jeho většímu uctívání a tato čest světcova pak potvrzením slávy boží.

13 Takto poskytla smrt Cyrilovi cti jak od nejsvětějšího papeže tak i od Boha, avšak Metoděj ztrativ společníka v práci i na cestách, opravdového bratra ve všem — i tělesně i v Pánu — oddával se v srdci zármutku, zakoušeje tento vskutku lidský stav, a byl v zajetí (svého) návyku na (bratrské) soužití. Na druhé straně se pak neméně, ne-li více, utěšoval nadějí, že má v Cyrilovi pomocníka v práci učitelské, a že čím více se on v odloučení od těla blíží k Bohu, tím účinnější že je jeho přímluva.

14 Když pak Metodějovi nadešel čas k cestě do Panonie a bylo zapotřebí nadále obrátit pozornost k biskupskému úřadu tohoto kraje, objal bratrův hrob, zvolal mnohokrát milé jméno Cyril, a oplakav svou tělesnou osamocenost a přizvav si ku pomoci hrstku kněží, vydal se s žáky na cestu. Když pak přišel na Moravu, byl opravdovým biskupem a projevoval takové vlastnosti, jaké byly vykresleny od Pavla v obraze biskupa a nade všechny se stkvěl v učitelském úřadě. Nezakopal totiž hřivnu ani neukryl milost daru duchovního a neučinil svou moc počátkem přepychu, ale všem poskytoval účast na blahu, spravedlivě dávaje vycházet slunci slova a nezkracuje míru při rozdávání pokrmu evangelia. Jak se totiž neměl ten, kdo se před přijetím biskupského úřadu takto věnoval slovu učitelskému, ač se ještě nevydával v nebezpečí při této práci, jak se neměl chápat a ujímat učitelského úřadu a po celý den se zaměstnávat slovy božími, jež mu nabízela sladkost větší než med a medový plást, když mu byla tato práce svěřena a on přijav tento úkol, věděl, že běda bude apoštolovi, který nehlásá evangelium.

15 On vskutku nejen nepřestával tehdejšího moravského knížete Rastislava každodenně poučovat a uvádět jeho duši v souhlas s božskými přikázáními, nýbrž i knížete celé Panonie, jménem Kocela, vychovával a vštěpoval mu, aby se připoutal k bázni před Pánem i a v té aby se odkláněl od každého zla, jakoby nějakou uzdou zadržován a zastavován. Rovněž pak i knížete Bulharů Borise, který vládl za doby římského císaře Michaela, také toho veliký Metoděj již předtím učinil svým dítkem a přivedl ho k vlastnímu jazyku, ve všem krásnému, a neustále ho tehdy obdarovával dobrodiním svých slov.
16 Tento Boris byl totiž i jinak smýšlení spravedlivého a k dobru náchylného a za něho i bulharský národ začal být hodným božího křtu a obracet se na křesťanskou víru. Tehdy tedy právě tito světci, Cyril, pravím, a Metoděj, spatřivše množství věřících, i to, že se mnoho dítek bozích rodí z vody. a z Ducha a že zcela postrádají duchovní pokrm, jednak vynašli, jak jsme již řekli, písmo, jednak pořídili překlad Písma do bulharštiny, aby zrozená dítka boží měla sdostatek i božského pokrmu a aby spěla k rozkvětu duchovnímu i k míře plného věku Kristova. A takto bulharský národ, odvrácen od skytského bludu, poznal cestu pravou a bludů zcela prostou, Krista, opožděně sice a až kolem jedenácté či dvanácté hodiny, ale přece jen vstoupil do boží vinice milosti toho, jenž ho povolal. Povolání tohoto národa se pak udalo roku 6377 od stvoření světa.

17 Velký Metoděj nepřestával tedy při každé příležitosti poskytovat knížatům všeliká napomenutí, jednak jim ukazuje cestu k zbožnému životu, jednak jim předkládaje nepřekroucené učení církve jako nějaký císařský a nefalšovaný peníz, vtiskuje je do jejich duší bez úkladů a bez porušení; byli totiž, byli takoví, kteří tehdy toto učení překrucovali a měnili ustanovení, která naši otcové dali boží církvi, a mnozí utrpěli škodu na duši bludným učením, jež s sebou přinášeli Frankové, kteří tvrdili, že Syn se sice zrodil z Otce, Duch však že vychází ze Syna. Světec (Metoděj) stavě se proti nim, potíral jak slovy Páně, tak výroky Otců jejich názory i veškerou jejich pýchu, povyšující se proti božímu poznáni, mnohé z nich pak i jímal v poslušnost Kristu, odvraceje je od bludného učení k učení pravdivému a hanou neposkvrněnému, čině je z lidí nehodných lidmi počestnými, a stávaje se proto i jsa nazýván „ústy božími". Proto den ode dne vzrůstal počet věřících a slovo boží se. vzmáhalo, což, jak jsme slyšeli, praví Lukáš o učení apoštolů, nebo chceš-li slyšet ode mne onen starý výrok: „Dům i Davidův vzrůstal, dům Saulův však upadal a den ode dne se umenšoval."

18 Avšak společnost bludařů, přemáhaná silou a pravdou slova, co jen mohla, či spíše k čemu je povzbuzoval jejich otec, od počátku vrah lidí, chlubící se svými zločiny, to i činila, sužujíc J světce tisícerým trýzněním a pokušením. Neboť ošálili klamem i Svatopluka, který vládl na Moravě po Rastislavovi, muže drsného a neznalého dobra, a zcela jej obrátili na svou víru. Jak by onen, jsa otrokem ženských rozkoší a vale se v bahně ohavných smilstev, mohl neobrátit svou mysl spíše k těm, kteří mu otevírali dokořán dveře k vášním, než k Metodějovi, který stavěl na pranýř veškerou trpkost rozkoše, která ničí duši? Neboť co vynašel onen Eunomios, který byl původcem bludu anomoiovců, aby k sobě přivábil více žáků, to vymyslil i nerozumný národ franský, totiž hřešícím všechno odpouštět jen tak bez. práce a namáhání, za jediné podmínky, že souhlasí s jejich učením, a dovolovat neřestný život, jen aby překroucené učení došlo úspěchu, podobně jako kdyby si někteří lidé vyměňovali navzájem jeden hnůj a druhý bláto, jsouce zajisté hodni obchodování s takovými poklady, při němž i zboží je špinavé i cena hnusná.

19 Svatopluk tedy, zkažen těmito lidmi, kteří se mu ve všem zavděčovali, obracel svou pozornost k Metodějovým slovům v nejmenší míře, ba naopak choval se k němu dokonce jako k nepříteli. Zbožnost, jak se praví, je totiž hříšníkovi ohavností. A přece, co vlídného neříkal a čím strašným nehrozil veliký muž knížeti? Jednak dokládal správnost (tohoto) učení z Písma božího a přikazoval ho dbát, ježto je dárcem života a zdrojem spasení, Pán totiž učil, že v zkoumání Písma spočívá život, a Isaiáš nám ukládá čerpat vodu ne z bahna bludů, ale z pramenů spasení. Jednak ho pak i zastrašoval, že J* jestliže se připojí k bludařům, zahubí jak sebe tak i všechny své poddané, dávaje nepřátelům možnost, aby ho snadno napadli a snadno přemohli. Bezbožnost totiž, i když kvete krátkou dobu, přece jen časem sama od sebe vadne, aby se zbožní nenaučili zlému. A to, říkal, potká knížete po jeho (Metodějově) smrti, což se vskutku také podle světcových předpovědí stalo.

20 Vždyť pokud dlel Metoděj mezi živými, ani kníže nedal propuknout svému hněvu, nýbrž choval baziliška skrytého a živeného v hadích vejcích, ani spravedlnost neužila svého karabáče, nýbrž držela sice napnutý luk a měla obnažený meč, ještě však nevypustila střelu do srdce nepřítele ani nezdvihla ruku k ráně. Avšak když světce již nebylo a nastala všeliká zloba, která neskrývala ošklivost pod závojem a maskou, nýbrž se podobně jako nevěstka oprostila od studu a vyvolala pronásledování pravověrných, tehdy ani Bůh neopomenul knížete ztrestat. Ale o tom později.

VI 21 Tehdy Metoděj předpověděl tehdejšímu knížeti svůj konec, který prý nastane za tři dny, vydávaje tuto předpověď, jak já soudím, na potvrzení svých Četných napomenutí. Neboť jestliže ho předpověď, která se splnila, činila prorokem a člověkem, který obdržel schopnost předvídati budoucnost od Ducha, je jasné, že i učení, kterého se on zastával, bylo z Ducha a Bohem vnuknuté.

22 A svolav své učedníky, následuje Pavla, či spíše mého Ježíše, a nabádá i povzbuzuje je slovy na rozloučenou, vyličuje synům dědictví krásné a hodné námah, které snesl, aby pro sebe získal takové bohatství. Toužíte snad zvědět, jaké to bylo dědictví: slova boží, žádoucnější než mnoho zlata a drahého kamení, a moudrost, kterou získat je lepší než poklady zlata a stříbra. „Znáte totiž", praví, „moji nejdražší, moc bludařů ve zlu, i to, jak se oni, kalíce slovo boží, všemožně pokoušejí napájet své bližní špinavým převrácením Písma, přibírajíce a uplatňujíce dva prostředky, přemlouvání a přísnost. Ono pro lidi prostší, tuto pro lidi bázlivější. Ale já doufám, že vaše duše jsou z obou stran dobře opatřeny a modlím se za to; vždyť vy se ani nenecháte zmásti přemlouváním, ani se nedáte přemoci prázdným klamem. Pevně totiž stojíte na skále apoštolského vyznání a učení a církev na ní postavenou brány pekelné nepřemohou — neboť věrný je ten, jenž přislíbil —, a ani si žádným strachem nenecháte otřást hradby svých srdcí. Vždyť jste se učili: Nebojte se výšky dne ani těch, kteří zabíjejí tělo, duši však uškoditi nemohou. Raději tedy nabádejte ostatní, aby střežili svěřený j majetek, kterého jsme nabyli od apoštolů a postupně od otců a který budou i od nás žádat zpět v den odplaty. Hle, předpověděl jsem vám toto a skrze tuto předpověď jsem vás učinil odpovědnými za hřích, neboť kdybych nebyl přišel, dí (Kristus), a nebyl jim řekl, neměli by hřích. Jsem nevinný vaší krví, nezanedbal jsem hovor s vámi, ale podle Ezechiela jsem bděl ve službě strážného. Hleďte, abyste opatrně chodili, ne jako nemoudří, ale jako moudří, a s veškerou ostražitostí střežte svoje j srdce a (srdce) bratrů; budete totiž chodit uprostřed nástrah a budete se J ! procházet po cimbuřích měst, neboť po mé smrti přijdou mezi vás draví vlci, kteří neušetří stáda, aby klamem zlá^ i kali za sebou lid — proti těm se postavte, pevni ve víře; Pavel vám toto skrze mne ukládá. Nade vším vládnoucí s Bůh a Otec a Syn z něho před věky bez bolesti zplozený i Duch svatý vycházející z Otce vás pak uvede ve všelikou.i pravdu a bezúhonné vás představí k mé chvále v den Kristův.

23 Pověděv toto a ještě více nadto, dal odvést svou duši andělům, kteří ho doprovázeli a střežili na všech cestách, když vynikal 24 let v arcibiskupském úřadě a s velkým úsilím a námahou se staral nejen o své vlastní spasení, nýbrž i o spásu ostatních. Nehleděl totiž pouze na svůj vlastní zájem, nýbrž i na blaho lidu, aby došel spásy, a ve dne i v noci žil jen pro to, co i ostatním prospívalo. Důkazem toho je i velký počet kněží, jáhnů i podjáhnů, jichž umíraje zanechal v oblasti své církve dvě stě. Bylo-li pak tolik jen těch, kteří sloužili oltáři, domysleme si, jak veliké bylo množství laiků. První místo mezi nimi zaujímal Gorazd, jenž byl již dříve uveden v našem vyprávění mezi nejbližšími Metodějovými učedníky a který byl i od samého světce na konci jeho života prohlášen arcibiskupem moravským.

II 24 Ale drzý a opovážlivý zástup bludařů nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem, a pravil: „Nuže vzhůru, potlačme Gorazda a nastrojme mu úklady, neboť nepodobný nám je jeho život i odchylné cesty jeho a vyčítá nám hříchy, a jestliže by on byl ponechán naživu, ožil by nám znovu Metoděj." I zbaví ho biskupského úřadu a jakéhosi. Vichinga, opojeného čistým vínem bludařství a schopného opojit i jiné, jenž byl právě za to od Metoděje vydán Satanu a proklet spolu se zástupem těch, kteří s ním běsnili, tohoto člověka — ó námahy a zápasy Metodějovy, ó Trojice v jedno spojující (tři božské) osoby! — povýší na stolec, či spíše však skrze něho tento stolec sníží, a jak se (tento stolec) stkvěl zásluhou Metodějovou a nad mnoho jiných vynikal, tak vinou Vichingovou upadl do propasti opovržení.

VIII 25 A ten takto nezákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojiv tuto hodnost a pokládaje ji za kořist, když muže povolaného Bohem odstrčil tyranskou silou ramene hříšníkova. Bludařství pozdvihuje hlavu a vypíná se nad pravovčrný zástup Metodějových žáků. A s reptáním postávše proti věrným, praví:,,Proč se stále ještě přikláníte raději k páchnoucím a mrtvým slovům Metodějovým a nespojíte se s živým arcibiskupem a neuznáte, že Syn byl zplozen z Otce a ze Syna že vychází Duch?"

26 Ti pak řekli ústy Gorazdovými a Klementovými :,,Že je Metoděj ještě naživu, bezpečně jsme zvěděli od Pána, který praví, že kdo v něho uvěří, bude žít, byť i zemřel, a učí, že Bůh se nazývá Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým jako Bůh živých a nikoli mrtvých. V čem tedy hřešíme, máme-li v Bohu Živého učitele, který s námi duchovně obcuje, rozpráví a posiluje nás proti vám? Poněvadž jsme až do nynějška nezjistili, že by tato vaše nová víra byla potvrzena nějakým písmem či stanovena svatými otci, zdráháme se vydat sebe prokletí, neboť Pavel zřetelně volá:,,Hlásá-li vám někdo jiné evangelium mimo to, které jste přijali, budiž proklet!" My totiž věříme, že Duch patří k Synu, neboť je Duchem života a pravdy, což jest Syn, a že Duch je rozumem Kristovým, avšak ani jsme se neučili, ani se učit nebudeme, že tento (Duch) vychází ze Syna, ani nezapřeme víru a nebudeme horší nevěřících — nikoli, při posvěcení milosti Ducha svatého — nýbrž jsme přesvědčeni, že Duch vychází z Otce a že jeho příčinou a původcem je zploditel Syna, že však jest (Duch) i Synovi vlastní a skrze něho že je vždy udělován těm, kteří jsou toho hodni. Přitom něco jiného je „vycházeti" a něco jiného,,býti udělován"; první (výraz) totiž vyjadřuje způsob vzniku Ducha, že totiž jako Syn je zplozen z Otce, tak že Duch z něho vychází, výraz „býti udělován" však neznamená způsob bytí, nýbrž naznačuje obohacování a rozdávání.

27 A abychom ten výklad, pokud to lze, osvětlili nějakým příkladem, představ si, že nějaký král rozdává ze svých pokladů velmi značné bohatství, že syn je pak přijme a vládne jím jako svým vlastním a rozděluje z něho lidem, kteří jsou jim milí. Král je.Otec, bohatství — abychom hovořili slovy obrazu — je Duch darovaný z nevýslovných pokladů Otce, syn králův je Otcův Syn, k němuž náleží Duch a skrze něhož se uděluje. Vidíte, že Duch, jak my víme, nevychází ze Syna, nýbrž je skrze Syna udělován. Jestliže pak tě mate to, že Syn dechnul na apoštoly a pravil: Přijměte Ducha svatého, pak sis nejapně vyložil evangelium. Udělil totiž apoštolům jeden z darů Ducha, totiž dar odpouštět hříchy, jak je zřejmé z následujících slov — také Isaiáš s oblibou označuje činnost Ducha jako „duchy" — ale samotného Ducha tehdy učedníkům neudělil. Vždyť je jasné, že kdyby byl tehdy daroval Ducha, bud by bylo do budoucna zbytečné jeho sestoupení v padesátý den, anebo, kdyby nebylo zbytečné, bylo by to (sestoupení) jiného ducha. Jaký by to však byl duch? Vždyť církev zjevně uctívá jediného svatého (Ducha). Pakli by však byli dva, který tedy z nich by nebyl svatý? Jestliže jo tedy svatý ten, který byl udělen dýchnutím, a Pán jim dal jeho samého a nikoli jediný dar Ducha, pak Duch, který sestoupil v padesátý den, nebyl zřejmě svatý. Nechť se však toto rouhání obrátí na vaše hlavy! Vy jste tím, že uznáváte dva počátky, tj. Otce N jako původce Syna a Syna jako původce Ducha, posedlí jakýmsi jiným, manichejským šílenstvím.

28 My však máme jediného Boha a jeden počátek těch, kteří jsou z něho, Otce. Ve vztahu k Synovi je Otcem, ve vztahu k Duchu je původcem, podobně jako jediné slunce je počátkem paprsku i světla či tepla. S paprskem je tedy spojeno i světlo a teplo, jako i se Synem Duch, a světlo patří paprsku jako Duch Synovi, oba však pocházejí z jediného počátku, slunce. A jako se v tomto příkladě dostává tělesnému světu světla či tepla skrze paprsek, tak je skrze Syna udělován rozumovému stvoření Duch svatý pro všechny. Můžete-li tedy i vy uvést—podobně jako manichejští evangelium Tomášovo — nějaké jiné (evangelium), které zavedlo takovéto učení o Duchu, dokažte, že bylo kanonizováno, a my budeme mlčet, ba spíše vás budeme ctít jakožto dobrodince. Je-li však ráj církve zavlažován čtyřmi proudy vytékajícími z jediného zřídla, uznáváte, myslím, Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Ten však, kdo zavádí páté evangelium, třikrát je proklet. Vždyť Jan nám představuje Syna, jak hovoří o Duchu pravdy, který vychází z Otce. Přestaňte sami proti sobě obracet nepřátelsky meč, přestaňte zápasit se Synem božím, velkým zvěstovatelem evangelia, z něhož, skrze něhož a v němž je celé evangelium, a (přestaňte) učit o Duchu bez Ducha nebo spíše hovořit hlasem ducha protivného."

29 Při těchto slovech si Vichingovi přívrženci, nesnášejíce je, zacpali uši — jako ti, kteří kdysi kamenovali Štěpána, pravého svědka Slova —, jen toto dobře činíce, neboť nebyli hodni tato slova slyšet, začali křičet a působit všemožný zmatek a málem se pustili do bitky s pravověrnými, poskytujíce umdlenému jazyku jako spojence svou paži. Nakonec pak vyřítivše se, obrátili se na své poslední útočiště, podlého Svatopluka, a osočí u něho pravověrné, že vymýšlejí novoty a kdyby se neshodli s knížetem ve víře, že by možná povstali proti jeho vládě. Neboť rozpor ve víře působívá zároveň rozbroj. Ten si pak zavolal Metodějovy učedníky s praví:,,Jaký rozkol se to mezi vámi děje a proč se každodenně navzájem nepřátelsky potýkáte? Což nejste všichni bratři? Což nejste křesťanské víry? Proč se tedy neshodnete mezi sebou a nesnažíte se o jednotu?"

30 Oni však pravili ústy Gorazdovými a Klimentovými (ti totiž vedli rozhovor): „Kníže, o tom bychom museli vést dlouhé řeči. Hrozí nám tu totiž nebezpečí ve věci nikoli nepatrné a v záležitosti nikoli bezvýznamné, nýbrž týkající se církevního dogmatu o svaté Trojici a o duši, věci pro nás ze všeho nejdůležitější. Když ti však neznalost Písma nedovoluje poslouchat rozsáhlejší a hlubší řeči, bude naše odpověd na tvou otázku jednoduchá: rozcházíme se proto, že i Pán přišel udeřit mečem a oddělit lepší od horšího a o Davidovi slyšíme, že nenáviděl ty, kteří nenáviděli Hospodina, velmi však ctil přátele boží. Za křesťany bychom však nikdy nemohli uznat ty, kteří nepřijímají evangelium. Zatím co v něm totiž jeden z Trojice, Syn boží, pravil: „Duch pravdy, který od Otce pochází", tito říkají, že Duch vzešel ze Syna. Vždyť kdyby tak tomu opravdu bylo, co by bylo Pánu bránilo, aby řekl: „Duch pravdy, který pochází ode mne?" Toto je tedy jedna věc. A druhou vyhlásila o Duchu svatém druhá konstantinopolská synoda veleknězi shromážděných z celého světa, když se sešla právě za tím účelem, aby zavrhla Makedonia, odpůrce Ducha. Vyložila Vyznání víry nikoli tak, aby zvrátila to, co bylo vyhlášeno synodou Nikajskou, nýbrž to, co právě ona vynechala — neboť tehdy j eště nepovstaly spory o Ducha —, to doplňovala a jako dcera napravovala nedostatky matčiny. Z tohoto Vyznání, které — přeložené z řeckých knih — i ty každodenně v kostele pronášíš, je tedy možno vidět, kníže, zda máme vyznávat, že věříme v Ducha vycházejícího ze Syna, či (v Ducha vycházejícího) z Otce. Jak tedy máme souhlasit s těmi, kteří smýšlejí proti evangeliu a proti výkladu otců podávanému s pomocí Ducha s těmi, kteří na způsob břichomluvců vydávají hlas ze země. „Jaké je společenství světla s tmou?" praví apoštol boží. Nuže, jestliže změní své smýšlení a postaví se na stranu evangelia a otců, přiběhneme k nim jako bratři, obejmeme se a přivineme. Jdou-li však, odmítajíce Krista, jediného našeho učitele, za svým rozumem a jsou marní v myšlenkách svých, tu my nikterak nepřijmeme dogma o Trojici takovýchto učitelů." Toto (odpovídal) zástup pravověrných, hovoře skrze své mluvčí Gorazda a Klimenta.

31 Kníže však sotva pochopil něco málo z toho, co bylo řečeno, neboť byl naprosto a úplně tupý na to, aby porozuměl čemukoli z božských věcí, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky, a zkrátka řečeno, bez všeho vzdělání, jednak, jak již byla o tom řeč, protože byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak totiž měl vniknout do úvah o Trojici člověk, naprosto vzdálený od svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána?

32 Byv pak naveden bludaři — byl jim totiž zcela oddán — dal pravověrným takovouto odpověď: „Já jsem si vědom své velké nevědomosti a nerozumím věcem věroučným. Vždyť co jsem jiného než člověk neučený? Ovšem ke křesťanství se hlásím a budu se hlásit. Takové spory však, jaké u nás rozdmýcháváte, já nejsem schopen řešit rozumovými důvody ani rozlišovat učitele lži od člověka pravověmého. Rozsoudím vás tedy jako křesťan; ovšem i o tomto dogmatu vyslovím své rozhodnutí tak, jak jsem zvyklý je vyslovovat i o jiných věcech: Kdo přijde a první odpřisáhne, že věří správně a pravověrně, to že je podle mého soudu ten, který se v ničem nemýlí proti správnosti ve víře a tomu také odevzdám církev a svěřím, jak se sluší, úřad staršího v církvi."

XI 33 Tu Frankové, jsouce velmi ochotní k této přísaze, nevyčkali ani konce vladařova výroku, složili přísahu a setrvali při svém nesprávném učení, učinivše nerozumnému soudu přiměřený konec. Za takovýchto soudců se bludařství ověnčilo vítězstvím nad pravou vírou a obdrželo plnou moc sužovat a utlačovat pravé služebníky Kristovy a strážce víry.,,Neboť jestliže by byl někdo" praví (kníže), „přistižen, že nevěří v souhlase s výkladem Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, cokoli by chtěli."

34 Které asi slovo bude s to vystihnout další události, jež napáchala zloba ujavší se moci? (Bylo to) vskutku (jako) oheň v lese větrem rozdmýchaný: jedni nutili (své protivníky), aby se smířili s nesprávným učením, druzí měli na paměti, víru otců; jedni se chystali všechno podnikat, druzí všechno snášet — jedny nelidsky mučili, příbytky druhých vylupovali, spojujíce hrabivost s bezbožností, jiné vláčeli nahé po bodlácích, a to staré muže, i takové, kteří již překročili Davidovy hranice věku. Ty pak z kněží a z jáhnů, kteří byli mladší, prodávali Židům, jsouce hcdni Jidášova osudu a smyčky. Neboť jako on Krista, tak tito prodávali lidem stále vzpumým Kristovy služebníky, či spise — podle jeho vlast j nich slov — přátele, ba osmělil bych se dokonce říci „Kristy". A nebylo jich, ' služebníků oltáře, nijak málo, nýbrž se jich počítalo na dvě stě, jak jsme již dříve řekli.

XII 35 Ty pak, kteří zaujímali postavení učitelů — jako byl onen Gorazd, jehož jsme častokrát vzpomněli a kterého, na Moravě zrozeného a zcela zběhlého v obou jazycích, jak v slovanském tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, avšak zloba bludařů odstraněním tohoto muže zbavila onen stolec ozdoby, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Vavřinec, Naum a Angelar —, tyto tedy i více jiných významných mužů zavřeli spoutané okovy do vězení, kde se jim odpírala veškerá útěcha, když ani příbuzní ani známí se nikterak neodvažovali je navštěvovat; avšak Pán, který těší ponížené, který uzdravuje zkroušené, který obveseluje duši útěchami přiměřenými množství bolestí, potěšil světce, poslav jim pomoc ze Svatyně.

36 Neboť oni, i když byli obtíženi železem okovů, ani tak nezanedbávali modlitbu, nýbrž zazpívavše písně třetí hodinky, zapěli k tomu potom ještě i dopěvek k žalmům, v němž se modlíme, aby se v nás obnovil svatý Duch, poslaný o třetí hodině apoštolům. Bůh pak pohlédnuv na zemi způsobil, že se (země) otřásala, i nastalo veliké zemětřesení, podobně jako když se kdysi Pavel modlil v okovech, a s nebe jako by zazněl hukot, i padaly řetězy a ti, kteří byli až doposud v poutech, byli volni, jsouce nerozlučně poutáni pouze touhou po Kristu.

37 Zatřásl Bůh zemí a rozbouřil ji. Zatřásli se pak i obyvatelé onoho města a byli tou událostí uvedeni ve zmatek, takže se divili a nevěděli, co by asi znamenalo to boží znamení. Když se pak přiblížili k vězení a uviděli, co se uslyševše, jak praví David, božskou radost, přiběhli ke knížeti a děli: „Co to znamená? Jak dlouho se budeme vzpírat božské moci? Jak dlouho nebudeme vzhlížet ke světlu pravdy? Vždyť máme oči a nevidíme, máme uši a neslyšíme — tak jako modly u Davida, či chceš-li, jako ti, kteří podle Izaiáše přijali ducha dřímoty. Neporozumíme zázraku, který se stal? Nepcděsíme se božího znamení? Nedáme se my raději spoutat úctou k těm, kteří byli zproštěni pout?"

38 Ale jazyk bludařů se naopak pokouší pomlouvat ten div, jako jazyk farizejů pomlouval to, co tenkrát činil stalo se světci,* a jak oni, když s nich spadly okovy, žijí v úplné volnosti, Pán, i hovoří:,,Jsou to čáry a zřejmé šalby čarodějů"; nebo zase připisují neobyčejnost tohoto skutku Belzebubovi, oni, kteří byli sami plni jeho moci. Poté znovu — nemoudrý kníže neměl se o tom ovšem dovědět — svíraly světce řetězy těžší předešlých a trápení v žaláři bezútěšnějíí než dříve. Přešly, tři dny a znova te přihodilo totéž, co předtím, když konali modlitbu třetí hodiny, totiž zemětřesení (doprovázená) hukotem s nebe, a padaly řetězy, a odpůrci Boží opět knížeti nevyjevili nic z toho, co se událo, a uvrhli světce do týchž běd, kterých si podle soudu pravdy plně zasloužili oni sami.

39 Ale z druhé strany (s nimi) zápasil Bůh: tu dílo zloby, tam učení radosti. Po uplynutí desíti dní byli totiž bojovníci (boží) zase potřetí navštíveni vycházejícím z výsosti a bezcitní bludaři setrvávali nadále ve své zatvrzelosti, co bylo křivého se napřimovalo a nedostatek jejich rozumu při poznávání dobra se nenapravoval. Spíš ještě přidali světcům více bolesti ran. Když totiž obdrželi od knížete dovoleni jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedou je sice ze žaláře, ale trýzní je ranami, jak se říká, nelidskými, neslitovavše se ani nad šedinami ani nad nedostatkem sil, jejž tělům světců způsobilo mnohé trýznění.

XIII 40 O ničem z toho tedy nevěděl kníže, sloužící oněm bludařům; nebyl totiž právě přítomen. Neboť kdyby byl býval přítomen, nebyli by se mohli takto projevit vůči vyznavačům pravdy. I když se totiž tisíckrát přikláněl na stranu Franků, přece — ačkoli byl napolo zvíře a člověk nemilosrdný — se bál síly svatých mužů,a zvláště Boha, který učinil třikrát zázrak. Po oněch nelidských ranách, když nedovolili světcům ani přijmout potravu — nedovolili totiž nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům, či spíše Kristu —, vydali je vojákům, aby odvedli každého do jiného z krajů při Dunaji, odsoudivše občany nebes k věčnému vyhoštění z města.

41 Světce tedy převzali vojáci, lidé barbarští — totiž Němci — již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost ještě posílil obdržený rozkaz, vyvedou je z města, a svléknuvše je, vlekli je nahé. I působili jim jednou věcí dvě (zla): jednak hanbu, jednak útrapy z mrazivého větru, v podunajských krajinách stále dorážejícího. Ale i meče jim přikládali k šíji, jako by je chtěli udeřit, a k bokům jim přibližovali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali pouze jednou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. I toto bylo vojákům od nepřátel uloženo. Když se pak již značně od města vzdálili, tu je (vojáci), kteří je odváděli, propustili a ubírali se zpět do města.

XIV 42 Vyznavači Kristovi pak, poučivše se od Pána, který přikazuje těm, kdo jsou vyháněni z jednoho města, aby se utíkali do města jiného, byli jímáni touhou po Bulharsku, uvažovali o Bulharsku, doufali, že Bulharsko jim poskytne odpočinek. Avšak i toho by se byli museli vzdát, kdyby svou cestu neutajili. Proto se také snažili, ačkoli měli nedostatek jídla i oděvu a zakoušeli všeliké útrapy, unikat všem očím. Tak tedy byli strachem donuceni odloučit se od sebe navzájem a rozešli se každý na jinou stranu, když se uzdálo Bohu, aby ještě více krajin pojali do okruhu evangelia.

XV 43 Kliment pak, vzav s sebou Natuna a Angelaria, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji. I narazí na jakousi osadu a toužíce poskytnout svým tělům, utrmáceným nedostatkem potravy i oděvu, posilu, jali se pátrati, kdo je v té obci zbožný i pohostinný a slynoucí počestným životem, a tím tedy i synem pokoje Kristova. Když takového člověka nalezli, použili jeho pohostinství. Ten měl jediného syna, krásného a v květu života, avšak právě když vstoupili cizinci do jeho příbytku, odešel syn ze života, překrásný chlapec, jediné oko otcovo, kvetoucí ratolest rodu.

45... A opravdu, když se pomodlili za syna — ó nový to zázrak, ó věčně zářící Tvoje milost, Kriste Spasiteli —, odevzdali toužícímu otci syna živého.

XVI 47 Oni pak spokojivše se slibem toho muže a pospíchajíce na cestu, která byla před nimi, omezili projevy jeho vděčnosti jen na to, Čeho jim bylo třeba na cestu, ubírali se cestou vedoucí k Dunaji, vyprovázeni s velkými poctami tím člověkem, který byl uznán za hodná onoho zázraku. Když se potom ocitli na březích Dunaje, viděli velký, a proto i nepřebroditelný proud, svázali tři klády lipovým lýčím, a jsouce chráněni vyšší mocí, přepravili se přes řeku. A unikajíce před přívalem bludů, boží prozřetelností se na kládách zachránili. Když pak přišli do Bělehradu — toto město je z těch, která leží při Dunaji, nejvýznamnější — předstoupili před Boritakana, který byl tehdy velitelem toho města, a všechno mu o sobě vypověděli, neboť to chtěl zvědět. Když se to pak on dověděl a získal o nich představu, že jsou to velicí mužové a blízcí Bohu, uznal za potřebné poslat ty cizince k bulharskému vládci Borisovi, jehož byl on sám náměstkem; věděl totiž, že Boris prahne po takovýchto mužích. A tak je po dlouhé cestě nechal odpočinout, a potom je poslal vládci jako drahocenný dar, vysvětliv mu, že toto jsou takoví muži, po jakých on toužil silnou touhou.

XXII 65 Za vzor svého života si kladl velikého Metoděje a usiloval i modlil se, aby se neuchýlil od přímé cesty k němu, a postaviv si před sebe jeho život a činy jakožto vzor vlastního způsobu života, jako jakýsi obraz malíře, znalého umění, pečlivě sebe utvářel podle něho. Znal totiž jeho život jako nikdo jiný, protože ho od útlého mládí následoval a na vlastní oči viděl všechny činy svého učitele.

... XXVIII 76 Ale co mi to uniklo! Nemalé svědectví o soužití duší světců. Před jeho (Klimentovou) smrtí spatřili někteří z jeho učedníků ve snách Cyrila a Metoděje, jak přišli k blahoslavenému a předem mu zvěstovali konec jeho života.

 

SLUŽBA MEFODIJU
SLUŽBA METODĚJOVI

Údaje o působení Konstantina a Metoděje na Velké Moravě jsou obsaženy i v tzv.,,službách" (ofíiciích), tj. liturgických písňových skladbách určených pro kněžské (ka-nonické) hodinky. Věcně se tyto csl. služby opírají o oba Životy a panegyriky; formálně, svým skladem a rytmem, odpovídají cyrilské služby vzorům řeckým, hlaholské zase modelům západním (latinským).
K nejstarším z nich patří cyrilská služba věnovaná Metodějovi (dále SM). Vznikla pravděpodobně po vyhnání Metodějových žáků z Velké Moravy a před ustavením Klimenta biskupem bulharským, tj. někdy mezi roky 885—893, a jejím autorem byl patrně žák a spolupracovník Metodějův presbyter Konstantin, pozdější biskup pré-slavský; Konstantinovo jméno je obsaženo v akrostichu SM s dedikací Metodějovi.
SM je zachována ve 2 rukopisech bulharské redakce ze 13. stol. a byla už mnohokrát vydána. Nejstarší je vydání v publikaci Bálgarski knižici, oktomvri 1860, a pak ji vydávali ještě V. I. Grigorovič (1862 a znovu v Kirillo-Mefodijevském sborníku 1865), I. I. Sreznevskij, P. A. Syrku, A. Alexandrov, P. A. Lavrov, J. Ivanov, A. Teodorov—Balanaj.
Z odborné literatury o SM viz D. Kostic: Bugarski episkop Konstantin, pisxo služb? sv. Metodiju (ByzSlav 7, 1937/38); J. Pávic: Stíiroslavsnski pjesnicki kinon u cast sv. Metodiju i njegov autor (Bogoslovska smotra 24, 1936).
Vydáváme úryvky ze SM ve znění tzv. Dragano.vy mineje, jak je otištěna uJ. Ivanova (Bálg. starini 301—305) s výběrem variant podle druhého bulharského rukopisu ve vydání P. A. Lavrova (Materiály 122—127). V závěru otiskujeme jeste jeden ze tří samostatných troparů, které se v rukopise Draganovy mineje objevují mimo vlastní službu, jak je vydán Grigorovičem v Cirillo-Mefodijovském. sborníku (1865) na str. 268.

Velebného otce Metoděje, učitele slovanského národa, bratra Cyrila Filosofa
(...) Světče Metoději, osvojiv si zákon milosti Soudcovy, stal ses tak moudrým učitelem svatých písmen a předal jsi svým lidem a svému stádu poučení o nich, takže jejich prostřednictvím čtouce a poučujíce se ve svatých knihách, žehnají Boha. Velebíme tě, jak náleží.
(...) Ó slavný, opustiv rodinu i vlast, ženu i děti, rozhodl ses, svatý učiteli, žít na poušti se svatými otci.
(...) Ó slavný. Kdo může vypovědět Metodějovy ctnosti a příkoří, která zakusil oď ďábelských trojjazyčníků.
(...) Jako sluneční světlo poslal tě zazářivšího, otče, Kristus z východu na západ jako moudrého učitele a „ukazatele cesty" všem, osvěcujícího mnohá města i země, které prostřednictvím tvých písmen, ó blažený, pročítají všechny Bohem inspirované knihy s učením o svatém duchu. Pros teď neustále za ty, kteří ti vzdávají chválu.
(...) Tebe má, otče, moravská země jako tvrdou stěnu, jíž porážíme kacíře.
Oba učitelé, kteří stojíte po pravici svaté trojice, modlete se ke Kristu, aby ochránil slovanské stádo.
(...) O slavný, projevil ses důstojným nástupcem slavného apoštola Andronika, ozdobiv stolici svaté církve panonské, ó moudrý.
Tebe, slavný světce Metoději, prosíme: svoje stádo rozehnané kacíři zachovej v pravověrné víře svými modlitbami, otče.
(...) Božského a věrného Metoděje všichni lidé opěvujeme a s láskou velebíme jako velikého pastýře Slovanů. Služebníky (boží) vzácně vyučil na pronásledovatele kacířství. Zajisté se neustále modlí za nás za všechny.
Ikos.
Noví lidé z království panonského jsouce pospolu, radujeme se, dozvídajíce se o tobě, ctném pastýři.
(...) Pro vás dva, svatí, dochází slavně chvály město Soluň, svatý Cyrile a Metoději, Moesie i Panonie a moravská země, ó blažený, oslavujíc a volajíc „Blahoslaven (budiž Bůh otců našich)".
(...) Tebe, blažený, opěvuje moravská země, která má tvoje ctné tělo, i země panonská, tebou, světce, osvícená. A lidé těch dvou zemí sešedše se, oslavují tvou památku.
Vy dva svatí, kteří jste vedli pře o svaté trojici, velebný Cyrile a světce Metoději, ochraňte své svaté stádo chodící po cizí zemi, své stádo svými modlitbami rozmnožte, ó blažení.
(Propar)
Veliký občan moravské země, sláva a chvála severní krajiny, totiž světec Metoděj, svolává nyní hlasitou výzvou. Přijdte vy, kteří milujete (jeho) památku, S vírou se setkejme a těšme se s ním ve svátek jeho přeslavného skonu. Nechť ti přináší neustálou modlitbu ke Kristu Bohu našemu, aby naše duše zbavil všeho soužení a pokušení.

SLUŽBA KIRILLU SLUŽBA CYRILOVI
Služba Cyrilovi (dále SK) je podobně jako SM liturgická hymnická skladba, která patrně vznikla koncem 9. nebo začátkem 10. stol. v Bulharsku a věcně se opírá o cyrilometodějovská díla biografická a panegyrická. Byla vyslovena domněnka, že jejím autorem byl Sáva, jeden z Metodějových žáků a pokračovatelů v jeho díle na bulharském území; to dosud nebylo prokázáno ani vyvráceno. Jakožto útvar básnický obsahuje SK méně přímých sdělení o velkomoravské skutečnosti 9. stol. než její biografické a panegyrické zdroje. Publikujeme z ní proto jen ty úryvky, které mohou mít — posuzovány jako historický pramen — hodnotu svými faktografickými údaji.
Památka byla ve středověkém csl. písemnictví velmi oblíbena; její opisy v redakci ruské, bulharské i srbské jsou zachovány od století jedenáctého až do století sedmnáctého; Angelov jich zná celkem 17 (Izv. na Darž. bibl. „Vasil Kolarov" za 1956 g., Sofija 1958).
O památce napsal pojednání P. S. Kazanskij v Kir.Mef. sborníku (1865);, další literaturu viz v úvodu k SM (zde str. 322).
První vydání textu SK připravil V. I. Grigorovič v Uč. zap. Kazan, univ. (1862); později vydávali její různé rukopisy ještě A. V. Gorskij, A. Aleksandrov, K. Radčenko, A. TeodorovBalan, B. St. Angelov aj. Důležitá byly edice I. I. Sreznevského (Svěděnija i zamětki, SPb. 1868) a N. V. Šij akova (Izv. ORJaSl XV, 1910, kn. 3) s cennými variantami.
Český překlad SK je dílem J. Vašici (Život a pochvala svatého Cyrila. Stará říše 1927), též Literární památky epochy velkomoravské, Praha (1966).
Základem našaho vydání je znění bulharské redakce SK v rukopise tzv. Draganovy mineje ze 13. stol., jak je vydána u Lavrova (Materiály 116—122; viz též J. Ivanov, Bálg. starini 296—300) s výběrem variant podle rukopisů 1 (srbské redakce), 2 (tzv. rukopisu Palauzovová), jak je uvádí Lavrov se stejným číselným označením v poznámkovém aparátu citované edice, dále podle rukopisů 3 (z tzv. Skopské mineje, sborníku bulharské redakce 13. stol.), jehož text je vydán u J. Ivanova (Bálg. starini 290—295), a konečně podle rukopisu (č. 164 býv. Synodální knihovny, ruské redakce), jehož text je vydán u Lavrova (Materiály 108—111). Na závěr otiskujeme ještě úryvek z rukopisu Palauzovová. který není obsažen v ostatních verzích SK, podle Lavrova (Materiály 115).

14. února. Památka blaženého našeho otce Konstantina Filosofa, přejmenovaného jménem Cyril, učitele slovanského národa

(...) Jsa mírný milosrdenstvím, naplněný boží moudrostí a okrášlený pravověrným učením, prošel jsi, blažený Cyrile, města i země, světce ulovený Bohem, osvěcuje milostí ty, kteří ještě nepřijali spasitelné poznání. Proto tě uctíváme svatými písněmi.
(...) Kristus, náš Bůh a dárce světla, rozžav tě jako svítilnu, představil tě celému světu jako učitele a poslal tě učit knihami zákona temné západní národy.
S pomocí svatého ducha vytáhl jsi, ó moudrý, z hlubiny božím slovem učitele zbožnosti drahocennou perlu, knihami božího zákona jsi obohatil národy, ó blažený.
(...) Slovem i srdcem i jazykem kázals Krista, syiia božího, moudrost a sílu, vtělené slovo, ó blažený. Proudem svých podobenství jsi zadávil trojjazyčníky.
(...) Jako záře osvítiv všechny země, pronásleduješ kacíře, vyhledávaje je na východě i západě, severu i jihu. Trojjazyčníky přivádíš na pravou cestu, kážeš zemím, mluvě (jejich) jazyky a překládaje knihy. Doraziv do Říma, složil jsi tam své tělo, ó blažený, a odevzdal jsi svou duši v ruce Páně.
(...) Hlásal jsi, že je soupodstatná otci i synovi síla svatého ducha, trojslunného světla, jímž se podle daru stáváme božími, syny světla a dědici pravdy.
(...) Zamilovav si z mládí moudrost, pravou moudrost jsi přijal sobě za sestru; byl jsi k moudrosti přiveden Bohem, ó blažený, a stal ses libomudrcem.
(...) Zamilovav si život plný světla, prošel jsi, ó moudrý, — jsa osvícen paprsky trojslunného božství — jako blesk celý svět, osvítiv severní i jižní zemi, a západním (krajům) jsi rozžal nezapadající světlo.
(...) Učiteli, nezalekl ses vejít bojovně do zástupu Židů a podobenstvími z proroků jsi rozmetal sloup (vytvořený) moudrostí všech jejich plemen a (stejný) jako i onen kananejský.
(...) K světlu se přivinuv, projevil ses jako světlo toho chápání, které je od Boha, Filosofe, neboť jsi byl shledán druhým Pavlem v činech, procházeje všechny země, záře slovem učení mezi národy jasněji než slunce a volaje: „Opěvujte skutky Boží."
Když byl ostřím tvých slov přetržen židovský sněm v severních městech u Chazarů, připojil se k tobě, ó blažený. Vždyť ty, svatý učiteli, množství jsi porubal jako David Goliáše mezi pohany.
Země panonská, majíc tě, ó blažený, jako velikou hradbu a tvrz proti kacířskému bludu, potírá knihami trojjazyčníky, jsouc tebou pevně vyučena. Proto vzpomínajíce na tebe jako na moudrého učitele, neustále oslavujeme Krista.
(...) Byl jsi učedníkem svatého Pavla. Následovals ho v Činech a dosels až do západních krajin, rozsévaje slovo mezi národy v Panonii; a v ítímě jsi odevzdal svou duši do rukou svému Bohu.
Učiteli, zasvítils jako slunce na zemi; paprsky svých podobenství, v nichž září Bůh, jsi osvěcoval všude ty, kteří tě s vírou opěvují a stojí okolo rakve s tvým tělem. Pamatuj, ó blažený, na své učedníky.

Stichir
Cyrile, slavný učiteli ctnosti, naučils Moravany svými (knihami) děkovat Bohu, překládaje do slovanského jazyka z řečtiny zákon Páně a jeho pravdu. Proto nyní slovanské národy, radujíce se, vzdávají slávu Bohu.

SLUŽBA KIRILLU I MEFODIJU
SLUŽBA CYRILOVI A METODĚJOVI

Služba Cyrilovi a Metodějovi (dále SKM) pochází literárně pravděpodobně z 10. stol., ale rukopisně je zachována až v ruském sborníku dubnových mine jí ze 13. stol. Stejně jako i u ostatních csl. cyrilometodějských služeb projevuje se v ní věcná závislost na starších slovanských dílech biografických, u SKM však je zvláště nápadná i těsná blízkost (stylová a formulační) ke skladbám panegyrickým (PK a PSKM).
SKM publikoval A. Gorskij v Kirillo-Mefodijevském sborníku (1865) a později byla vydána ještě víckrát, Lavrovem (Materiály 1930) a Teodorovem-Balanem (Kiril i Metodi II, 1934). Lavrov ji uvádí s názvem,,Služba Mefodiju" (str. 111), ale je to služba věnovaná ve skutečnosti oběma bratřím, jak ostatně dosvědčuje její akrostich Kurila Filosofa i Metodija poju i její kompozice: v každé písni kánonu jsou první dva (event, tři) tropary věnovány vždy Konstantinovi, druhé dva (event, jeden) Metodějovi. Plným právem se proto o ní v odborné literatuře většinou mluví jako o „Službě Cyrilovi a Metodějovi".
Památku nevydáváme v úplnosti, nýbrž jen některé verše přinášející věcné údaje k moravským dějinám podle edice Lavrovovy (Materiály 111—114); vypuštěná místa označujeme třemi tečkami v kulatých závorkách.
Za výňatky ze SKM připojujeme ještě modlitbu z tzv.,,krátké služby C. a M.ÍC Byla publikována A. Aleksandrovem (spolu s textem SKM) z rukopisné pozůstalosti I. M. Martynova bez bližších údajů o rukopisu; ten je srbské redakce se stopami toho, že byl opsán z hlaholské předlohy. Úryvek otiskujeme podle A. Teodorova-Balana (Kiril i Metodi II, 103).

Téhož dne.
Svatých učitelů slovanského národa, Cyrila Filosofa a blaženého Metoděje
(...) Ó svatý, očistiv již v mládí svou duši i tělo, byl jsi shledán, blažený otče Cyrile, důstojným nástrojem ducha svatého. Byv jím osvícen, záříš na světě, když jsi poskytl hojně uzdravení všem, ó slavný.
Svými šlépějemi jsi posvětil celý svět, otče Metoději hlásající Boha, rozdávaje všem zemím slovo novým jazykem. Proto tě, ó blažený, oslavuje veškeré tvorstvo, tvými slovy poskytujeme osvícení.
Projevil ses jako nový Pavel, ó přemoudrý. Celý svět získals Bohu, vzav na sebe uvážlivě Kristův kříž. Došels až na západ, ó svatý, deptaje veškerou modlářskou lest a potíraje všechna kacířství, ó blažený.
(...) Moudrost filosofa jsi načerpal i spousty božího pokladu; a jím jsa ozářen, rozsel jsi slovo novými jazyky.
(...) Bezbožnou modlářskou lest jsi vykořenil, vylévaje na všechny sladkost božího slova, svatý Metoději.
(...) Projevil ses, Cyrile, jako nevyčerpatelná pokladnice svatého ducha. A jím jsa osvícen, naučil jsi celý svět zpívat jazyky („Blahoslaven budiž Bůh) otců našich".
Projevil ses, otče Cyrile, jako druhý Abraham (svým) přesídlením do země panonské, kterou jsi osvítil slovem nového učení, zpívaje („Blahoslaven budiž Bůh) otců našich."
Moravská země mající.(v tobě) velikého zastánce a oporu u Boha, tebou jsouc osvícena, naučila se zpívat svým jazykem („Blahoslaven budiž Bůh) otců našich".
Projevil ses, Metoději, hodným evangelního slova, abys jasně vypověděl a naučil všechny končiny zpívat všemi jazyky („Blahoslaven budiž Bůh) otců našich".
(...) Od východu prošels jako světlozářné slunce, ďábelskou lest zapudils, hlase boží, knižním deštěm jsi sladce napojil celý svět, rozdávaje slovo národům a zpívaje „Děti nechť dobrořečí".
Kdo může vypovědět chválu, která bv tě byla hodná, uctívaje tvé boje a úsilí? Zahřměl jsi jako hrom ve všech končinách, rozdávaje všem slovesný plod, otče Metoději. Proto uctívajíce tě věrně, nechť děti dobrořečí.
(Z krátké služby)
Všemohoucí věkověčný Bože, který jsi dal slovanským národům přijít k poznání svého jména prostřednictvím svých blažených hlasatelů a arcikněží Cyrila a Metoděje, dej, abychom byli Pánem připojeni ke společenství těch dvou, jejichž svátek slavíme.

OFFICIA CYRILU A METODĚJOVI
Officia Cyrilu a Metodějovi, složená podle vzoru podobných skladeb latinských, jsou rukopisně zachována v charvátskohlaholských breviářích ze 14.—15. stol. Otázka místa a doby jejich vzniku není dosud zodpověděna s definitivní platností. Většina badatelů, kteří podrobili analýze jejich jazyk i věcné údaje — např. I. Berčic, V. Jag i c, F. Pas trnek, J. Vajs, P. Lavrov, F. Grivec aj. —, shoduje se však přesto ve zjištění, že je vnich obsažena silná starobylá vrstva česká, a památky se proto kladou v nové době většinou do českého 10.—11. století*. Problematické dosud zůstává, zda lze už pro tuto dobu předpokládat existenci liturgických skladeb uvedeného typu a kompozice a zda tedy můžeme dochovaná znění chápat jako charvátské opisy už dříve hotových officii, nebo zda spíš máme přisoudit jejich definitivní zformování až mladšímu období charvátskému —ovšem s použitím materiálů starších. Zdá se, že nejblíže pravdě je právě tato představa „mozaikového" skladu officii z prvků pocházejících z různých dob a prostředí. V officiích je ostatně zastoupena i tvorba velkomoravská souvislými úryvky (v lekcích) z ŽK (ty zde neotiskujeme in exbenso, nýbrž vybrané zvláštnosti jejich znění zapojujeme do textově kritického aparátu u vlastního ŽK — viz příslušný údaj v úvodu k němu, zde na str. 60). Svou „českou" složkou koření pak officia v hloubi 10.—11. stol. a z této teritoriální oblasti lze i nejsnáze pochopit a vyložit specifické zkreslení historických fakt záležející v „české" interpretaci cyrilometodějského působení (podobně jako v památkách bulharské provenience narážíme zase na interpretaci „bulharskou, v ruských na ruskou).
Officia vydal ve znění dvou rukopisů I. Berčic (Dvie službě rimshoga obreda za svetko vinu svetih Čiřila i Metuda, Zagreb 1870), další edice (a reedice) pořídili I. Črnčid, M. Kevic, A. Voronov, P. Lavrov, M. Japundžic aj. Českýpřeklad I. Knjigoljubce byl otištěn ve Sborníku velehradském I, 1880.
Vydáváme úryvky z breviáře ljubljanského a z breviáře novljanského podle edice Lavrovovy (Materiály 128—147), tj. cyrilicí, ale upravujeme pravopis tak, že místo T», který je všude u Lavrova, zavádíme důsledně h, jak je při transliteraci charvátsko-hlaholských textů obvyklé. Výběr z variant k textu z breviáře ljubljanského podáváme podle breviáře vatikánského z r. 1465 ve vydání Japundžicově (Radovi 1955) (jeho text transliterovaný latinkou podáváme vsak — pro zachování jednotného grafického obrazu — v cyrilici).

(Z officia v breviáři ljubljaňském)
14. února, svatých Cyrila a Metoděje

(...) Přeslavný otče, učiteli náš, Cyrile, (...) jenž jsi nám (s přispěním) svatého ducha vznítil v srdci (zbožnost a) písmem1 odkryl boží tajemství; aj, českému kmeni tebou zazářilo světlo.
(...) Od tebe (se dostává) podivuhodné cti slovanským kněžím, kteří vzpomínají na tvé učení. Svými modlitbami nás zbav věčné muky.
(...) Antifona. Hle, vy jste dva výhonky ze zahrady soluňské, biskupové a učitelé znalí knih slovanských, knih řeckých i latinských, plodící blaženství křesťanské víry, učící a křtící české národy a přivádějící na pravou cestu pohanské kmeny.

(Z officia v breviáři novljanském)
Cyrila a Valentina

(...) Toto jsou, Pane, tví kněží, kteří oseli zemi blahodárnými semeny — slovy ze svatých spisů, kteří volí život věčný, jejichž ducha přijalo množství andělů.
(...) Blažených zvěstovatelů a znalců zákona Kristova Cyrila a Metoděje, kteří byli v městě Římě. Když přišel blažený Cyril do české země a konal mnoho (dobrých) děl, byl nazván Filosof. Jeho bratr, (arci)biskup Metoděj, pak rovněž neustále konal dobro a sloužil na všech (místech) církevní služby.
(...) Avšak blažený Cyril velice usiloval přivésti duše zbloudilých na pravou cestu; v české zemi pořídil knihy — zajisté slovanské — (a ustavil) kněze a též jáhny. K tomu dal souhlas i římský papež pro růst křesťanství, aby i ti, kteří dříve byli nevěřící, byli obráceni na víru.
(...) V jednom postavení setrval 50 let jako správce knih i sluhů Kristových, kteří sloužili Bohu službu slovanským hlasem a jazykem. V latinské zemi měl spor s mnoha latinskými učiteli. Avšak papež choval Filosofa v přízni proto, že všechno konal dobře v Pánu. A tak, jsa veden duchem svatým a milostí Kristovou, vyhnal dábla z lidských srdcí, mnohé v disputaci porazil a nevěřící obracel na Kristovu víru.

SLUŽBA NAUMU - SLUŽBA NAUMOVI
Liturgická písňová skladba Služba Naumovi, která vznikla ve středověkém Bulharsku, byla složena na základě fakt známých z biografických památek naumovských. Uvádíme z ní úryvky vztahující se k velkomoravským dějinám podle textu, který bez bližšího rukopisného udání otiskuje Lavrov (Materiály 187—192).
(...) Byl jsi nejjasnějším hlasatelem evangelia v bulharských krajích a každou duši hodnou království Kristova jsi zjevně ulovil sítěmi víry, otče, a z Morav jsi vyplel nevíru.
(...) Božský Naum byl pomocníkem světce Klimenta, dospěl do západní země a osvítil ji světlem zvěstování; proto je i oslavován spolu s ním.
(...) Otče, byl jsi novým apoštolem, podobaje se oněm sedmdesáti a kráčeje ve stopách Metodějových stejně jako Pavlových a jakožto strážce mystéria hlásaje zvěstování.
(...) Otče, byl jsi upřímným posluchačem moudrých naučení božského Metoděje, který obrodil Panonii svatým křtem a překladem písma, a horlils v jeho duchu.
(...) Ó moudrý, doplnils čtveřici učedníků Cyrila a Metoděje, hlasatelů Kristových, moudrých uvaděčů do mystéria, božských otců Bulharů a Slovanů.
Vyhnáni jste byli daleko, strážci mystéria a kazatelé, zakusili jste žalářování i hromadné bití, trpíce tak pro východ svatého ducha.
Chodils po dalekých cestách s moudrým Cyrilem ze severu až do Říma, byl jsi účastníkem jeho usilovné činnosti, ó moudrý. Rovněž jste s Metodějem osvítili Bulhary.
(...) Bůh, který činí zázraky, vysvobodil tě, Naume, s tvými druhy zázračně z vězení, z žalářování od bezectných, neboť pouta s vašich rukou a nohou náhle spadla a uvolnila se.
(...) Když Rím spatřil vaše putování rovnající se apoštolům, božský Cyrile a bohumilý Metoději se slavným Naumem, užasl nad božími zázraky, které jste vykonali.

CYRILOMETODĚJSKÉ OFFICIUM ADEST DIES GLORIOSA
Když byl zaveden dekretem olomouckého biskupa Jana, nepochybně Jana VII. Volka, a tedy roku 1349 (v. R. Urbánek, Legenda II, pozn. 240), v olomoucké diecési svátek patronů Moravy sv. Cyrila a Metoděje položený na 9. března, vznikla tím přirozeně potřeba officia pro tento svátek. Jak je pochopit siné, užívalo se přitom zpočátku antifon, responsorií a ostatních prvků obecného officia, a to officia vyznavačů, ale i mučedníků (commune de pluribus confessoribus, c. plurimorum martyrům). Do tradiční modlitby (oracio) byla ovšem dosazena jména obou bratří a lekce byly brány z jejich legendy.
Takto sestavené, poměrně krátké a ne vždy zcela stejné officium k svátku sv.C.aM. nám zachoval např. rukopis Národního musea v Praze s. XIV E 18, olomoucký breviář, Liber viaticus iuxta or dinem nove rubrice Olomucensis, ze 14. století; rukopis Kapitulní knihovny v Praze s. F XLII, což jsou výpisky z breviáře diecése pražské, Notula de tempore et de Sanctis secundum chorům Pragensem, z 2. poloviny 14. století; rukopis mikulovský, nyní v UK v Brně s. Mk 116, breviář z konce 14. století; rukopis Městského archivu v Brně (Jakubské rukopisy) ?. S 34, Breviarium Pragense z r. 1393.
V těchto rukopisech se čtou lekce z legendy Quemadmodum (v. náš úvod k této legendě, str. 289). Známe však i dva rukopisy s kratším officiem, ale s lekcemi z legendy Beatus Cyrillus. Jsou to rajhradské rukopisy, nyní v UK v Brně s. R 625, Liber horarum z r. 1395, a s. R 612, benediktinský breviář z polovice 15. století. Srov. naši edici legendy BC v SPFFBU 1961, C8, str. 96 n., a úvod k této legendě zde na str. 299. Z podobného krátkého officia, které bylo pojato do prvotisku Breviarium iuxta ordinem ecclesie Olomucensis dyocesis, otiskl Ant. Kubíček ve Sborníku Historického kroužku 3, 1902, str. 22, lekce vzaté však v tomto případě z legendy Moravské (TM).
Na rukopisech s krátkým officiem a lekcemi z legendy Quemadmodum je pozoruhodné to, že jsou jak olomouckého, tak pražského původu. Odtud plyne, že svátek sv. Cyrila a Metoděje byl slaven od začátku stejně v Cechách jako na Moravě, což nás arci nemůže překvapit, když víme, že patrony Emauzského kláštera a kostela založeného Karlem IV. roku 1347, tedy před zavedením svátku sv. C. a M. na Moravě, byli ustanoveni z jeho vůle vedle sv. Jeronýma, Vojtěcha a Prokopa i soluňští bratří.
Máme však liturgický a literární doklad, který ještě jasněji ukazuje, že kult sv. Cyrila a Metoděje byl ve 14. století pěstován stejně horlivě v Čechách jako na Moravě, ba že se tu spíš Cechy ujaly iniciativy. Je to obšírné cyrilometodějské officium začínající se slovy Adest dies gloriosa.
Základem tohoto officia je legenda Quemadmodum. Z ní je čerpána látka antifon a některých responsorií, často téměř doslova, ale autor officia uvedl tyto citáty v rýmovanou prózu, při čemž se ovšem zpravidla spokojil jen shodou gramatických forem. Také lekce jsou ve většině rukopisů vzaty z legendy Quemadmodum, beze všeho zřetele k časové a obsahové souvislosti antifon a lekcí. Některé prvky officia, capitulum, žalmy, hymny, veršíky, jsou vzaty z obecného officia (commune sanctorum) a shodují se tedy namnoze s kratším officiem, (které zde nazýváme, jak třeba ještě upozornit, „kratším"nikoli z hlediska liturgického, ale jen v protikladu k obšírné rýmované „historii" Adest dies gloriosa.)
Officium Adest dies gloriosa s lekcemi z legendy Quemadmodum otiskl poprvé Běda Dudík v Sitzungsberichte d k. Akademie der Wiss., Phil.-Hist. CL, Band 95, Wien 1879, 341—350, z olomouckého breviáře 15. století, který objevil v Petrohradě (v. úvodní po-známky k legendě Quemadmodum str. 289n). Zachovalo se však v tomto spojení i v jiných rukopisech, tak v rukopise KNM, s. XV A 10 (fo 293b—295b), v tzv. vesperariu svatovítském z 2. pol. 14. století; v rukopise Měst. archivu v Brně (Jakubské rukopisy) s. N 22/S30, (fo 404 n.), breviáři z 15. století; v opavském rukopise, s. RB-15, fo 373b—376b, a v dalších dvou breviářich z téhož století RB-7 a RB-8 (M. Boháček— F. Čada, Soupis rukopisů Slezské studijní knihovny v Opavě č. 28, 20, 21); v rukopise katolické farní knihovny v Kremnici, č. V., odkud otiskl tento text, napsaný před polovinou 15. století, Fr. V. Sasinek, Slovenský letopis I, Skalica 1876, str. 118 (srov. V. Chaloupecký, Prameny, str. 460); rukopis Kapitulní knihovny olomoucké c.155, breviář olomoucký z r. 1493. (Opis ftehoře Wolného z Bočkovy sbírky č. 12235, St. archiv v Brně, s. L 261).
Existují však i rukopisy officia Adest dies gloriosa s lekcemi z Kristiána (lekce Beatus Cyrillus, nikoli legenda BC/). Je to, pokud jsme zjistili, rukopis olomouckého breviáře z roku 1467, nyní v Slezské studijní knihovně v Opavě R A-3 a benediktinský breviář (15. st.) z knihovny kláštera Rajhradského, nyní v UK v Brně, s. R 419 (v. úvod ke Kristiánově legendě, zde str. 186n).
Beda Dudik (cit. edice str. 349) uvedl officium Adest dies gloriosa v příčinnou souvislost se zavedením svátku sv. Cyrila a Metoděje v olomoucké diecési (které ovšem kladl až do roku 1380). Dovolával se přitom antifony ad Benedictus, Festa veneranda, kterou dole otiskujeme a v níž se mluví o svátku,.našich apoštolů" jako svátku právě zavedeném. Tento výklad Dudíkův je jen zčásti správný. Jednak jsme ukázali, že existovalo vedle officia Adest dies a patrně před ním ono kratší officium, jednak, a to je fakt z historického hlediska významnější, z textu officia Adest dies gloriosa se zdá vyplývat, že vzniklo spíš v prostředí českém než moravském. Mluví se tu sice opětovně o Velehradě a o Moravě, ale sv. Cyril a Metoděj jsou tu nazýváni apoštoly Čechů a Moravanů nebo jen Čechů (tota gens Bohemorum v responsoriu Gaude Welegrad). Zde mohou ovšem být zahrnuli do pojmu Českého národa i Moravané, ale o nespokojenosti některých Moravanů s „českým" pojetím cyrilometodějského officia vůbec svědčí připomenutý už opavský (olomoucký) breviář RA-3 z roku 1467, kde stojí dvakrát (v posledním responsoriu II. nokturna a v antifoně ad Benedictus) Moravorum místo Bohemorum. Přitom však pořadatel tohoto officia ponechal beze změny na konci antifony ad Magnificat slova apostolique et conversores gentis illius (rozuměj Moravorum) et nostre (rozuměj Bohemorum) fuerunt, slova, která mohl napsat jen Čech z království.
Rukopis RA-3 je zajímavý také tím, že má jinak rozdělené antifony na jednotlivá nokturna než ostatní rukopisy nám známé a že přitom vypadly antifony týkající se Cyrillovy obrany slovanské liturgie. O vážnější nepřízni pořadatelově k slovanské boho-službě nelze však z toho činit závěr, neboť lekce jsou tu vzaty z 1. kapitoly Kristiána (lekce Beatus Cyrillus), která tento motiv, jak známo, obsahuje. Z toho hlediska stojí spíš za zmínku, že část týkající se slovanské bohoslužby je vynechána v opisu antifon z officia Adest dies, který se čte (s notami) na konci rajhradského kodexu R 625, fo 345, oné Knihy hodinek, Liber hor ar um, ze které jsme otiskli legendu Beatus Cyrillus jako projev oposice části moravského kléru proti slovanským sympatiím doby Karlovy.

Uchování officia Adest dies gloriosa a vůbec cyrilometodějských textů v poměrně četných rukopisech nejen ze 14. ale i z 15. století lze označit za jistou korekturu zpráv o úpadku kultu soluňských bratří v 15. století. Zdeněk Nejedlý konstatuje v Dějinách husitského zpěvu, kniha 5,1955, str. 169, překvapující skutečnost, že se v husitských rukopisech nikde nevyskytuje mše ke cti sv. Cyrila a Metoděje, ani žádné písně k jejich poctě. Zdálo by se však, že cyrilometodějský kult upadl v době husitské nebo pohusitské také u katolíků. Aspoň v marginálním přípisku k opisu legendy BC v musejním rukopise XII D11 (15. století), jehož začátek otiskl V. Chaloupecký v úvodě ke své edici tohoto textu, se vyslovuje rozhořčení nad tím, že se svátek sv. C. a M., slavený dosud po celé Moravě a Čechách, v této zlé době (nunc isto ultimo pessimo tempore) vůbec nesvětí. Tento přípisek je psán rukou 15. století, ale nelze ho blíž datovat. Ať je tomu však jakkoli, existence rukopisů s officiem Adest dies gloriosa v 15. století je sama o sobě svědectvím, že ani v době náboženských různic kult sv. Cyrila a Metoděje u katolíků nepominul. A pokud jde o utrakvisty, není třeba pochybovat, že se dostali do styku s tradicí cyrilometodějskou, ne-li v liturgii, tedy aspoň jako čtenáři staročeského Pasionálu, v němž se tato tradice uplatnila, zejména když byl pojat do tzv. utrakvistického Pasionálu z roku 1495 Život svatých Crha a Strachoty.
D udí kov o vydání officia Adest dies gloriosa s lekcemi z legendy Quemadmodum z roku 1879, které jsme nahoře uvedli, přetiskl nověji beze změny A. Teodorov-Balan, Kiril i Metodi, Sofia 1934, 190—195. Označení Moravská služba, které tomuto officiu dal, nezdá se nám však podle výsledků našeho zkoumání vhodné.
Text Adest dies gloriosa, který zde podáváme, nechce být kritickou edicí cyrilometodějského officia; ta by vyžadovala větší péče a hlubšího studia. Šlo nám jen o to, abychom ukázali souvislost tohoto officia s legendou Quemadmodum a abychom upozornili na jeho české nebo českomoravské pojetí. Proto také prvky čistě liturgické nevypisujeme, ani nepřekládáme, popř. je (v poslední části officia) vůbec vynecháváme. Vynechali jsme ovšem i lekce vzaté, jak jsme vylíčili, z legendy Quemadmodum nebo z Kristiána, jejichž úplný text ostatně výše otiskujeme.
Přihlíželi jsme vedle Dudíkovy edice hlavně k rukopisům, které se shodují s jeho textem, totiž k opavskému rukopisu RB-15 a brněnskému (Jakubskému) N22JS30, ale pojali jsme do textu podle kapitul, rukopisu olomouckého č. 155, rajhradského R419 akremnickéhoc. V čtyři antifony prvních nešpor (Qui tocius quasi linque Sclavice etc.), které jsou v předešlé skupině vynechány. První z těchto čtyř antifon se zajímavě shoduje s Kronikou Martina Opavského (t 1279), MGH, SS, 22, pag. 410 a 429, kde je sv. Cyril už nazýván pene omnium Sclavorum apostolus.
Úprava textu nečinila jinak zvláštní potíže a vzhledem k povaze a účelu této edice jsme nepokládali za potřebné připojovat k úvodním textologickým poznámkám varianty z jednotlivých rukopisů, které jsou ovšem četné, ale mimo ty, které jsme uvedli, nijak závažné.
Titul Istoria sanctorum Cirilli et Metudii con/essorum uvádí B. Dudík z petrohradského rukopisu. V rukopise opavském R B-15 se čte nadpis Hystoria Cyrilli et Metudii, v rajhradském R625 Hisloria de sancto Cyrillo et Methudyo, v brněnském (Jakubském) N22/S20 prostě Cyrulli et Metudii a podobně i jinde. Historia je v této době obvyklý název pro officia toho typu, jakým je právě officium Adest dies gloriosa.

Hístoria o svatých Cyrilu a Metodějovi vyznavačích
O prvních nešporách
Antifona k nešporám. Nastává slavnv den blahoslavených biskupů, bratří Cyrila a Metoděje, pocházejících rodem z Alexandrie v Řecku.
Ant. Kteří téměř celý jazyk Slovanský na víru Kristovu obrátili a jeho obdivuhodnými apoštoly se stali.
Ant. Především však byli apoštoly národa Českého a Moravského a na víru Kristovu je obrátili.
Ant. Ti svatého Klimenta papeže na mořském ostrově Chersoně vyzvedli podivuhodně.
Ant. A nejprve ho do svého sídla Vele-hradu přenesli a odtud ho potom do Říma dopravili.
Capitulum.
Responsorium. Raduj se, Velehrade, a celý národe Český nad příchodem těchto blahoslavených biskupů, že byli tobě Bohem dáni Cyril a Metoděj, z Alexandrie v Kecku rodem pocházející.
Verš.
Hymnus.
Verš.
Antifona k Magnificat. Papež Mikuláš s duchovenstvem a lidem římským jim vyšel vstříc a tělo sv. Klimenta společně s nimi do Říma dopravil, velké čty-řicetidenní odpustky všem přítomným udělil a s nimi se všemi za příchod tak velikého pokladu Boha chválil.
Modlitba. Nejdobrotivější Bože, který jsi nás skrze své blahoslavené biskupy a vyznavače, naše apoštoly a patrony Cyrila a Metoděje k přijetí víry křes-ťanské povolati ráčil, učiň, prosíme, abychom si my, kteří jejich svátek v přítomné době světíme, také jejich věčné slávy dosáhnouti zasloužili.
K jitřním hodinkám
Invitatorium. Zvučným hlasem a s mysli jásotem plesejme Nejvyššímu v den narození svatých Cyrila a Metoděje, našich patronů.
Žalm.
Hymnus.
O prvním nokturnu
Ant. Papež Mikuláš donesl přinesené tělo sv. Klimenta do chrámu již dávno k jeho poctě zbudovaného a uctivě je tam pochoval.
Žalm.
Ant. Tam pak blahoslavený Cyril, zřeknuv se hodnosti arcibiskupské, vymohl si, že se stal mnichem, a skvěje se slavnými zázraky tamtéž život dokonal.
Žalm.
Ant. Na jeho místo na Velehradě je dosazen jeho bratr, svatý Metoděj a byv obdarován od papeže je od něho poslánsmnoha projevy přízně zpět do řečeného sídla.
Žalm.
Verš.
Resp.
Ctění I.
Resp. Když byl blahoslavený Cyril obžalován u papeže a kardinálů, že zpívá mše a církevní hodinky v jazyce slovanském, byl proto od nich velice plísněn.
Verš. Ale on se autoritou žalmů Davidových a výroků apoštolských náležitě obhájil.

Čtení II.
Resp. Jeho důvody se papež se sborem kardinálů dal přesvědčiti a schválil, aby se v jeho kraji mše a církevní hodinky zpívaly slovansky.
Verš. A to se zajisté zachovává v krajích slovanských až do našich časů.
Čtení III.
Resp. Všichni přítomní se obdivovali takovému daru Ducha Svatého, který mu byl dán, že tolika a tak mocnými autoritami je překonal. Verš. Ti však, kteří byli od něho přemoženi, byli také spokojeni, že atd.
O druhém nokturnu
Ant. Blahoslavený Metoděj vrátiv se. Kíma byl od krále Svatopluka a jeho národa vděčně přijat a velká radost nad jeho příchodem je naplnila.
Žalm.
Ant. Tento blahoslavený muž vévodu Cechů Bořivoje na nějaké hostině u krále Svatopluka na víru obrátil, s jeho třiceti lidmi ho pokřtil a o víře katolické ho poučil.
Žalm.
Ant. A dal mu s sebou kněze, kteří by jeho národ vládnoucí v Čecha h na víru Kristovu obrátili a k milosti křtu ho dovedli.
Žalm.
Verš.
Resp.
Čtení IV.
Resp. Raduj se, šťastný Cyrile, který jsi pro své zásluhy toho dosáhl, že jsi krále moravského Svatopluka s jeho nevěřícím národem obrátil a k víře Kristově přivedl.
Verš. A o víře Kristově ho poučil a k víře atd.
Čtení V.
Resp. Slavným knížatům našim Cyrilovi s Metodějem prokazujme důstojnou poctu, kteří měli pod svou mocí sedm biskupů a byli arcibiskupy Velehradské církce v království Moravském
Veršík. Neboť byli apoštoly toho národa a Velehradské církve atd.
Čtení VI.
Resp. Velebme Hospodina, spasitele všech, který pro zásluhy blahoslavených biskupů Cyrila a Metoděje obrátil na víru národ Český.
Verš. A ať naše mysl hledí vzdávati a zpívati díky jemu, který pro zásluhy atd.
O třetím nokturnu
Ant. Svatý Metoděj předpověděl prorockými ústy vévodovi Bořivojovi, že přijme-li víru Kristovu, bude on i jeho potomci mocnější než všechna knížata a králové jazyka Slovanského.
Žalm,
Ant. Což se pravdivým ukázalo od onoho času až do dnešního dne, že knížata a králové čeští jsou nejmocnější z celého jazyka Slovanského.
Žalm.
Ant. To dosvědčují posvátné historie a od mnoha učených mužů sepsané kroniky.
Žalm.
Verš.
Resp.
Homilie.
Resp. Ať naše písně zaznívají k důstojnému hlásání chval a ať naše zbožnost zpívá žalmy Bobu ve všeliké radosti, s jásotem úst i mysli v den narození svatých Cyrila a Metoděje.
Verš. Abychom s jejich přispěním byli přidruženi k společenství svatých.
Resp. Stal se úžasný zázrak: když blahoslavený Metoděj tělo sv. Cyrila odnášel na Moravu do svého chrámu, ukázalo se tak těžkým a neúnosným, že musilo být doneseno zpět do Říma.
Verš. To svatý Cyril, překonaný bratrovými modlitbami, zjevil všem tím, že zvedl ruku a ukázal k ftímu.
Resp. Když se o tom zázraku v ftímě vypravuje, ihned se průvod, aby mu vyšel vstříc, připravuje. Papež s duchovenstvem a celým lidem římským mu vyšel vstříc, vzal ho do své náruče a donesl ho přeuctivě se svými šlechtici do Říma.
Verš. A pohřbil ho v chrámě sv. Klimenta a hojné odpustky udělil všem přítomným.
Zbývající dvě části officia Adest dies gloriosa, jak se zachovalo v uvedených rukopisech, totiž Laudes (Jitřní chvály) a Secundae vesperae (Druhé nešpory) neobsahují už motivy historicko-legendární. Jsou tu však přece ještě dvě antifony významné pro datování a původ našeho officia (viz úvodní poznámky). Z antifon Laud je to Antifona k Benedictus. Velebný svátek, do dnešní doby námi zanedbaný, důstojnou bohoslužbou oslavujme, blahoslavených našich apoštolů Cyrila a Metoděje, kteří pro své zásluhy toho dosáhli, že Český národ ze stavu zavržených svým důstojným dílem k zástupům andělů přidružili. Kéž i my se k tomu společenství s jejich pomocí připojíme. Antifona k Magnificat. Slavným knížatům a patronům našim, blahoslavenému Cyrilovi a Metodějovi, prokazujme důstojnou poctu, kteří měli pod svou mocí sedm biskupů sufragánů, své sídlo na Moravě, na Velehradě šťastně zvelebili a byli apoštoly, kteří onen národ i náš národ na víru obrátil.

 

 

MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI III - DIPLOMATA, EPISTOLAE, TEXTUS HISTORICI VARII, CURAVERUNT

PRAMENY K DĚJINÁM VELKÉ MORAVY

UNIVERSITA J. E. PURKYNĚ BRNO MCMLXIX

DAGMAR BARTOŇKOVÁ • LUBOMÍR HAVLÍK IVAN HRBEK JAROSLAV LUDVÍKOVSKÝ • RADOSLAV VEČERKA

PRAMENY K DĚJINÁM VELKÉ MORAVY III
K vydání připravili Dagmar Bartoňková, Lubomír Havlík, Ivan Hrbek, Jaroslav Ludvíkovský, Radoslav Večerka
Vydala Universita J. E. Purkyně v Brně — filosofická fakulta
Spisy filosofické fakulty č. 134
Vedoucí redaktor: Jaroslav Kudrna
Tajemník redakce: Karel Palaš
Redakční rada: F. Hejl, J. Hrabák, D. Jeřábek, R. Jeřábek, F. Jordán, VI. Jůva, F. Kalousek,
J. Kudrna, A. Kutal, A. Lamprecht, F. Loula, J. Ludvíkovský, J. Macháček, R. Mrázek, 0. Novák,
K. Palaš, J. Racek, J. Solař, K. Štěpaník, L. Tošenovský, L. Zatočil, A. Závodský
K tisku doporučili: univ. prof. dr. František Hejl, CSc, a dr. Vladimír Kyas, CSc.
Obálku navrhl: Bohdan Lacina
Technický redaktor: Pravoslav Hauser
Vyšlo v roce 1969
Náklad 600 výtisků — Vydání 1.


OBSAH
Úvod 9
A. Diplomata
1. Bavorský vévoda Tassilo III. zakládá Kremsmünster
2. Karel Vel. potvrzuje Kremsmünsteru darování Tassilovo
3. Elisovi synové Wirut, Gisalmar a Wentilmar darují své vlastnictví Eolvespah Řeznu
4. Karel Vel. rozsuzuje spor mezi Akvilejí a Solnohradem
5. Karel Vel. daruje Nieder-Altaichu území v Avarii ;
6. Připiš na rukopise životů svatých, započatém v Hunii
7. Ludvík Pob. potvrzuje Pasovu darování Karla Vel. ve Východní marce
8. Dohoda freisinského biskupa Hittona, hraběte Viléma a Slovanů v Buchenau ....
9. Ludvík Pob. daruje Kremsmunsteru území v Grunzwiti
10. Ludvík Němec potvrzuje Nieder-Altaichu darování Karla Vel. ve Wachau
11. Ludvík Němec potvrzuje Herriedenu majetek v Avarii
12. Ludvík Němec daruje Řeznu vlastnictví u Erlafy v Avarii
13. Ludvík Němec daruje Pašovu místo Litaha v Avarii
14. Hrabě Vilém daruje Řeznu Perschling a další statky
15. Ludvík Němec daruje Pašovu Kirichbach v Avarii
16. Ludvík Němec daruje Solnohradu území u Ybbs ve Slavinii
17. Hrabě Ratbod odkazuje Řeznu svůj majetek v Tullnu
18. Ludvík Němec daruje presb. Dominiku Brunnaron
19. Ludvík Němec daruje Würzburgu kostely mezi Mohanem a Ratenicí
20. Ludvík Němec daroval Pribinovi mansy u Valchau
21. Ludvík Němec daroval Pribinovi všechna beneficia do vlastnictví
22. Ludvík Němce potvrzuje Řeznu dar hraběte Viléma v Severním lese, na Perschlingu, Erlafě a jinde
23. Spor mezi freisinským biskupem Anonem a tridentským biskupem Odaskalkem ...
24. Ludvík Němec uděluje Nieder-Altaichu imunity
25. Ludvík Němce daruje Řeznu Ratbodovu polovinu fisku v Tullnu
26. Hrabě Kocel daruje Řeznu části svého majetku ve Stromogin a jinde
27. Ludvík Němec daruje pasovskému chorbiskupu lány v Nuzpah
28. Ludvík Němec potvrzuje Pribinovo darování území u Sály Nieder-Altaichu ....
29. Ludvík Němec daruje Mattsee lány v Odolrikově hrabství
 30. Ludvík Němec daruje Solnohradu dvory a kostely ve Východní marce, v Panoniia v Korutanech
31. Hrabě Kocel daruje Freisingu svůj majetek ve Wampaldi villa
32. Ludvík Němec daruje Nieder-Altaichu Nabavinida a potvrzuje další majetek ve Východní marce
33. Ludvík Němec daruje Solnohradu lány ve Wisitindorf
34. Ludvík Němec potvrzuje Nieder-Altaichu jeho vlastnictví
35. Mniška Peretkunda darovala Freisingu majetek v Pitten
36. Mniška Peretkunda předala Freisingu své vlastnictví před Litavskými vrchy ....
37. Karloman potvrzuje Kremsmunsteru vlastnictví na Spraza a daruje mu Smidaha . .
38. Jáhen Gundbato daruje Řeznu majetek u Blatenského jezera a dostal bývalý Kocelův majetek u Ráby
39. Karel III. potvrzuje dohodu řezenského biskupa Embricha a opata Hittona ....
40. Karel III. uděluje vasalu Vitigovovi dvůr Grunzwita
41. Jáhen Gundbato potvrzuje Řeznu svůj dar v Quartinaha a na Weliga

42. Amulf udělil Kremsmunsteru do vlastnictví vše co měl jako benencium v Traungau
43. Arnulf uděluje kremsmunsterskému opatu Snelperonovi hoby v Aribonově hrabství
44. Arnulf uděluje svému ministeriálu Heimovi soudní právo v Grunzwitigau
45. Arnulf daruje Kremsmunsteru hoby ve Scalaha v hrabství Aribonově
46. Arnulf daruje ministeriálu Eponpvi majetek v Bavorsku, duchovnímu Sigipoldovi v Korutanech, kaplanu Elolfovi ve Švábsku a další klášteru sv. Emerama v Režně ...
47. Arnaulf daruje Theoteriku, vasalu solnohradského arcibiskupa lány v Medelicha . .
48. Amulf daruje Kremsmunsteru majetek Viléma a Engilšalka
49. Popis vlastnictví kláštera Moosburg v Hollenburgu
50. Arnulf daruje kapli v Rodingu hoby v Besinga
51. Arnulf uděluje Svatoplukovi, vasalu markrabího Liutbalda, statky v Korutanech . .
52. Arnulf knězi Ellinperhtovi kapli v Ranshofenu
53. Urozený muž Josef daruje Freisingu území Stivina
54. Chorbiskup Madalwin směňuje své vlastnictví s Pasovém
55. Ludvík Dítě daroval Svatoplukovi, vasalu Liutbalda, lány v hrabství Aribonově . .
56. Ludvík Dítě daroval Immovi, vasalu markrabího Liutbalda, lán v Lova
57. Ota II. potvrzuje Solnohradu jeho vlastnictví ve Východní marce, v Korutanech a v Panonii
58. Ota II. daruje Řeznu Steininachiricha
59. Ota II. potvrzuje listinu Arnulfovu danou Solnohradu, týkající se solnohradského majetku v Panonii a v Korutanech
60. Ota III. potvrzuje Solnohradu majetek ve Východní marce, v Panonii a v Korutanech
61. Bavorský vévoda Jindřich II. stanoví vlastnictví Pasová ve Východní marce ....
62. Ota III. daruje Sašovi (Sachsonu) královské lány v Gluzengisazi
63. Hrabě Arnold vrací Kresmúnsteru jeho statky
64. Ota III. daruje Jindřichu Bavorskému predium Nochilinga
65. Štěp án I. zakládá klášter ve Vesprimu
66. Štěpán I. dotuje biskupský kostel ve Vesprimu

67. Jindřich II. daruje markrabímu Jindřichovi majetek mezi Moravou a Chúbou ...
68. Jindřich II. daruje Xieder-Altaichu deset lánii u Absdorfu
69. Jindřich II. daruje Pašovu několik predii ve Východní marce
70. Jindřich II. obnovuje Xieder-Altaichu darování deseti lánů u Absdorfu
71. Jindřich II. daruje Freisingu území u Dunaje ve Vých. marce
72. Konrád II. daruje hraběti Arnoldovi lány mezi Moravou a Dunaje

73. Velmož Engildeo daruje Pašovu vlastnictví mezi Důmling a Sarnůng
74. Jindřich III. daruje markrabímu Siegfriedovi lány mezi Moravou, Litavou a Fischou
75. Jindřich III. daruje Xieder-Altaichu lány u řeky Zaya
76. Jindřich III. daruje markrabímu Siegfriedovi pozemky u Dunaje, Moravy a Zayc . .
77. Jindřich III. daruje markrabímu Adalbertovi lány na řece Zaya
78. Jindřich III. daruje kostelu v Hainburgu desátky z uherského pohraničí
79. Jindřich III. daruje markrabímu Adalbertovi lány v Grafenbergu
80. Ondřej I. zakládá klášter v Tihány
81. Jindřich III. daruje Haderikovi lány u řeky Pulkavy
82. Jindřich III. daruje Guntherovi Auersthal

83. Jindřich III. daruje Pašovu predium Richwinovo
84. Jindřich III. daruje Pašovu Baumgartcn
85. Jindřich IV. daruje vdově po markrabím Adalbertovi lány v hrabství Ernestově . .
86. Jindřich IV. daruje Pašovu Disinfurth a lány ve Vých. marce
87. Jindřich IV. daruje markrabímu Ernestovi lány v lese Rógacs
88. Markrabí Ernest daruje Melku predia ve Východní marce
89. Jindřich IV. potvrzuje spojení moravského biskupství s pražským
90. Ostřihomský arcibiskup Laurentius zjišťuje práva zoborského kláštera
91. Koloman I. potvrzuje zoborskčmu klášteru jeho majetek
92. Olomoucký biskup Jindřich Zdík přenesl biskupské sídlo v Olomouci a dal pořídit soupis majetku .
93. Olomoucký biskup Robert daruje velehradskému klášteru desátky
94. Přemysl Otakar I. potvrzuje práva pražského biskupství
95. Přemysl Otakar I., potvrzuje Velehradu jeho práva a majetek
96. Václav I. daruje Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě křížovníkům s červenou hvězdou v Praze
97. Syn korutanského vévody Oldřich daruje Velehradu kapli u Kunovic
98. Olomoucký biskup Bruno potvrzuje darování Hradiště sv. Hypolita
99. Přemysl Otakar II. zakládá Uherské Hradiště
100. Přemysl Otakar II. stanoví práva Uher. Hradiště
101. Karel IV. zakládá v Praze klášter se slovanskou liturgií
102. Olomoucký biskup Jan potvrzuje klášteru sv. Tomáše v Brně kapli u Cimburku . .
Spuria
103. Karel Vel. potvrzuje Kremsmiinsteru darování vévody Tassila
104. Karel Vel. potvrdil Fuldě vlastnictví kláštera Milz
105. Ludvík Pob. daruje vasalu a dvorníku Patagerovi Granesdorf
100. Ludvík Pob. potvrzuje Pašovu jeho vlastnictví ve Vých. marce
107. Ludvík Němec stanoví hranice mezi Solnohradem a Pasovém
108. Hrabě Thakulf daruje Fuldě území blíže Čech
109. Ludvík Němec daruje klášteru Metten beneficium Wizovo
110. Arnulf potvrdil Solnohradu majetek ve Východní marce, v Panonii a v Korutanech .
111. Arnulf udělil Solnohradu některé statky v Dudleipa
112. Arnulf potvrdil Pašovu všechna práva a majetek
113. Štěpán I. daruje klášteru Pannonhálma majetek a stanoví jeho práva
114. Štěpán I. podřídil nitranskou kapitulu Ostřihomu
115. Jindřich II. udělil klášteru Niederburg v Pasově majetek v Adalberově hrabství . .
116. Břetislav I. daruje Břevnovu Rajhrad na Moravě
117. Břetislav I. zakládá kolegiátní kostel ve Staré Boleslavi a daruje mu majetek v Čechách a na Moravě
118. Přemysl Otakar I. potvrzuje založení Velehradu
119. Přemysl Otakar II. potvrzuje majetek a práva kostela sv. Hypolita na Hradišti . .
B. Epistolae
1. Karel Vel. píše své ženě Fastradě O vítězství nad Avary
2. Alkuin píše akvilejskému patriarchovi Paulínovi o vítězství nad Avary
3. Alkuin vybízí solnohradského biskupa Arna k tažení proti Avarům
4. Alkuin dává Karlu Vel. poučení jak postupovat při christianizaci Avarů
5. Alkuin žádá král. komorníka Meginfrida, aby Avarům poslal vhodné kazatele . . .
6. Alkuin sděluje solnohradskému biskupu Arnovi, že se dověděl o jeho péči věnované Avarům
7. Alkuin sděluje solnohradskému biskupu Arnovi, jak se mají Avaři vyučovat ....
8. Alkuin píše Karlu Vel., aby byl milostivý k Avarům
9. Alkuin žádá solnohradského biskupa Arna o zprávu, týkající se christianizace Avarů
10. Alkuin sděluje solnohradskému biskupu Arnovi, že nedbalostí Franků došlo k zániku Avarů
11. Alkuin píše solnohradskému biskupu Arnovi, že se obává nebezpečí
12. I>_:chovri! (Candidus?) píše svým druhům
13. Michael III. vysílá poselství k Mutawakkilovi
14. Michael III. žádá papeže Mikuláše I. o legáty na koncil
15. Mikuláš I. činí výčitky Michaelu III. a žádá nazpět soluňský vikariát
16. Michael III. a patriarcha Fotios vysílají poselství k Chazarům
17. Michael III. posílá Mikuláši I. akta konstantinopolského koncilu
IS. Mikuláš I. oznamuje neplatnost volby Fotia patriarchou
19. Moravský vládce Rostislav žádá Mikuláše I. o učitele
20. Moravsky- vládce Rostislav žádá Michaela III. o učitele a biskupa
21. Mikuláš I. zve gradského patriarchu Vítala do Říma
22. Michael III. vysílá poselství k Moravanům
23. Mikuláš I. radí Ludvíku Němci a přeje úspěch v tažení proti Moravanům
24. Mohučský arcibiskup Liutbert žádá Ludvíka Němce, aby obnovil pořádek v církvi
25. Michael III. žádá vyslání legátů do Konstantinopole a potvrzuje Mikuláši I. právoplatnost volby Fotiovy
26. Mikuláš I. obhajuje Michaelu III. sesazeného patriarchu Ignatia
27. Otfrid z Weisenburgu věnuje mohuč. arcibiskupu Liutbertovi svou poemu o evangeliích
28. Mikuláš I. odvolává legáty a žádá Michaela III. o vyslání Ignatia a Fotia do Říma
29. Mikuláš I. oznamuje konstantinopolskému patriarchátu, co učinil ve věci Ignatia a Fotia
30. Mikuláš I. exkomunikuje Fotia
31. Mikuláš I. sděluje církvím v Asii a v Lybii, co učinil ve věci Ignatia a Fotia ....
32. Mikuláš I. sděluje íránské církvi o sporech s Konstantinopolí
33. Mikuláš I. píše karantánskému chorbiskupu Osbaldu
34. Mikuláš I. zve Konstantina Fil. do Říma
35. Basileios I. sesazuje Fotia a posílá poselství Mikuláši

36. Hadrian II. píše Basileiovi I. o sesazení Fotia
37. Karloman píše Ludvíku Němci o vítězstvích nad Rostislavem
38. Kocel žádá Hadriána II. o vyslání Metoděje
39. Hadrián II. oznamuje moravským vládcům Rostislavovi, Svatoplukovi a panonskému hraběti Kocelovi, že povoluje používání slovanského jazyka v liturgii
40. Hadrián II. vysvětil Metoděje na žádost Kocelovu a ustanovil ho panonským arcibiskupem
41. Ludvík II. odpovídá Basileiovi I. a obhajuje své právo na císařskou hodnost ....
42. Hadrián II. vyslovuje Basileiovi I. podiv nad tím, že Ignatios vysvětil Bulharům arcibiskupa
43. Jan Vlil. zrazuje bulharského krále Michaela od věrolomnosti Reků
44. Jan VIII. sděluje chorvatskému vévodovi Domagoji, že Ignatios protiprávně drží Bulharsko
45. Moravané žádají Jana VIII. o Metoděje za arcibiskupa
46. Jan VIII. sděluje Ludvíku Němci, že Panonie náleží pod supremacii papežství . . .
47. Jan VIII. žádá Karlomana, aby nebránil Metodějově činnosti v Panonii
48. Jan VIII. žádá solnohradského arcibiskupa Adahvina, aby pomohl Metoději k návratu
49. Jan VIII. posílá ankonského biskupa Pavla jako legáta k Ludvíku Němci a ke Svatoplukovi
50. Jan VIII. žádá pasovského biskupa Hermanrika, aby se dostavil do Říma
51. Jan VIII. žádá freisinského biskupa Anona, aby se dostavil do Říma
52. Jan VIII. zakazuje panonskému arcibiskupu Metoději používat slovanský jazykv liturgii
53. Jan VIII. píše hraběti Kocelovi o porušování manželství
54. Jan VIII. píše hraběti Kocelovi o zapuzení žen
55. Jan VIII. píše vévodovi Mutimírovi, aby se navrátil k panonské diecézi
56. Basileios I. vysílá arcibiskupa Agathona s poselstvím k Ludvíku Němci
57. Jan VIII. žádá bulharského krále, aby nepřijímal řecké biskupy
58. Jan VIII. si stěžuje Basileiovi I. na Ignatia a postup v Bulharsku
59. Bibliotekář Anastasius píše Karlu II. o nezávislosti církevní moci a příchodu Konstantina do Říma
60. Bibliotekář Anastasius posílá veletrijskému biskupu Gauderikovi své latinské překlady dvou řeckých spisů Konstantina Fil
61. Bibliotekář Anastasius posílá Karlu II. latinskou versi kánonu sv. Demetria . . .
62. Basileios I. sděluje Janu VIII., že si přeje obnovit mír v církvi
63. Jan VIII. zve Karlomana k návštěvě Říma
64. Jan VIII. zrazuje bulharského krále Michaela od společenství s Reky a žádá jeho návrat pod římskou supremacii
65. Jan VIII. nařizuje Ignatiovi, aby odvolal své biskupy a duchovní z Bulharska . .
66. Jan VIII. žádá řecké biskupy a duchovní v Bulharsku, aby zemi opustili
67. Jan Vlil. oznamuje Karlomanovi, že zamýšlí jeti na synodu do Franské říše ....
68. Jan VIII. píše Karlu III. o schůzce všech synů Ludvíka Němce
69. Jan VIII. žádá hraběte Petra, aby krále Michaela přemluvil k návratu pod římskou supremacii
70. Jan VIII. sděluje Karlovi III., že vévodu Bosona adoptoval za syna
71. Jan VIII. žádá chorvatského vévodu Zdeslava, aby zabezpečil cestu papežského legáta do Bulharska
72. Jan VIII. napomíná bulharského krále Michaela, aby se vrátil pod římskou supremacii
73. Jan VIII. žádá bulharské velmože, aby se s králem vrátili pod římskou supremacii
74. Jan VIII. sděluje chorvatskému vévodovi Branimirovi, že ho přijímá jako syna a žehná národu
75. Jan VIII. žádá zvoleného biskupa ninského Theodosia, aby přijal svěcení od něho
76. Jan VIII. schvaluje rozhodnutí chorvatského lidu o uznání římské supremacie . . .
77. Jan VIII. očekává pomoc od Karlomana
78. Jan VIII. žádá bulharského krále Michaela, aby se vrátil pod římskou supremacii . .
79. Jan VIII. žádá duchovní a lid Dalmácie, aby se poddali římské supremacii
80. Jan VIII. pokládá moravského vládce Svatopluka za svého syna a oznamuje povolání arcibiskupa Metoděje do Říma
81. Jan VIII. volá panonského arcibiskupa Metoděje do Říma
82. Jan VIII. volá Karla III. do Říma
83. Jan VIII. doufá, že Ludvík III. získá římskou císařskou hodnost
84. Jan VIII. žádá bulharského krále Michaela, aby přešel pod římskou supremacii . .
85. Jan VIII. sděluje Basileiovi I., že uzná Fotia patriarchou, jestliže se Bulharsko navrátí Římu
86. Jan VIII. oznamuje východním patriarchátům, že uznává Fotia v hodnosti konstan-tinopolského patriarchy
87. Jan VIII. sděluje Fotiovi. že ho uznává patriarchou
88. Jan VIII. žádá solnohradského arcibiskupa Theotmara, aby přišel do Říma ....
89. Jan VIII. děkuje Karlu III. za opatření k ochraně Říma
90. Jan VIII. přijímá moravského vládce Svatopluka do papežské ochrany a potvrzuje moravskému arcibiskupu Metoději privilegium jeho církve
91. Jan VIII. oěekává od Basileia I. pomoc v záležitosti Bulharska
92. Jan VIII. píše Karlu III. o vyslanci, který by jednal v Římě
93. Jan Vlil. sděluje Karlu III., že očekává jeho vyslance i krále samého
94. Moravský arcibiskup Metoděj si stěžuje Janu VIII. na Vichinga
95. Jan VIII. uděluje arcibiskupu Metoději pochvalu za jeho činnost a slibuje potrestat Vichinga
96. Basileios I. zve arcibiskupa Metoděje k návštěvě Konstantinopole
97. Jan VIII. přijímá chorvatského vévodu Branimíra jako syna do papežské ochrany a od Chorvatú slib věrnosti
98. Jan VIII. sděluje bulharskému králi Michaelu podiv, že neposlal své posly do Říma
99. Jan VIII. děkuje Ludvíku III. a Karlomanu za jejich oddanost k Římu
100. Jan VIII. žádá bulharského krále Michaela, aby oznámil, kdy se navrátí pod římskou supremacii
101. Štěpán V. potvrzuje moravskému králi Svatoplukovi papežskou ochranu, vrací Vichinga jeho církvi a omezuje používání slovanského jazyka v liturgii
102. Štěpán V. posílá na Moravu své legáty biskupa Dominika a duchovní Jana a Štěpána
103. Štěpán V. žádá moravského krále Svatopluka, aby pohnul Arnulfa k cestě do Říma
104. Lev VI. vysílá poselství k Maďarům
105. Lev VI. posílá vyslance Anastasia k Arnulfovi
106. Lev VI. poslal vyslance biskupa Lazara k Arnulfovi
107. Moravský vládce Mojmír II. žádá Jana IX. o obnovu moravské církve a papež posílá na Moravu své legáty arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela
108. Jan IX. kára bavorský episkopát za rozbroje s Moravany, Frankv a Alamany a smlouvy s Maďary
109. Bavorský episkopát si stěžuje Janu IX. na Moravany a zřízení arcibiskupství na Moravě a tří jemu podřízených biskupství
110. Jan X. napomíná splitského arcibiskupa Jana a biskupy, že opomíjejí římskou supremacii a přehlížejí šíření Metodějova učení
111. Jan X. vyjadřuje chorvatskému králi Tomislavovi a zachlumskému knížeti Michaelovi podiv, kdo v Dalmácii může mít zalíbení v používání slovanského jazyka v liturgii
112. Rabbi Hasdaj ben Izák píše chazarskéniu králi Josefovi o slovanském králi Čebalim
113. Pasovský (laureácký) biskup Piligrim píše Benediktu (VI. nebo VIL) o christianizaci Maďarů a žádá o pallium
114. Polský vévoda Měšek I. postavil své panství pod papežskou ochranu
115. Alexandr II. uděluje pallium arcibiskupu dioklejskému a antibarskému
116. Řehoř VIL zakazuje českému vévodovi Vratislavovi II. používání slovanského jazyka při liturgii .
117. Inocenc III. žádá varadínského biskupa a pilišského opata, aby vyšetřili v řeckých klášteřích a u uherských biskupů zda je možné zřídit řecké biskupství podléhající papeži
118. Honorius III. žádá ostřihomského arcibiskupa a pilišského opata, aby do řeckého kláštera ve Vyšehradě uvedl latinské mnichy
119. Inocenc IV. povoluje senjskému biskupu Filipovi používání slovanského jazyka v liturgii
120. Klement IV. píše českému králi Přemyslu Otakarovi II. k jeho žádosti o povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství
121. Klement VI. sděluje pražskému arcibiskupu Arnoštovi, že povoluje zřídit v Cechách klášter se slovanskou liturgií
Spuria
122. Evžen II. sděluje biskupům faviánskému, speculi-julienskému, nitranskému a vetvar-skému, že jejich metropolitou je laureácký arcibiskup Urolf
123. Jan Vlil. svěřuje moravskou církev Vichingovi
124. Moravský král Svatopluk vyslal poselství k Štěpánu V. a papež své legáty, kteří Svatopluka korunovali a na synodě potvrdili všechna církevní a světská práva
125. Moravský král Svatopluk žádal Michaela III. o doklady, týkající se jeho zemí a císař vyslal k Svatoplukovi své posly 260
126. Mohučský arcibiskup Hatho píše Janu IX. o volbě krále Ludvíka IV. a přimlouvá se za stížnost bavorského episkopátu proti Moravanům
127. Lev VIL uděluje laureáckému arcibiskupovi Gerardovi pallium
128. Lev VII. píše králům, vévodům, hrabatům a biskupům v Galii, Bavorsku a Alamanii,
že laureácký arcibiskup Gerard se na něho obrátil ve věci církevních práv
129. Agapit II. sděluje Gerardovi, že východní část Panonie přidělil jemu a západní solnohradskému arcibiskupu Heroldovi
130. Jan XIII. povoluje českému vévodovi Boleslavovi I. zřídit pražské biskupství . . .
131. Benedikt VI. oznamuje arcibiskupům Germánie a Otovi II., že Piligrim byl ustanoven arcibiskupem laureáckým
132. Benedikt VI. povoluje solnohradskému arcibiskupu Friedrichovi ustanovovat v celé provincii biskupy
C. Textus historici varii
Ravennatis anonymi Cosmographia
Descriptio civitatitm^et regionům ad septentrionalem. plagam Danubii
Conversio Bagoariorum et Carantanorum.
Versus Waldrammi
Moravskaja istorija Slavjan
Kitábu l-masáliki wa-l-mamáliki li-bni Churdádbiha
Evangelium de Cividale
Liber confraternitatum Salisburgensis vetustior
Boc he man Orosius nemned
Privilegium Moraviensis ecclesiae
Anonymní relace o tureckých a východoevropských národech
Kitábu l-a'láki n-náfísati li-bni Rusta
Tu év noxéfiot; ray.rixá
Poznámka Konstantina Prěslavského k překladu díla Athanasije Alexandrijského ....
Čr"norizca Chrabrá Skazanije o písmenech
Prolog Ioanna Eksarcha Bl'garskago
Josippón
Konstantinos Porfyrogennětos De administrando imperio
Konstantinos Porfyrogennětos, De ceremoniis aulae Byzantinae
Murúdžu d-dahabi wa ma'adinu l-džawáhiri li-l-Mas'údí
Kitábu t-tanbíhi wa l-išráfi li-l-Mas'údí
Zpráva o Slovanech Ibráhíma ibn Ja'kuba
Hudúd al-'Álam '
Epilogus (de conversione) Moraviae atque Bohemiae
Kitábe zajnu l-achbár ta'life Abů Sa'id 'Abdulhajj ibn ad-Dahhák ibn Mahmúd Gardízí
Kitábu l-mamáliki wa l-masáliki li-1-Bakríi
Kitábu tabáTi l-hajawáni li-Šarafi z-Zamáni Táhiri l-Marwazii
Excerptum de Karentanis
Slavoslovije Kirillu i Metodiju
Drobné zmínky o Konstantinovi a Metodějovi v kalendářích a nadpisech
Supetarski kartular
Calendarium Wislicense
Missale capit. Scepusiensis — Missale Posoniense
Konstantina Grammatika Skazanije o písmenech
Skazanije o prěvedenii Pisanija
Fontium conspectus — Sbírky pramenů
Commentarii et disputationes — Seznam hlavní literatury


Poznámka: Úvody, předmluvy a komentáře textů jsou v tomto elektronickém podání zachovány, ovšem dlužno jich využívat s opatrností pro jejich dobovou zatíženost protikřesťanskou zaujatostí. Poznámky ze samotných textů jsou většinou vypuštěny, protože jsou pro účely duchovně mravní účely zbytečné nebo i zavádějící.

Třetí díl Pramenů k dějinám Velké Moravy je pokračováním obou předchozích, které vyšly v 1. 1966 a 1967. V tomto svazku připravil autorský kolektiv písemné památky, které lze rozdělit jednak na listiny a listy, jednak na texty různého charakteru a určení, mezi něž jsou zařazena díla etnograficko-geografického zaměření, spisy polemické a traktáty, zápisy a údaje ze starých kalendárií aj. Pokud jde o provenienci, vznikla většina těchto pramenů mimo území Velké Moravy; jde přitom o díla, která jsou jak současná Velké Moravě, tak i pozdějšího původu a která zachycují tradice o Velké Moravě ve středověkém evropském a zčásti i mimoevropském světě.
Do publikace byly pojaty památky, které vznikaly v oblasti Franské říše, zvláště v její východní části, přičemž největší pozornost byla věnována územím s Velkou Moravou přímo sousedícím. Dále jsou zde zařazeny písemné doklady z kulturních i politických středisek tehdejšího světa, kterými byly starý Rím, s nímž se snažil na východě soutěžit Ěím nový, Konstantinopol. Souvěké postavení Velké Moravy v evropském světě nezůstalo skryto ani anglosaskému králi Alfrédu Velikému, ani cestovatelům arabským. Tradici o Velké Moravě lze od 10. stol. sledovat na území Chorvatska, Bulharska a Rusi, v menší míře svědčí o ní náznaky i z oblasti uherské a jižního Polska. Stopy staromorav-ského období lze nalézt v pozdější době také na území vlastní Moravy. Po jazykové stránce je proto předkládaný svazek poněkud různorodější: jsou zde otištěna díla v jazyce latinském, řeckém, církevněslovanském, anglosaském, arabském a hebrejském. Originální znění památek latinských a řeckých jsou přetištěna příslušnými písmy; pro sazbu církevně-slovanských textů bylo z technických důvodů použito verzálek ruské azbuky doplněné o některé speciální znaky bez rozlišení písmen velkých a malých a s náhradou typů písma řeckého příslušnými literami nebo spřežkami existujícími v azbuce. Nadřádková písmena jsou zavedena do řádků a zkratky rozvedeny, pokud už nebyly rozvedeny ve starých vydáních, z nichž jsou texty většinou přebírány. Latinkou je přetištěn text anglosaský (některá speciální písmena až na ,,th" byla nahrazena upravenými literami latinky) a transkribované texty arabské a hebrejské.
Svazek obsahuje díla, která uchovala přímé i nepřímé odkazy na události a souvislosti dějin nebo poměrů Velké Moravy nebo která se nějak dotýkají problematiky panství moravských panovníků a historicky závažných problémů vývoje Velké Moravy. Těžisko pramenů tkví ovšem v 9. a na počátku IQ. stol., avšak pro úplnost obrazu historického vývoje jsou zde zařazeny památky od 8. do 15. století. Hlavní pozornost je v tomto výběrovém přetisku, případně i novém vydání věnována pochopitelně pramenům sou-věkým, k nimž je také připojen obsáhlejší komentář s odkazy na literaturu; jde hlavně o práce souhrnnější a novější, základního významu, kde lze nalézt další bibliografické odkazy. Příprava svazku si vyžádala rozsáhlé spolupráce filologické, avšak sám výběr pramenů a vnitřní uspořádání svazku bylo podmíněno hledisky historiografickými. Je pochopitelné, že v edici tohoto zaměření — jak je to naznačeno již v předmluvě k I. dílu — mohou být z pramenů, pokud nevznikly na Moravě nebo jí nebyly určeny, otištěny jen ty části, kterré (ač funkční určení celků, z nichž byly vyňaty bylo jiné) mají zřejmý vztah k dějinám Velké Moravy. Přetisk těchto pramenů celých by z velké části případů znamenal jednak zbytečné dublování moderních edic jiných, jednak by MMFH neorganicky narostly do značných rozměrů a ztrácely své určení.
Prameny jsou v tomto díle rozděleny do tří skupin: listiny (odd. A), listy (odd. B) a různé historické texty (odd. C). Uvnitř každého oddílu jsou prameny řazeny podle možnosti na základě doby svého vzniku; spuria (odd. A, B) jsou uvedena na konci každého oddílu chronologicky podle data, k němuž se hlásí. U památek arabských a perských byl brán ohled také na jejich filiaci. Výběr pramenů v odd. A, B měl na zřeteli zaznamenat v edici nejen památky přímé historie Velké Moravy, které jsou otištěny v plném znění, ale pokusit se zachytit i výběr dokladů důležitých pro poznání některých souvislostí evropského kulturně-politického vývoje, potřebných k osvětlení pozadí vztahů Velké Moravy k Franské říši, římskému papežství a k Byzanci, zvláště pokud jde o styky mezi Kímem, Franskou říší a Východořímským impériem, Chorvatskem a Bulharskem (v odd. B), a dále dokladů pro poznání hospodářského a společenského vývoje v oblastech, s nimiž Velká Morava na jihu přímo sousedila, tj. ve Východní marce, resp. i v Panonii (v odd. A); své místo tu má i výběr některých dokladů k vývoji hranice staré Moravy, zvláště na jihu. Z těchto pramenů je v tomto vydání podle závažnosti otištěna jen jejich podstatná část, resp. výtah, a ve většině případů pouze regest. Nebylo ovšem možné pojmout do edice ani ve formě regest všechny prameny, které by ať jako materiál k poli-ticko-kulturním dějinám nebo ke srovnání společenského vývoje mohly pomoci k osvětlení Širšího a vzdálenějšího pozadí evropského vývoje, ani prameny k obecnějším dějinám evropského vývoje, myšlení, kultury a dějin církve, které bude nutno hledat jinde. Poněvadž jde vesměs o výběrovou edici a svod pramenů již dříve rozptýleně publikovaných, upustili autoři od podrobnější formální kritiky a textově kritické analýzy pramenů. Pojetí textově kritického aparátu je podřízeno potřebám historického bádání a je v něm podán jen výběr variant s vyloučením různočtení rázu lexikálního a syntaktického, pokud nemění historicky informativní hodnotu textu (s výjimkou jmen osobních, národních a geografických, zvláště slovanských). Úvod k pramenům (v odd. A, B úvodní regest, rukopisy, hlavní edice a regesta, v potřebných případech hodnocení) je úměrný jejich významu (v odd. A, B je v případech závažnějších regest obsáhlejší, případně interpolován úryvky originálního textu). Forma regest je vzhledem k určení MMFH pojata volněji, než je zvykem ve speciálních diplomatářích. Potřebám historického bádání vychází vstříc i znění komentáře, které se soustřeďuje na obsahovou stránku pramenů, a to zvláště souvěkých, kde je vlastní těžisko poznámek. Edice, sbírky a regesta, kterých autoři používali, jsou vždy uvedena v záhlaví příslušného pramene; v odd. A a B byla brána jako základní edice Monumenta Germaniae historica, odd. 2. Diplomata Karolinorum, 3. Diplomata regum Germaniae ex stirpe Karolinorum, 4. Diplomata regum et impera-torum Germaniae, Epistolae Karolini aevi IV—VIII, z níž většina pramenných textů byla přejata, a dále některé edice a sbírky jiné, které jsou souhrnně uvedeny na konci svazku. V některých případech přihlédli autoři také k fototypicky vydaným textům. Rukopisy a jejich archivní uložen! je uváděno jen u pramenů souvěkých a významných.
Na třetím svazku MMFH spolupracoval větší autorský kolektiv, složený z pracovníků filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně a vědeckých ústavů Československé akademie věd. Na jeho přípravě se jednotliví pracovníci podíleli takto: překlad latinských textů v odd. A, č. 1,10,12,13,15,16,18-20, 22-25,27-30,32,33,37,44,107,109, 110, a v odd. B, č.90,101,102,130 pořídil univ. prof. dr. Jaroslav Ludvíkovský (filosofická fakulta UJEP), v odd. A. č. 7-9, 26, 31, 38-43,45, 47-56,111,112 a v odd. B, č. 23, 46-51,53-55,59,60,80,81,95,103,113,122,126,129,131,132 dr. Dagmar Bartoňková (filosofická fakulta UJEP), která také přeložila ostatní latinské a řecké prameny v odd. C a pořídila k nim úvody, s výjimkou ravennské kosmografie a Veršů Waldramových, kde je napsal dr. Lubomír Havlík, CSc. (Ústav dějin evropských socialistických zemí ČSAV), jenž se podílel také na úvodu k dílu Konstantina Porfyrogeneta, O spravování říše a připravil tzv. Bavorského geografa, Chorografii Alfréda Vel., Liber confratern. Salisb. vet., texty o Moravské historii, Privilegiu, Epilogu, Wišlickém kalendáriu a misálech spišském a bratislavském, dále spolupracoval s dr. Stanislavem Segertem (Orientální ústav ČSAV) na přípravě vydání Josifona. Staroslověnské prameny zpracoval a připravil doc. dr. Radoslav Večerka (filosofická fakulta UJEP), arabské dr. Ivan Hrbek, CSc. (Orientální ústav ČSAV), který se podílí i na poznámkách k nim, transkripci z perštiny a překlad Gardízího prom. hist. Eva Štolbova za spolupráce dr. Mansúra Shakího, CSc. Revizi latinských, církevněslovanských a řeckých textů provedli univ. prof. dr. Jaroslav Ludviko vský, dr. Vladimír Ky as, CSc. (Ústav jazyků a literatur ČSAV) a univ. prof, dr Antonín Bartoněk (filosofická fakulta UJEP). Výběr pramenů provedl v dohodě se spoluautory a regesta s úvodními údaji o pramenech v odd. A a B připravil dr. Lubomír Havlík, CSc, který je též v celém svazku autorem komentáře a který podobně jako v předchozích svazcích vedl za spolupráce dr. D. Bartoňkovéa doc. dr. R. Večerky redakci díla. Grafické zpracování mapových příloh provedl prom. ped. Augustin Sik (filosofická fakulta UJEP).
Dík za posouzení díla a jeho doporučení k tisku náleží univ. prof. dr. Františku Hejlovi (filosofická fakulta UJEP) a dr. Vladimíru Kyasovi, CSc. (Ústav jazyků a literatur ČSAV). Dále by autoři chtěli svůj dík vyjádřit všem, kteří radami a ochotou přispěli k vydání tohoto svazku.

A

ÚVOD
I
Třetí díl Pramenů k dějinám Velké Moravy je pokračováním obou předchozích, které vyšly v 1. 1966 a 1967. V tomto svazku připravil autorský kolektiv písemné památky, které lze rozdělit jednak na listiny a listy, jednak na texty různého charakteru a určení, mezi něž jsou zařazena díla etnograficko-geografického zaměření, spisy polemické a traktáty, zápisy a údaje ze starých kalendárií aj. Pokud jde o provenienci, vznikla většina těchto pramenů mimo území Velké Moravy; jde přitom o díla, která jsou jak současná Velké Moravě, tak i pozdějšího původu a která zachycují tradice o Velké Moravě ve středověkém evropském a zčásti i mimoevropském světě.
Do publikace byly pojaty památky, které vznikaly v oblasti Franské říše, zvláště v její východní části, přičemž největší pozornost byla věnována územím s Velkou Moravou přímo sousedícím. Dále jsou zde zařazeny písemné doklady z kulturních i politických středisek tehdejšího světa, kterými byly starý 6ím, s nímž se snažil na východě soutěžit Ěím nový, Konstantinopol. Souvěké postavení Velké Moravy v evropském světě nezůstalo skryto ani anglosaskému králi Alfrédu Velikému, ani cestovatelům arabským. Tradici o Velké Moravě lze od 10. stol. sledovat na území Chorvatska, Bulharska a Rusi, v menší míře svědčí o ní náznaky i z oblasti uherské a jižního Polska. Stopy staromorav-ského období lze nalézt v pozdější době také na území vlastní Moravy. Po jazykové stránce je proto předkládaný svazek poněkud různorodější: jsou zde otištěna díla v jazyce latinském, řeckém, církevneslovanském, anglosaském, arabském a hebrejském. Originální znění památek latinských a řeckých jsou přetištěna příslušnými písmy; pro sazbu círke vně-slovanských textů bylo z technických důvodů použito verzálek ruské azbuky doplněné o některé speciální znaky bez rozlišení písmen velkých a malých a s náhradou typů písma řeckého příslušnými literami nebo spřežkami existujícími v azbuce. Nadřádková písmena jsou zavedena do řádků a zkratky rozvedeny, pokud už nebyly rozvedeny ve starých vydáních, z nichž jsou texty většinou přebírány. Latinkou je přetištěn text anglosaský (některá speciální písmena až na ,,th" byla nahrazena upravenými literami latinky) a transkribované texty arabské a hebrejské.
Svazek obsahuje díla, která uchovala přímé i nepřímé odkazy na události a souvislosti dějin nebo poměrů Velké Moravy nebo která se nějak dotýkají problematiky panství moravských panovníků a historicky závažných problémů vývoje Velké Moravy. Těžisko pramenů tkví ovšem v 9. a na počátku IQ. stol., avšak pro úplnost obrazu historického vývoje jsou zde zařazeny památky od 8. do 15. století. Hlavní pozornost je v tomto výběrovém přetisku, případně i novém vydání věnována pochopitelně pramenům sou-věkým, k nimž je také připojen obsáhlejší konientář s odkazy na literaturu; jde hlavně o práce souhrnnější a novější, základního významu, kde lze nalézt další bibliografické odkazy. Příprava svazku si vyžádala rozsáhlé spolupráce filologické, avšak sám výběr pramenů a vnitřní uspořádání svazku bylo podmíněno hledisky historiografickými. Je pochopitelné, že v edici tohoto zaměření — jak je to naznačeno již v předmluvě k I. dílu — mohou být z pramenů, pokud nevznikly na Moravě nebo jí nebyly určeny, otištěny jen ty části, které (ač funkční určení celků, z nichž byly vyňaty bylo jiné) mají zřejmý vztah k dějinám Velké Moravy. Př /tisk těchto pramenů celých by z velké části případů znamenal jednak zbytečné dublování moderních edic jiných, jednak by MMFH neorganicky narostly do značných rozměrů a ztrácely své určení.
Prameny jsou v tomto díle rozděleny do tří skupin: listiny (odd. A), listy (odd. B) a různé historické texty (odd. C). Uvnitř každého oddílu jsou prameny řazeny podle možnosti na základě doby svého vzniku; spuria (odd. A, B) jsou uvedena na konci každého oddílu chronologicky podle data, k němuž se hlásí. U památek arabských a perských byl brán ohled také na jejich filiaci. Výběr pramenů v odd. A, B měl na zřeteli zaznamenat v edici nejen památky přímé historie Velké Moravy, které jsou otištěny v plném znění, ale pokusit se zachytit i výběr dokladů důležitých pro poznání některých souvislostí evropského kulturně-politického vývoje, potřebných k osvětlení pozadí vztahů Velké Moravy k Franské říši, římskému papežství a k Byzanci, zvláště pokud jde o styky mezi Římem, Franskou říší a Východořímským impériem, Chorvatskem a Bulharskem (v odd. B), a dále dokladů pro poznání hospodářského a společenského vývoje v oblastech, s nimiž Velká Morava na jihu přímo sousedila, tj. ve Východní marce, resp. i v Panonii (v odd. A); své místo tu má i výběr některých dokladů k vývoji hranice staré Moravy, zvláště na jihu. Z těchto pramenů je v tomto vydání podle závažnosti otištěna jen jejich podstatná část, resp. výtah, a ve většině případů pouze regest. Nebylo ovšem možné pojmout do edice ani ve formě regest všechny prameny, které by ať jako materiál k poli-ticko-kulturním dějinám nebo ke srovnání společenského vývoje mohly pomoci k osvětlení širšího a vzdálenějšího pozadí evropského vývoje, ani prameny k obecnějším dějinám evropského vývoje, myšlení, kultury a dějin církve, které bude nutno hledat jinde. Poněvadž jde vesměs o výběrovou edici a svod pramenů již dříve rozptýleně publikovaných, upustili autoři od podrobnější formální kritiky a textově kritické analýzy pramenů. Pojetí textově kritického aparátu je podřízeno potřebám historického bádání a je v něm podán jen výběr variant s vyloučením různočtení rázu lexikálního a syntaktického, pokud nemění historicky informativní hodnotu textu (s výjimkou jmen osobních, národních a geografických, zvláště slovanských). Úvod k pramenům (v odd. A, B úvodní regest, rukopisy, hlavní edice a regesta, v potřebných případech hodnocení) je úměrný jejich významu (v odd. A, B je v případech závažnějších regest obsáhlejší, případně interpolován úryvky originálního textu). Forma regest je vzhledem k určení MMFH pojata volněji, než je zvykem ve speciálních diplomatářích. Potřebám historického bádání vychází vstříc i znění komentáře, které se soustřeďuje na obsahovou stránku pramenů, a to zvláště souvěkých, kde je vlastní těžisko poznámek. Edice, sbírky a regesta, kterých autoři používali, jsou vždy uvedena v záhlaví příslušného pramene; v odd. A a B byla brána jako základní edice Monumenta Germaniae historica, odd. 2. Diplomata Karolinorum, 3. Diplomata regum Germaniae ex stirpe Karolinorum, 4. Diplomata regum et impera-torum Germaniae, Epistolae Karolini aevi IV—VIII, z níž většina pramenných textů byla přejata, a dále některé edice a sbírky jiné, které jsou souhrnně uvedeny na konci svazku. V některých případech přihlédli autoři také k fototypicky vydaným textům. Kukopisy a jejich archivní uložení je uváděno jen u pramenů souvěkých a významných.
Na třetím svazku MMFH spolupracoval větší autorský kolektiv, složený z pracovníků filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně a vědeckých ústavů Československé akademie věd. Na jeho přípravě se jednotliví pracovníci podíleli takto: překlad latinských textů v odd. A, č. 1,10,12,13,15,16,18-20, 22-25, 27-30, 32, 33, 37, 44,107,109, 110, a v odd. B, č. 90,101,102,130 pořídil univ. prof. dr. Jaroslav Ludvíkovský (filosofická fakulta UJEP), v odd. A. c. 7-9, 26, 31, 38-43, 45, 47-56,111,112 a v odd. B, č. 23, 46-51,53-55,59, 60, 80,81, 95,109,113,122,126,129,131,132 dr. Dagmar Bartoňková (filosofická fakulta UJEP), která také přeložila ostatní latinské a řecké prameny v odd. C a pořídila k nim úvody, s výjimkou ravennské kosmografie a Veršů Waldramových, kde je napsal dr. Lubomír Havlík, CSc. (Ústav dějin evropských socialistických zemí ČSAV), jenž se podílel také na úvodu k dílu Konstantina Porfyrogeneta, O spravování říše a připravil tzv. Bavorského geografa, Chorografii Alfréda Vel., Liber confratern. Salisb. vet., texty o Moravské historii, Privilegiu, Epilogu, Wislickém kalendáriu a misálech spišském a bratislavském, dále spolupracoval s dr. Stanislavem Segertem (Orientální ústav ČSAV) na přípravě vydání Josifona. Staroslověnské prameny zpracoval a připravil doc. dr. Radoslav Večerka (filosofická fakulta UJEP), arabské dr. Ivan Hrbek, CSc. (Orientální ústav ČSAV), který se podílí i na poznámkách k nim, transkripci z perštiny a překlad Gardízího prom. hist. Eva Štolbova za spolupráce dr. Mansúra Shakího, CSc. Revizi latinských, církevněslovanských a řeckých textů provedli univ. prof. dr. Jaroslav Ludviko vský, dr. Vladimír Kyas, CSc. (Ústav jazyků a literatur ČSAV) a univ. prof, dr Antonín Bartoněk (filosofická fakulta UJEP). Výběr pramenů provedl v dohodě se spoluautory a regesta s úvodními údaji o pramenech v odd. A a B připravil dr. Lubomír Havlík, CSc, který je též v celém svazku autorem komentáře a který podobně jako v předchozích svazcích vedl za spolupráce dr. D. Bartoňkovéa doc. dr. R. Večerky redakci díla. Grafické zpracování mapových příloh provedl prom. ped. Augustin Šik (filosofická fakulta UJEP).
Dík za posouzení díla a jeho doporučení k tisku náleží univ. prof. dr. Františku Hejlovy (filosofická fakulta UJEP) a dr. Vladimíru Kyasovi, CSc. (Ústav jazyků a literatur ČSAV). Dále by autoři chtěli svůj dík vyjádřit všem, kteří radami a ochotou, přispěli k vydání tohoto svazku.

A
92
Biskup olomoucký Jindřich II. přenesl biskupské sídlo v Olomouci od Sv. Petra k sv. Václavu a dal pořídit soupis jeho vlastnictví, jak náleží k biskupskému kostelu,1 proboštství sv. Václava2 a arcijáhenstvím v Přerově, 3 Spytihněvi, 4 Břeclavi,5 Brnu 6 a Znojmu.7

(Po 30. červnu 1131)
Yydání: CDM I, 204, č. 231; CDB I, 116—123, č. 115.
1 Dub celý, Biskupice celé, Tučapy celé, Nemilany jedno popluží, Tázaly I, Věrovany II,
Brodek II, Nenakonice celé, Držovice II, Žárovice II, Medlovice celé, Hlubočany II, Rostěnice I,
Nemojany I, Dědice I, Koválovice I, Izvestovice (?) celé, Vladinice (?) I, Želé I, Dobrochov I,
Vyškov I, Studenec III, Smržice III, Čechy II, Rataje I, Loučany I, Ptení III, Podivice celé,
Ohrozím VI, Oplocany I, Lazníky V, Výčapy (?) VIII, Střelice I, Huzová II, Molkov (?) VI,
Žerotín III, Topolany III, Roscuticih (?) I, Bystročice I, Hluchov celý, Řepcín I, Újezd, Smr
žice I, Drnovice III, Bolelouc III, Žadlovice celé, Cholina III, Pěnčice polovina, Kladeruby I,
Služín I, Medlov, Myslichovice XI, Olšany I, Třepčín I, Blansko s Rájcem, Náměšť polovina,
Dobratin (4-), Choryň, Koválovice XII.
2 Holešov celý, Nedvězí celé, Sebeh (?) IIII, Slavonín celý, Haňovice celé, Mladějovice celé,
Topolany I, Drozdov I, Kladeruby I, Bulkovany I, Brodek I, Dražovice I, Samotíšky II,
Prostějov celý, Soberazi (?) II, Hněvotín III, Varhošť I, Přaslavice celé, Hnojice celé, Lužice
celé až na dva, Mohelnice celá, Bobrounici (?) III, Brumovice VII, Vítonice VII, Lutotín IIII,
Unčín (nebo Unčice) celý, Drozdovice ( + ) II, Uhřičice I, Náměšť predium Cistomira. Biskup
Jindřich koupil Siuanici (?), Loštice, Křečkovice s alodiem na dvě popluží.
3 Dlúhonice celé, Tučapy I, Újezd celý, Moštěnice celé, Tersaleh (?) IIII, Pačetluky celé, Zahnašovice I, Probice ( + ) I, Roštění I, Kostelec I, Tlumačov I, Tešovice I, Otrokovice I, Turovice I
Kladeruby I, Páčlavice I, Břest I, Pařezovice I, Kunkovice I, Glupcicih (?) I, Biškovice II,
Litenčice I, Roscuticih (?), Čerčín II, Nesovice celé, Hlubočany II, Srbce I, Rohozdec (?).
Biskup Jan koupil od knížete Oty dvory Kroměříž, ke kterému patří Lobodice celé, Zazane (?)
celé, Těšice celé, Zámrsky celé, Němectice celé, Milotice celé, Bicouici (?) celé, Melice celé,
Dlúhonice, Nenakonice Oujezdec celý, Zazas (?), Těšice, a Šitbořice, k němuž náleží Počenice
celé, Sbizlau (?) celé, Čáslavice či Čeložnice celé, Pretoci (?) celé, Rohozec (?) II.
4 Jarohněvice celé, Kostelec celý, Žadovice celé, Veligrad celý, Prakšice celé, Biskupice celé
a další dvoje celé Biskupice, Zablacah (?) II, Nětčice (?) í, Stříbrníce I, Tučapy celé, Prestaz (?)
IIII, Kostelany I, Cetechovice II, Žera vice V, Divoký I, Soběchleby (?) III, Ohništkovice ( + )
III, Lubná I, Kvasíce I, Bělov I, Hysle I, Vazile (?) Ořechov I, Uh. Brod III, Ořechov II,
Opatovice I, Mladotice celé, Sobnouo (?) celé, Ondratice celé, Lubná I, Hoštice I.
5 Opatovice celé, Želetice celé, Strážovice celé, Nikolčice či Mikulčice celé, Boleradice V, Křiža-
novice V, Ostrovánky VII, Sobůlky II, Věteřov II, Hrastouicih (?) II, Černíkovice ( + ) I,
Přestavlky II, Kapřiště (?), Rašovice III, Honouici (?), Sobebruzi (?), Neraditi (?), Dambořice
III, Ratíškovice III.
6 Modříce celé, Biskupice celé, Bojkovice I, Korolupy I, Blažovice I, Velešovice IIII, Lovčičky II,
Milovice I, Těšany I, Veligrad, Zatčany celé, Bošovice celé, Oujezd.
7 Biskupice celé, Jackov, Plešice celé, Sovolusky (?) celé, Šanov celý, In Gradec (Hrádek) II,
Martinice ( + ) V, Hrušovany III, Prusy I, Dobřínsko I, Černín I, Mašovice II. a alodium
od knížete Konráda (patrně II. Znojemského).
Cf. L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, Brno 1938.

93
Robert, biskup olomoucký, daruje klášteru velehradskému za souhlasu kapituly desátky ve jmenovaných osadách, mj. Welegrad villa forensis cum omnibus suis appendiciis.1

Olomouc (Srpen) 1220
Vydání: K. J. Erben, Regesta I, 293, 6. 627; CDM II, 115, c. 107; CDB II, 179—181, č. 195.
K listině R. Hurt, Dějiny cisterciáckého kláštera I, 44 n., k označení Welegrad villa forensis V. Hrubý, Staré Město — velkomoravský Velehrad 366—367.
94
Přemysl Otakar I., král Čechů, potvrzuje a obnovuje všechna práva a exempce praž-ského biskupství, kterému daroval také Podiuin.1

Schatzberg
2. července 1221
Yydání: K. J. Erben, Regesta I, 300, č. 646; CDM II, 123, č. 120; CDB II, 203—204, č. 217.
Ves Slivnici s tržním právem, dvůr u Sekyr Kostela a hrad Podivin uprostřed Svratky dostalo pražské biskupství r. 1067, Cosmae Chron. Boem. II, 21 R. 1099 dal Břetislav za svého pobytu ve Slivnici hrad Podivín přestavět, Cosmae Chron. Boem. III, 9. Kníže Ota odňal tržní právo Sekyr-Kostelu {Cosmae Chron. Boem. III, 33); Vladislav II. vystavěl Podivín znovu r. 1121 a daroval jej olomouckému biskupovi, kterému povolil razit tam mince; posléze kníže Soběslav II. zapsal vyšehradské kapitule na Slivnici 4000 denárů, CDB I, ě. 138, 157, 287. V. Richter, Podivín, Zekirkostel a Slivnice 66—87 se domníval, že u posledního názvu jde o lokalitu u Mikulčic, avšak jak je zřejmé, ležela lokalita v sousedství Podivína. K tomu J. Prager, Příspěvek k počátkům Podivína, VVM 17, 1965, 22—32. O velkomoravském hradišti v blízkosti Podivína viz B. Novotný, Výzkum velkomoravského hradiště Pohansko u Nejdku na lednickém ostrově, Pam. arch. 54, 1963, 3-38.

95
Přemysl Otakar I.., král Čechů, obnovuje klášteru velehradskému, který založil se svým bratrem Vladislavem, markrabím Moravy, svobody a popisuje meze jeho statků.
1 Hranice Újezdu Welegrade tvoří říčky Pezkha, tekoucí k severu, na západe kámen zv. Kralow stol, potom kopec Zhcala, dále vedla kolem lesa u vsi Vgezd a kolem Polisowizh na ostrov v řece Moravě. K majetku kláštera náležel mj. Welihrad civitas primo módo burgus,2... ecclesia sancti Johannis iuxta Welegrad/Welihrad cum agris suis,3iuxta Welika ad villam unam ...
27. listopadu 1228
Vydání: K. J. Erben, Regenta I, 343, 6. 735; CDM II, 193, č. 186b; CDB II, 319—323, c. 321.
1 K popisu mezí viz R. Hurt, Dějiny cisterciáckého kláštera 49—50.
2 S výkladem V. B randi a, Poloha starého Velehradu 17 n., který uvádí: Velehrad, kdysi město,
nyní burgus (opevněná trhová osada) se ztotožňuje poznatek V. Hrubého, Staré Město —
velkomoravský Velehrad 367.
3 Viz MMFH III, Diplom, č. 117, pozn. 1.
96
Václav I., král Čechů, daruje ecclesiam in monte sancti Ypoliti, que adiacet castro Znoymensi, hospitálu svatého Františka v Praze.1

U Prahy 1240
Vydání: CDM II, c. 331; K. J. Erben, Regesta I, 466—467, č. 1003.
1 Kostel sv. Hypolita a proboštství se na Hradišti připomíná poprvé počátkem 13. stol. (1226: CDB II, 6. 285, 6. 288, CDM II, č. 218, č. 229, 6. 262, č. 271, 5. 331, III, č. 41. R. 1227 se jeho probošt označuje jako Znoymeyisis, CDB II, č. 305; patrně sem však nenáleží údaj k r. 1221, CDB II, č. 217). Vznik kostela souvisí svým patrociniem s Treisma s. Ypoliti ve Východní marce (St. Pólten), snad už v 9. stol. Proboštství samo ukazuje na starší funkci kostela v církevní organizaci na Moravě, ci*. L. Havlík, Znojemské Hradiště 9—13. Viz též F. Peřinka, Počátky proboštství křížovníků s červenou hvězdou na Hradišti u Znojma, Sborník Hist, kroužku II, 1901, 91 n. O archeologických výzkumech na Hradišti cf. F. Kalousek, Velkomoravské hradisko ve Znojmě-Hradišti na Moravě, Sbor. prací fil. fak. brněn. univ. C 2, IV, 1955, 9 — 30 a B. Dostál, Velkomoravské Znojemsko, ibid. E 6, 1961, 108—116.

97
Oldřich, syn vévody korutanského a sestry krále českého, daruje klášteru in Welegrat kapli P. Marie vystavenou v Popowiz na kopci vedle Chuonewicz.1

28. dubna 1247
Vydání: K. J. Erben, Regesta I, 546, č. 1168: CDM III, 70—71, č. 96; CDB IV/1, 200—201, č. 107; J. Sebánek—S. Dušková, Kritický komentář 68—70.
1 Popovice a Kunovice. Jde patrné o komplex sakrálních staveb v Sadech (Derfle), V. Hrubý, Staré Město — velkomoravský Velehrad 202 — 206. Cf. Granum catalogi k r. 1204.

98
Bruno, biskup olomoucký, potvrzuje darováni Hradiště sv. Hypolita, ecclesiam quae adiacet castro Znoymensi hospitálu sv. Františka v Praze, jež učinil král Václav I.

1247
Vydání: K. J. Erben, Regesta I, 549, č. 1177; CDM III, 76, č. 102; CDB IV/1, 206 až 207, č. 113.


99
Přemysl Otakar II., král český, vévoda rakouský a markrabí Moravy, zaklád
á munitionem unam seu oppidum ... contra terminos vngarorum1 ad insulam in qua šita est capella sancti Georgii. V listině se dále zmiňují homines nostri de Conowicz, homines monasterii Weligradensis de ipsa forensi villa Weligrad.2
Plasy
15. října 1257
Vydání: CDM III, 246—248, 6. 258; J. Emler, Regesta II, 64—65, č. 163; J. Sebá-nek—S. Dušková, Kritický komentář 220—222.
1 Tj. Uherské Hradiště.
2 V. Hrubý, Staré Město — velkomoravský Velehrad 206—207.


100
Přemysl Otakar II., král český, vévoda rakouský a markrabí Moravy, stanoví práva Uh. Hradiště,
které rozkázal postavit na ostrově, kde stojí capella sancti Georgii. Naři-zuje, aby jak lidé z Kunovic, tak lidé kláštera de Welegrad de ipsa forensi villa Velegrad1 přesídlili do města.2
U Nového Velehradu (Velgrad) 23. května 1258
Vydání: CDM III, 256—258, č. 267; J. Emler, Regesta II, 73—74, č. 185; J. Šebá-aek—S. Dušková, Kritický komentář 228—231.
L Staré Město. 1 Uher. Hradiště.

101
Karel VI., král římský a Český, zakládá v Praze na základě povolení papeže Klementa VI. klášter řádu sv. Benedikta,
1 kde se divina officia budou konat in lingua slavonica na pamět bl. Jeronýma, překladatele Písma z hebrejštiny do latiny a slovanštiny. Klášter je zasvěcen P. Marii, sv. Jeronýmu, Cyrilu a Metoději, Vojtěchovi a Prokopovi, patronům království českého.2
Norimberk
21. listopadu 1347
Vydání: CDM VII, 544, č. 739.
1 Na Slovanech či Emauzy. J. Vaši ca, De cultu SS. Cyrilli et Methodii in Bohemia et Moravia
a saec. XII. usque ad saec. XVII, Acta Conventus Velehradensis 1937, 137 n.
2 Cf. P. Syrku, Zur Geschichte des Glagolitismus in Bohmen, Arch. f. Slaw. Phil. 21, 1899, 169 až
198; M. Kos tic, Zašto je osnován slovensko -glagolaski manastir Emaus uPragu?, GlasnikSkoplj.
nauč. društva 2, 1927, 160—165; M. Paulová, Uidée Cyrillo-Méthodienne dans la politique
de Charles IV. etla fondation ďu monastére slave de Prague, Byzantinoslavica 11,1950, 174—186.
Z Emauzského kláštera v Praze byla část mnichů r. 1390 pozvána královnou Hedvikou do Kleparz u Krakova, kde se usadila. K. Lanckoroňska, Studies in Roman-Slavonic Rite in Poland 144, 166. Jiné pozdější středisko dočasně vzniklo r. 1380 v Olešnici ve Slezsku, kam kníže Konrád II. povolal hlaholské mnichy z Chorvatska, T. Silnicki, Dzieje i ustroj kosciola na Slezsku do w. XIV, PAU 1939.
 

102
Jan, biskup olomoucký, potvrzuje klášteru sv. Tomáše v Brně capellam beati dementis papae v lesní pustině, blíže hradu nově Cynneburg1 sitam, zbudovanou v dávných dobách k úctě téhož svatého, nyní už dlouhý čas opuštěnou, od sousedních far vzdálenou a k žádné z nich nepříslušející; ke kapli náleží území fossarum ambitu circumfossa.2

Brno
18. dubna 1358
Vydání: CDM IX, 73—74, č. 93; B. Mendl, Regenta VI, 481—482, c. 797 (potvrzení olom. biskupa ibidem 482—483, č. 798).
1 Cimburk.
2 O hradisku a kostele cf. V. Hrubý, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvétiman, ČMM 44,
1959, 19 n. Drobné tisky Prehist. odd. Moravského muzea v Brně 1961; id., Staré Město —
velkomoravský Velehrad 104—105, 207—210.
Spuria

116
Břetislav, vévoda český, daruje břevnovskému klášteru Újezd v prácheňském kraji a na Moravě \quandam cellam in honore sanctorum Petri et Pavli apostolorum in quodam castro deserto, cui nomen Raygrad.1

(Falzum 13. stol.) Praha
18. října 1045
, Vydání: G. Dobner, Annal. Hagec. V, 285; G. Dabner, Monum. hist. Boem. VI> 6, č. 5; CDM I, 120, č. 136; K. J. Erben, Regesta I, 44, č. 108; CDB I, 352—354, č. 379. Další falzum, taktéž z 13. stol., datované v Rajhradě 26. listopadu 1048 (CDB I, 356—358, č. 381) svěřuje Rajhrad pod patronát Břevnova a uvádí majetek kostela sv. Petra a Pavla in castro Raygradensi.
1 V. Novotný, České dějiny 1/2, 57. O staromoravském hradišti J. Poulík, Staří Moravané 127.
117
Břetislav I., vévoda český, zakládá kolegiátní kostel ve Staré Boleslavi a daruje mu vybavení v Čechách a na Moravě. Na Moravě je to desátek šesti denárů z měst Rokiten, Znoiem, Bethow1 a nadto z prodeje lidí desátý denár a desátý trh ze všech míst, příslu-šejících k jmenovaným městům;4' na řece Dyji ze všech mostů desátý tribut. Olomuc, Přerov, Rokicen, Znoiem, Brněn, Pustimir2 mají ročně platit po jedné hřivně a dvou volech, Spitignev, Godonin, Bretyzlawe a Strahomin3 po půl hřivně a jednom volu. Daruje tyto vsi:* Blatnice,5 Pregnici,6 Naluce,6 Zonolusii, Nauramie,7 Dolnem, surgustum quod vulgo dicitur Slup,8 Mikulčice,9 Prusy,10 Troscotouice,11 Drinouice,: Pulin,15 Nagradku,14 Betharintich,15 Bantich,16 Plesitich, Masouicih,17 Sanov.18
(Falzum XI. (XII.?) století)
Vydání: CDM I, 125, č. 141; CDB I, 358—362, č. 382.
Staroboleslavská kapitula byla založena r. 1046, Cosmae Chron. Boem. II, č. 13 Listina sama vznikla snad v 1. 1063—1067, jak uvádí V. Hrubý, Tři studie z české diplomatiky, Brno 1936, 73, 78, pozn. 42. Podle G. Friedricha, CDB I, 358 není forma imunit listiny starší 12. stol. Při popisu fundací autor patrně použil nejstarších pamětí a desátky ze Znojemské provincie, které kapitula vybírala ve 13. stol., pocházejí až z donace vévody Vratislava II.
1 Rokytná, Znojmo, Bítov.
2 Olomouc, Přerov, Rokytná, Znojmo, Brno, Pustiměř.
3 Spytihněv, Hodonín, Břeclav, Strachotín. ;
Všechna střediska Moravy 11. stol., uvedená v pozn. 2 a 3, vznikla v těsné blízkosti nebo nedalekém sousedství staromoravských hradisk. V případě Olomouce se
, uvažuje o středisku na Hradisku nebo přímo v Olomouci, středisko u Přerova signalizuje bohaté pohřebiště v Předmostí,. Rokytná má svůj starší protějšek v hradisku na Réně, znojemský hrad v Hradišti sv. Hypolita. Pro Brno přicházejí v úvahu (nemluvě o sídlišti na Starém Brně) jak hradisko Staré Zámky u Líšně, tak Rajhrad, Pustiměř má svého staršího předchůdce v Zelené Hoře. Spytihněv byla založena jako náhrada za aglomeraci ve Starém Městě, Hodonín vznikl v blízkosti hradištní aglomerace u Mikulčic, Břeclav je pokračovatelem Pohanská a Strachotín nástupcem střediska na soutoku Dyje a Svratky, cf. J. Poulí k, Staří Moravané budují svůj stát 59 — 138; id., Dvé velkomoravské rotundy 101 — 131, id., Archeologické výzkumy a Velká Hořava 547—591, id., Archáologische EntdecJcungen und Grossmáhren 11—47; V. Hrubý, Staré Město — velkomoravský Velehrad 109—233, 341—370.
4 Jak je z jmenovaných vsí zřejmé, není vyloučeno, že může jít o ona zmíněná místa, příslušející
k Rokytné, Znojmu a Bítovu. L. Havlík, Znojemské Hradiště sv. Hypolita 19 — 20.
5 Snad Fladnitz.
6 Snad Louka.
7 Patrně Vranov.
8 Slup.
19 Mikulov nebo Mikulovice.
10 Prusy.
11 Troskotovice.
2 Dřínovice (?) nebo Drnholec.
13 Polány/Pavlov.
14 Hrádek.
15 Běhařovice.
16 Bantice.
17 Maso vice.
18 Šanov.

 

B. EPISTOLAE - LISTY DOPISY

1
Karel (Veliký), král Franků, píše své ženě Fastradě o boji s Avary, nad nimiž zvítězil tak slavně, že dlouho už nebylo takového vítězství. Vojsko dobylo ipsum uualum a zajalo 150 Avarů; na vítězství se podíleli (nejmenovaný) biskup, vévoda, hrabata a vévoda Istrie.
(Na tažení proti Avarům) (po 7. září) 791

2
Alkuin píše akvilejskému patriarchovi Paulínovi o vítězství nad Avary, jejichž poslové přišli ke Karlu Vel. a slíbili poddanství a přijetí křesťanství.
796

3
Alkuin piše solnohradskému biskupu Arnovi (amico Aquilae), který bude provázet vojsko na tažení proti Avarům, připomínaje mu, aby si počínal jako kazatel zbožnosti a ne jako výběrcí desátků. Sděluje, že Karel Vel. udělil Arnovi třetí díl příjmu solnohradského biskupství a kláštera, bude-li ho provázet.
(Po 25. květnu) 796

4
Alkuin píše králi Karlu (Velikému), který si podmanil národy a lid Avarů, ať vybíráním desátků, které rozmnožují majetek, neutrpí víra, a podává poučení, jak postupovat při christianizaci Avarů.
(Po 10. srpnu) 796


5
Alkuin žádá Meginfrida, královského komorníka, aby k Avarům poslal kazatele, kteří by mírnými a rozumnými slovy učili pohany; jejich učiteli mají být kazatelé a ne kořistníci.
(Po 10. srpnu) 796

6
Alkuin píše solnohradskému biskupu Arnovi, že se dozvěděl z jeho dopisu o velké péči, věnované Avarii.
(Po 10. srpnu) 796


7
Alkuin sděluje solnohradskému biskupu Arnovi (praesuli Aquilae), jak se mají Avaři vyučovat ve víře.
(Po 10. srpnu) 796


8
Alkuin píše Karlu Velikému, u něhož dlí jeho syn Pipin, aby byl milostivý k avarským zajatcům.
(Ke konci létá) 796


9
Alkuin žádá solnohradského arcibiskupa Arna, aby mu zaslal zprávu, jak pokračuje christianizace v Avarii.
(Červen) 798

10
Alkuin píše solnohradskému arcibiskupu Arnovi o tom, že zvěděl, že nedbalost Franků zavinila zánik Avarů.
(Koncem léta) 799


11
Alkuin píše solnohradskému arcibiskupu Arnovi, že po záhubě mužů, kteří střežili a rozšiřovali pohraničí Christiani imperii obává se většího nebezpečí.
(Po 1. září) 799


12
Duchovní, žijící mezi Slovany ve Východní marce na jih od Dunaje v horách Slovanů, Norik (obyvatelé Bavor) píše svým druhům v alpských a ausonských končinách.
(Po r. 804)

20
Rostislav, vládce Moravanů, s radou knížat (se Svatoplukem) a Moravanů žádá poselstvím (východo)římského císaře Michaela III. o křesťanské učitele; Moravané jsou sice křesťané, ale mají učitele z Vlach, z Řecka a z Němec, kteří podávají výklady různě (podle ustanovení platných v oblastech, odkud pocházejí), takže Moravané, lid prostý, jsou na rozpacích, co je pravda a co je spravedlivé. Aby i jiné (slovanské) země mohly následovat jejich příkladu a také proto, že z (východo)římské říše vychází do všech zemí dobré právo, žádají vhodného biskupa a učitele, který pořídí všechny zákony.

(do r.863)

22
(Východo)římský císař Michael III. oznamuje Rostislavovi, vládci Moravanů, že Bůh, přející si, aby každý dospěl k poznání pravdy a vyššímu důstojenství, zjevil knihy pro Moravany; to se jinak dalo jen za starých dob, aby každý národ mohl oslavovat Boha vlastním jazykem. Posílá Rostislavovi (Konstantina) Filosofa, svěřuje ho jeho péči a nabádá ho k upevňování křesťanství, aby zanechal po sobě paměť jako císař Konstantin Veliký.
(Konstantinopol)
(Počátek r. 863—jaro 864)


34
Papež Mikuláš I. zve litteris apostolicis Konstantina Filosofa ( a Metoděje) z Benátek do Říma.
(Řím)
(Pol. října—pol. listopadu 867)

37
Karloman, spravující východní území Bavorů, sděluje svému otci králi Ludvíku Němci, že exercitibus Rastizi bis numero congressus victor extitit, praedam inde capiens non modicam.1
(Baden) (Jaro 869)

39
Papež Hadrián II. oznamuje Rostislavu, Svatopluku (vládcům Moravanu) a Kocelovi (knížeti blatenskému v Panonii), že prosili o učitele u apoštolského stolce a u císaře Michaela (III.), který jim poslal Konstantina Filosofa s bratrem; ti přiznali v Římě příslušnost Moravy pod supremacii apoštolského stolce. Proto syna svého Metoděje vysvětil i s učedníky, posílá ho do jejich zemí a povoluje používat domácího jazyka v liturgii s tím omezením, aby se při mši apoštol a evangelium četly nejprve latinsky. Kdo z učitelů v těchto zemích by se tomuto nařízení stavěl na odpor, ať je vyloučen z církve.
(Řím)
(869, po 14. únoru)

40
Papež Hadrian II. na žádost knížete Kocela vysvětil Metoděje na biskupa (arcibiskupa) Panonie a oznamuje Rostislavu, Svatopluku a Kocelovi, že ho posílá do jejich zemí, aby je učil, překládaje knihy do jejich jazyka.
(Řím)

(Konec roku 869—jaro 870)

45
(Svatopluk a) Moravané žádají papeže Jana VlIl. o vyslání Metoděje na Moravu jako arcibiskupa a učitele, poněvadž jejich otcové přijali křesťanství od svatého Petra.
(873)

46
Papež Jan VIII. sděluje králi Ludvíkovi, že panonská diecéze náleží odedávna k apoštolskému stolci a nikdo nemůže rušit právo svaté římské církve.
(Řím)
(Před 14. květnem) 873

Biskup Jan milému synu Ludvíkovi, slavnému králi.
(1) Mezi jiným. Z mnohých rozmanitých a zjevných důkazů bude moci tvá moudrost rozpoznat, že se panonská diecéze odedávna počítala mezi výsady apoštolské stolice — v případě, že najde boží spravedlnost u tvé výsosti patřičné místo. Důkazem toho jsou totiž synodální usnesení, prokazují to i sepsané dějiny. Protože však pro hrozící napětí, vzešlé z nepřátelských útoků, nevyslala tam apoštolská stolice již dlouho podle zvyku biskupa,5vyvolalo to u lidí, neznalých pochybnosti.
(2) A dále. Nikdo ať nehledá posilu k svému odporu v počtu let,6 protože výsady svaté církve římské, jíž z vůle boží sloužíme, výsady, které přijala na pevné skále stálosti Petrovy, nejsou omezovány žádným časem, ani na ně nemá vliv dělení království. Přece i velebné zákony římské, vyhlášené z božího vnuknutí ústy zbožných knížat, připouštějí promlčení , svých věcí teprve po sto letech.


47
Papež Jan VIII. žádá syna Ludvíkova Karlomana, aby nebránil Metoději vykonávat biskupský úřad v Panonii.
(Řím)
(Před 14. květnem) 873

Biskup Jan slavnému muži Karlomanovi, synu našeho milého syna krále Ludvíka.
Mezi jiným: A tak když nám bylo navráceno a od nás znovuzřízeno panonské biskupství, ať je dovoleno našemu shora řečenému bratru Metodějovi, jenž tam byl ustanoven apoštol-skou stolicí, podle dávného zvyku svobodně konat biskupské povinnosti.


48
Papež Jan VIII. žádá solnohradskěho arcibisku Adalwina, aby se přičinil o znovu-uvedení Metoděje v jeho úřad.
(Řím)

Arcibiskupovi Adalvinovi1
Nepodivuj se, že jsme stanovili, aby tvým přičiněním náš bratr Metoděj opět zasedl na (biskupský) stolec, poněvadž se zajisté sluší, abys ty, který jsi byl původcem jeho svržení, dal podnět k tomu, aby znovu přijal svěřený úřad.


49
Papež Jan VIII. připomíná biskupu ankonskému Pavlovi jako legátu pro Východofranskou říši a Panonii, aby před králem Ludvíkem hájil práva panonské diecéze, solnohradského arcibiskupa Adalwina a pasovského biskupa Hermanrika usvědčil z násilí proti biskupu Metoději a Metoděje doprovodil ke Svatoplukovi.
(Řím)
(Před 14. květnem) 873

Jan VIII. biskupu Pavlovi
(1) Sám víš, přeslavný králi, že panonská diecéze je podřízena apoštolské stolici, třebaže ji válečná pohroma načas od ní odtrhla a meč nepřátel na chvíli odňal. Když se však navrátil diecézím mír, měla jim být navrácena i práva, jež spolu s mírem tyranská zuřivost jedné každé z nich odňala; toto právě schválil a vyřkl svatý papež Lev v kanonických dekretech, když psal o obnovení svatební smlouvy: Po odstranění zla způsobeného nepřátelstvím nechť je každému navráceno to, co zákonně vlastnil.
(2) Neboť nejen v Itálii a v ostatních západních provinciích, nýbrž i na území celého Ilyrika odedávna zařizovala apoštolská stolice konsekrace a ordinace a vydávala disposice, jak to ukazují některá regesta i synodální zápisy, a také velmi časté listiny kostelů tam ležících.
(3) Dále, jestliže se snad uvádí jako důvod počet let, nechť král Ludvík vezme na vědomí, že u křesťanů, a to u těch, kteří jsou stejného vyznání, je stanoven určitý počet (let). Avšak kde jde o zuřivost pohanů a nevěřících, i kdyby přešla jakkoli dlouhá doba, nepromlčuje se právo diecézí,8 jež neznajíce hmotných zbraní, trpělivě očekávají jedině Pána a ochránce svého, kdy se ráčí smilovat. Jestliže by pak v takových případech délka let měla být na překážku, tu tedy by musel být pokárán sám Bůh, jenž po čtyřech stech třiceti letech osvobodil syny Izraele z nejtvrdšího otroctví faraónova a z železné výhně, ba i sám Vykupitel, který lidské pokolení vyrval z bran pekelných až po tolika tisících let.
(4) Dále. řekni jim9 tedy: Já jsem byl určen k opětnému převzetí stolice pro toho, jenž po tři roky snášel násilí, nikoli abych začal soudní řízení o diecézi. A zajisté podle papežských ustanovení se sluší, aby byl nejprve znovu uveden do biskupského úřadu a potom aby se s ním zavedlo jednání, tak aby přikročil k vyřešení své záležitosti teprve když užíval po dobu půl druhého roku znovu nabytých práv. Chtěl-li by pak snad Alvin s Hermanrichem začít soud nad našim biskupem Metodějem, řekni jim: Vy jste bez kanonického rozhodnutí odsoudili biskupa vyslaného apoštolskou stolicí, ve vězení ho držíce, poličkujíce ho, bráníce mu v bohoslužbách a po tři léta ho vzdalujíce od (biskupského) stolce, ačkoli se on po ty tři roky dovolával prostřednictvím přemnohých poslů i listů apoštolské stolice. Neuznali jste za slušné dostavit se k soudu, kterému jste se vskutku vždy snažili vyhnout, a nyní předstíráte, že zavádíte soudní řízení bez apoštolské stolice, ačkoli jsem byl já vyslán k tomu, abych vám zakázal konání služeb božích na tak dlouho, jak dlouho jste vy nutili toho ctihodného muže, aby nevykonával bohoslužby, a on sám aby spravoval svěřené mu biskupství nerušené a bez vyšetřování po tak dlouhou dobu, po jakou ho byl, jak je známo, vašim přičiněním zbaven. A teprve potom, budete-li mít něco proti sobě, přijďte společně a obě strany nechť jsou vyslechnuty a souzeny před apoštolskou stolicí — zvláště když jde o spor mezi arcibiskupy a nepatří se, aby mezi oběma vystupoval jiný soudce než patriarcha. Neboť i v záležitostech nižších (hodnostářů) odkazují svaté kánony strany chvalitebně k stolici, která má větší vážnost.
(5) Dále. Neposkytni příležitost k výmluvě, která by zabraňovala tobě nebo našemu bratru Metoději jít dále k Svatoplukovi,16 ať už by se vymlouvali na válku anebo by vyvolávali nepřátelství. Ti totiž, kteří patří svatému Petru, jsou mírumilovní, a ať jdou kamkoli, nikterak se nedají válečnými událostmi omezovat v prokazování dobrých služeb bližním.
(6) Ostatně svou pozornost a největší péči věnuj otázce manželských rozvodů, tak aby ti, k nimž se nedostal list apoštolské stolice, přivedli si beztrestně nazpět své první manželky, když jim bude uloženo pokání a až propustí ty, které si vzali později. Jestliže by to nechtěli učinit, vyobcuj je z církve zároveň s těmi, kteří je přijímají mezi sebe, dokud nenapraví to, čeho se dopustili.
(7) Učiň pak opatření stran vrahů mnicha Lazara, tak aby byl vámi vynesen rozsudek podle apoštolských kánonů.


50
Papež Jan VIII. žádá pasovského biskupa Hermanrika, aby přišel s legátem Pavlem, biskupem ankonským, nebo s Metodějem do Říma a tu se zodpovídal z přecinů proti Metoději; do té doby ho papež suspenduje z úřadu.
(Řím)
(Před 14. květnem) 873

Jan VIII. biskupu Hermanrikovi1
K oplakání tvé špatnosti postačí, věříme jako prorok Jeremiáš, jen pramen slzí. Vždyť kterého člověka světského — abychom neřekli biskupa, ba dokonce kterého tyrana krutost nepřevýšila tvá opovážlivost anebo nepřekročila zvířecí zdivočelost, když jsi bratra a spolubiskupa našeho Metoděje uvrhl do vězení, pod širým nebem v nejtužší zimě i za hrozných dešťů jsi (ho) po značně dlouhou dobu trýznil, vzdaloval jsi ho od správy svěřené mu církví a až tak daleko jsi zašel ve (svém) šílenství, že bys jej vlečeného před sněm biskupů3 tloukl jezdeckým bičem, kdyby ti v tom jiní nezabránili? Táži se, patří se to na biskupa? Vždyť jestliže se jeho důstojnost něčeho dopustí, vznikají větší zločiny. O biskupe, který tolik ubližuješ biskupovi, a to takovému, který byl vysvěcen rukou apoštolské stolice a jejím zvláštním legátem ustanoven. Nechceme (tě) přece však nyní stíhat za to, co jsi učinil, abychom nebyli nuceni bezodkladně vyhlásit, co se sluší, ale z vůle Boha všemohoucího a blahoslavených knížat apoštolů Petra a Pavla i naší nepatrnosti zbavujeme tě prozatím účastenství na svátostech Kristových i společenství tvých kněží, a jestliže se nedostavíš s přítomným ctihodným biskupem Pavlem anebo s týmž přesvatým bratrem naším Metodějem do Říma, abys byl spolu s ním vyslechnut, nebude chybět spravedlivé odsouzení, když bude zjištěna taková a tak veliká opovážlivost, ani nepadne nazmar váha autority apoštolské stolice, když bude prokázána tak nesmírně veliká spousta nepravostí. tak jak to učí posvátné kánony,5 aby byl postoupen soudu samotné apoštolské stolice, nedovolil jsi to, nýbrž jsi nad ním spolu se svými nohsledy a" stoupenci vynesl jakoby rozsudek, a bráně mu ve vykonávání bohoslužby, uvrhl jsi ho do vězení.6 Kromě toho, třebaže prohlašuješ, že jsi člověk náležející svatému Petrovi do té míry, že pečuješ o jeho7 majetek ležící v Germanii, nejenže jsi jako věřící nic neoznámil o uvěznění a pro-následování tohoto bratra a spolu-biskupa, ba dokonce i našeho posla, o kterého jsme se měli více starat, nýbrž jsi v Símě, když jsi byl našimi (hodnostáři) na něho dotazován, lživě popřel, že ho znáš, ačkoli jsi byl sám strůjcem, sám podněcovatelem, ba sám původcem veškerých útrap, které mu vaši lidé způsobili. Nezlepší-li se postavení tohoto ctihodného biskupa natolik, aby mohl sám zapomenout kvůli Bohu na všechna bezpráví, která zakusil, bezodkladně pospěš do Říma, abys z toho všeho vydal počet; jinak od konce měsíce září neměj vůbec dovoleno přijímat (tělo Páně) po tak dlouhou dobu, pokud budeš neposlušností projevovat vůči nám svoji za-tvrzelost.



53
Papež Jan VIII. píše hraběti Kocelovi, že kdo porušuje právoplatné manželství, bude exhomunikován.
Řím
(Před 14. květnem) 873

Knížeti Kocelovi1
Příště ty, kteří zapudili své manželky anebo za jejich života uzavřeli jiný sňatek, na tak dlouho vylučujeme z církve spolu s těmi, kteří s tím souhlasili, dokud ty druhé neodstraní a první s lítostí nepřijmou zpět.2 Jako je totiž sňatek od Boha, tak pochází rozvod od ďábla, jak to bylo zjištěno podle svědectví svatého Augustina.3 „Co totiž Bůh spojil, člověk nerozlučuj." Zvláště když se tento ošklivý zvyk udržel z pohanských obyčejů, jimž v tom nebyl učitelem a rádcem nikdo jiný než sám ďábel.4
54
Papež Jan VIII. píše hraběti Kocelovi, že oněm dvěma mužům, kteří se odvrátili od svých zen, není dovoleno, aby je zapudili.
Řím
(Před 14. květnem) 873

Knížeti Kocelovi
Nejmoudřejší pane, buď bedlivý a prozíravý, aby těm dvěma mužům, kteří opovrhli svými manželkami, jež jim Bůh přichystal a (s nimi) spojil, nebylo dovoleno je zapudit, neboť jest hříšné, aby ti, jež spojil zákonitý svazek z vůle Boží, byli od sebe odděleni pro lidské choutky, ba přímo lstí ďáblovou.

59
Bibliotekář Anastasius píše císaři Karlovi v otázce nezávislosti církevní moci od světské, posílá mu spisy Dionysia Areopagity, které do latiny přeložil Johannes Scotus? poznámky a výpisy z řeckých překladatelů a své poznámky; vzpomíná Konstantinova příchodu do Říma s ostatky papeže Klementa a označuje Konstantina* za znalce Dionysiova učení.
23. března 875 (úryvek).

... Konečně veliký muž a učitel apoštolského žití, Konstantin Filosof, který přijda za papeže Hadriána mladšího blahé paměti do Říma, navrátil tělo svatého Klimenta jeho náležitému sídlu1 a který se naučil nazpaměť celému kodexu často zmiňovaného a paměti hodného otce a doporučoval (svým) posluchačům, kolik užitku je skryto v jeho nitru, míval ve zvyku říkat, že kdyby se bylo poštěstilo svatým, to jest našim předchozím učitelům, kteří stínali všechny bludaře jaksi jen náznakově kyjem, aby měli (mezi sebou) Dionysa,2 bez pochyby by je byli povraždili ostrým mečem; a když to říkal, opravdu přisvědčoval, že by ty (bludaře), jejichž ústa uzavřeli příliš namáhavě a snad příliš pozdě, byli bývali přinutili k mlčení snáze a ostřeji či rychleji — (,,oxy" znamená totiž ,,ostré" i ,,rychlé.")

60
Bibliotekář Anastasius posílá veletrijskému biskupu Gauderikovi svůj latinský překlad dvou řeckých spisů, které složil Konstantin Filosof o nalezeni ostatků Klimentových, a zmiňuje se přitom také o vypávěni samého Konstantina i metropolity Me-trofana, týkajícím se tohoto tématu a o spisech papeže Klimenta.
(Po březnu) 875

80
Papež Jan VIII. ujišťuje Svatopluka, vladaře Moravy, svou otcovskou láskou, jíž ho objímá jako svého nejdražšího syna. Připomíná, aby v pochybnostech o pravé víře, jež tlumočil kněz Jan,věřil,jak ucí po celém světe svatá římská církev a jak papežovi předchůdci učili od počátku jeho předky. Oznamuje, že arcibiskupa Metoděje, který- prý podle doslechu učí jinak, povolává do Říma k slyšení.
(Řím)


Svatoplukovi z Moravy
Chceme vám dát na vědomí, že my, kteří z boží milosti zastáváme úřad blahoslaveného Petra, knížete apoštolů, zbožnou láskou vás jako syny nejdražší objímáme a otcovskou láskou milujeme a ve svých ustavičných modlitbách vás všechny poroučíme Pánu Ježíši Kristu a stále se za vás modlíme, aby Bůh všemohoucí, který osvítil vaše srdce a přivedl na cestu pravdy, (vás) upevnil v dobrých skutcích a až do smrti vás ráčil provázet v pravé víře a ozdobené správným jednáním i bezúhonné. Pokud jde však o to, že prý — jak jsme se dozvěděli že zprávy vašeho kněze Jana, kterého jste k nám poslali — pochybujete o pravé víře, vyzýváme vaši lásku, abyste (všechno) tak zachovávali, tak věřili, jak se svatá církev římská od samotného knížete apoštolů naučila, zachovávala a zachovávat bude až do skonání světa i (jak) po celém světě každodenně rozsévá slova svaté víry i semena pravého (jejího) hlásání a jak naši předchůdci, totiž svatí představení apoštolské stolice, jak víte, od počátku učili vaše rodiče. Jestliže by se však někdo, ať už váš biskup či kterýkoliv kněz, odvážil jinak hlásat nebo kázat, (tu) zapáleni touhou po Bohu všichni jednomyslně a svorně odvrhněte falešné učení, pevně stojíce a držíce se podání apoštolské stolice. Protože jsme se pak doslechli, že váš arcibiskup Metoděj, ustanovený a vyslaný k vám našim předchůdcem, totiž papežem Hadriánem,8učí prý jinak, než jak ústně i písemně učinil vyznání víry před apoštolskou stolicí, jsme tím velmi udiveni; proto však přece jsme mu nařídili, aby hleděl bez meškání přijít za námi, abychom z jeho úst slyšeli, zdali (všechno) zachovává a věří tak, jak slíbil, či nikoli. Dáno jako výše.



81
Papež Jan VIII. sděluje Metoději, arcibiskupu panonské církve, že slyšel, že neučí tak jako svatá římská církev a přivádí lid do bludu. Proto ho k přezkoušení jeho právo-věrnosti cituje do Říma a zakazuje — podobně jako to již učinil dříve listem, poslaným po biskupu Pavlu z Ankony — slavit oběti mše v barbarské, tj. slovanské řeči; kázat a hlásat lidu je však (slovansky) dovoleno.
(Řím)
14. června 879

Nejdůstojnějšímu Metoději, arcibiskupu panonské církve
Třebaže jsi měl naukou svého kázání vést ke spáse a poučovat lid Pána, svěřený ti jako duchovnímu pastýři, doslechli jsme se, že při vyučování neučíš to, co se svatá církev římská naučila od samého knížete apoštolů a co každodenně hlásá, a sám lid že vedeš do bludu. Proto ti tímto listem našeho apoštolstva přikazujeme, abys odsunul všechny (jiné) záležitosti a snažil se k nám ihned přijít, abychom) z tvých úst uslyšeli a důkladně prozkoumali tvé učení, zda tak (všechno zachováváš a tak kážeš, jak jsi slovem i písmem přislíbil svaté církvi římské, že věříš, anebo ne. Slyšíme také, že zpíváš mše v barbarském, to jest slovanském jazyce, proto jsme již naším listem, poslaným ti po Pavlovi, biskupu ankonském, zakázali konati v tom jazyce svaté mše, nýbrž bud v latinském anebo v řeckém jazyce, tak jak zpívá církev boží po celém světě se rozlévající a mezi všechny národy rozšířená. Avšak kázat anebo vést řeč k lidu je ti dovoleno, neboť žalmista vyzývá všechny národy, aby chválili Pána a apoštol praví: ,,Každý jazyk ať vyznává, že Pán Ježíš je v slávě Boha Otce."


90

Papež Jan VIII. oznamuje milému synu Svatoplukovi, vladaři (Moravanů), že Metoděj, arcibiskup moravské církve, přišel se Zemizizněm k apoštolskému stolci a přednesl žádost, jíž se Svatopluk se všemi věrnými velmoži a lidem své země dává pod patro-nand svatého Petra a jeho náměstka. Jan VIII. ho jako jediného syna do ochrany přijímá, Metoděje shledal pravověrným podle učení římské církve, posílá ho spravovat svěřenou mu církev a potvrzuje mu privilegium jeho arcibiskupství; zvoleného biskupa nitranského, kněze Vichinga, vysvětil a přislíbil vysvětit i druhého, s kterým by arcibiskup mohl světit další biskupy pro území Svatoplukovy říše; všechny duchovní jakékoli národnosti na území Moravské provincie podřídil Metodějově pravomoci. Není překážek, aby se mše zpívaly a Písmo čeťlo ve slovanském jazyce, avšak s podmínkou, že evangelium se bude čísti nejprve latinsky.
(Řím) Červen 880


Milovanému synu Svatoplukovi, slavnému vladaři
Chceme tvé horlivosti uvést ve známost, že jsme se dověděli od našeho spolubratra Metoděje, nejctihodnějšího arcibiskupa svaté církve moravské, který přišel s tvým věrným Zemižiz-něm k prahům svatých apoštolů Petra a Pavla a k naší velekněžské důstojnosti a jasně plynoucí řečí (to) vyložil, o tvé upřímné oddanosti a touze všeho tvého lidu, s kterou se obracíte k apoštolské stolici a k naší otcovské péči. Neboť pohrdnuv z vnuk-nutí milosti boží jinými knížaty tohoto světa, rozhodl ses spolu se svými věrnými velmoži a veškerým lidem své země zvoliti si v nejvěrnější lásce blahoslaveného Petra, knížete stavu apoštolského, a jeho zástupce za patrona a pomocníka i obránce ve všem a přeješ si, skláněje svou šíji ve zbožném zanícení pod ochranu jeho a jeho zástupce, setrvati pod ní s pomocí Páně až do konce jako nejoddanější syn. Nuže za tuto tvoji a tvého lidu tak velikou víru a oddanost objímáme tě v nesmírné lásce otevřenou náručí svého apoštolátu jakoby jediného syna,14 přijímáme15 tě spolu se všemi tvými věrnými do svého otcovského klína16 jako ovce Páně nám svěřené17 a přejeme si tě milostivě posilovati pokrmem života i hledíme tě doporučovati svými ustavičnými modlitbami všemohoucímu Pánu, abys pro zásluhy svatých apoštolů mohl jak na tomto světě překonati všechna protivenství, tak potom v nebeském kraji s Kristem Bohem naším slaviti vítězství.
Otázali jsme se tedy tohoto Metoděje, ctihodného našeho arcibiskupa, přibravše k tomu naše bratry biskupy, zda ve vyznání pravé víry tak věří a při posvátných obřadech mešních je tak zpívá, jak je známo, že na něm svatá římská církev trvá a že tak bylo na šesti svatých obecných synodách od svatých otců podle evangelické autority Krista Boha našeho vyhlášeno a ustanoveno. On pak prohlásil, že věří a zpívá podle učení evangelického a apoštolského, tak jak svatá římská církev učí a jak bylo od otců stanoveno. My pak shledá vše, že je ve všech církevních naukách a potřebách pravověrný a užitečný, poslali jsme ho k vám zase zpět,24 aby řídil církev boží jemu svěřenou, a kážeme, abyste ho přijali jako svého pastýře s důstojnou poctou, vážností a radostí, protože jsme příkazem své apoštolské moci potvrdili privilegium26 o jeho arcibiskupské hodnosti a rozhodli jsme, aby s pomocí boží navěky v platnosti zůstalo, jako trvají práva a privilegia všech církví božích, stanovená a potvrzená mocí našich předchůdců, a to zajisté tak, aby měl podle kanonické tradice sám péči o všechny církevní záležitosti a aby je spravoval tak, jako by na něho hleděl Bůh, neboť jemu byl svěřen lid Páně a on bude skládati počet z jejich duší. Také onoho kněze jménem Wichinga, kterého jsi k nám poslal, jsme posvětili jako zvoleného biskupa30 svaté církve nitranské a přikazujeme mu, aby byl svého arcibiskupa ve všem poslušen, jak učí svaté kánony, a přejeme si, abys k nám poslal s prozíravým souhlasem samého arcibiskupa ve vhodný čas ještě jiného schopného kněze nebo jáhna, abychom ho podobně ustanovili biskupem v jiné církvi, ve které uznáš biskupskou péči za nutnou, aby s těmito dvěma biskupy a od nás vysvěcenými mohl potom řečený váš arcibiskup podle apoštolského ustanovení světiti biskupy v jiných krajích, v nichž mají a mohou důstojně působiti. Nařizujeme pak, aby knězi, jáhnové a klerikové kteréhokoli stupně, ať Slované, ať příslušníci kteréhokoli národa, kteří žijí v hranicích tvé země, byli poddaní a ve všem poslušní řečeného našeho spolubratra, vašeho arcibiskupa, tak aby vůbec nic nekonali bez jeho vědomí.35 Kdyby se však odvážili že vzdorovitosti a neposlušnosti působiti nějaké pohoršení nebo rozkol a po prvním a druhém napomenutí by se nepolepšili, nařizujeme že své moci, aby byli jako rozsévači koukole z církví a krajů vašich daleko vyhnáni podle zákonitých ustanovení, která jsme mu dali a vám poslali. Konečně písmo slovanské vynalezené nebohým Konstantinem Filosofem, aby v něm zaznívaly chvály Bohu povinné, po právu schvalujeme a přikazujeme, aby se. v témž jazyce hlásala sláva skutků Krista pána našeho. Neboť jsme nabádáni svatou autoritou, abychom Pána nikoli jen třemi, ale všemi jazyky chválili, kterážto nařizuje řkouc: ,,Chvalte Hospodina všichni národové a velebte ho všichni lidé," a apoštolově naplněni Duchem svatým A mluvili všemi jazyky o velůikých divech božích; proto i Pavel, nebeská polnice, svým hlasem napomíná: „Každý jazyk pl ať vyznává, že náš pán Ježíš Kristus jest v slávě Boha otce"; a o těchto jazycích nám také v prvním Ústě ke i Korintským důrazně a jasně připomíná, abychom jazyky mluvíce vzdělávali církev boží. A nic zajisté ve víře a v učení nebrání v témž jazyku slovanském zpívati mše39 nebo čísti svaté evangelium a posvátné lekce Nového a Starého zákona, dobře pře-ložené a vyložené, nebo zpívati všechny ostatní bohoslužebné hodinky, protože ten, jenž učinil tři hlavní jazyky, totiž hebrejský, řecký a latinský, stvořil i všechny ostatní ke své chvále a oslavě. Nařizujeme však, aby se ve všech kostelích vaší země čtlo evangelium pro větší čest latinsky a potom aby se zvěstovalo, přeložené do slovanského jazyka, uším lidu nerozumějícího latinským slovům, jak se v některých církvích patrně děje; a jestliže se tobě a tvým soudcům44 líbí poslouchati mše raději v latinském jazyce, nařizujeme, aby se pro tebe konaly mešní obřady latinsky.
Dáno v měsíci červnu, v 13. indikci.


95
Papež Jan VIII. vyslovuje arcibiskupu Metoději pochvalu za síření křesťanství a soucit za protivenství, která musel zakoušet. Svatoplukovi ani Vichingovi žádný list neposílal kromě toho, který mu byl doručen (se. Industriae tuae); taktéž nežádal od Vichinga žádné přísahy a nedal mu příkazy, aby vystupoval proti arcibiskupovi. Až se (Metoděj) vrátí, bude slyšen i s Vichingem, jehož svévole bude potrestána.
23. března 881

Arcibiskupu Metodějovi za víru
Schvalujíce péči tvé pastýřské starostlivosti, kterou prokazuješ v získávání duší věrných našemu Pánu Bohu a pozorujíce, že jsi horlivým pěstitelem pravé víry, velmi se v témž Pánu radujeme a nepřestáváme vzdávat nezměrné chvály a díky jemu, který nechť tě ve svých přikázáních víc a víc rozněcuje a k prospěchu své svaté církve milostivě vysvobozuje že všech protivenství. Když jsme se však z tvého listu dověděli o různých tvých příhodách a událostech, s jakou účastí jsme s tebou spolucítili, můžeš poznat z toho, že když napomínali jsme tě, že musíš následovat učení svaté církve římské podle hodnověrného podání svatých otců a poučili jsme tě jak o vyznání víry, tak o pravé víře, jak ji máš učit a hlásat. Totéž jsme naznačili slavnému knížeti Svatoplukovi v našem apoštolském listě o kterém potvrzuješ, že mu byl odevzdán4 a ani (žádný) jiný náš list jsme mu neodeslali a onomu biskupovi jsme ani veřejně ani tajně nepřikázali činit něco jiného a neustanovili jsme, abys ty konal něco jiného;5 tím víc není třeba věřit, že jsme požadovali přísahu od téhož biskupa, před kterým jsme se o této záležitosti nezmínili ani nepatrným slůvkem. Proto ať ustane tato pochybnost a s boží pomocí vštěpuj všem věřícím pěstování pravé víry, jak to obsahuje učení evangelia a apoštolů, abys že svého těžkého zápolení přinesl Pánu Ježíši Kristu bohaté ovoce a obdarován jeho milostí abys přijal náležitou odplatu. Ostatně co se týká jiných zkoušek, jež jsi různým způsobem přestál, nermuť se, ba spíše to považuj podle apoštola za velikou radost, protože, je-li Bůh s tebou, nikdo nemůže být proti tobě. Přece však když se pod božím vedením vrátíš, cokoliv bylo proti tobě nezákonně spácháno, čehokoliv se již zmíněný biskup8 proti svému úřadu na tobě dopustil, vyšetřování obou dvou (stran), které probíhá před námi, s pomocí boží přivedeme k spravedlivému konci a jeho tvrdošíjnost neopomineme výrokem svého soudu ostře pokárati.
Dáno 10. dne před dubnovými kalendami, v čtvrté indikci.



102
Papež Štěpán V. připomíná legátům biskupu Dominikovi a duchovním Janu a Štěpánovi, vyslaným k (moravským) Slovanům, jak si mají vésti u vládce země (Svatopluka). Po pozdravení mají podat poučení o úctě k víre, k církvi a vladařské důstojnosti. Papež posílá stručné poučení o Trojici, zakazuje bohoslužby slovanským jazykem, avšak doporučuje v témže jazyku výklady po ctění evangelia a apoštola. Pokud jde o posty, odkazuje na svůj list. Nástupci, kterého ustanovil Metoděj, zakazuje vykonávat (arci-biskupský) úřad, dokud se v Římě nepředstaví.
Řím
(Podzim 885—jaro 886)

Připomenutí biskupu Dominikovi a kněžím Janovi a Štěpánovi na cestu k Slovanům
Až vstoupíte s pomocí boží do země Slovanů, ozdobte se takovou mírností, aby činy vaše a všech vašich lidí poskytly příklad zbožnosti nevyspělému lidu, majíce před očima napomenutí Páně: „Ať vidí skutky vaše dobré i slaví Otce vašeho, který jest v nebesích." Až přijdete k vévodovi země, řekněte mu: ,, Posilají k vám návštěvu knížata apoštolů, blahoslavený Petr, klíčník království nebeského, a Pavel, učitel pohanů. Posílá k vám pak návštěvu pan Štěpán, nejsvětější velekněz svaté katolické a apoštolské římské církve a papež celého světa, tedy váš duchovní otec, a vzkazuje vám svou otcovskou lásku. Objímá vás zajisté duchovně a miluje vás jako jediného a nejdražšího syna. Všichni nejsvětější biskupové, nejctihodnější kněží a jáhnové s ostatním duchovenstvem svaté římské církve přejí vám zdraví; pamatují zajisté ustavičně na vás ve svých zbožných modlitbách u prahů nejblahoslavenějších knížat apoštolských. Celý ctihodný senát města Říma, svěřeného ochraně boží, s ostatním množstvím věřícího lidu vzkazuje vám pozdravy. Přejí vám zajisté, abyste ve víře Krista Boha našeho vším způsobem prospíval a těšil se ze slávy světské." První den nechť postačí toto říci, a kdyby se vás otázali na blaho své země, odpovídejte moudře, v souhlase s důstojností křesťanského náboženství, ctí církve a vážností vladařskou.9
Štěpán V. (885-891).

C. Textus historici varii
 
ČR'NORIZCA CHRABRÁ SKAZANIJE O PÍSMENECH
TRAKTÁT MNICHA CHRABRA O SLOVANSKÉM PfSMU

Traktát mnicha Chrabrá o slovanském písmu („skazanije o písmenech") je památka bulharského původu, pocházející z 10. stol. Pokusy ztotožnit spisovatele tohoto dílka s některou z jiných známých osobností „zlatého věku" bulharské literatury — s Klimentem, Janem Exarehem, Naumem, Simeonem apod. — nedošly obecného souhlasu. Chrabr se většinou chápe jako další, značně samostatná a svérázná tvůrčí individualita tohoto období. Je tvůrcem spisu obhajujícího slovanské písmo a písemnou kulturu vůbec a zaměřeného polemicky proti jejím grekofilským odpůrcům. Je to důležitý historický pramen pro počátky slovanského písemnictví, protože jeho autor se opíral o názory a vědomosti běžné u tehdejší bulharské inteligence, v níž byly ještě živé cyrilometodějské tradice velkomoravského období. Druhý zdroj Chrabro vy argumentační výzbroje tvoří jeho znalost učenosti byzantské, která se projevuje např. přejetím některých úryvků z řeckých mluvnických spisů Pseudo-Theodosia i parafrázemi a narážkami na některé jiné prameny byzantského původu.
Vyprávění (o tom), kterak svatý Cyril sestavil Slovanům písmo odpovídající (jejich) jazyku


1 Slované dříve, dokud ještě byli pohané, neměli zajisté knihy ani písmo, ale četli a hádali s pomocí črt a vrubů.
2 Když však byli pokřtěni, snažili se psát slovanskou řeč římskými (a řeckými)1 písmeny bez úpravy. Ale jak je možno psát dobře řeckými písmeny bog^b (bůh) nebo živoťb (život) nebo dzělo (velmi) nebo crbkovb (chrám) nebo Člověkb (člověk) nebo širota (šíře) nebo štědroty (štědrost) nebo junostb (mládí) nebo qdu (kde) nebo jezykb (jazyk) nebo jadb (jídlo)2 a jiná (slova) jim po-dobná? A tak tomu bylo po mnoho let.
3 Potom však Bůh, milující člověka, spravující všechno a nenechávající lidský rod3 bez rozumu, ale všechny k rozumu a ke spasení přivádějící, smiloval se nad slovanským rodem a poslal mu svatého Konstantina Filosofa, zvaného Cyril, muže spravedlivého a pravého. A ten pro ně vytvořil 38 písmen, některá zajisté podle vzoru písmen řeckých, jiná pak podle slovanské řeči, počav od prvního podle řečtiny: oni totiž začínají alfa, a onazb Začínalo tedy obojí od a. A jako oni napodobili písmena židovská, stejně udělal i on s řeckými. Židé mají totiž první písmeno alf, což znamená učení. Když uvádějí (do čtení) dítě, říkají mu: uč se, to jest alf. I Řekové, napodobivše to, řekli: alfa. A tak byl výraz židovské mluvy přizpůsoben řeckému jazyku, takže se dítěti místo ,,učení" řekne „hledej"; alfa se totiž řekne v řeckém jazyce ,,hledej".
Svatý Cyril, řídě se tím, utvořil tedy jako první písmeno az*b. Ale protože písmeno az~b bylo první a protože bylo od Boha darováno rodu slovanskému k otevření úst, vyslovuje se — k pochopení těch, kteří se učí písmu — s velikým rozevřením úst, kdežto ona (jiná) písmena se artikulují a vyslovují s malým otevřením úst.
4 Toto pak jsou slovanská písmena a takto je třeba je psát a vyslovovat: a, b, v a z až do e.fi A z nich je čtyřiadvacet podobných řeckým písmenům — jsou to tato: a, v, g, d, e, z, i (ťhjetal, i), h, l, m, n, ks(í), o, q, r, 5, t, u, /, ch, jps(í), o(mega) —, kdežto čtrnáct (je jich) podle slovanského jazyka; jsou to tato (písmena): b, ž, dz, c, c, š, št, -b, y, b, ě, ju, q, e.7
5 Někteří (lidé) zajisté řeknou: ,,Proč vytvořil třicet osm písmen? Vždyť je možno psát i menším počtem, jako třeba Řekové; ti přece píší čtyřia-dvacíti písmeny." (Takoví lidé) však nevědí přesně, kolika písmeny Řekové píší. Pravda, mají sice čtyřiadvacet písmen, ale (pouze) jimi knihy nenaplňují; přidali ještě jedenáct dvojhlásek a dále tři číslice: šestou, devadesátou a devítistou. I je jich dohromady třicet osm. A tak podobně tomu a týmž způsobem udělal svatý Cyril třicet osm písmen.
6 Jsou však někteří (lidé), kteří říkají: „Nač jsou slovanská písmena? Vždyť je nestvořil ani Bůh ani andělé, ani nejsou od prvopočátku, jako od počátku existují a jsou uznána od Boha písmena židovská, římská a řecká." Jiní zase soudí, že písmena stvořil sám Bůh. A nevědí, co mluví, ubožáci; jako by Bůh přikázal, aby knihy byly ve třech jazycích, jak je psáno v evangeliu: i byla deska napsána židovsky, římsky a řecky. Ale slovanština tu (prý) uvedena nebyla, a proto nejsou slovanská písmena od Boha.
Co jim povíme nebo co řekneme takovým pošetilcům? Nuže řekneme že svatých knih — jak jsme se poučili —, že všecko se stává po řádu od Boha a od nikoho jiného. Konečně, Bůh nestvořil nejprve jazyk židovský ani římský ani řecký, nýbrž syrský, jímž mluvil Adam a jímž se mluvilo od Adama až do potopy a od potopy tak dlouho, dokud Bůh nerozdělil jazyky při stavbě věže Babylonské, kdy — jak je psáno — byly jazyky změtený. A jak byly rozděleny jazyky, tak (byly rozděleny) i mravy, zvyky, zřízení, zákony a věda mezi národy: Egypťanům tedy (bylo přisouzeno) zeměměřičství, Peršanům a Chaldeům a Asyřanům zase hvězdopravectví, kouzelnictví, léčení, čarování a všeliké vědění lidské, Židům pak svaté knihy, v nichž je vypsáno, jak Bůh stvořil nebe a zemi a všechno na nich — a všechno po řádu, jak je psáno —, Řekům konečně gramatika, rétorika a filosofie.
7 Ale před tím neměli Řekové písmena pro svůj jazyk, nýbrž zapisovali svou řeč písmeny foinickými. Tak tomu bylo mnoho let. Posléze však přišel Palamedes, a začav od alfa-bety, vynalezl Sekům jen šestnáct písmen. Kadmos z Milétu pak k nim přidal tři písmena. Tak tedy psali po mnoho let devatenácti písmeny. A potom Simonides vynalezl a přidal dvě písmena a vykladač Epicharmos vynalezl tři písmena. I shromáždilo se jich čtyřiadvacet. Po mnoha letech vynalezl Dionysios Gramatik šest dvojhlásek, někdo jiný potom pět a ještě (kdosi) jiný tři číslice. A tak mnozí a v průběhu mnoha let shromáždili s námahou třicet osm písmen.
Později, když minulo mnoho let, sešlo se z božího příkazu sedmdesát mužů, kteří přeložili Písmo z židovského jazyka do řeckého.
Ale pro slovanštinu svatý Konstantin, nazývaný Cyril, jediný i písmena vytvořil i knihy přeložil za málo let, kdežto oni mnozí a za mnoho let: sedm jich vytvořilo písmena a sedmdesát překlad. Jsou proto slovanská písmena světější a úctyhodnější, protože je vytvořil svatý muž, kdežto řecká pohanští Heléni.
8 Jestliže snad někdo řekne, že (to) nesestrojil dobře, vždyť že se ještě i nyní opravuje, tu takovým (lidem) odpovíme: taktéž i v řečtině mnohokrát upravovali, (např.) Akylas9a Symmachos a potom i mnozí jiní. Jistě je lehčí dodatečně přetvářeti nežli poprvé vytvořiti.
9 A tak, jestliže se otážeš řeckých vzdělanců, řka: „Kdo vám vytvořil písmena nebo přeložil knihy, a v které době?", tu jen málokdo z nich to ví. Jestliže se však otážeš slovanských vzdělanců, řka: „Kdo vám vytvořil písmena nebo přeložil knihy?", tu všichni to vědí a řeknou v odpověď: „Svatý Konstantin, nazývaný Cyril. Ten — a bratr jeho Metoděj — i písmena vytvořil i knihy přeložil. Vždyť jsou ještě naživu (lidé), kteří (je) viděli!" A jestliže se otážeš, v které době (to bylo), tak to vědí a řeknou, že za časů Michala, císaře řeckého, a Borise, knížete bulharského, a Rostislava moravského a Kocela, knížete blatenského kostela, roku 6363 od stvoření světa.
10 Jsou pak i jiné odpovědi, jak řekneme jinde; ale teď není čas.
Takový rozum, bratří, daroval Slovanům Bůh; jemu sláva a čest (a) moc nyní a stále a na věky věků. Amen.


Slovo svatého Cyrila Filosofa, učitele slovanského národa. Pane, požehnej
O knihách, (tj. o tom), jak jazyk došel zapsání v knihách. Slované totiž neměli písmo, ale vtesávali črtami a vřezávali vruby. Tehdy byli (ještě) pohané. Když byli Řekové a Slované pokřtěni, tehdy se Slované snažili psát slovanské (jazykové) projevy řeckými písmeny bez úpravy. Řekli: ,,Jak můžeme psát (po vzoru) řecké řeči, když jsme Slované, budživoťb (= život) nebo dzélo (= velmi) nebo bogt (= Bůh) nebo cajanie (= očekávání) nebo caša (= číše) nebo jadbz (= jídlo) nebo junota (= mladík) nebo césarb (= král) nebo jezykb (= jazyk) a jiná (slova), podobná těmto?"
1 byli Slované bez písma 12 let. Potom však Bůh, milující člověka a vševidoucí, který stvořil lidský rod, aby ne(byl) bez rozumu, nýbrž všechny přivádějící k rozumu (a) ke spasení, smiloval se nad slovanským národem, poslal mu roku 6387 Cyrila Filosofa, muže svatého a spravedlivého, a dal mu rozum (k sestavení) 30 písmen — některá (byla) podle řeckých, kdežto jiná z rozumu a z vnuknutí božího.
Řekové psali po mnoho let 12 písmeny. Pročež Řekové říkají: ,,Z našich knih vzešlo slovanské písemnictví a ne-stvořil je Bůh a(ni) andělé (ne)znali slovanské knihy od počátku, jako (znali) židovské, řecké a helénské,6 zkrátka ty, které byly od počátku milé Bohu." Druzí zase říkají, že psaní stvořil sám Bůh, jenže nevědí, co mluví, ubožáci. Prohlašují, že (jen) třem jazykům přikázal mít knihy, (vždyť) při ukřižování byla deska napsána židovsky, latinsky a řecky, ale slovanština tu nebyla. Proto jsou slovanské knihy od Boha, neboť víra křesťanská byla až potom; a svatá je taktéž kniha bulharská.
Co řekneme a povíme takovým pošetilcům? Nuže řekneme podle svatých knih — jak jsme se naučili —, že všecko se stává po řádu od Boha, a ne od lidí. A Bůh nestvořil jazyk židovský ani římský ani řecký, (protože) Adam mluvil jazykem (syrským); (a tak tomu bylo) od Adama až do potopy a stavby věže (babylónské), dokud Pán nerozdělil jazyky a rovněž i jejich mrav, zvyky a zřízení a nedal jim (tak) počátek (jakožto) novým národům. Egypťanům dal zeměměřičství, Perša-nům, Chaldeům a Rusům dal hvězdopravectví, kouzelnictví, léčení a všeliké lidské vědění, Židům pak knihy, v nichž je vypsáno, jak na počátku stvořil Bůh nebe a zemi i všechno, co je na ní, jak je psáno. Řekům dal písmo a rétoriku. Ale před tim neměli Řekové ani Římané pro svůj jazyk (ani) písmene, nýbrž zapisovali své (jazykové) projevy písmeny foinickými. I bylo (tomu tak) mnoho let, 60. Tehdy však učitel Palamedes, přišed k nim posléze, vytvořil jim — začav od alfy — 12 písmen z židovských knih. Těmi písmeny zapisovali své (jazykové) projevy 19 let. Objevil se pak slovesný tvůrce Simoni-des a přidal k nim dvě písmena. Objevil se slovesný tvůrce Epicharmos a přidal k nim 3 písmena; i shromáždil jim 17 písmen. Po mnoha dnech a letech k nim přidal filosof Dionysios 3 písmena; i shromáždilo se jim 24 písmen.
Tak — přestože jich bylo mnoho a v mnoha letech, sesta vili písmo jen s námahou. Zato slovanské knihy sestavil Konstantin, maje zjevení písma v němých dnech,11 kdežto oněch sestavilo písmo 7.12 (On jediný sestavil písmena i přeložil knihy.)
Tak tedy sestavil písmena, (a proto), bratří, je slovanské písemnictví svaté: vytvořil je totiž svatý muž, kdežto řecké a helénské vytvořili pohané.
Jestliže snad někdo řekne, že je ne-vytvořil dobře, takže se slovanské knihy opravují, tak jim řekni: „Jak (teprve) v řečtině se mnohokrát opravovaly — a Cyrilova jsou taktéž mezi nimi; to, co mnozí opravovali, sluší se potom (s)tvořiti."
A tak, jestliže se ptáš řeckého vzdělance: „Kdo vám vytvořil písmo a sestavil knihy a v které době?", tu mnozí Řekové (to) nevědí. (Jestliže se však otážeš slovanských vzdělanců:)15 „Kdo vám sestavil písmo?", tu všichni (to) vědí a řeknou: „Konstantin, soluňský Filosof, nazývaný Cyril. Ten jediný sestavil knihy — a Metoděj, jeho bratr." Jestliže se otážeš, v které době (to bylo), tak všichni vědí, že za časů císaře Michala a Borise, knížete bulharského, a Rostislava, knížete moravského.
Proto se domnívám, že ruské písmo je mnohem úctyhodnější než řecké. Vytvořil je totiž svatý muž, řečený Cyril Filosof, kdežto řeckou abecedu sestavo vah Heléni, když ještě byli nepokřtěni. A pak tedy více než řecké (je úctyhodné) i písmo permské, které vytvořil Štěpán. Zatímco Cyrilu Filosofu mnohokrát pomáhal jeho bratr Metoděj jak vytvářet písmo, tak i skládat abecedu nebo překládat knihy, pro Štěpána se nenašel žádný pomocník, kromě samého Boha našeho, útočiště, síly a pomocníka ve strastech, které na nás silně dolehly.
Jestliže se někdo vysloví proti permskému písmu, aby je potupil, řka, že toto písmo není příliš dobře sestrojeno, (protože) je třeba upravovat je ještě i (teď), těm (lidem) na to řekneme: ,,I řecké písmo taktéž mnozí upravovali, (např.) Akyla a Symmachova družina a mnozí jiní. Je sice pošetilost upravit hotovou (věc), (ale přece jen) je snadnější dodatečně opravovat než začít a od začátku vytvořit."
Jestliže se někdo zeptá řeckého vzdělance, řka: ,,Kdo vám vytvořil písmo nebo knihy přeložil a v které době se to udalo?", tu málokdo z nich může dát odpověď a (jen) nemnozí (to) vědí. A jestliže se zeptáš ruských písmáků, řka: „Kdo vám vytvořil písmo a přetlumočil knihy?", tak všichni (to) vědí a hned odpovědí, řkouce: ,,Svatý Konstantin Filosof, nazývaný Cyril; ten nám vytvořil písmo i knihy přeložil z řeckého jazyka do ruského3 se svým bratrem, svatým Metodějem, který se posléze stal biskupem moravským. A v které době to bylo? (Bylo to) za vlády Michala, řeckého císaře,5 který panoval v Caři-hradě, za patriarchy Fotia,a v létech Borise, knížete bulharského,7a Rostislava, knížete moravského, za Kocela, knížete blatenského, za vlády velikého knížete vší Rusi Rurika, který byl pohan a nepokřtěný, 120 let před pokřtěním ruské země11 a od stvoření světa roku 6363.

OSLAVA CYRILA A METODĚJE
Oslava (slavoslovije) Cyrila a Metoděje i jejich učedníků je obsažena v bulharském synodiku cara Bořila (z r. 1211). Poprvé ji publikoval M. S. Drinov v Žurn. Min. Nar. Prosv. za 1885 g. Přetiskujeme ji podle vydání M. G. Popruženka z r. 1928 (str. 77).

Cyrilovi Filosofovi, který božské Písmo přeložil z řeckého jazyka do bulharského a osvítil bulharský národ, (tomuto) novému druhému apoštolu za vlády Michala1 a pravoslavné císařovny Theodory jeho matky, kteří ozdobili boží chrám svatými obrazy a upevnili pravoslaví, věčná paměť.
Jeho bratru Metodějovi, arcibiskupu Moravy panonské,3 — neboť i on věnoval mnoho práce slovanským knihám — věčná paměť.
Klimentovi, jeho žáku (a) biskupu Velké Moravy, i jeho žákům Sávovi, Gorazdovi a Naumovi4 — neboť i ti věnovali mnoho práce slovanským knihám — věčná paměť.

DROBNÉ ZMÍNKY O KONSTANTINOVI A METODĚJOVI V KALENDÁŘÍCH A NADPISECH
Drobnější zmínky o Konstantinovi a Metodějovi se objevují v kalendářních částech desítek starých csl. rukopisů; sebral jeB.St. Angelovve sborníkuIzvestijanaDáržavna bibliotéka „Vasil Kolarov" za 1956 g. (Sofija 1958, 196—214). Konstantin a Metoděj jsou zde většinou jen připomenuti u příslušného data, Konstantin často s přívlastkem „slovanský učitel" a Metoděj s přívlastkem ,,(arci)biskup (velko)moravský". Jako příklad uvádíme (1) nejstarší známý kalendářní záznam, obsažený v hlaholském rukopise Assemanově (10.—11. stol.) podle vydání J. Kurze, Praha 1955 (11. 142b, 145b).
Kromě toho se podobné záznamy objevují i v širším znění, s podrobnější charakte-ristikou obou bratří, v níž se už odráží i znalost literární tradice o jejich životě a činnosti. Na ukázku uvádíme čtyři typy takových zápisů, a to (2) podle znění Grigorovičova triodu, bulharského rukopisu z 12.— 13. stol. (Angelov 197), (3) podle znění tzv. Elenského evangelia z 13. stol. (Angelov 198), (4) podle znění ruského rukopisu že 14. stol. (Angelov 200) a (5) podle znění přípisku v tzv. Berlínském prologu že 14. stol. (Angelov 201).

(1) (14. února) Svatého našeho otce
Cyrila Filosofa.
(6. dubna) Památka úmrtí ctihodného otce našeho Metoděje, arcibiskupa Horní Moravy.
(2) Pochvalou nechť jsou ověnčeni Cyril Filosof, který přivedl k Pánu nově vybrané množství (lidí) slovanského jazyka s bratrem Metodějem; s nimi pak nechť je opěvován otec Jan (z) rylské samoty.
(3) Úmrtí svatého otce našeho Cyrila Filosofa, učitele slovanského národa, který stvořil písmo a přeložil z řečtiny Starý a Nový zákon roku 6077 (od) stvoření světa, ve druhé indikci.
(4) Svatého otce našeho Cyrila, biskupa kataonského, učitele Slovanů a Bulharů, který přeložil ruskou spisbu z řecké a pokřtil Slovany a Bulhary.
(5) Svatý Cyril Filosof přeložil roku 867 za panování Michala III. a Theodory řeckou knihu do ruského a srbského jazyka 130 let před pokřtěním ruské země a skonal 'roku 63075 za panování Vasilie Makedonce a byl pohřben ve městě Kataoně.

 
 
 

MAGNAE MORAVIAE FONTES HISTORICI - IV. LEGES - TEXTUS IURIDIGI - SUPPLEMENTA¨- CURAVERUNT

 

 

UNIVERSITA J. E. PURKYNE BRNO MCMLXXI

DAGMAR BARTOŇKOVÁ + KAREL HADERKA, LUBOMÍR HAVLÍK JAROSLAV LUDVÍKOVSKÝ, + JOSEF VAŠICA RADOSLAV VEČERKA
ÚVOD

Čtvrtý svazek Pramenů k dějinám Velké Moravy je závěrečným dílem k předchozím třem svazkům, které vyšly v 1. 1966 (I.), 1967 (II.) a 1969 (III.). Obsáhl-li I. svazek MMFH letopisy, kroniky a auktária, II. svazek se soustředil na prameny biografické, hagiografické a výňatky z liturgických textů a III. svazek zahrnul listiny, listy a prameny historické různého charakteru (díla polemická, traktáty, geografická, etnografická pojednání, kalendária apod.), do posledního svazku byly pojaty prameny právní (Leges, Textus iuridici, odd. A), ať již byly vydány vrchností světskou či církevní nebo určeny světským či církevním osobám (Capitularia, Conciliaria et Synodalia). Charakter právních památek psaných jazykem církevně slovanským i jejich zpracování si v tomto oddílu vynutilo jejich zařazení do zvláštní skupiny, takže v odd. A vznikla dvě pododdělení, z nichž prvé a) zahrnuje v chronologickém řazení díla nebo regesta děl vzniklých v prostředí latinské písemné kultury mimo Moravu, pododdělení b) pak prameny církevně slovanské, u nichž se předpokládá nebo ví, že vznikly na Moravě. Dále jsou ve IV. svazku zařazeny dodatky (Supplementa, odd. B), které z technických důvodů nemohly být umístěny a zařazeny v I. svazku, kam organicky náležejí; jde jak o části některých pramenů již dříve uvedených, příp. prameny ještě nezařazené, tak o historické komentáře, týkající se pramenů v I. a ve IV. svazku. Následující seznam použitých sbírek pramenů a hlavní bibliografie, z níž valná část k odd. B byla již uvedena v seznamu na konci I. svazku MMFH, ukončuje sice obě první části (A a B), které jsou vlastní náplní IV. svazku MMFH, netvoří však závěr celého díla.
Tím jsou odd. C a D, v nichž jsou zpracovány prameny všech čtyř svazků. Chrono-logická tabulka (Annates — Letopisy) podává přehled událostí i tradic s odlišením zpráv souvěkých, sekundárně přejatých a dále tradovaných. Letopisy jsou současně ukazatelem, který pramen se uvedeného problému týká a v kterém svazku se příslušný text a poznámky nalézají. Poslední částí díla jsou rejstříky (odd. D): abecední seznam pramenů (Index fontium) s vyznačením svazku a stran, kde je příslušný pramen a rejstříky historických osob, geografických názvů a autorů. Pro usnadnění orientace a hledání v I—IV svazku byl z odd. C a D vytvořen separátní Appendix, který vyjde o něco později.
Dílo nezahrnuje celou domácí a cizí literární produkci velkomoravského období, ale je zaměřeno — jak bylo uvedeno v předmluvě — pouze na prameny, které obsahují historické údaje, ať již současné, sekundární nebo tradice. Bylo pojato o něco šíře, a ačkoli se autoři snažili podat jednotlivé události líčené prameny, týkající se starých Moravanů v širším kontextu pramenů, aby byla patrná jejich souvislost s okolním evropským děním, ne vždy bylo možno jejich záměry realizovat podle původního plánu. Na druhé straně nebylo ovšem možné publikovat některé prameny ve větším rozsahu nebo dokonce úplné. Týká se to např. letopisů a kronik, které vznikly v cizím prostředí, jemuž byly určeny, a zachycují tak převážně jeho dějiny: přetištěním těchto pramenů celých by vzniklo problematické dublování edic, na vydávání těchto pramenů jako celků zaměřených. MMFH nezahrnují ovšem prameny, které se netýkají Velké Moravy, např. různá ustanovení synod a kapitularia, z nichž jsou uvedeny bud jen některé části vzhledem k christianizaci Moravy a církevní a správní organizaci vhodné, nebo aspoň český regest jejich obsahu. Autentické a celé texty k obecným theologicko-právnim a kulturně politickým problémům doby bude samozřejmě nutné hledat i nadále v příslušných edicích. Na druhé straně jsou však zařazeny i právní památky z prostředí chorvatského a bulharského, aby byla možná konfrontace s památkami moravskými, zvláště Nomokánonem a Zákonem sudnym ljudem, které jsou v naší edici vydány na území Čs. soc. republiky vůbec poprvé.
Na zpracování a přípravě pramenů k vydání se podílelo více pracovníků z filosofické fakulty UJEP a Cs. akademie věd. Univ. prof. dr. Jaroslav Ludvíkovský (filosofická fakulta UJEP) přeložil Anastasiovu zprávu o konstantinopolském koncilu z r. 870 a ustanovení splitské synody r. 925, dále příslušné části v kronice Zbraslavské, z kroniky Martina Opavského, ze spisu De cantu vulgari, Statuta Iohan. ep. eccl. Olom. a upravil k vydání Responsa ad consulta Bulgarorum, která připravil včetně překladu a úvodu f univ. prof. dr. Josef Vašica, jehož dílem je také příprava textů a překladů Nomokánonu a Zákona sudného ljudem. Oba prameny upravil k vydání a opatřil úvody j Karel Haderka (Ústav jazyků a literatur ČSAV), který též zpracoval a doplnil komentář profesora J. Vašici k Nomokánonu. Z pera profesora J. Vašici pocházejí komentáře k Zákonu, Zapovědím svatých otců a k Napomenutí vladařům a byly podle jeho přání po úpravě a doplňcích přejaty z jeho prací. Stalo se tak, když předčasný odchod f dr. Vladimíra Procházky, CSc. (Ustav státu a práva ČSAV) zabránil jeho účasti na komentářích k právním pramenům. Jeho odchodem zůstala redakce dlužná historickoprávní zpracování, rozšíření a doplnění stávajících komentářů, zvláště k důležitějším a hlavním právním památkám. Vzpomenuté Zapovědí svatých otců a Napomenutí vladařům připravil k vydání, přeložil a opatřil úvody doc. dr. Radoslav Večerka, CSc. (filosofická fakulta UJEP). Dr. Dagmar Bartoňková (filosofická fakulta UJEP) přeložila pak v odd. A Capitulare missorum, Capitula de causis diversis, Divisio imperii, Decreta synodi Moguntiensis a Inquisitio de theloneis, v odd. B texty z Ann. Alam., Bert., Franc, reg. hist., Ann. Fuld., Iuvav. max., Reginon. Chron., Ann. Sangall. mai., Laubac, Widukindi Res. gest. Sax., Thietmari Chron., Chron. Suev., Helmolda, Ann. s. Rudb. Salisb., Cron. Przib., Auct. Garst., Hist. epp. Patav., Notae de epp. Patav., Hist. Salon., Episc. olom. series a Ann. Boiorum. Všechny ostatní úvody k pramenům kromě shora uvedených, texty, překlady a komentáře zpracoval dr. Lubomír Havlík, CSc. (Ústav dějin evrop., soc. zemí, nyní Čs.-sovětský institut ČSAV), který vedl redakci díla, je autorem Magnae Moraviae Annates — v odd. C a sestavil rejstříky, k nimž materiál připravily E. Trodlerová (I. a II. sv.), L. Čajanová (III. sv.) a L. Havlíková (IV. sv.).
Dík za vydání celého čtyřsvazkového díla náleží především filosofické fakultě UJEP, celé redakční radě Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, vedoucím redaktorům Spisů na filosofické fakultě univ. profesorům dr. Radislavu Hoškovi, CSc, dr. Dušanu Jeřábkovi, CSc, a dr. Jaroslavu Kudrnovi, DrSc, a doc. dr. Jaroslavu Burianovi, CSc, tajemníkům redakce Spisů doc. dr. Karlu Palašoví, CSc, dr. Františku Březinovi a mnoha dalším členům fakulty, zejména pak univ. prof. dr. Františku Hejlovi, CSc, který spolu s dr. Vladimírem Kyasem, CSc. (Ústav jazyků a literatur ČSAV) dílo posuzoval a doporučil k vydání.
Nemenším díkem jsou redakce a autoři zavázáni polygrafickému podniku Tisk, knižní výroba, v Brně, závod 1, zejména pracovníkům Bohdanu Kubešovi, Františku Novotnému, Vlastimilu Plotěnému a Ladislavu Bezděkovi, a v neposlední řadě také pracovníkům Nakladatelství UJEP, vedoucí edičního oddělení Růženě Markové, technickému redaktoru Pravoslavu Hauserovi a všem ostatním, kteří se o vydání díla zasloužili.

OBSAH
Úvod
A. Leges — Textus iuridici
a)
Decreta synodi Dingolfingensis
Capitulare Francofurtense
Arnonis Instructio pastoralis
Conventus episcoporum ad ripas Danubii
Capitulae conciliorum Aquisgranensium
Capitula eeclesiastica
Capitulare missorum
Capitula de eausis diversis
Ratio de cathecizandis rudibus
Capitula concilii Moguntinensis
Divisio imperii
Decreta synody Moguntiensis
Decretales Pseudo-Isidorianae
Responsa Nicolai Papae I. ad consulta Bulgarorum
Concilium Constantinopolitense
Acta concilii Constantinopolitensis
Dionysio-Hadriana
Inquisitio de theloneis
Capitula synodi Spalatensis
Concilium Spalatense
Indicium archiepiscopi Moguntiensis
Synodus Spalatensis
Synodus .Spalatensis
Synodus apud Salonam
Statuta Iohannis episcopi ecclesiae Olomucensis . . .
b)
Zapovědí svatyichi. oticu
Zakoni. sudnyi Ljúdbinx
Vladykam zemitý božie slovo velitx .
Nomokanom,
B. Supplementa
Chroniearum quae dicuntur Fredegarii scholastici 1. IV
Annales Alamannici
Annales regni Francorum
Annales Bertiniani
Francorum regum Historia
Annales Fuldenses
Annales Iuvavenses maximi
Reginonis abbatis Prumiensis Chronicon
Annales Sangallenses maiores
Annales Laubacenses
Widukindi monachi Corbeiensis Rerum gestarum Saxonicarum libri III . . . ,
Annales Hildeshei menses
Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon
Annales Altahenses maiores
Chronicon Suevicum universale
Povesť vremennych let
Cosmae Pragensia Chronica Boemorum
P. Magistři, qui Anonymus dicitur Gesta Hungarorum
Annalista Saxo
Helmoldi presbyteři Chronica Slavorum
Annales sancti Rudberti Salisburgenses
Chronicon (patriarcharum Aquilejen3Íum) alterum
Historia episcoporum Pataviensium et ducum Bavariae
Notae de epíscopis Pataviensibus
Thomae archidiaconi Historia Salonitanorum pontificum atque Spalatensium. .
Simonis de Kéza Gesta Hungarorum
Chronicon Aulao Regiae
Martinu8 Opaviensis, Chronicon pontificum et imperatorum
Dalimilova Kronika
Catalogi episcoporum Cracovicnsium
Andreas Dandolo, Chronicon Venetum
Cronica Przibiconis dicti Pulkaua
Auctarium Garstenae
De cantu vulgari
Granum cathalogi praesulum Moraviae
Augustini Olomucensia episcoporum Olomucensium aeries
Ioannia Aventini Annales Boiorum
Fontium conspectus — Sbírky pramenů
Commentarii et disputationes — Seznam hlavní literatury  

USTANOVENÍ SVATÝCH OTCŮ

ZAPOVĚDÍ SVETYICITb OTbCb USTANOVENÍ SVATÝCH OTCŮ
Zapovědí svetyicht otbCb (ZSO) jsou církevně právní památkou zvanou penitenciál: obsahují sborník epitimií, tj. předpisů o pokání za různé hříchy. Tato příručka pro potřebu knězi zpovědníků byla do staroslověnštiny přeložena na Velké Moravě v době cyrilometodějské z latinské předlohy; v oblasti frariské — a patrně i na Velké Moravě před příchodem byzantské mise — patřily totiž (latinské) penitenciály k základním předepsaným pomůckám církevního úřadu. Přímý latinský originál stsl. překladu nebyl sice dosud objeven, ale prakticky lze slovanský text dobře srovnat s latinským tzv. penitenciálem Merseburským zachovaným v kodexu č. 103 merse-burské katedrální knihovny (z poloviny 9. stol.); vydal jej F. W. H. Wasserschle-ben: Die Bussordnungen der abendlándischen Kirche, Halle 1851, a H. J. Schmitz: Die Bussbiicher und ďas kanonische Bussverfahren II, Dússeldorf 1898 (a předpisy shodné se zněním staroslověnským otiskli kromě toho i V. Vondrák a E. Pauliny v knihách citovaných níže). Stsl. překlad obsahuje jen krátký výbor z rozsáhlejšího penitenciálu latinského. Autor slovanské verze je neznámý; domněnka o účasti Gor.izda (jako překladatele) a Klimenta (jako iniciátora a pořadatele) na jejím sestavení zůstává nepotvrzenou hypotézou.
ZSO jsou rukopisně zachovány především v starobylém ,,kanonickém" stsl. rukopise z 11. stol. psaném hlaholicí, v tzv. Euchologiu Sinajském, kde jsou připojeny na konec jeho oddílu obsahujícího rituál (trěbnik); tento rukopis jako celek byl poprvé vydán L. Geitlerem (1882), nověji J. Frčkem: Euchologium Sinaiticum, texte slave avec sources greques et traduction frangaise I, II (Patrologia orientalis, Paris 1933 a 1939), a R. Nahtigalem: Euchologium Sinaiticum, starocerkveno-slovanski glagolski spomenik, Ljubljana, I (fototypie) 1941, II (přepis do cyrilice a komentář) 1942. Text ZSO z EuchŠin kromě toho vydal samostatně V. Beneševič (Zbornik u slávu V. Jagica, Berlin 1908, 591n.) a autoři některých csl. chrestomatií, např. V. Vondrák nebo P. Diels. Dále jsou ZSO zachovány v mladších rusko-csl. rukopisech tzv. ,,kormčích knih", které obsahují i Metodějův překlad nomokánonu, a to v Usťužsko-Rumjancevském z konce 13. stol. a v Ioasafském ze 16. stol.; edici připra"il I. I. Sreznevskij: Obozrěnije drevnich spiskov Kormcej knigi (Sbornik Otd. russ. jaz. i slov. AN, 1897); text ZSO samostatně vydal N. S. Suvorov v příloze ke studii Sledy zapadno-katoliceskago cerkovnago pravá v pamjatnikach drevnjago russkago pravá, JaroslavF 1888.
Z literatury předmětu kromě citované rozpravy Suvorovovy viz ještě např. A. Pavlov: Mnimyje sledy katoliceskago vlijanija v drevnejéich pamjatnikach jugo-slavjanskago i russkago cerkovnago pravá, Moskva 1892; N. S. Suvorov: K voprosu o zapadnom vlijanii na drevne-russkoje právo, JaroslavF 1893; A. Halban-Blumen-stok: Beitrdge zur Kentniss der gegenseitigen Beziehungen des orientalischen und katholischen Kirchenrechts (Zeitschrift fur Kirchenrecht 1893, III/2); H. J. Schmitz: Spuren eines rbmischen Bussbuches im orientalischen Kirchenrecht (Archiv fur katho-lisches Kirchenrecht 70, 1893); A. I. Almazov: Tajnaja ispovéd v pravoslavnoj vostocnoj cerkvi I, Odessa 1894; N. S. Suvorov: Vopros o nomokanoné loanna Tostmka v novoj postanovké, Jaroslav! 1898; N. S. Suvorov: Věrojatnyj sostav drevnějšago ispovédnago i pokajannago ústava v vostocnoj cerkvi (Vizantijskij vremen-nik 8—9, 1901—1902); V. Vondrák: Postanowienia pokutně w jezyku cerkiewno-slowianskim, Kraków 1904; A. I. Soboleyskij: Materiály i izslédovanija v oblasti slavjanskoj filologii i archeologii V. „Zapoveď sv. otec" i „Zákon sudnyj" (Sbornik Otd. russ. jaz. i slov. AN 88, — N° 3, 1910, 113n.); viz též kapitoly věnované ZSO v knihách J. Vašici a E. Paulinyho, citovaných níže.
Překlad ZSO do češtiny pořídil J. Vaši ca (v knize Literární památky epochy velkomoravské 863—885, Praha 1966), do slovenštiny E. Pauliny (v knize Sloves-nost a kulturný jazyk Veíkej Moravy, Bratislava 1964), do francouzštiny J. Frček (v edici EuchSin citované výše).
V našem vydání je Otištěno znění ZSO z EuchSin (listy 102a 5 — 105b 4) podle edice K. Nahtigala (II. díl, str. 319—330); varianty z rusko-csl. znění uvádíme ve výběru podle poznámkového aparátu v monografii Vondrákově.


Ustanovení svatých Otců o pokání za vraždu a o každém hříchu
(1.) Jesthže někdo spáchá vraždu nebo zabije (někoho) ze svého příbuzenstva, nechť se kaje 10 let v jiné (správní) oblasti a teprve potom nechť je přijat ve své domovině, pokud správně konal pokání o chlebu a vodě; a nechť mu (to) potvrdí biskup a kněží, u nichž konal pokání, pro příbuzenstvo zabitého. Pakliže konal pokání nedobře, pak nechť ve své domovině přijat nebude.
2. Jestliže někdo spáchá vraždu ne-úmyslně, nechť se kaje 5 let, 3 z nich o chlebu a vodě.
3. Jestliže se některý duchovní dopustí sodomského smilstva, nechť se kaje 10 let, 3 z nich o chlebu a vodě.4
4. Jestliže se některý duchovní dopustí smilstva, nechť se kaje 7 let.
5. Jestliže někdo křivě přísahá, nechť se kaje 7 let. Jestliže někdo křivě přísahá na nátlak, nechť se kaje 3 roky.
6. Jestliže někdo ukradne něco zá-važného nebo skot nebo podkope dům nebo ukradne něco prospěšného, velmi drahocenného, nechť se kaje 5 let. Pakliže ukradne (jen) nějakou maličkost, nechť se kaje 3 roky.
7. Jestliže se některý duchovní dopustí smilstva s cizí ženou nebo s pannou, nechť se kaje 3 roky o chlebu a vodě.
8. Je-li to jáhen nebo mnich, nechť se kaje 4 roky, 3 z nich o chlebu a vodě.
9. Je-li to biskup, pak nechť je zbaven hodnosti a nechť se kaje 10 let.
10. Jestliže někdo zahubí člověka jedem, nechť se kaje 7 let, 3 z nich o chlebu a vodě.
11. Jestliže se některý laik, maje ženu, dopustí smilstva s cizí (ženou) nebo s pannou, nechť se kaje 5 let, 3 z nich o chlebu a vodě.
12. Jestliže některý duchovní nebo někdo s větší hodností opustí ženu a přijme hodnost (a znovu s ženou obcuje), je-li to jáhen, nechť se kaje 7 let, je-li to kněz, nechť se kaje 10 let.
13. Jestliže se někdo dopustí smilstva s jeptiškou, protože je (jí) nadřízen, nechť se kaje 3 roky o chlebu a vodě.
14. Jestliže se někdo dopouští smilstva sám se sebou, nechť se kaje rok.
(15.) Jestliže někdo ztratí část těla Páně, nechť se kaje rok.
16. Jestliže někdo pomyslí na cizí ženu, a nemůže s ní zhřešit, nechť se kaje rok.
17. Jestliže se někdo přejí a pozvrací, nechť (se kaje) třikrát 40 (dní).
18. Jestliže někdo pro nemoc vyzvrací hostii, nechť se postí 3 dny a to, co vyzvracel, nechť schrání na ohni a zapěje 100 žalmů; jestliže to však sežrali psi, nechť se postí 100 dní.
19. Jestliže některá žena zadusí dítě, nechť se kaje 3 roky, 1 o chlebu a vodě.
20. Jestliže někdo úmyslně uřeže (část) svého těla, nechť se kaje 3 roky o chlebu a vodě.
21. Jestliže někdo, jsa jat chtíčem, obmyslně svede cizí ženu, nechť se kaje 3 roky, 1 o chlebu a vodě.
22. Jestliže některý prostý člověk, jat nepřátelstvím, udeří člověka a zkrvaví ho, nechť se kaje 10 dní.
23. Jestliže někdo z bídy ukradne něco k jídlu, nechť se kaje 40 dní.
24. Jestliže někdo jde 1. dne (měsíce) ledna na koledu, jak to dříve dělali pohané, nechť se kaje 3 roky o chlebu a vodě.
25. Jestliže některá žena potratí dítě, nechť se kaje 3 roky o chlebu a vodě.
26. Jestliže se někdo dopustí smilstva s vdovou nebo s pannou, nechť se kaje 3 roky.
27. Jestliže někdo zapálí dům nebo stodolu, nechť se kaje 7 let o chlebu a vodě.
28. Jestliže někdo ukradne cokoli z klášterního kostela, nechť S3 kaje 7 let o chlebu a vodě.
(29.) Jestliže některý duchovní v hněvu spoutá člověka nebo proleje (jeho) krev, nechť si vyžádá lékaře, aby mu poskytl ošetření; půst 80 dní o chlebu a vodě.
(30.) Je-li (to) jáhen, pak 7 měsíců, je-li (to) kněz, pak rok, je-li to biskup, pak nechť se kaje 5 let.
31. Jestliže se někdo nemůže postit, nechť odpěje 48 žalmů; jestliže (to) neumí, nechť dá peníz, nemá-li peníz, pak nechť dá něco z potravy, kterou má.
32. Jestliže někdo přijme od někoho mzdu, aby se za něho postil, pokud to učinil nevědomky, nechť se postí za sebe tak dlouho jako za onoho a to, co přijal, nechť dá chudým: protože na sebe bere cizí hříchy, nesluší se, aby se nazýval služebníkem Kristovým.
33. Jestliže některá žena, dopustivši se smilstva, dítě v sobě utratí, nechť se kaje 10 let, 2 z nich o chlebu a vodě.
34. Jestliže některý laik z lakoty křivě přísahá, a to zatvrzele, nechť dá své jmění chudým, odejde do kláštera a kaje se.
35. Jestliže se některý duchovní dopustí smilstva s čtvernožcem — jsa stár (aspoň) 30 let —, nechť" se kaje 10 let, nemá-li ženu; pakliže má ženu, nechť se kaje 15 let.
36. Jestliže se některý kněz nebo duchovní opije, nechť se kaje 10 dní; je-li to laik, nechť se kaje 7 dní.
37. Jestliže někdo opije svého přítele, že se až rouhá, nechť se oba kají 7 dní.
(38.) Jestliže někdo ukradne něco k jídlu, nechť se postí 40 dní; je-li mladistvý, nechť se postí 7 dní.
(39.) Jestliže má někdo v úmyslu dopustit se smilstva, a nemůže, nechť (se kaje) třikrát 40 (dní).
(40.) Jestliže se někdo dopustí smilstva s otrokyni a (ona) porodí dítě, nechť tu otrokyni propustí na svobodu a postí se jeden rok.
(41.) Jestliže někomu umře dítě nepo-křtěné pro (jeho) lenost, nechť se kaje 3 roky o chlebu a vodě.
(42.) Jestliže se někdo hněvá na svého bratra, kolik dní ho drží hněv, tolik nechť se postí o chlebu a vodě.
(43.) Jestliže někdo svého bratra v hněvu prokleje a zase se s ním smíří, nechť se kaje 7 dní o chlebu a vodě.
(44.) Jestliže někdo jí maso zadušeného zvířete nebo dobytčí krev, nevěda, jak (dobytče) uhynulo, nebo něco obětního bez přinucení, nechť se postí 12 týdnů. Jedl-li vědomky, nechť se postí 2 roky.
(45.) Jestliže někdo neschrání hostii, takže ji ožere myš nebo se rozdrobí, nechť se postí 40 dní.
(46.) Jestliže někdo ukápne ze svatého kalicha v době pozdvihování, nechť se postí 7 dní; pakliže ukápne po pozdvihování, nechť se postí 40 dní.
(47.) Jestliže někdo v chrámě spí a ďábel mu přivodí ve spánku pokušení, nechť se postí 7 dní a nechť se 100 (krát) za den pokloní.
(48.) Jestliže někdo okrade jeptišku,53 nechť se postí 3 roky o chlebu a vodě a to, co ukradl, nechť dá chudým.54
(49.) Jestliže některý duchovní loví, je-li (to) jáhen, nechť se postí 2 roky, pakliže je (to) kněz, nechť se postí 3 roky o chlebu a vodě.
(50.) Jestliže se někdo někomu zaklíná svatými, «a když se opije, pozvrací (se), nechť se postí 40 dní o chlebu a vodě; je-li to jáhen, nechť se postí 7 dní o chlebu a vodě.
(51.) Jestliže někdo koná zaklínání a modlí se k dáblům nebo jim dává lidská jména, nechť se kaje 5 let o chlebu a vodě.

 

 

N A P O M E N U T Í   V L A D  A Ř Ů M

VLADYKAM ZEMLE BOŽIE SLOVO VELITb
BOŽÍ SLOVO PŘIKAZUJE POZEMSKÝM VLÁDCŮM (NAPOMENUTI VLADAŘŮM)
Napomenutí vladařům (tzv, „anonymní homilie Clozova sborníku") je homiletická skladba velkomoravského původu, jejímž autorem byl pravděpodobně sám Metoděj. Je to řeč, adhortace soudcům-knížatům, aby zachovávali ustanovení obsažená v Zákonu sudném ljudem. Svým obsahem se tedy toto rétorické literární dílko přiřazuje k velkomoravským památkám právním a má po této stránce i nemalou cenu jako historický pramen k dějinám Velké Moravy.
Památka je zachována v jediném starobylém hlaholském rukopise z 11. stol., zvaném Glagolita Clozianus (lb 19 — 3a 23), který je nepečlivým opisem starší (nedochované) předlohy s četnými písařskými poruchami textu. Památku vydal poprvé B. Kopitar (1836), po něm pak znovu V. Vondrák (1893) a nejnověji A. Dostál (Clozianus. Staroslověnský hlaholský sborník tridentský a innsbrucký, Praha 1959), anonymní homilii samu pak . Grivec a A. Vaillant ve studiích citovaných dále.
Z novější odborné literatury — po pojednáních ve starších pracích Vondrákových, Kul'bakinovych, van Wijkových a Nahtigalových — je třeba uvést zejména tyto: F. Grivec: Clozov—Kopitarev Glagolit v slovenski knjizevnosti in zgodovini (Raz-prave I, 5, Filoz.-filol.-hist. razred Akad. znanosti in umetnosti, Ljubljana 1947, 343—408); A. Vaillant: Une homélie de Méthode (RÉS 23, 1947, 34—47); J. Va-šica: Anonymní homilie v rukopise Clozově (ČMF 33, 1949, 6—9); F. Grivec: O teških mestih v Clozovem Glagolam (Razprave... 1950, 61—65); Vj. Stefanič: Novija istrazivanja o Klocevom Glagoljašu (Slovo 2, 1953, 67—74); J: Vašica: Anonymní homilie rukopisu Clozova po stránce právní (Slavia 25, 1956, 221—233).
Překlad do češtiny pořídili A. Dostál (v uvedené edici) a J. Vašica (Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966), do slovenštiny E. Pauliny (Slovesnosi a kulturný jazyk Velkej Moravy, Bratislava 1964), do slovinštiny F. Grivec (v uvedené studii), do latiny B. Kopitar (ve své edici) a F. Grivec (v uvedené studii) a do francouzštiny A. Vaillant (v uvedené studii).
Naše vydání přetiskuje text památky podle vydání Dostálova (str. 52—58).

(...) bývá nalezen od těch, kteří ho s nepokoušejí, (a) zjevuje se těm, kteří mu věří. Jestliže tedy boží slovo přikazuje pozemským vládcům milovat spravedlnost a (jakožto) počátek blažené cesty konat spravedlivé skutky, neboť od spravedlivých skutků začínáme blažený život, vizme se strachem, co boží zákon vykládá jako jeho zhoubu, abychom jí — více než všechen plamen plamennější a než jedovaté uštknutí jedovatější — unikli.
Přijde totíž prorok Mojžíš, jsa poučen Bohem a jako první říkaje vládcům: „Výpověď lichou, pravil, ne-přijmeš." 0 čem se praví, že je Uchou výpovědí? Nuže lichou, to jest beze svědků, pouze po spásném a zjevném zákonném vyšetření přijímám. Především ti, kteří od Boha přijali moc (a) dobře zkoumají pře lidí, kteří patří mezi jejich (lidi), s trpělivým vyšetřováním vynášejíce každý den rozsudek, jsou povinni ani jednoho člověka jim podřízeného nemít za lepšího než oba zákony boží, ani bratra, ani dítě, ani přítele, ani žádného jiného, dobře vě-douce a majíce na paměti to, co je vepsáno do božího zákona: „Ten, kdo říká otci svému a matce své: neznal jsem tě, ani své bratry jsem nepoznal, ani své syny jsem nepochopil. Pro tvůj zákon jsem zachoval tvé spravedlnosti." Dále to, co je vepsáno do svatých evangelií: ,,Ten, kdo miluje otce nebo matku více než mne, není k mé podobě."
Proto je každý kníže povinen bez okolků všechny, kteří jsou pod jeho mocí, vyučovat svatému božímu zákonu Krista, proroků, apoštolů i blažených Otců a všem každý den přikazovat, aby nikomu ze slabších nekřivdili, ani aby nekonali žádný pohanský obyčej ani pohanské přísahy, nebo aby v něčem jiném nebloudili. Nemá totiž žádnou spojitost světlo s tmou ani synové světla — křesťané a pohani. Svatý křest aby měli ve velké úctě a nevystavovali jej posměchu; a se svými kmotrami a křtěnkami od svatého křtu aby se (manželsky) nespojovali.
To všechno totiž proklely svaté a celému světu obecné sněmy. Ale zavrhly i knížata, kteří pozorují takové jejich zlořády a netrestají, jak se sluší, diferencovaně odpovídajícím tomu půstem, (a) proklely je do věčného ohně.
Bratři, ve svatém a spasitelném křtu je (to) každý křesťan povinen se strachem a rozechvěním zachovávat, neboť totéž praví svatý a blažený apoštol Pavel k věřícím: „Smilstvo pak ani veškerá nečistota nechť u vás není jmenována, jak se sluší svatým, a nikdo nechť vás neobelstí prázdnými slovy, neboť ani smilníci, ani žalobníci ani (jinak) nespravedliví (lidé) království boží nezdědí. Proto tedy přichází hněv boží na syny vzpurné." Povinen jest každý pokřtěný sám sebe uchovávat čistého jako boží chrám svatý a být spokojen se svou ženou, nic jiného dále neobmýšlet, ani se na způsob dobytka nehnat za nesmyslným chtíčem.
Kdo tedy od nynějška, jsa pokřtěn, bude shledán (soudně) vinným podle božího zákona, nechť je odsouzen.
Rovněž když Bůh a spasitel náš Ježíš Kristus byl otázán, zda lze propustit vlastní ženu za jakýkoli (nečistý) skutek. odvětil: „Každý, kdo svou ženu propouští kromě důvodu cizoložství, způsobuje, že ona cizoloží; a každý, kdo se spojí s propuštěnou ženou, cizoloží. Neboť které dva lidi spojil Bůh, ti nechť se nerozlučují." A prorok Malachiáš zvěstuje shodně to. co Bůh: „Ženu své mladosti ať neopustíš; jestliže však (k ní) pojmeš nenávist a propustíš (ji), tu tě pokryje bezbožnost," praví Pán. Stejně i svatí apoštolové a blažení Otcové, vyřknuvše (v souhlase) se svatým zákonem zásadní a veskrze příkré odsouzení takové (věci), podrobili to velikému vyšetřování a postu.
I jest každý křesťan povinen s úctou a bázní mít tu, která si (ho) zvolila, podle božího zákona svatého (a) soudit ji při každé rozepři, která se vyskytne, jak zákon píše.
Nechť se tedy žádný z vladařů — jsa ovládán ďáblem a vyznávaje svými ústy, že je věrný — nevzdálí od Boha, pokoušeje se nezachovávat některé z těch psaných (ustanovení)7 pro tmu (morální) laxnosti nebo kvůli jiné nevědomosti či tělesné lásce a nechť se nedomnívá, že nepodléhá odsouzení k věčnému ohni a božímu hněvu (už) na tomto světě.
Nechť se zevrubně rozváží, co se stalo prvnímu židovskému králi Saulovi — a ne za velké přehlédnutí — od proroka Samuela. Proto s bázní a rozechvěním nechť zachovává boží zákon. Řekl mu přece Bůh, volaje hlasem: „Hle, zdalipak jsou Bohu potřebné zápalné oběti a dary jako slyšet (hlas) Páně. Však i poslušnost je větší dobro než (obětní) dar. Že jsi nedbal na slova Páně, tak tě Pán pokoří, tím že již nebudeš vladařem." A ještě: „Spravedlnost povznáší národ, kdežto hříchy a nespravedlnostmi upadají lidé do bídy."
A (je) mnoho jiného, o čem svaté knihy mluví, vyvolávajíce u vládců strach a hrůzu. Ale pochopivše, že tato sláva pomíjí na způsob snu, nechť zvolají ve své mysli, jak praví svatý apoštol Pavel: „Kdo nás odloučí od lásky boží a od obou svatých zákonů?" Ani oheň, ani meč, ani nic jiného,
A proto ti, kteří utvrzuji pevnost ve víře a neporušenost (obou) božích zákonů a panování, které je od něho uznané a svaté, nechť se těší na budoucí žití, nechť doufají, že uslyší s blaženým hlasem Pána: „Služebníku blažený a věrný, v mále jsi byl věrný, nad mnohými tě ustanovím." Vejdi v radost Pána svého. Ani meči, ani ohni (ne-ustupujte), radujíce se nad tím, který (toto) řekl, na věky věků. Amen.

 

SOUDNÍ ZÁKONÍK PRO LID

ZAKONb SUDNYI LJUDbMb - SOUDNÍ ZÁKONÍK PRO LID
Zakon sudnyj ljudem (dále jen ZS), tj. soudní zákoník pro lid — laiky, uznává se všeobecně za nejstarší písemnou právní památku slovanskou. Její první záznam sice nesahá dál než do XIII. století, ale originál vznikl nepochybně o celá čtyři staletí dřív a souvisí s byzantskými vlivy na prvotní organizaci křesťanské církve u Slovanů. Není to také původní slovanská sbírka právních norem, nýbrž je to v jádře překlad z řečtiny, přiměřeně upravený a doplněný. Pramenem byla autoru tzv. Ekloga, proslulý zákoník obrazoboreckých císařů Leona III. Isaurského (717—741) a Konstantina V. Kopronyma (741—775), vydaný nejpravděpodobněji roku 726, hlavně její titul XVII., obsahující trestní předpisy. Ale na mnoha místech lze pozorovat zajímavé odchylky slovanského textu od řecké předlohy a dodatky, které jsou důkazem, že se tu řecké, zákony střetaly s jinými předpisy, charakterizujícími prostředí, kde překlad vznikl. ZS není žádná soustavná příručka. Právem bylo poukázáno na jeho nesystematičnost a neúplnost, takže při jeho pročítání nelze se ubránit dojmu, že tu jde jen o jakýsi vypomocný zákoník, který měl být jen doplňkem stávajícího právního řádu.
Otázka původu ZS
Neudržitelnost bulharské teorie o původu ZS. Naprostý nedostatek textově kritického průzkumu ZS způsobil, že donedávna byl takřka všeobecně pokládán za nejstarší soudní zákoník bulharský, v Bulharsku vzniklý a zavedený tam knížetem Borisem (852—889) brzy po přijetí křesťanství (865). Teprve v poslední době otřásl nový průzkum jeho textu, jazykový i právní, tímto tradičním míněním a uvedl do řešení této otázky nová hlediska, jež ukazují na Velkou Moravu jako na místo vzniku. Proti výsledkům tohoto průzkumu snažil se v posledních letech obhájit bulharský původ ZS ve svých studiích zejména M. Andreev. Na témž stanovisku stojí ještě i veliké historicko-právní a právně analytické dílo V. Ganeva o ZS (1959),4 vycházející nejednou ve svých úvahách z chybného překladu textu. Bulharská teorie byla celkem primitivně zosnována. Poněvadž text ZS je zachován až v pozdních opisech z konce XIII. století, dává se mu až druhé místo za obsahem, jemuž se přisuzuje prvořadý význam při řešení otázky původu. Toto stavění jazykové stránky ZS až na druhé místo je ovšem na pováženou, neboť správný obsah mnohých míst možno určit teprve po pečlivé analýze textu. Z obsahu pak je patrno, tvrdí tato teorie, že tento zákoník byl sestaven pro národ teprve nedávno obrácený na křesťanství a že proti jeho zavedení vznikla ozbrojená reakce s bojary v čele. To vše odpovídá poměrům za chána Borise. Proto hned první stať ZS je namířena proti těmto představitelům panující třídy, kteří se pokusili o obnovu pohanství. Jiné stati se zas týkají porušování křesťanské morálky a snaží se sám soudní proces uvést v souhlas s božím zákonem. Pokud jsou .tam jiné stati převzaté z Eklogy, které se netýkají problematiky vyvolané přijetím křesťanství, jsou svědectvím o nesamostatnosti autorově. Kromě toho se poukazuje na shody v tematice mezi touto soudní příručkou a Odpověďmi papeže Mikuláše I. na dotazy Bulharů stran mnohých záhad náboženského života. Co se týče tohoto posledního, pokud nějaké vztahy mezi ZS a Odpovědmi papežovými se dají zjistit, jde tu spíš o nahodilost, ježto se nacházejí jen ve statích převzatých doslovně z Eklogy. Sám Ganev (o. c. 100 až 110) připouští, že „ani jedna stať ZS se nekryje svým předmětným obsahem s předmětným obsahem příslušné odpovědi papežovy". V ostatních případech jde prý spíš o společného ducha Odpovědí a statí ZS.
Také hlavní důvod této bulharské teorie, že totiž první stať ZS je namířena proti ozbrojené panské reakci protikřesťanské, padá sám sebou správným překladem jejím. Mluví se tam jen o konání pohanských obětí a přísah, a pokud se to děje na statcích nějakého pána, je pán potrestán konfiskací majetku nebo prodejem do otroctví. Je to modifikace justiniánského zákona z Codexu (1, I, tit. XI, 7—8). Není tam nic, co by připomínalo odboj pohanské aristokracie proti Borisovi. Takové pohanské oběti a jiné zvyklosti se udržovaly dlouho i u národů dávno pokřtěných, jak svědčí hojné zmínky o tom v středověkých penitenciálech a kronikách.
Tvrdí-li Andreev (Káni váprosa 36, 42), že pro moravský původ ZS není žádného historického ani literárního důkazu, lze poukázat proti tomu na tyto skutečnosti: Předně v adhortaci k soudcům z rukopisu Clozova, která je dílem Metodějovým a těsně souvisí se ZS obsahem i jazykem, je výslovná zmínka o „pohanském obyčeji" a o „pohanských přísahách" (Cloz 2a 14—15). takže to byla věc aktuální v Metodějově moravsko-panonské diecézi. V jiném textu velkomoravském, v II. Frisinské památce, v biskupské exhortaci zpovědní, jejíž originál se rovněž přičítá Metodějovi, je dokonce slovní shoda s termínem užitým v 1. stati ZS: ize tvořiti, treby; v II. Fris stojí ve výčtu ďábelských skutků, z nichž se kají věřící, ese trebu tuorim, tj. eže trebu tvorim (viz níže s. . ..). Z toho je patrno. že se na Moravě v době cyrilometodějské užívalo téhož technického termínu o pohanských obětech, který je vlastní též ZS. Možno tudíž právě tuto první stať ZS přímo označit jako nesporné svědectví o moravském původu ZS, opřené o soudobá historická a literární fakta. K těmto dějinným souvislostem, které pojí ZS s Moravou, lze připočíst také případ manželské překážky duchovního příbuzenství mezi kmotrem a matkou křtěnce, o němž vypráví Život Metodějův v kap. XI a který vzbudil značný rozruch, poněvadž šlo o předního dvořana Svatoplukova. Trval-li Metoděj na tom, aby sňatek byl rozloučen, musel se opírat o zákonnou normu a tou byla 7. stať ZS.
Makedonská teorie o původu ZS. S. Troicki vytýká ve svém článku Svjatoj Mefodij kak slavjanskij zakonodatel11 moravské teorii, že nepřihlíží dostatečně k biografickým údajům o Metodějovi a k samému obsahu ZS, a proto řeší chybně otázku určení, času a místa jeho sepsání, a proti moravské staví svou teorii makedonskou, kterou podává v těchto čtyřech tezích: a) ZS byl určen pro slovanské vojsko podřízené Metodějovi jakožto slovanskému knížeti ustanovenému císařem Theofilem (829—842); b) byl sestaven v čtvrtém desítiletí IX. století v byzantské klisuře Strymonu v Makedonii; c) účelem jeho sestavení byl boj, a to hrdelními sankcemi a církevními epitimiemi, proti zločinnosti v slovanském vojsku podřízeném Metodějovi, a tím upevnění věrnosti tohoto vojska Byzanci; d) ZS byl původně sepsán nikoliv cyrilicí, ani hlaholicí, nýbrž písmem řeckým. Pro tento původ svědčí prý zařazení stati o dělení vojenské kořisti a jiných předpisů týkajících se vojáků do zákoníku. Poněvadž jsou tam mnohé stati, které se vojska netýkají, připouští autor, že to nebylo vojsko pravidelné, řadové, nýbrž mělo ráz domobrany a v době míru splývalo s ostatním obyvatelstvem, které je sem také zahrnuto. Z originálu psaného řeckým písmem byla pak pořízena kopie cyrilicí, o čemž prý svědčí dvě chyby v číslicích. Tato zajímavá skica, nerespektující jazykovou povahu ZS, znovu potvrzuje to, co již několikrát bylo zdůrazněno, např. T. Florinským, F. F. Zigelem, N. Blagoevem i jinými, že problém ZS se dá spolehlivě řešit jen filologickým rozborem a textovou kritikou.
Problém vzniku ZS z hlediska církevněprávního
Vlivy západního římského práva v ZS. Tezi o bulharském původu ZS snaží se Andreev (Zakont sudnyj 18—23) podepřít též podrobným srovnáním statí ZS se XVII. titulem řecké Eklogy, jež byla autoru ZS hlavním pramenem trestních předpisů. Opominutí některých statí ze XVII. titulu Eklogy, které nebyly pojaty do ZS, vysvětluje tím, že přestupky v nich obsažené se ve společnosti, pro niž byl ZS určen, nevyskytovaly. Jiné nezařadil patrně proto, že nechtěl nic měnit na tom, co o nich bylo stanoveno trestním řádem místním, tehdy existujícím, poněvadž změna v existující trestně právní reglementaci nebyla naléhavá. Zmírnění sankcí u přestupků proti křesťanské morálce zavedením trestů epitimijních vysvětluje křesťanskou ideou pokání a odpuštění, která se mohla objevit jen brzy po pokřtění, kdy příkazy křesťanské morálky nebyly dostatečně jasné, a tudíž bylo na místě získávat pro ně lid mírností a odpuštěním v podobě epitimií.
Celý tento výklad o zmírnění trestů epitimiemi, pohybující se v rovině všeobecných úvah, je poněkud vzdálen od faktického materiálu a nelze jej po skvělých esejích Suvorovových v jeho Sledech14 označit za správný. Tento vynikající ruský kanonista, jehož spisu nevěnovali bulharští historikové práva žádnou pozornost, sice pokládal ZS podle běžného názoru za památku bulharskou, ale rozborem jeho statí zjistil v něm silné vlivy západního římského práva a z tohoto nového hlediska v něm objasnil mnoho míst, zvláště tam, kde se odchyloval od své řecké předlohy.
Hlavní teze Suvorovova, že přepracování trestních statí Eklogy v ZS bylo provedeno pod vlivem západně římským nebo alespoň od osoby dostatečně obeznámené se západním římským právem, teze v jeho době kacířská, ale vystihující jádro věci, byla uznána za správnou již N. A. Zaozerským a naposled N. Nikolským. Tyto západně římské vlivy shledává Suvorov právem předně ve veřejném pokání se čtyřmi stupni, jež se v ZS ukládají viníkům ve 4. a 7. stati, v druhém případě místo mrzačícího trestu rhinokopie (uřezání nosu). V šesti jiných případech ve statích 5, 6, 8, 10, 13, 15 se udává jen paušálně celková doba pokání v létech, bez bližšího rozdělení na stupně, což bylo ponecháno biskupu, jemuž podléhali.
Staroslověnský termín post-b značí církevní pokání neboli epitimii, jehož hlavní úkon byl půst v jisté stanovené dny. Podle starokřesťanské praxe od 3. století měl tento „půst" neboli pokání čtyři stupně: 1. plačící ( flentes), kteří po čas bohoslužby stáli venku v předsíni chrámové a s pláčem prosili vcházející, aby se za ně přimlouvali a modlili; 2. slyšící ( audientes), kteří mohli být přítomni v chrámě při mši katechumenů (v ZS do evangelia); 3. klečící (, genuflectentes) mohli obcovat celé mši klečíce, ale nesměli k přijí-mání; 4. spolustojící ( consistentes), kteří jako ostatní věřící stáli ve chrámu, ale nesměli k přijímání. Tento epitimijní půst (pokaan-bny post-b ve zpovědním řádu Euchologia Sinajského 69b 7—8) přešel pak do trestního zákoníku církevního a udržel se tam i po zániku starokřesťanské institutce veřejného pokání. Měl podle velikosti viny různé trvání a v stanoveném období probíhal po stupních jako v křesťanském starověku. V západní církvi přivedla karolinská reforma kajíc-nictví tyto předpisy zase k platnosti.
Autor ZS používá tohoto „postu" pod vlivem západního práva v jistých případech ke zmírnění některých krutých trestů byzantské Eklogy. Tři stupně ze čtyř mají v ZS staré tradiční názvy: první, prosklause, vně stojatí plačjušte se, da stoitb vněudu hožija chrama, druhý, akroase, poslušati, poslušajuste s$ea čtvrtý, systase, stojatí. Třetí stupeň, hypoptose, zůstává bez názvu. Je udán pouze způsob pokání — kajícníci mají při bohoslužbě klečet — a doba, po kterou mohli zůstat v chrámě na bohoslužbě — do kréda. Stejně nevyhraněné označení třetího stupně nacházíme již u Dionysia-Exigua a v listech papeže Mikuláše I. ZS se zde liší od Metodějova nomokánonu, v němž se užívá pro třetí stupeň, hypoptosi, termínu podbpadati, podtpadanije nebo pripadanije.
V ZS má třetí stupeň zvláštnost nikde jinde nedoloženou, že kajícníci mohli zůstat v chrámě do kréda. Podle východních liturgických zvyklostí nemohl hříšník zůstávat na bohoslužbě do zpívání symbolu víry, proto se Suvorov domnívá, že takový předpis mohl vzniknout pouze pod vlivem západní liturgie, kde nejsou tak přísná pravidla a kněz bezprostředně po čtení evangelia začíná ,,Věřím". Podle tohoto výkladu Suvorovova splývá doba odchodu u kajícníků druhého stupně po evangeliu a kajícníků třetího stupně před krédem. Vše se však vysvětlí, předpokládáme-li, že v té době se na Moravě sloužila slovanská liturgie sv. Petra, v níž je — stejně jako v byzantské liturgii — krédo odděleno od evangelia řadou modliteb. V takovém případě mohl být zpěv kréda vhodným okamžikem pro odchod kajícníků z chrámu. Na to ukazuje snad i to, že v obou statích je na označení přijímání užito (v podobě porušené písaři) typicky moravského slova vbsod-b známého hlavně z Kyjevských listů, nepochybně souvisících s liturgií sv. Petra.
K západním prvkům patří podle Suvorova rovněž formule postu ,,o chlebě a vodě", dále rozlišování zákona světského a církevního tam,'kde se mluví o zmírnění trestu z Eklogy, manželská překážka duchovního příbuzenství a konečně instituce svědků. To vše, zejména pak trestní sankce ve formě ,,postu" spojeného se stupni kajíc-nickými stěží by bylo možno umístit do Bulharska. Tato praxe, která není v byzantské církevní sféře doložena, souvisí s reformními snahami na západě v říši franské a s praxí dosvědčenou listy papeže Mikuláše I. Změny proti normám řecké předlohy, provedené autorem ZS v slovanském překladě v duchu západního, římského kanonického práva, nás nenechávají na pochybách o tom, že ZS byl určen pro oblast patřící do sféry západní církve.
Knížecí soudy. H. F. Schmid vyslovil ve svém příspěvku k otázce původu ZS La legislazione bizantina e la pratica giudiziare oecidentale nel piu antico codice slávo názor, podle něhož proti bulharskému původu této právní památky svědčí ta okolnost, že v řadě statí se tam ukládají současně vedle sebe tresty světské a duchovní, a to od speciálních smíšených soudů, jichž se účastnily osoby jak světské, tak duchovní. Takové smíšené soudy byly podle Schmida charakteristické pro císaře karolinské a také pro první křesťanské krále v Uhrách, takže vznik ZS je třeba podle něho hledat někde na území západopanonském.
Tuto tezi Schmidovu je třeba odmítnout, neboť ani v ZS, ani v Metodějově adhortaci není nejmenšího náznaku, že by na soudech samých měl nějakou účast biskup nebo kněz. Nebyly tedy v církevní oblastí Metodějově tehdy zavedeny synodální soudy neboli „sendy" jako v sousedních diecézích franských, kde podobné případy vyřizoval biskup za vizí táce: vyšetření a církevní potrestání různých veřejných provinění laiků spadalo právě do kompetence těchto ,,sendů".
V ZS je řeč ne o biskupu, nýbrž o knížatech soudcích, tedy ne o duchovním, ale o světském soudu. Ukládání duchovních trestů stanovených v ZS světským soudem sice zaráží naše současné právní vědomí, bylo však zcela dobře možné, protože ZS všude přesně určuje epitimii a nikde neponechává soudu, aby sám rozhodoval o délce postu a způsobu, jakým se má plnit. Toto přesné fixování duchovních trestů zákonodárcem odstraňovalo všechny obtíže: bylo-li provinění dokázáno, epitimijní trest byl určen samým textem ZS. Soud v rozsudku jen vyřkl, co stanovil, a církev přebírala provinilce potrestané epitimii pod svůj dozor.
Z rozboru ZS i z adhortace k soudcům v rukopise Clozově je tedy zřejmo, že v diecézi Metodějově existovaly světské, knížecí soudy podle západního, římského řádu. Nasvědčují tomu i předpisy o počtu svědků. V ZS se tu zřetelně obráží systém germánských synodních soudů, arci s tou zásadní změnou, že jim nepředsedal biskup, nýbrž kníže-soudce. Takové soudy se dají mnohem přirozeněji umístit na Moravu než do Bulharska, kde pro ně není žádných předpokladů..
Stopy starokřestanské sbírky Lex Dei v uspořádání materiálu převzatého z Eklogy v ZS. Andreev (Kam váprosa 8n., Zakont sudnyj 18n.) přičítá také změnu v uspořádání materiálu převzatého do ZS ze XVII. titulu Eklogy zvláštním poměrům v Bulharsku krátce po pokřtění. V Byzanci, kde křesťanství v době sepsání Eklogy (726) bylo náboženstvím už dávno upevněným, neměly prý přestupky smilstva, incestu a dvojženství toho významu jako v Bulharsku nově pokřtěném, proto byly odsunuty až do druhé části zákoníku. Autor ZS však pokládal za potřebné položit větší důraz na plnění těchto mravnostních příkazů v mladém křesťanství bulharském, proto je vřadil hned na počátek svého zákoníku. Tento výklad vzbuzuje již a priori pochybnost, protože nelze dokázat, že by trestní předpisy uvedené v druhé části Eklogy byly tímto zařazením vyznačeny jako méně závažné. Máme však důvody, které nás opravňují vidět v tomto přeskupení materiálu nikoli zřetel k poměrům bulharským, nýbrž spíše příklon k způsobu běžnému na západě.
Domnívám se, že na uspořádání látky v ZS měla pravděpodobně vliv starobylá praxe církevní dosvědčená sbírkou Lex Dei seu Mosaicarum ct Romanariim legum cóllatio, starokřesťanskou kompilací z let 390 (394) — 438, v níž se srovnávají římské zákony se starozákonními předpisy Mojžíšovými a která byla jednou z přípravných prací pro velkou kodifikaci Justiniánovu. Autor ZS si pod vlivem této sbírky, v níž je základem třídění mojžíšský dekalog, rozdělil XVII. titul Eklogy na dvě části a přeskupil je tím, že uvedl napřed trestní předpisy části druhé a pak první, v obou pak už zachoval pořad daný Eklogou. Tím se stalo, že krádež se octla až v druhé části ZS a naopak žhářství v první, proti pořadu sbírky Lex Dei. Jinak je tu shoda téměř úplná.
Charakteristický název sbírky Lex Dei byl převzat v podobě bozii zakom, do velko-moravské církevněprávní terminologie na označení mojžíšského zákona ve smyslu užším. tj. předpisů morálních, hlavně dekalogu. Nalézáme jej v Metodějově řeči k soudcům z rukopisu Clozova všude tam, kde se uvádí nějaký citát nebo místo z Pentateuchu, a to ve významu zákona Bohem daného Mojžíšovi. Podobně je tomu též v ZS, kde se rozlišuje trojí zákon: božii ve smyslu zákona mojžíšského (stať 2) nebo dekalogu (stať 7a, 30a) nebo církevního (stať 4). crbkbvbnyi, označující církevní kánony nebo penitenciální epitimie (stati 6, 7, 10, 15), a Ijudbskyi, tj. laický, civilní.
K mojžíšskému ,,božímu zákonu'' mají nesporný vztah první dvě stati ZS. V první z nich se stanoví trest proti přestupkům 1. přikázání dekalogu zakazujícího poly-latrii. Jeho formulace, namířená proti mnohobožství. se nachází v Exodu 20, 3—6 a v Deuteronomiu 5. 6—10; přímo o obětech pohanských je řeč v Ex 22, 20. Také zákaz pohanských přísah, hřích to proti prvnímu přikázání mojžíšského pentalogii (Dt 6, 13; 10, 20n.), se váže na tento „boží zákon".
Ale též druhá stať ZS je zřejmě inspirována týmž „božím zákonem", a to zákonem o svědcích v Dt 19, 15—21, který se cituje v témž kontextu i v 8. kapitole sbírky Lex Dei (De falso testimonio). Odtud je přejat do ZS i trest talionis za křivé svědectví s důrazným, dvakrát opakovaným poukazem na „zákon boží".'
Je nejvýš zajímavé, že i následující, třetí stať ZS, nadepsaná O poloně (o válečné kořisti), která je překladem XVIII. titulu Eklogy, byla sem vsunuta patrně pod vlivem mojžíšského „božího zákona", neboť v Deuteronomiu po zákonu o svědcích (Dt 19, 15—21), který souvisí s druhou statí, následují bezprostředně „zákony vojenské" (Dt 20, 1—20), počínající skoro týmiž slovy jako třetí stať ZS. Na jejím konci je přidána poznámka odkazující na první knihu Král. (1 Rg 30, 24). V řecké předloze je tu jen všeobecná formule: „podle toho, co je psáno".
Tuto povahu prvních dvou statí ZS, které na rozdíl od ostatního obsahu, převzatého z Eklogy a upraveného přiměřeně místním poměrům, jsou čerpány z mojžíšského „božího zákona", chtějí zdůraznit úvodní slova ZS: „Před všeobecným zákoníkem (vsjakaja pravda) náleží promluvit o božím zákonu" (božija pravbda zde značí tolik co boiii zakom,).
Rukopisná tradice
Rukopisných pramenů ZS je ohromné množství, vesměs psaných a uchovávaných v Rusku. Ani jeden opis se nezachoval na jihu, ani v Bulharsku, ani v Srbsku. Vydání veškeré rukopisné tradice ZS pojala do svého edičního programu sovětská Akademie věd a uskutečnila jej r. 1961 za redakce M. N. Tichomirova ve dvou svazcích (M. N. Tichomirov—L. V. Milov, Zákon Sudnyj Ijudem kratkoj redakcii a Zákon Sudnyj Ijudem prostrannoj i svodnoj redakcii. Moskva 1961), spolu s fotokopiemi všech důležitých textů.27 Tuto edici možno právem označit za mezník ve studiu nejstaršího slovanského práva, protože nám zpřístupnila dosud neznámé prameny v praktické a skvěle vybavené knize. Kritickým vydáním ZS je dán bezpečný základ pro definitivní řešení celého složitého problému ZS.
Celá rukopisná tradice je v sovětské akademické edici ZS roztříděna na tři základní redakce: krátkou, obšírnou a smíšenou neboli svodnou.
Krátká redakce ZS. Moravský typ představuje jen redakce krátká. Do akademické edice ZS krátké redakce je pojato celkem 55 rukopisů, z nichž velké většiny nebylo dosud použito a nebyla ani známa, zejména texty v Merilu pra vědném a v ruských nomokánouech XV.—XVI. století. Právem se zde klade důraz na znalost také této pozdní rukopisné tradice, neboť badatel se nesmí spokojit s apriorními úvahami, nýbrž je povinen počítat s tím, že se mohl starobylý text dochovat i v pozdějších rukopisech, pocházejících mnohdy z jiných protografů než nejstarší do-chované opisy.
Nepřehledný a dosud z převážné části neznámý materiál je v edici roztříděn na čtyři redakční skupiny. Jsou to: redakce nejstarších rukopisů, redakce Měřila pra vědného, redakce čudovská a redakce sofijská.
1. Redakce nejstarších rukopisů
První skupinu tvoří tři nejstarší rukopisy: Novgorodský z r. 1280 (toto datum je pravděpodobnější než dosud uváděné 1282), Varsonofjevský, který byl sice napsán až ve XIV. století, ale jehož originál spadá ještě do století XIIL, jak nasvědčuje obsahová shoda s rukopisem Novgorodským, a rukopis Ustužský neboli Rumjan-cevský z rozhraní XIII. a XIV. století (viz s. 206). Z nich je datován jedině rukopis Novgorodský, proto je v Tichomirovově edici jako nejstarší postaven v čelo celé rukopisné tradice ZS. Tím se tato edice odchýlila od dosavadních vydání ZS, neboť dosavadní vydavatelé vycházeli vesměs z rukopisu Usťužského.
Prvořadé postavení Vsíužského a Iosafovského rukopisu v textové tradici ZS, Proti chronologickému pořadí těchto tří textů nelze nic namítat. Jsou však jisté důvody, které brání tomu, aby Usťužský rukopis byl stavěn do jedné linie s dvěma ostatními. Usťužská kormčí kniha (a spolu s ní také mladší Ioasafovská) představuje původní moravský, cyrilometodějský typ slovanského nomokánonu, kdežto rukopis Novgorodský a Varsonofjevský, stejně jako všechny ostatní kormčí knihy, v nichž se ZS dochoval, náleží k srbskoruskému typu, vytvořenému na Rusi po r. 1262, kdy metropolitovi Kirillu III. byl od bulharského knížete Jaková Svjato-slava poslán Sávův komentovaný nomokánon, který pak zde byl nově upraven a doplněn texty ruského původu.20 Tichomirov sice namítá, že ZS není v Usťužském rukopise nutně spjat s Metodějovým překladem Scholastikovy Synagogy a že tudíž nelze mechanicky přenášet závěry o místě a době vzniku tohoto nomokánonu na ZS, nicméně nedá se popřít, že jistá spojitost jazyková, dobová i místní tu je. ZS jistě patří spolu s překladem Scholastikovy Synagogy k nejstarším partiím tohoto rukopisu.
K této vnitřní nesourodosti tří nejstarších rukopisů druží se ještě vnější rozdíl, že totiž stať O poslusěchb v rukopise Novgorodském a Varsonofjevském, a dodejme. i ve všech ostatních rukopisech krátkého ZS, je uvedena bezprostředně po stati druhé, kdežto rukopis Usťužský a s ním spřízněný Ioasafovský ji řadí až za sedmou stať. Je nepochybné, že jen toto poslední zařazení je správné a původní, a to z důvodů, které hned uvedeme. Stať o svědcích tvoří jakýsi závěr druhé části ZS — v rukopise Usťužském jsou to státi 4—7, v Novgorodském a Varsonof'jevském 4—9 —, kde jsou zahrnuty poklesky proti posvátnosti křesťanského manželství, jež se mají soudně projednávat za účasti svědků. Přeřazením za druhou stať jednající rovněž o svědcích ztrácejí první slova tohoto výkladu o svědcích svůj smysl: Naďb vsěmi že simi ..., tj. nad všemi těmi případy, o nichž byla řeč v předcházejících statích, má kníže soudce činit šetření se svědky. Mechanickým přesunem této stati o svědcích je. také porušen prvotní sled stati O poloně, navazující pod vlivem bible bezprostředně na druhou stať (viz s. 179n). Konečně svědčí pro původnost usťužského pořadí také to, že je nacházíme i v obšírné redakci ZS, která i jinak zachovala některé archaické prvky cenné pro rekonstrukci prvotního textu krátké redakce. Přeskupení třeba tedy přičíst na vrub pozdějšího kopisty, který se dal k tomu svést podobností tématu. Domnívám se tudíž, že Usťužskému rukopisu přísluší první místo v textové tradici krátké redakce ZS také. se zřetelem na tuto vnější strukturu, třebaže je o několik desítiletí mladší než Novgorodský.
Do téže nejstarší kategorie patří také rukopis Ioasafovský ze XVI. století. Ioasa-fovská kormčí kniha jediná spolu s Usťužskou obsahuje překlad Scholastikovy Synagogy a představuje prvotní, cyrilometodějský typ slovanského nomokánonu. Písař Ioasafovského rukopisu se pokoušel někde s nezdarem opravovat tradiční text, na mnoha místech však šťastně ponechal archaická čtení, jinde většinou vymizelá. Taková rezidua prvotního textu jsou např.: náležitě dochovaný zápor ne mne (= ne méně) ve stati 0 poslusěchb, kde rukopis Novgorodský a Varsonofjevský mají chybně na mne a Usťužský naimeně; nebo v 21. stati, kde je řeč o zajatých vojínech odpadlých od křesťanské víry, místo chybného javl°ja se všech ostatních rukopisů má Ioasafovský rukopis správné jase (= jase se) 'byli zajati'; konečně v poslední stati O manželech uchoval jedině Ioasafovský rukopis hned v prvním odstavci správné pádové koncovky ženu — načeríšju — dav'sic — prestuplenie — sotvorša místo chybných tvarů jinde (žena — načbntši — davše — -přestuptenijenib — stvorše) a správné očjuštšju místo chybného očištšju. O velmi důležité variantě vřeme ve významu ,skutek nečistý' a některých jiných pozoruhodných starobylých lexikálních zvláštnostech se ještě zmíníme. To vše nemohou být pozdější korektury, nýbrž jsou to zřejmé stopy prvotního překladu. Důležitost Ioasafovského rukopisu vystupuje ještě tím, že protograf ZS použitý za základ pro obšírnou redakci byl — jak je patrno z kritického aparátu vydání — nějaký text jemu blízký.
Velmi důležité je Tichomirovovo konstatování, že ZS nebyl obsažen v tom nomo-kánonu, který byl přímou předlohou Novgorodského rukopisu, neboť se neuvádí v obsahu tohoto rukopisu mechanicky opsaném z předlohy. Z toho plyne, že se ZS dostal do Novgorodského rukopisu spolu s jinými doplňkovými statěmi z nějakého jiného pramene. Zda tím pramenem byl nějaký nomokánon podobný Usťužskému nebo jiná sbírka, nedá se zjistit. Je možné, soudí Tichomirov, že ,,ZS nebyl nutně spojen s textem kormčních knih". Příčina však, proč nebyl v předloze Novgorodského rukopisu, byla ta, že touto předlohou byl srbský nomokánon sv. Sávy, v němž ZS nebyl obsažen.

2. Redakce Merila pravedného
Druhou redakci rukopisů krátkého ZS představují texty zachované v tzv. Merile pravedném. Tvoří ji čtyři rukopisy, z nichž nejstarší, zvaný Troický, je ze XIV. století. Charakteristickým znakem ZS v Merile, který jej odlišuje ode všech rukopisů ostatních, je to, že zde chybí poslední stať O manželech. Tichomirov si to vysvětluje bud jako nahodilost, nebo jako náznak toho, že tato stať nebyla v prvotním textu ZS obsažena, což se zdá tím spíše, že v nejstarších rukopisech není očíslována a mimo to je převzata z jiného titulu Eklogy. Mám za to, že tuto druhou možnost třeba vyloučit. Obsah krátkého ZS se obráží v celé své náplni v Metodějově adhortaci a právě její konec má zřetelné ohlasy této poslední stati, která tudíž byla nepochybně součástí textu ZS používaného na Velké Moravě.33 V Merile mohla být vynechána z praktického hlediska, poněvadž obsahovala předpisy o manželské rozluce, v té době již zastaralé. Pro příslušnost této stati k integritě krátkého ZS mluví také ta okolnost, že ji nacházíme i v širší redakci v podobě místy velmi starobylé.
3. Redakce čudovská
Třetí skupina, nejbohatší na rukopisy — uvádí se jich zde 31 —, zahrnuje texty krátkého ZS v srbskoruských komentovaných nomokánonech spojených s Merilem pravedným. Podle jednoho z rukopisů, datovaného rokem 1499 a patřícího do Ču-dovské sbírky (č. 167), nazývá se tato redakce čudovskou. Text ZS v této redakci je blízký Novgorodskému a Varsonofjevskému a objevuje se v něm rovněž většina jejich chyb. Avšak ve stati O poslusěchb zachovalo se zde správné původní čtení ne mne (= nibnje) sego roka ,ne méně než tento počet'. Velmi významnou korekturu k textu stati o manželech jsem našel v II. Soloveckém rukopise (SM II) této skupiny z počátku XVI. století, který jediný má místo chybného preže šestvija, které se zde čte ve všech ostatních rukopisech, správné preže sšestvija. Právě tuto složenou formu s-bšestvije jsem zde předpokládal při kanonickoprávní interpretaci tohoto nesnadného místa (Slavia 27, 1958, 536). Variantou v SM II se tato má konjektura preže stšestvija ,ante coitum' potvrdila rukopisnou tradicí.
4. Sofijská redakce
nazvaná podle svého nejstaršího, Sofijského rukopisu z konce XV. století, zahrnuje 15 rukopisů krátkého ZS v srbskoruských nomokánonech bez Merila pravedného. Text ZS této redakce, v podstatě shodný s nejstaršími rukopisy první redakce, má jisté osobitosti, v nichž se jeví snaha jej opravit a zpřesnit, což se neděje vždy se zdarem. Text takto zredigovaný přešel pak se všemi chybami do tištěné kormčí knihy (1650—1653) a udržuje se tam v této úpadkové podobě podnes.
Obšírná a smíšená redakce ZS. K rukopisné tradici ZS patří vedle původní krátké redakce i její rozšířená podoba, která je dvojího druhu: redakce obšírná a redakce smíšená neboli svodná.
Obšírná redakce ZS je v Tichomirovově edici zastoupena dvěma varianty: Puškinským, dochovaným v jediném rukopise ve sborníku právních textů ze sbírky L. I. Musina-Puškina, pocházejícím ze XIV. století, a Archeografickým, reprezentovaným svým nejstarším rukopisem ve sborníku právních textů z poloviny XV. století, včleněném do Archeografického rukopisu Prvního Novgorodského letopisu. Představuje rozšíření krátké redakce, po vynechání epitimijních předpisů, o dalších 45 statí, převzatých a osobitně přepracovaných ze sbírek mojžíšských zákonů, z kormčích knih, Merila pra vědného, z překladu Eklogy a Procheironu; několik statí je ruského původu. Obšírná redakce ZS je památka ruská, sestavená ne později než v polovině XIV. století pravděpodobně v Novgorodě a Pskově.
Smíšená (svodná) redakce, představující víceméně mechanickou kompilaci obšírné redakce s krátkou a s obnovením epitimií, má rovněž dva textové varianty: letopisný (neboli Karamzinský), reprezentovaný v edici rukopisem z r. 1402, který je součástí souboru právních předpisů vsunutého do Sofijských letopisů, a Troický, dochovaný v rukopise z poč. XV. století ve smíšeném sborníku z Troické sbírky. Text ZS, který posloužil za předlohu obšírné redakce, byl na několika místech zachovalejší než tradiční text krátkého ZS, v němž jsou mezery vzniklé nepozorností písařů. Obšírné redakce můžeme tak použít ke korekturám těchto poruch. Dále se zde zachovaly archaismy nikde jinde v rukopisné tradici ZS nedoložené. Jedním takovým pozůstatkem prvotního překladu je verbální adjektivum neb-bdím-b ve stati 7a o svědcích (o sebe nebdimi), dochované jedině v Puškinském rukopise obšírné redakce, které ve všech ostatních bylo nahrazeno nesprávným o sebe nevědimi nebo nepodědimi, poněvadž opisovači tomuto řídkému, jinde nedoloženému výrazu nerozuměli. Stejně jako mladší texty Icrátké redakce ZS má také celý soubor textů obšírné a svodné redakce velkou důležitost pro problematiku prvotního znění tohoto nejstaršího slovanského zákoníku.

Neudržitelnost teorie o postupné genezi ZS
Problém ZS není jen jazykový. Je to též jeho složitá vnitřní struktura, která si žádá vysvětlení. Střetá se tu dvojí živel, trestní sankce převzaté z byzantské Eklogy jsou na mnoha místech doplněny nebo zmírněny církevními tresty neboli „postem" s rysy zjevně západními. Na tuto složitost upozorňuje Tichomirov a domnívá se, že je to nemístná presumpce, předpokládá-li se, že ZS povstal najednou, a že tu je toliko otázka místa a času jeho vzniku. Poněvadž některé jeho stati jsou bez těchto epitimií, je prý možné, že prototyp ZS neobsahoval těchto církevních trestů, které sem mohly být přidány až v pozdějším vývoji. Tím by se zároveň dala obejít alternativa jeho bulharského či moravského původu: má-li civilní složka tohoto zákoníku znaky bulharské, jeví se nám v předpisech epitimijních rysy západní. Na potvrzení této své smířlivé teorie dovolává se Tichomirov podobného uspořádání látky v ruském církevním „ústavu" velkoknížete Jaroslava, kde se uvádějí tresty rovněž podle občanského práva, ale tu a tam se činí odkazy i na epitimie. Podobně mohlo by nám prý uznání složitosti a pozdějšího vývoje objasnit některé jeho jazykové a církevní zvláštnosti, které jsou moravského původu.
Při řešení vzniku ZS se nesmí zapomínat na to, že ZS není v nejstarším období staroslověnského písemnictví osamocen. Důležitým faktorem, který musí být brán v potaz při řešení otázky doby jeho vzniku, je Metodějova adhortace k soudcům-knížatům v rukopise Clozově. Zákoník, na nějž se tam poukazuje, obsahoval již také epitimijní předpisy, neboť se tu dvakrát děje zmínka o kajícnickém,epitimijním postu (2a 26, 2b 21). Má tedy Metodějova řeč na mysli ZS v té plnosti a složenosti, jak jej známe z jeho krátké redakce. Tímto svědectvím rukopisu Clozova se posunují dějiny krátké redakce ZS, jejíž zachované texty nesahají dál než do 80tých let XIII. století, až do epochy působení soluňských bratří na Moravě. Kdybychom chtěli pokládat krátkou redakci ZS za další vývojový stupeň, musili bychom klást vznik starší fáze tohoto zákoníku do doby před moravskou misí. Takový slovanský výbor z trestních sankcí isaurské Eklogy mohl sice povstat na jihu, není však o tom žádných zpráv. Rovněž zmíněný již zásah do všeobecného zákoníku pod vlivem božího neboli mojžíšského zákona, který se hned na počátku ZS přičítá Konstantinu Fil., je důležitým svědectvím o tom, že obojí živel, civilní i církevní, se v zákoníku prolíná hned od počátku.
Otázka autorství ZS
U nomokánonu a adhortace ke knížatům-soudcům nemůže být pochybnosti o autorství Metodějově. U ZS je však otázka autora složitější.
Bulharští právní historikové připisovali jeho sestavení nějakému anonymovi z doby knížete Borise nebo Symeona a jméno sv. Konstantina v první stati si vykládali jako pozdější vsuvka označující nikoli bratra Metodějova, nýbrž byzantského císaře Konstantina Velikého.
ZS má, jak jsme viděli, velmi blízký vztah — nejen jazykově, ale i věcně — k dvěma staroslověnským památkám, z nichž jedna, adhortace k soudcům z rukopisu Clozova, se přičítá Metodějovi, druhá pak, Kyjevské listy, Konstantinu Cyrilovi. Je pravděpodobné, že jeden z obou apoštolů byl též autorem této soudní příručky.71
Myslel jsem nejprve na Metoděje, který — podle svědectví legendy — měl od mládí zájem o právnická studia, který byl nucen se obírat právními otázkami napřed jako kníže slovanský a pak jako arcibiskup a který přeložil nomokánon, jehož součást tvoří ZS od XIII. století až podnes. Mezi oběma texty, adhortací k soudcům a ZS, je podobnost opravdu taková, že by bylo možno pro ně předpokládat jednoho autora.
Proti autorství Metodějovu mluví však jisté rozdíly jazykové, jisté diference v některých termínech a běžných citátech mezi jeho nespornými spisy, nomokánonem a řečí k soudcům v rukopisu Clozově na jedné straně a ZS na straně druhé. Tak v citátu z Mat 25.23 na konci Metodějovy adhortace (Cloz 3a 19) blagy rabe i věrné, vb malěbystb věrenb, naďb mnozěmi te postavlo je za řec. shodně s veškerou staroslověnskou evangelní tradicí postavlo, zatím co na konci ZS nacházíme (v plurále) greděte, bl(a)g(oslove)nii rabi věrnii, vb mnozě vasb ustroju. Poněvadž jde o místo často uváděné, sotva lze připustit, že by jeden a týž autor zde užil jiného výrazu. Mimoto ustroju těsně souvisí se slovním územ ZS. Rovněž kolísání terminologie kupetra — kbmotra ve významu ,matka křtěného dítka' v ZS a řeči k soudcům svědčilo by pro to, že jde patrně o práce dvou autorů. Proti účasti Metodějově na této soudní příručce mluví také zmíněná již výrazová rozdílnost v označování mravnostních poklesků z oblasti pohlavního života.
Svědectví cyrilometodějských legend a literární tradice o autorství Konstantina Cyrila. Nechceme-li se pohybovat na půdě pouhých dohadů, zbývá nám ještě dotázat se legend cyrilometodějských. Jejich odpověď je až ku podivu jasná a určitá. Ted když víme, že hned v prvním období moravské mise byl pořízen církevní zákoník soudní, chápeme teprve správně smysl některých jejich zpráv. Jaký byl vlastně účel moravského poselství Rostislavova do Cařihradu? Vyslechněme si zprávy legend.
V staroslověnském Životě Konstantina-Cyrila (kap. IV) čteme o tom: Ijudemb našimb poganbstva se oivrbgšimb, i po christianesktb se, zakonb drbžaštimb, učitele, ne imaimb tahovago, iže by ny vb svoi jazykb istuju věru ckristianbskuju skazalb, da byša i iny strany togo zrejšte podobili se namb to posli namb, vladyko, episkopa i učitele, takovago. otb vasb bo na vse_ strany vbsegda dobryi zakonb ischoditb.
Již z těchto slov je patrno, že se ve zprávě klade důraz na ,,křesťanský zákon", který se zde staví naroveň s vírou křesťanskou. Moravané si přejí, aby jim byl poslán muž, který by jim podal výklad pravého křesťanského náboženství ve formě zákona, a sice takový výklad, který by mohl být vzorem i pro jiné kraje. Doposud se vyzvědala hlavně slova ,,v našem jazyku" a podle toho se pokládalo za vlastní účel moravského poselství získat kazatele znalé řeči lidu. Toto úzké pojetí nacházíme napr. v Českých dějinách V. Novotného (I, 1912, 320), který praví: „Nic více tedy nežádal Rostislav, než aby lidu jeho dostalo se učitele, který by srozumitelným způsobem vykládaje, dovedl povrchní křesťanství utvrditi."74 Avšak znalost jazyka byla samozřejmým předpokladem pro každou misii. A. Isačenko krásně vysvětlil, kterak solnohradská misie vedená irskými mnichy, do jejíž oblasti patřila i Morava, nacházela nejplodnější půdu mezi poddaným obyvatelstvem, a tu bylo samozřejmé, že se s ním musila dorozumívat v jeho řeči. Proto Isačenko nepokládá za upřílišenou „domněnku, že víc než sto let před příchodem Konstantina a Metoda na západ bylo křesťanství šířeno na slovanském západě v té řeči, která byla lidu jedině srozumitelná, tj. v slovanské." Tehdy vznikly již překlady nejpotřebnějších modliteb, a tím zároveň se vytvořila první západoslovanská náboženská terminologie, která byla pak přejata slovanskými apoštoly do jejich literárního jazyka. Znalost lidové řeči nebyla tedy u misionářů nic nového, co by byl musel Rostislav hledat v Caři-hradě. Nechávám stranou duchaplné a jistě pozoruhodné výklady Dvorníkovy, který v druhé své knize {Les légendes de Constantin et Méthode vues de Byzance, 1933) se snaží vystopovat příčiny tehdejšího sblížení cařihradského panovnického dvora s moravským v konstelaci soudobé evropské politiky, a třebaže přijímá tvrzení legend, že iniciativa k těmto stykům vyšla od Rostislava, je ochoten připustit jako věc pravděpodobnou, že by Cařihrad byl vyslal svou misii na Moravu, i kdyby nebyl Rostislav o to požádal. Mně zde běží především o výklad zpráv slovanských legend, které se v poslední době několikrát osvědčily jako prvořadý pramen historický a kterým i v otázce vzniku a autora ZS patří neposlední slovo.
Není bezvýznamné, že list Rostislavův podle ZK vyznívá chválou byzantského „dobrého zákona", který se šíří do všech krajin. Nemůže být pochyby o tom, že se tím míní Ekloga, tehdy ještě obecně platná. Ekloga byla opravdu „dobrým zákonem": vyznačovala se důrazem, jaký se v ní klade na rozkvět křesťanského rodinného života, zmírněním přísných byzantských trestů a větší jasností a stručností právních předpisů. Táž chvála by se hodila snad i na druhou sbírku isaurské dynastie, tzv. zákony zemědělské . A je zajímavé, že tato chvála vychází z úst Slovana. Měli snad o nich opravdu moravští vladaři bližší známost? Je vhodné připomenout v této souvislosti názory ruských byzantologů, Vasil'jevskeho a Uspen-ského, kteří dokazovali, že nejdůležitější části Eklogy jsou převzaty ze zvykového práva slovanského a že mir čili pozemková obec, o které mluví zemědělské zákony a která byla neznámá římskému právu, objevila se na Balkánském poloostrově teprve se Slovany. Tato pochvalná zmínka Rostislavova o „dobrém zákonu" musela konečně učinit nejlepší dojem v Byzanci, kde Ekloga měla jakožto dílo obrazo-boreckých císařů mnoho nepřátel. Po pádu Isaurovců, s nastoupením nové dynastie byla také Ekloga již r. 870 za Basileia Makedonce odsouzena jako kacířská a odstraněna a nový zákoník Procheiron se vrátil k starým zásadám práva justiniánského. Ale ani potom Ekloga nepozbyla u juristů vážnosti a byla hojně přepisována.
Podobný obsah má i zpráva legendy Italské, závislé na Životě Konstantinově, až na to, že na konci vynechává pochvalnou zmínku o „dobrém zákoně" řeckém:
Raslislaus ... ad predictum imperatorem nuntios misií, insinuans hoc quod popidus suus ob ydolorum quidem cultura recesserat et christianam legem observare deside-rabat, verum doctorem non talem habent, qui ad liquidum eos et ad perfectum legem ipsam edoceal; rogare se ut talem ad partes illas hominem dirigat, qui pleniter Jidem et ordinem legis et viam veritatis populo illi ostendere valeat.
Je pozoruhodné, že — jak svědčí proslulá Responsa Nicolai papae I ad consulta Bulgarorum — rovněž bulharský chán Boris v čele svých otázek z oboru mravní a církevní discipliny, s nimiž se r. 866 obrátil na papeže Mikuláše I., žádal o „křesťanský zákon". Responsa Mikulášova to vyjadřuje pregnantně:... in prima quaeslionum vestrarum fronte regem vestrum legem christianam petere ...
Zpráva o účelu moravského poselstva do Cařihradu v Životě Metodějově (V) se nápadně liší od obou předchozích svou stylizací a opírá se nejspíš, jako mnohé jiné zprávy o této legendě, o autentické dokumenty: ... jako b(o)žijeju m(i)l(o)stiju sbdravi jesmb, i sutb vb ny vbšbli učitele mnozi krbstijani iz vlachb i iz grbkb i iz němbcb, učašte ny različb, a my sloveni prosta čadb i ne imamb, iže by ny nastavila nu istinu i razumb sbkazalb. to dobrěi vl(a)d{y)ko, poseli takb mužb, iže ny ispravitb vbseku pravbdu.so Rozdíly v učení, o nichž se tu děje zmínka, netýkala se nijak dogmatické stránky víry. Tehdy nebylo žádných naukových rozporů mezi východem a západem. Zato však kajícnická praxe byla jiná v Řecku, kde už tehdy neznali veřejné zpovědi, užívané podle svědectví Euchologia Sinajského na Moravě, jiná v Itálii a jiná v říši franské s jejími synodálními soudy. Odtud vznikaly velké nesnáze na území, kde se střetaly tyto různé misie, a bylo třeba jednotné zákonité úpravy, jež byla nad síly tohoto „prostého lidu" moravského.
Kam se však poděl ze zprávy v ŽM „křesťanský zákon"? Co žádají moravští poslové od byzantského císaře? Poněvadž nemají — praví se tam — kdo by je vedl k pravdě, prosí císaře, aby jim poslal takového muže, který jim „vyloží všechnu spravedlnost". K vyjádření této prosby použil autor legendy dvou novozákonních citátů: J 16.13 nastaviťb vy na vbsěkg istinq a Mt 3.15 ispraviti (Supr 416.20, ispl-bniti As Sav, sbkončati Zogr Cloz 6a 35) vbsěkq (Supr vbsq) pravbdq. Z toho je patrno, že „křesťanský zákon" je zde vyjádřen biblickým termínem vbsjakaja pravbda s významem ,id quod iustum est, opera a Deo praecepta vel Deo grata'.
Když císař vyslechl žádost moravských poslů, obrátil se přímo na Konstantina Cyrila: „Slyšíš, filosofe, co praví? Jiný to nemůže vykonati leda ty. Hle, tu máš hojné dary, vezmi si svého bratra opata Metoděje a běž. Vy oba jste Soluňané a Soluňané všichni mluví čistě slovansky." Tak zní zpráva života Metodějova, která právem poukazuje na znalost slovanské řeči jako na nejlepší kvalifikaci pro tento úkol. Skoro doslovně se s tím shoduje to, co o tom praví Život Konstantinův: „Císař shromáždil poradní sbor a povolal Konstantina filosofa, sdělil mu tuto věc a pravil: Vím, filosofe, žes unaven, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat (ispraviti) tak, jako ty." Muž, který byl pověřen úkolem sestavit zákoník, o jaký žádalo moravské poselství, byl Konstantin Cyril. Dílo, které je výsledkem jeho práce, nazývalo se na Velké Moravě, jak svědčí uvedená zpráva Života Metodějova, prostě biblickým výrazem Vbsjakaja pravbda. Nebyl to úplný sborník civilního práva, jak by si byl přál Rostislav, nýbrž jen příručka pro církevní soudy ve věcech laiků. Poněvadž se tohoto spisku užívalo jako pomůcky na soudech, byl později, snad až na Rusi, kde se jedině zachoval, přezván na Zakonb sudnyj ljudemb. Ale na počátku první stati, ve slovech Preže vsekoja pravdy ..., zachoval se ještě tento prvotní název ZS, typického představitele toho „křesťanského zákona", kterého se dožadovali jak moravští vyslanci od byzantského císaře, tak bulharský chán Boris od papeže.
V nejstarších rukopisech krátké redakce ZS se opravdu Čte jméno sv. Konstantina Cyrila v čele této právní příručky. Teprve později byl Konstantin filosof od písařů zaměněn za císaře Konstantina Velikého, jemuž byl ZS připisován. Ale vzpomínka na Konstantina Cyrila jako na autora zákoníku se udržovala v liturgických skladbách, složených k jeho poctě a k poctě jeho bratra Metoděje. Tak např. v Chvalořeči o sv. Cyrilu a Metoději, za jejíhož autora F. Grivec pokládá Konstantina Bulharského, děje se třikrát zmínka o „zákoně" božím a křesťanském, přeloženém pro potřebu Slovanů oběma světci. První z nich je jistě zajímavá pro náš předmět. Praví se tam, Že sv. Cyril a Metoděj opustili svou vlast a vydali se do země cizí a „přijali od Boha zákon, ne pro své plémě, nýbrž pro národ, který nepoznal své pravice ani levice, nýbrž s čím se setkávali, tomu se otrocky podrobovali a místo Tvůrci klaněli se stvoření jako Bohu", tj. pro národ ještě nevybředlý z pohanského života. Taková a podobná místa, jež by mohla být připomínkou Cyrilova zákoníku, budou muset být ještě vyšetřena podrobnějšími rozbory. Ale jeden doklad z této skupiny textů mluví přece dosti jasně. Je to krátký chvalozpěv, tzv. stichira na Chválíte, která se zpívá při jitřních hodinkách po kánonu; dochoval se v jediném rukopise S. Palauzova a byl otištěn naposled Lavrovem (Materiály, 115), Teodorovem — Balanem (Kiril i Metodi II, 59, 65) a v MMFH II, 328. Stichira oslavuje sv. Cyrila slovy: „Cyrile, slavný učiteli ctnosti, naučil jsi Moravany svými (knihami) Bohu děkovat, tím žes překládal z řeckého jazyka na slovanský zákon Páně a spravedlnost jeho": zakonb g{ospodb)nb i pravde (bulharismus místo pravdq) ego. Pozoruhodné je zvláště to, že se tu vyskytuje „zakorn," ve spojení s „pravdou", takže se zřejmě naráží na Cyrilův překlad církevně právního sborníku.
Ze všech těchto úvah vysvítá, že zprávy legend a zmínky jiných starých památek potvrzují to, co možno pokládat též za výsledek jazykového rozboru, že ZS je památka cyrilometodějská a že jejím autorem je víc než pravděpodobně sv. Konstantin Cyril, jehož osobnost tím získává nový drahokam do koruny svých zásluh. Výboru článků z Eklogy předeslal tři stati podle zákona božího, tj. mojžíšského, týkající se zákazu pohanských obětí a přísah a funkce svědků v řízení procesním. V tom však mu mohl být rádcem a pomocníkem Metoděj, zkušený právník, který pak jako moravský arcibiskup zavedl tento zákoník do soudní praxe a pojal jej zároveň jako civilní složku do svého nomokánonu.
Poznámka o vydání textu. Za základ našeho vydání je z důvodů, které jsme výše uvedli, vzat text z Usťužské kormčí knihy (ff. 55a — 61b) z rozhraní XIII. a XIV. století. Na místech, která jsou v Usťužském rukopise porušena a jiný rukopis má čtení správné nebo lepší, bylo toto pojato přímo do textu, což je vyznačeno kurzívou a v poznámce jsou vždy uvedeny rukopisy, které tak čtou, i porušený text rukopisu základního. Vedle nejstarších rukopisů, Novgorodského a Varsonofjevského, uchylujeme se vždy na prvém místě k rukopisu Ioasafovskému, který zachoval mnoho starobylých čtení. V případech, kdy je text porušen ve všech starobylých rukopisech, přihlížíme k celé rukopisné tradici nejen krátkého ZS, nýbrž i jeho obšírné a svodné redakce. Na několika málo místech, kde se správné čtení nedochovalo v žádném rukopise, rekonstruujeme a vyznačujeme proloženým tiskem předpokládané původní znění; také v tom případě je v poznámce vždy uvedeno čtení rukopisů.
Pro sazbu staroslověnských a církevněslovanských textů bylo z technických důvodů užito kapitálek ruské azbuky doplněné o některé speciální znaky („jusy" apod.) bez rozlišení písmen velkých a malých a s náhradou typů písma řeckého — písmen ,,iota", „omega", ,,yžica", ,,theta", ,,ksí" a „psí" — příslušnými literami nebo spřežkami existujícími v azbuce. Původní litery jsou ponechány beze změny jen v číslicích. Nadřádková písmena se zavádějí do řádků a zkratky se rozvádějí.
V kritickém aparáte uvádíme jen ty varianty, které jsou důležité pro textovou kritiku. Přitom používáme těchto zkratek: — pro rukopisy krátké redakce: U = Usťužský, J = Ioasafovský, N = Novgorodský, V = Varsonofjevský, M = Měřila pravedného, Č — Cudovský, S = Sofijský; — rukopisy obšírné redakce: P = Puškin-ský, A = Archeografický; — rukopisy svodné redakce: K = Karamzinský, T — Troický. Údaje o rukopisech i dosavadních edicích ZS viz v odstavci Rukopisná tradice ZS s. 155n.
Text řecké předlohy je vzat z edice C. E. Zachariae a Lingenthal, Collectio librorum juris graeco-romani ineditorum, Ecloga Leo'nis et Constantini, Epanagoge Basilii] Leonis et Alexandři, Lipsiae 1852.

 

ZAKONb SUDNYI LJUDbMb - SOUDNÍ ZÁKONÍK PRO LID
1 Před všeobecným zákoníkem třeba se zmínit o víře boží. Proto svatý Konstantin napřed v prvním zákone napsal a řekl takto: Každý statek, v němž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je odevzdán božímu chrámu se vším jměním, které mají tito pánové v tomto statku. Ti, kdo konají oběti a přísahy, aí jsou prodáni s veškerým svým jměním, cena pak za ně stržená ať se dá chudým.
2 V každé při a žalobě a udání je povinností knížete a soudce nepřijímat udání bez mnohých svědku, ale třeba říci stranám a žalobcům a udavačům: nedokážete-li to přísežníky, jak velí i zákon boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. Tak velí boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet.
3 O kořisti. Kdo vychází proti nepříteli do boje, má se chránit všech zlých slov a skutků, má mít na mysli Boha a konat modlitbu a s rozvahou vést boj. neboť pomoc dává se od Boha těm, kdo mají srdce rozvážné. Neb vítězství v boji není v přemnohé síle, nýbrž moc je od Boha. Dá-li tedy Bůh vítězství, šestý díl ať si vezme kníže a celou ostatní částku ať si vezme všechen lid a rozdělí rovným dílem, velcí i malí. Neboť županům, stačí díl knížecí a přírůstek žoldu jejich mužstva. Najdou-li se mezi nimi někteří, bud kmeti nebo prostí (vojíni), kteří se odváží a vykonají chrabré a rekovné činy, kníže nebo vojevůdce právě přítomný ať z řečeného knížecího podílu jim přidá, jak se sluší, aby je znamenal. Podle částky, jež připadá na ty, kteří se účastní boje, ať je i částka těch, kteří zůstanou v táboře. Neboť tak je to řečeno a napsáno a ustanoveno od proroka Davida.
4 Má-li kdo svou ženu a přiměšuje se s otrokyní, když je tento přečin prokázán, má být tato prodána od knížete té země do jiné země, cena pak za ni stržená má se dát chudým. Rovněž smilník má být jím podle zákona božího přikázán kněžím na sedmileté pokání: dvě léta ať stojí venku před božím chrámem po čas mše, dvě léta ať vchází do chrámu do svatého evangelia a ostatní (část mše) ať stojí venku a poslouchá mši, další pak dva roky do Věřím v jediného Boha, a sedmý rok ať stojí, ale ať nepřijímá. Po skončení sedmi let, osmý rok ať přijímá. Jsou pak povinni nejísti leda toliko svůj chléb a vodu po sedm let.
5 Kdo se dopouští smilství s cizí otrokyní, ať zaplatí 30 stljazů pánu otrokyně a sám se podrobí sedmiletému pokání, jak jsme řekli, aby nebyl pokutován. Je-li chudý, ať podle svého majetku zaplatí pánu otrokyně a sám se podrobí řečenému pokání.
6 Kdo se dopouští smilství s jeptiškou, tomu podle světského zákona uřezávají nos, ale podle církevního aí se mu uloží pokání 15 let.
7 Kdo si vezme za ženu matku svého kmotřence, podle zákona světského oběma jim uřezávají nos a rozlučují je od sebe, ale podle církevního zákona ať jsou rozloučeni a aˇjsou podrobeni pokání 15 let. Řád pak tohoto pokání je takový: pět let stát venku s pláčem a posloucháním mše, potom čtyři v chrámě do svatého evangelia a tři do Věřím v jediného Boha a tři až do konce (mše) ... o chlebě a vodě. A tak když ukončí svou lhůtu, v šestnáctém roce ať přijímají. Týž trest aí stihne toho, kdo se ožení se svou křestní dcerou nebo se proviní s vdanou.
7a O svědcích. Nad všemi těmito má kníže a soudce v každé při konat vyšetřování s veškerou pozorností a trpělivostí a neodsuzovat bez svědků, nýbrž vyhledávat svědky pravé, kteří se bojí Boha a jsou vážení a nemají žádného nepřátelství ani zlosti ani odporu ani žaloby s tím, o němž vypovídají, ale pro strach Boží a jeho spravedlnost. Počet pak svědku ať bývá jedenáct nebo víc než tento počet, při malých sporech od sedmi do tří, ne však méně než tento počet. Soudce• pak má moc vzít zástavu od toho, proti němuž vypovídají, a určit svědkům bud přísahu, nebo peněžitou pokutu, nebo týž trest, budou-li v některé době přistiženi, že lžou. Nemají se pak přijímat ani v jedné při za svědky ti, kdo budou někdy usvědčeni ze lži nebo z přestupování zákona božího, nebo že vedou život zvířecí, nebo ti, kteří nejsou pří-Četní a proto se ku přísaze nepři-pouštějí.
8 Kdo svedl dívku pannu, ale ne se svo-lením rodičů, když tito se o tom později dovědí, bude-li si ji přát pojmout za ženu a rodiče její to rovněž budou chtít, ať je svatba. Pakliže se bude jeden z nich. zdráhat, a je-li to člověk vážený pro své bohatství, ať dá dívce za zneuctění litru zlata, to jest 72 stljaze. Je-li chudší, ať dá polovici svého jmění. Je-li však nemajetný, ať jej soudce potrestá bitím a vyhostí ze své oblasti. Je pak povinen podrobit se pokání sedmi let, jak jsme napsali.
9 Kdo znásilnil pannu na pustém místě, kde nebylo nikoho, kdo by jí mohl pomoci, ať jest pokutován a jeho majetek ať je dán dívce.
10 Kdo svedl dospívající dívku před dobou třinácti let, ať je pokutován vším svým majetkem a výnos ať dá se dívce. Podle církevního zákona on i ten, kdo se dopustil násilí na dívce zasnoubené muži, všichni podléhají sedmiletému pokání, jak jsme již dříve řekli stran ženy vdané.
11 Kdo svedl dívku zasnoubenou muži, třebaže s ní vešel s jejím svolením^ tomu má být uříznut nos.
12 Krvesmilníci, uzavírající sňatek s pokrevnými, ať jsou rozloučeni.
13 Kdo má dvě ženy, ať vyžene pozdější i s dětmi a ať jest bit, pokání pak sedmi let.
14 Kdo podpaluje cizí les nebo kácí z něho stromy, jest povinen dvoj-násobkem.
15 Kdo z nějakého nepřátelství nebo pro loupež majetku zapaluje ohněm obytná stavení, je-li to v městě, ať ho upálí ohněm, pakliže to je ve vsi nebo ve statku, ať ho mečem popraví, ale podle církevního zákona se předává na pokání dvanácti let, poněvadž je to nepřítel. Chce-li kdo spálit strniště nebo : křoví na svém poli a zažehne oheň a ten oheň přeskočí a zapálí cizí pole nebo cizí vinici, třeba věc posoudit a vy-šetřit, a stalo-li se to tím, že z nevědomosti nebo z lehkomyslnosti40 zapálil oheň, ať vyhořelého odškodní; nebo by zapálil oheň za větrného dne nebo neučinil potřebná opatření řka: oheň se nerozšíří, nebo kdyby mu bylo líno, nebo nebylo by mu to nemožné, a oheň spálí, ať zaplatí a ať jest bit. Pakliže by všechno zachoval, a náhle přikvapí bouře, a proto se oheň daleko rozšíří, ať není odsouzen. Jestliže se bleskem zapálí něčí dům a shoří to nebo ono z jeho vlastního obydlí, a oheň se rozšíří a sežehne nakonec domy okolních jeho sousedů, jelikož požár ten vznikl znenadání, nebývá odsouzen.
16 Nikdo ať toho, kdo se utíká do chrámu, násilím nevyvede, ale ten, kdo se sem utekl, ať vyloží knězi svou věc a vinu jím spáchanou, a ten ať jej převezme jako utečence, aby jeho zločin byl podle zákona vyšetřen a prozkoumán. Pokusí-li se kdo, ať je to kdokoli, násilím vyvést z chrámu toho, kdo se sem utekl, ať dostane 140 ran, a potom ať se, jak náleží, prozkoumá zločin toho, kdo se sem utekl.
17 Má-li kdo s někým spor a neoznámí to vladykům, ale jedná o své újmě a buď mocí, nebo násilím chce prosadit svou, i když tak učiní opravdu, aby dostal své, ať ztratí svou věc a ať ji vrátí. Pakliže vezme něco cizího, ať je bit od vladyky té země, poněvadž se nepodrobuje moci a sám se stává svým mstitelem. A když takto si počíná, ať restituuje to, co vzal.
18 Mluví-li rodiče a děti proti sobě, ať se jim nevěří. A ani pro pána, ani proti pánovi buď otrok, či propuštěnec ať nebývá svědkem.
19 Kdo koupí od cizích vojínů válečného zajatce a restituuje ho k sobě do domu, má-li zajatec obnos, který zaň dal, a dá jej za sebe, ať odejde svoboden. Pakliže ho nemá, ať ten, kdo jej koupil, podrží si jej jako námezdníka, dokud si neodpracuje obnos, na němž se dohodli. Přitom mzda, na každý rok tři stljazy, se mu určuje před svědky. A ten, kdo ji takto dovrší, bývá propuštěn na svobodu.
20 Svědkové z poslechu ať nesvědčí a neříkají: slyšeli jsme od někoho, že tento je dlužník, nebo něco jiného svědčí z poslechu, i když jsou to župani, kteří svědčí.
21 Vojíni, kteří byli zajati a zapřeli svatou naši křesťanskou víru, když se vracejí do své země k svému občanskému právu, ať jsou předáni církvi.
22 Vypůjčí-li si kdo koně do určitého místa a odvede-li jej nebo pošle za místo určené, a přihodí-li se, že se poškodí nebo zemře, musí vypůjčovate dát odškodné pánu koně.
23 Kdo zavřel cizí dobytek a buď hladem umořil, nebo nějak jinak zahubil, budiž odsouzen k dvojnásobku.
24 Kdo krade na vojně, je-li to zbraň, ať je bit; je-li to kůň, ať je pokutován.
25 Pán otroka, který krade, chce-li si podržet takového otroka, ať nahradí škodu; nechce-li mít tohoto otroka, ať jej odevzdá do otroctví okradenému.
26 Kdo cizí stádo jakkoli zahání, učinil-li tak poprvé, ať je bit; jestliže podruhé, ať je vyhnán ze země; jestliže potřetí, ať je pokutován, ale teprve až navrátí vše, co byl odehnal.
27 Kdo mrtvé v hrobě svléká, ať je pokutován.
28 Kdo vstupuje do kněžiště ve dne nebo v noci a vezme něco z posvátných nádob nebo rouch nebo z jakékoli jiné věci, ať je pokutován; a kdo vezme něco z chrámu mimo kněžiště, ať je bit, ostříhán a poslán ze země jako bezbožník.
29. Kdo ukradne svobodného člověka a prodá nebo zotročí, ať je zotročen, jako i on svobodného člověka zotročil, ať vstoupí do téhož otroctví.
30. Kdo láká k sobě cizího otroka a skrývá ho a nezjeví, kde jest, je povinen restituovat tohoto svému pánu a jiného takového otroka dát nebo jeho cenu.
30a Pře manželů. Moudrost Tvůrce a Spasitele našeho Pána Boha nás učí, že manželské soužití je od Boha nerozlučným. Ten totiž, který stvořil člověka nejsoucího v bytí, nestvořil stejně ženu tím, že by vzal hlínu ze země, ačkoli mohl, ale vzal žebro z muže a stvořil ji, aby takto moudře sloučením jednoho těla ve dvou osobách uzákonil nerozlučné manželství. Proto ani ženu, jež z ďábelské lsti začala hořké ochutnání a dala z téhož ochutnání muži okusit, od něho nerozloučil, ani také muže, který se dopustil s manželkou přestoupení příkazu božího, od ženy nerozloučil, ale uložil jim za ten hřích utrpení, manželství jejich však nerozloučil.
Tímto tedy zákonem — již zjeveným a opět potvrzeným od evangelia tehdy, když se farizeové otázali Krista Boha našeho, zda je dovoleno propouštěti vlastní ženu pro každý hřích, a Ježíš odpověděl: Co Bůh spojil, člověk ať nerozlučuje kromě příčiny smilstva — i my se řídíme jakožto opravdoví učedníci Krista Boha a neodvažujeme se nic jiného uzákonit. Poněvadž však od ďábla vpadá mezi manžely nenávist pro žaloby nebo pro tělesnou nebo jinou špatnost, proto do počtu věcí, pro které se manželé rozlučují, stanovíme zákonem tyto:
Rozlučuje se muž od své ženy pro takový hřích, a bude-li žena usvědčena, že činí jakýkoli úklad jeho životu, nebo ačkoli se dověděla o nějakých zlých skutcích jiných osob proti muži, neoznámí mu to, a upadne-li do nemoci malomocenství.
Opět pak žena se rozlučuje od svého muže, bude-li jí činit nějaký úklad, nebo ač ví to o jiném, neoznámí jí to, a upadne-li do nemoci malomocenství, a přihodí-li se, ze jeden z nich před manželským stykem upadne do zlé nemoci.
Toto vše náleží knížatům a soudcům se svědky vyšetřit, jak jsme shora napsali, na soudu božím, kterým se mají všechny zlořády lidské od knížat soudit. A proto nesmíme se ohlížet na nikoho, ale všechny den co den vyučovat v božím zákonu a doufat v Krista Boha, že na všeobecném soudu uslyšíme blažený hlas: Pojďte, požehnaní služebníci věrní, nad mnohým vás ustanovím, vejděte v radost Pána Boha vašeho a veselte se s anděly na věky věků. Amen.

NOMOKANONb -  NOMOKÁNON
Dvojí typ nomokánonů v byzantské církvi.
Slovanský Život Metodějův (kap. XV) má po zprávě o překladu bible stručnou zmínku o tom, že arcibiskup Metoděj přeložil též nomokánon.
Na vysvětlenou třeba uvést několik známých dat. Nomokánonem se• nazývala smíšená sbírka církevních kánonů a občanských zákonů (νόμοι) týkajících se církve. V byzantské říši vznikl dvojí typ těchto nomokánonů, lišící se navzájem jak svou složkou kanonickou, tak civilní neboli občanskou. První z nich je dílem pozdějšího cařihradského patriarchy Jana Scholastika (565—577). Skládal se ze sbírky kanonické, zvané Synagoga o 50 titulech (tj. kapitolách), obsahující nejstarší materiál až včetně po snem Chalcedonský (451), v níž se uváděly církevní kánony v pořádku systematickém, roztříděny podle obsahu bez ohledu na jejich časový pořad, a z kolekce civilních zákonů majících vztah k věcem církevním, převzatých z 12 novel Justiniánových (tzv. Collectio 87 capitolorum). Původně to byly dvě samostatné sbírky, jež později neznámý autor sloučil v nomokánon tím, že zákony zařadil do příslušných titulů kanonické Synagogy, a co tam nedovedl umístit, shrnul na konci ve zvláštním dodatku.
Podobně se vyvinul i druhý typ nomokánonů. Napřed sestavil nějaký anonym nedlouho po Janu Scholastikovi sbírku kanonickou zvanou Syntagma (Σύνταγμα κανονικόν) ο 14 titulech. Syntagma mělo dvě části: systematickou a chronologickou.

NOMOKANON - INDEX L TITULORUM
I O čestném postavení patriarchů kanonicky stanoveném a o tom, že nikdo z nich nesmí uchvátit eparchii patřící jinému za účelem svěcení a administrativy, ale že musí i ty, které dřív byl uchvátil, navrátit poškozeným.

II O čestném postavení metropolitů kanonicky stanoveném a o metropolitech, kteří se jimi stávají císařskými listy, a o tom, že nesmějí zabírat území patřící jinému ani rozdělovat jednu eparchii na dvě.

III Že biskup nesmí bez pozvání přecházet hranice své diecéze, leda aby dohlédl na statek jemu patřící, ani nesmí konat svěcení mimo svůj úděl.

IV Že soukromý majetek biskupův má být oddělen od církevního a že má moc odkázat jej komu chce.

V Že biskup má mít moc spravovat záležitosti církevní skrze kněze a jáhny a ustanovovat z nich spolehlivé ekonomy a poskytovat pečlivě nuzným, co potřebují, a sám si brát, je-li třeba, na nutné potřeby a své příbuzné, jsou-li v nouzi, podělovat stejně jako ostatní chudé.

VI Že biskup odcházeje k Pánu nesmí místo sebe ustanovit biskupem, koho chce, nebo zanechat někomu biskupskou hodnost.

VII Že biskup má být vysvěcen od metropolity a ód všech biskupů téže provincie bud osobně přítomných, nebo s jejich písemným svolením, a nemá se : dovolit, aby shromáždění lidu konala volbu biskupů. A že ve vsích a na venkově nemají být ustanovováni biskupové, nýbrž jen visitátoři.

VlII Že se svěcení biskupů nemá odkládat déle než tři měsíce. Jsou-li jmenováni někteří z laiků, mají být delší dobu zkoušeni a postupně projíti všemi stupni. Příjmy v době čekání buďtež uschovány u ekonoma církve. Jestliže ti, kdo spravují církevní majetek, něco z něho odprodají, co se má s tím stát?

IX O eunuchu, který se sám (ne)vyklestil: je-li hoden biskupství, nemá být odmítnut. Rovněž ne člověk chromý a jednooký, leda byl-li by kdo hluchý nebo slepý, aby věci církevní (tím) netrpěly.

Χ Ο vysvěcených, biskupech či knězích, kteří se neujímají svého úřadu nebo nejsou přijati v městě, pro které byli vysvěceni, ne vlastní vinou, ale vůlí jiných, nebo kteří se po vysvěcení nestarají o lid a klérus.

XI O těch, kteří bývají svěceni za peníze nebo z moci vladařů, a o těch, kteří takové svěcení konají nebo zprostředkují.

XII Že biskup nesmí opustit své místo a město a přecházet na cizí stolce, i když jsou uprázdněné, ani v tom případě, kdyby nebyli přijati v městě, pro něž byli ordinováni. Ale ani klerik nesmí přecházet z města do města.

XIII Že biskup nemá žádat od císaře, co se nesluší, ani chodit k císaři bez svolení svého metropolity, ale má posílat žádosti o tom, co třeba, skrze své jáhny. Musí-li vsak zcela nutně navštívit císaře, ať se vydá na cestu opatřen listy svého metropolity a celého synodu.

XIV Že biskup a nikdo z kleriků nesmí na sebe brát světské a veřejné funkce, leda by byl k tomu nucen podle zákona. Ani nikdy nesmí půjčovat na úrok, ani se vydávat za rukojmí, ani se ucházet o vojenskou službu a hodnost.

XV Že se biskup nemá dát vášní strhnout k prchlivosti a unáhleně ex-komunikovat ty, kteří ho popuzují, nebo bít někoho z věřících, který zhřešil. Ten pak, kdo byl exkomunikován nebo kdo má nějakou při se svým biskupem, má se utéci k metropolitovi, chce-li. Pakliže metropolita je jeho odpůrcem, ať se rozsoudí jeho spor u exarcha nebo u biskupa. císařského města. Má-li klerik rozepři s klerikem, ať jich nikdo jiný nerozsuzuje kromě jejich biskupa.

XVI O biskupech žalovaných a o těch, kdo mají být k obžalobě připuštěni nebo ne. A o nespravedlivě sesazených, že jim nemá být bráněno žít v jiných městech. A že se místo sesazeného nemá ihned světit jiný biskup, dožaduje-li se sesazený opětovně spravedlivého soudu.

XVII Že ti, kteří byli zbaveni hodnosti, nesmějí se opovážit konat bohoslužbu nebo chodit k císaři a obtěžovat jeho sluch a nedbat rozsudku většího sněmu.
XVIII Že nikomu není dovoleno stýkat se s vyobcovanými ani nesmí jiný biskup přijímat do společenství církve ty, kteří byli jiným biskupem zbaveni hodnosti.

XIX Že biskup nesmí přijímat cizí kleriky do společenství církve a povyšovat je v hodnosti ani chrámy dvou měst ucházet se o klerika.

XX Že klerici nesmějí bez dovolení svého biskupa odcestovat ani bez jeho listu být přijímáni v jiných městech a sloužit (tam) mši, nýbrž se rychle vrátit; nechce-li, bude rychle zbaven hodnosti. Dále o těch, kdo chtějí cestovat s listy bud mírumilovnými, nebo doporučujícími.

XXI O chorepiskopech a venkovských knězích a o liturgických úkonech jim příslušejících.

XXII Že kněží a všichni klerici mají být poddáni svým biskupům a nic nekonati proti jejich vůli ani jim nestrojit pikle a úklady.

XXIII Že jáhnové se nemají dotýkat eucharistie před biskupy ani podávat kněžím přijímání ani si sedat mezi kněze, jestliže jim to oni sami nedovolí. Také oni mají mít čest od svých nižších kleriků.

XXIV 0 svěcení žen a o těch, které se po vysvěcení vdávají za muže. Že nemají být • vysvěcovány stařeny ani že nemají ženy vcházeti do kněžiště".

XXV 0 způsobu svěcení a o těch, kteří nemají být svěceni, a o těch, kteří bývají svěceni podvodem.

XXVI O zpěvácích a anagnostech a exorcistech a o služebnících, že se nesmějí dotýkat nádob kostelních ani nosit orar při bohoslužbě. Že toliko těm, kteří jsou pěvci a anagnosty, bude dovoleno zákonně se ženit, ne však uzavírat sňatky s kacíři.

XXVII/XXVI Že kněz nesmí mít u sebe družku spoluuvedenou, leda z takových, které nevzbuzují podezření. Ani nemá chodit na svatby těch, kdo se žení podruhé.

XXVIII/XXVII Že kněz nesmí vyhánět svou ženu pod záminkou zbožnosti, ani se po vysvěcení ženiti, toliko jen nevysvěcenému lze se ženit.

XIX Že biskup nebo klerik nebo laik nesmí hanět jedení masa nebo zákonité sňatky, ani pohrdat těmi, kdo jsou jich řádně účastni.

XXX Že biskup nebo klerik nebo laik nemá být přistižen při hře v kostky nebo v pitkách a hospodách ani nemá, je-li zván na hostinu, mít na nich účast, ani zase nemá pohrdat těmi, kdo pozvou bratry, ani nemá podvádět slabé bratry.

XXXI Že biskup nebo kněz nebo vůbec klerik nebo laik nemá nijak rušit půst zavedený církví, ani nemá konat památky svatých nebo obětování chleba v době Čtyricetidenního postu, leda toliko v sobotu a v neděli, ani nemá konat svateb a narozenin.

XXXII O těch, kteří se věnují zbožným úkonům a postu v sobotu a v neděli a jsou pyšni na svůj oděv a stav a pod rouškou zbožnosti se odlučují od rodičů nebo dětí nebo příbuzných, a o těch, kteří odmítají památky svatých a církevní shromáždění.

XXXIII Že mniši mají být podřízeni biskupům a neopouštět místa, kde byli postřiženi, ani nemají bez svolení svého biskupa stavět kláštery, ani již zasvěcené nemají se opět stávat prostými příbytky. Ani že se nemá přijímat otrok do stavu duchovního nebo do kláštera bez dovolení vlastního pána.

XXXIV O mniších a mniškách zříkajících se řeholního slibu.

XXXV O katechumenech, kteří zhřešili, a o těch, kteří přestoupili své sliby před vyučováním ve víře.

XXXVI Že se novokřtění nemají (hned) přijímat na kněžství. A o tom, zda má být pokřtěna katechumenka těhotná. A že ti, kdo byli pokřtěni v nemoci, mají se po křtu vyučit ve víře. O víře pravoslavné a že ti, kdo jsou pokřtěni, nezbytně se jí musí naučit.

XXXVII 0 (biskupech) svěcených nepořádně. A o kacířích a jejich stoupencích. A že se nikdo nemá s nimi postit ani modlitby s nimi konat, ani svátky s kacíři a Židy, ani od nich přijímat požehnání, ani vcházet do jejich synagog nebo přinášet do nich olej nebo nějaké obětiny.

XXXVIII O těch, kdo se obracejí od kacířství a vstupují do katolické církve. A o přijetí těch, kdo byli vypuzeni od kacířů, a o těch, kdo se obracejí od jakýchkoli hříchů.

XXXIX 0 obracejících se z těch, kdo obětovali modlám nebo požívali z obětí pohanských z donucení a pro hrozby nebo z vlastní vůle; nebo o těch, kdo obětovali před pokřtěním, zda mají být pokřtění vysvěcováni, a o těch, kdo se obírali astrologií nebo věštbou nebo čáry a nosí nebo zhotovují tak zvaná fylakteria (amulety).

XL O vraždách dobrovolných a nedobrovolných a o těch, kteří se sami vyklešťují. A o potratech a vraždění nemluvňat a o spoluvinících na tom.

XLI O těch, kteří se obracejí z cizoložství a o těch, kteří se bezdůvodně rozloučili a vstoupili s jinými v manželství. A o těch ženách, které se vdávají za jiného, dříve než uslyšely, že zemřel
jejich muž, který se vydal na cesty.

XLII O těch, kteří mají být trestáni epitimií za smilství a cizoložství, a o těch, kteří žijí s ženami únosem nebo násilím (získanými). A o pannách a otrokyních, které se samy provdaly proti vůli svých pánů.

XLIII O těch, kteří se svobodně žení po druhé, a o těch, kdo upadají do mnohých sňatků, a o těch, kteří chtěli zhřešit, ale neklesli do hříchu. A že se nikdo nemá v lázních koupat s ženami.

XLIV O sňatcích s dvěma bratry nebo s dvěma sestrami a o těch, kdo se poskvrňují se svými sestrami nebo macechami a páchají nečistotu s mužským pohlavím nebo se zvířaty.

XLV O zlodějích a vykopávačích hrobů a o křivopřísežnících a o klericích kteří se přísahou zavazují a zaklínají lehkomyslně na škodu některým.

XLVI Že se nemá nic brát nebo si přisvojovat z věcí kostelních ani přijímat obětiny plodů bez toho, kdo je pověřen starat se o to. A co se má z přinášených věcí obětovat na oltář.

XLVII 0 těch, kdo se po tři neděle nescházejí do koste1.;•., a o těch, kdo tam nezůstávají po čtení do svatého přijímání, a o klericích, kteří při mši nepřijímají a pohrdají církví a shromážděními. A že v soukromých domech se nesmí konat bohoslužba ani v chrámech hostiny.

XL VIII O těch, kteří neposlouchají zákonů církevních. A že kněží mají vydávat svědectví těm, kdo se nepodrobují, kajícníkům pak se má stanovit doba podle jejich horlivosti.

XLIX O tom, kolikrát a kdy se má v provincii konat sněm, a že biskup nemá scházet na synodách, leda jen pro nemoc.

L O kánonu modliteb a o pění žalmů a lekcích, a že ten, kdo se modlí, nemá v neděli a před svatodušními svátky klečet na kolenou. A o čase paschálním a kanonických knihách. A biskupové ať nezanedbávají synody.

Synagoga L titulorum
I. titul. O čestném postavení patriarchů stanoveném kánony...
Ze sněmu cařihradského kánon 2. Mimo diecézi nemají biskupové vcházet do církví jiného okrsku a nemají působit zmatek v církvích, nýbrž podle kánonů má alexandrijský biskup spravovat jen Egypťany, východní pak biskupové mají spravovat jen Východ; při tom ať se šetří výsady církve antiochijské přiznané nicejskými kánony. Biskupové asijské diecéze ať spravují toliko záležitosti asijské a pontští toliko pontské a thráčtí toliko thrácké. Bez pozvání nemají biskupové vycházet mimo diecézi, aby světili nebo konali nějaké jiné církevní úkony. Zachovává-li se kánon psaný o diecézích, (je samozřejmé), že i v každé eparchii má rozhodovat eparchiální sněm podle nařízení nicejského. Církve boží, které se nacházejí u národů barbarských, mají se spravovat podle obyčeje převzatého od Otců.
Biskup Konstantinopole má mít čestný primát s římským biskupem, poněvadž je druhým Římem.

II titul. O stanovené metropolitům...
Svatých, apoštolů kánon 34. Biskupové každého národa mají znát svého stařešinu a pokládat jej za svou hlavu a bez jeho svolení nečinit nic, a činit jen to, co jim přísluší v jejich okrsku a v krajích, které jim podléhají. Ale ani ať nedělají nic bez porady se všemi. Tak zajisté bude jednomyslnost a bude oslaven Otec a Syn a Duch svatý.
Chalcedonského sněmu kánon 22. Doneslo se nám, že někteří proti církevnímu zákonu se obrátili na panovníky a spoléhajíce na světskou moc, rozdělili jednu eparchii na dvě, takže tím v jedné eparchii byli dva metropolité. Ustanovil tudíž svatý sněm, aby napříště biskup ničeho takového se neopovážil; pokusí-li se o něco takového, ať je zbaven své hodnosti. Ta pak všecka města, která byla již císařským listem vyznamenána titulem metropolí, ať se těší z jediné cti, rovněž tak i biskup, který spravuje jejich církev; ale vlastní práva skutečné metropole musí samozřejmě zůstat posvátná.

III. titul. Že biskup nemá bez pozvání chodit...
(Svatých apoštolů kánon 35.) Biskup nemá mimo svou diecézi konati svěcení v městech a po vsích, které nejsou pod jeho pravomocí. Bude-li usvědčen, že tak činil bez svolení toho, komu podléhá město to nebo místa ta, ať je zbaven své hodnosti on sám i ten, kterého vysvětí.
Antiochijského sněmu kánon 22. Biskup nemá chodit do cizího města nebo území, které není pod jeho pravomocí, za účelem svěcení ani nesmí ustanovovat kněze nebo jáhny v místech, která patří pod moc jiných biskupů, leda jen se svolením místního biskupa. Opováží-li se kdo něčeho takového, jeho svěcení budiž zrušeno a on ať se podrobí epitimii sněmem stanovené.
Sardického sněmu kánon 3. Biskup Osios řekl: I to třeba dodat, ať žádný biskup nepřechází ze své eparchie do jiné eparchie, v níž budou jiní biskupové, ledaže by byl pozván od bratří, aby se nezdálo, že zavíráme dveře lásky.

IV. titul. Že má být oddělen biskupův (majetek) od církevního...
Svatých apoštolů kánon 40. Ať je j patrno, co je vlastní majetek biskupův, má-li svůj, a co je církevní. Biskup pak má moc svůj majetek komukoli odkázat, aby kvůli církevnímu jmění nečinila se újma biskupskému, když se ] stane, že bude mít ženu a děti nebo příbuzné či služebníky. Neboť je to spravedlivé u Boha i u lidí, aby ani církev neutrpěla nijaké škody pro ne-známost biskupova jmění, ani aby biskup a příbuzní jeho nebyli oloupeni1 pod rouškou církevního majetku nebo aby jeho příbuzní neupadli do bídy a jeho smrt nezahrnuli pohanou.
Chalcedonského sněmu kánon 24. Není dovoleno klerikům po smrti jejich biskupa rozkrádat jeho vlastní majetek, jak je (to) zakázáno starými kánony. Ti, kdo tak činí, mohou být zbaveni svých hodností.

V. titul. Že biskup má mít moc...
Svatých apoštolů kánon 38. 0 všechny církevní věci ať má biskup péči a ať je spravuje jako boží ekonom. Nesmí si však nic z toho přisvojit ani dávat svým příbuzným z toho, co je božího. Jsou-li chudí, ať jim dá jako chudým, ale ať se kvůli nim neprodává církevní.
Svatých apoštolů kánon 41. Nařizujeme, aby biskup měl moc nad všemi církevními věcmi. Neboť jsou-li mu svěřeny drahocenné duše lidské, oč více se sluší, aby disponoval vším. Ať s bázní boží a svědomitě podle své pravomoci zařídí všechno rozdělování prostřednictvím kněze nebo jáhna. Ať biskup sám si vezme, co je nutné a co potřebuje pro svou potřebu, i pocestným bratřím pro jejich potřebu, aby v ničem neměli nedostatku. Zákon boží velí, aby ten, kdo oltáři slouží, z oltáře byl živ (1C 9, 13), poněvadž ani vojín nebývá nijak zbaven svého žoldu (1C, 9, 7).
Svatých apoštolů kánon 60. Je-li někdo z duchovenstva v nouzi a některý biskup mu neposkytne, co potřebuje, ať je suspendován. Setrvá-li v tom, ať je zbaven své hodnosti jako vražedník svého bratra.
Chalcedonského kánon 26. Protože v některých církvích, jak jsme se doslechli, biskupové bez( ekonomů volně nakládají s církevním jměním, je nutno, aby každá církev, jež má v čele biskupa, měla též ze svého duchovenstva ekonoma spravujícího majetek církevní podle vůle svého biskupa, tak aby církevní správa nebyla bez kontroly, a tím aby se neplýtvalo církevním majetkem a pomluva nepadla na kněžstvo. Pakliže toho neučiní, ať ho postihnou boží kánony.

VI. titul. Že biskup odcházeje ku Pánu nemá ...
Svatých apoštolů kánon 75. Že biskup nemá svěřovat biskupskou. moc bratru nebo synu nebo jinému příbuznému nebo vysvěcovat, koho chce.
Není zajisté spravedlivé ustanovovat dědice biskupství a s věcmi božskými nakládat podle libovůle lidské, neboť církve boží nemají se zanechávat jako dědictví, to jest dávat dědicům.1 Opo-váží-li se kdo to učinit, ať je zbaven svěcení a on sám ať jest suspendován.
Antiochijského sněmu kánon 23. Biskup nemá za sebe ustanovovat2 ně-koho jiného náměstkem,3 i kdyby byl na konci života. Stane-li se něco takového, ať ustanovení je neplatné. Třeba pak zachovávat zákon církevní, který obsahuje, že ustanovení biskupa se ne-mají konat jinak než sněmem biskupů, kteří po smrti nebožtíkově mají moc ustanovit toho, kdo je hoden.

VII. titul. Že biskup má1 od metropolity ...
Svatých, apoštolů kánon 1. Biskup ať je svěcen od tří biskupů nebo ode dvou.
Laodicejského sněmu kánon 12. Že biskupové mají být ustanovováni v církevním úřadě soudem metropolitů a okolních biskupů, když byli mnohokrát vyzkoušeni v nauce víry i v obcování spořádaného života.
Téhož. Že shromážděním lidu nepřísluší konat volbu těch, kteří mají být ustanoveni na kněžství.
Laodicejského sněmu kánon 17. Že na vsích a na venkově se nemají ustanovovat biskupové, nýbrž visitátoři (periodeuti). Ti, kteří byli již dříve ustanoveni, nesmějí nic činit bez sou-hlasu městského biskupa. Rovněž tak ani kněží nemají nic činit bez souhlasu biskupa,

VIII. titul. Že svěcení biskupa nemá déle než tři ...
Chalcedonského sněmu kánon 15. Protože někteří z metropolitů, jak jsme se doslechli, nedbají o svěřená jim stáda a odkládají biskupská svěcení, rozhodl svatý sněm, aby se biskupská svěcení konala ve třech měsících, nenastane-li něco neodkladně nutného, aby se naléhavě počkalo1 s časem. Neučiní-li toho, bude podroben církevním trestům. Důchod ovdovělé církve ať je ekonomem té církve celý zachován.
Ankyrského sněmu kánon 15. Co se týče věcí církevních, které kněží v době sedisvakance prodají, ať navrátí, co je církevního. Biskup pak ať rozhodne o tom, zda mají dostat nazpět kupní cenu čili nic, protože mnohdy výtěžek z prodaných věcí jim nahradil víc než kupní cenu.

IX. titul. O eunuchu, který se sám (ne)vyklestil ...
Svatých apoštolů kánon 21. Eunuch, byl-li vykleštěn násilím od lidí nebo v zajetí, nebo se takto narodil, bude-li hoden biskupství, ať se jím stane.
Svatých apoštolů kánon 78. Jestliže by kdo byl slepý na jedno oko nebo vadný na nohu a byl-li by hoden biskupství, ať se jím stane. Neboť ne vada tělesná ho poskvrňuje, nýbrž úhona duševní.
Svatých apoštolů kánon 79. Hluchý a slepý ať se nestane biskupem. Ne že by byl poskvrněn, nýbrž aby nebyl na pohoršení církvi.

X. titul. O vysvěcených biskupech a knězích ...
Svatých apoštolů kánon 36. Ne-převezme-li některý biskup po svém vysvěcení svého úřadu a o lid jemu svěřený se nestará, ať jest suspendován tak dlouho, dokud se neujme svého úřadu; rovněž tak i kněží a jáhnové. Pakliže se tam odebere a nepřijmou ho, ne z jeho vůle, nýbrž ze zloby lidské, ať má platnost jeho. svěcení, avšak klérus toho města ať je suspendován, protože nebyli učiteli takového ne-poddajného lidu.
Antiochijského sněmu kánon 17. Jestliže některý biskup přijme svěcení biskupské, a ač je ustanoven být před-staveným lidu, neujme se svého úřadu ani se nepodvolí tomu, aby odešel do • církve jemu svěřené, ať jest suspendo-ván, dokud donucen se ho neujme nebo dokud o něm nějak nerozhodne nejvyšší sněm biskupů té eparchie.
Byl-li vysvěcen nějaký biskup a nejde do své diecéze, pro niž je ustanoven, ne z vlastní vůle, nýbrž pro nepřízeň1 lidu nebo z jiné příčiny, aniž sám k tomu zavdal podnět, ať je mu ponechána toliko hodnost a úřad, avšak ať nezasahuje do církevních záležitostí tam, kde se zdržuje, nýbrž ať vyčká, až vrchní eparchiální sněm tento případ rozsoudí.

XI. titul. 0 těch, kteří bývají svěceni z moci vladařů ...
Svatých apoštolů kánon 29. Přijme-li některý biskup nebo kněz nebo jáhen hodnost za peníze, ať je degradován, on i ten, kdo jej vysvětli, a ať je zcela vyvržen z církve i ze společnosti jako Simon kouzelník ode mne Petra (Act 8, 18—24).
Svatých apoštolů kánon 30. Získá-li některý biskup pomocí světských panovníků pro sebe církev nebo soud, ať je zbaven hodnosti a vyloučen z církve a všichni ti, kteří s ním obcují.
Chalcedonského sněmu kánon 2. Uděluje-li některý biskup svěcení za peníze a uvádí-li do prodeje neprodaj-nou milost a světí za peníze biskupa (či chorepiskopa) či kněze či jáhna či jakéhokoli jiného klerika nebo ustanoví za peníze ekonoma nebo advokáta nebo i kostelníka (paramonáře) nebo jinou kanonickou osobu3 pro hnusný svůj zisk, bude-li usvědčen z tohoto činu, ať je zbaven své hodnosti a ten, kdo byl takto vysvěcen, ať nemá z koupeného svěcení nebo ustanovení žádného užitku, nýbrž ať přijde o úřad i hodnost, jež nabyl penězi. Byl-li někdo prostředníkem těchto mrzkých a nedovolených úplatků, i ten ať je zbaven své hodnosti, je-li to klerik; je-li to laik nebo mnich, ať je proklet.

ΧΠ. titul. Že biskup nesmí opustit své město ...
Svatých apoštolů kánon 4. Biskup nesmí opustit svou diecézi a přejít do jiné, i kdyby jej mnozí k tomu nutili, leda by byl nějaký (rozumný) důvod nutící jej to učinit, jako že by mohl slovem víry přinést větší užitek. Ale to ať se děje nikoli o vlastní újmě, nýbrž rozhodnutím a prosbami mnoha biskupů a velikým přemlouváním.
Ankyrského sněmu kánon 18. Jestliže byli někteří biskupové ustanoveni a nebyli přijati v té diecézi, pro niž byli určeni, a chtějí vniknouti do jiné diecéze a tamním ustanoveným (biskupům) působit protivenství a strojit jim úklady, ať jsou suspendováni. Chtějí-li zůstat jako kněží tam, kde byli dříve, nemá se jejích hodnost2 zamítat. Pakliže se sváří s biskupy tam ustanovenými, ať se jim odejme i kněžská hodnost a ať jsou vyhoštěni.
Chalcedonského sněmu kánon 5. Co se týče biskupů nebo kleriků přechá-zejících z města do města, ať mají svou platnost kánony sepsané o nich svatými Otci.

ΧΠΙ. titul. Že biskup nemá žádat od císaře ...
Antiochijského sněmu kánon 12. Jde-li některý biskup nebo kněz nebo jakýkoli klerik k císaři bez svolení a bez listů od diecézního biskupa a zvláště od metropolity, ať je nejen suspendován a exkomunikován, nýbrž i zbaven hodnosti, kterou má, ježto se proti zákonu církve opovážil obtěžovat sluch našeho bohumilého císaře. Pakli ho nezbytná potřeba dohání k tomu, aby tam šel, ať to učiní po uvážení a se svolením biskupa metropolitního města a s ním ostatních biskupů a s jejich listinami ať se vydá na cestu.

XIV. titul. Že nesmí biskup ani nikdo ...
Svatých apoštolů kánon 2. Biskup nebo kněz nebo jáhen ať nebere na sebe světských starostí. Nechce-li jinak, ať je zbaven svěcení (2T 2, 4).
Svatých apoštolů kánon 2. Řekli jsme, že biskup nebo kněz nemá brát na sebe světské úřady, nýbrž má se věnovat církevním potřebám. Ať se tedy bud podvolí nečinit toho, nebo ať je zbaven své hodnosti. Neboť nikdo nemůže, podle příkazu božího, sloužit dvěma pánům (Mt 6, 24).
Svatých apoštolů kánon 44. Biskup nebo kněz nebo jáhen, který bere úrok od dlužníků, buď ať toho nechá, nebo ať je zbaven své hodnosti.
Svatých apoštolů kánon 8. Biskup nebo kněz nebo jáhen, který se věnuje vojenské službě a chce si podržet obojí, světskou moc i duchovní hodnost, ať je zbaven hodnosti. Neboť co je císařovo, císařovi a boží Bohu (Mt 22,21).
Nicejského sněmu kánon 17. Poněvadž mnozí uvedení v seznamu kleriků, honíce se za lichvou a mrzkým ziskem, zapomněli na to, co praví Písmo svaté: Peněz svých nedávej na lichvu (Ž 14, 5), nebo půjčujíce vymáhají jedno procento měsíčně, svatý veliký sněm ustanovil, že bude-li někdo po tomto nařízení usvědčen, že přijímá úrok násilím či nějakým jiným způsobem či jinými soudními procesy nebo že si vymýšlí něco jiného pro mrzký zisk, ať je vyloučen z kléru a ať je vyškrtnut ze seznamu duchovenstva.
Chalcedonského sněmu kánon 4. Že kněží nemají dávat půjčkou nebo na úroky ani brát tak řečené „imiolie".
Chalcedonského sněmu kánon 7. O těch, kteří byli jednou přijati do kléru nebo se stali mnichy, jsme rozhodli, že nesmějí vstupovat ani do vojska ani do světského úřadu. Opo-váží-li se to učinit a nebudou se z toho kát tak, aby se vrátili k tomu, co si dříve zvolili pro Boha, ať jsou ex-komunikováni (prokleti).

XV. titul. Že se biskup nemá dát vášní strhnout ...
Svatých apoštolů kánon 27. Bije-li některý biskup nebo kněz nebo jáhen věřící, kteří zhřešili, nebo nevěřící, kteří se dopustili křivdy, a tím je chce velmi postrašit, ať je zbaven hodnosti. Neboť tomu nás nijak nenaučil Pán, nýbrž právě naopak: když sám byl bit, nebránil se, když mu bylo zlořečeno, nezlořečil, když trpěl, nehrozil (IP 2, 23).
Chalcedonského sněmu kánon 9. ι Má-li některý klerik soudní při s klerikem, ať nepomine svého biskupa a neběží k světským soudcům, nýbrž ať napřed vyloží svou věc biskupu a biskup svým rozhodnutím ať předvolá obě strany, které se chtějí soudit, a s předními kněžími svými ať věc spravedlivě rozsoudí. Bude-li kdo jednat proti tomu, ať je stižen kanonickými epitimiemi.
Z téhož. Bude-li mít klerik při se svým biskupem nebo s cizím, tu ať přijme rozsouzení od sněmu eparchiálního. Má-li biskup nebo kněz nebo klerik soudní při s metropolitou této provincie, ať se obrátí bud na exarcha spravujícího církve3 nebo na patriarchu císařského města a před těmito ať svou při vede. '

XVI. titul. O biskupech žalovaných ...
Svatých apoštolů kánon 75. Bude-li biskup z něčeho obžalován od spolehli-vých a věřících lidí, je třeba, aby ho biskupové předvolali. Přijde-li a bude vypovídat věci, které povedou k usvědčení, ať se mu dostane odsouzení. Pakli se nedostaví na výzvu, ať pošlou k němu dva biskupy a předvolají jej po druhé. Neposlechne-li ani takto, ať opět k němu pošlou a předvolají jej po třetí. Nebude-li ani takto toho dbát a nepřijde, ať sněm vyřkne proti němu, co si zaslouží, aby se nedomníval, že něco vyzíská unikáním soudu.
Svatých apoštolů kánon 76. K svědectví proti biskupu nemá se připouštět kacíř ani samojediný věřící, neboť Zákon praví: Ať ústy dvou nebo tří svědků je na jisto postavena každá věc (Mt 18, 16).
Chalcedonského sněmu kánon 21. Kleriky nebo laiky žalující na biskupa nesluší se přijímat prostě a bez vyšetření, nebyla-li již dřív prozkoumána jejich pověst.
Antiochijského sněmu kánone.Byl-li některý biskup obžalován z některých přestupků a je souzen všemi biskupy eparchiálními a všichni vyřknou souhlasně proti němu rozsudek, nesmí již ι být souzen od jiných, nýbrž ať jednohlasný výrok eparchiálních biskupů zůstane pevný.

XVII. titul. Že ten, kdo byl zbaven hodnosti nesmí se opovážit (konat bohoslužbu nebo chodit za císařem a obtěžovat jeho sluch a nedbat rozsudku většího sněmu).
Svatých apoštolů kánon 28. Byl-li některý biskup nebo kněz nebo jáhen právem zbaven své hodnosti pro zjevný1 přestupek, a opováží-li se opět vykoná-vat dřívější mešní službu, ten ať je úplně vyloučen z církve.
Antiochijského sněmu kánon 15. Byl-li některý biskup sněmem zbaven své hodnosti a kněz nebo jáhen svým biskupem, a opováží-li se bud biskup nebo kněz nebo jáhen konat jakoukoli službu podle dřívějšího obyčeje, nesmí již doufat v opětné dosazení od jiného sněmu ani v možnost obhájení. Ale také všichni, kteří mají s ním společenství, ať jsou vyobcováni z církve, tím spíše vědí-li o rozsudku proti nim vyneseném a opovažují-li se s nimi obcovat.
Antiochijského sněmu kánon 12. Jestliže některý kněz či jáhen svým biskupem zbavený hodnosti nebo biskup sněmem . . .

XVIII. titul. Že nikomu není dovoleno stýkat se.
Svatých apoštolů kánon 11. Jestliže někdo je klerikem a koná modlitbu s někým, kdo je zbaven svěcení, jakožto s klerikem, ať i on sám je degradován.
Svatých apoštolů kánon 12. Jestliže některý klerik nebo laik správně vyloučený z církve' odejde do jiného města a tam bude přijat bez doporučujícího listu, ať je vyloučen z církve i on i ten, kdo ho přijal.
Pakliže by již byl z církve vyloučen, ať se prodlouží jeho vyloučení, ježto obelhal a obelstil církev boží.
Svatých apoštolů kánon 13. Jestliže biskup, u něhož se nacházejí, nic nedbá na přikázanou jim nečinnost2 a přijme je jako kleriky, ať je zbaven hodnosti jakožto učitel nepořádný.
Svatých apoštolů kánon 16. Byl-li některý kněz nebo jáhen zbaven hodnosti od svého biskupa, nesmí ho přijmout jiný kromě toho, který ho suspendoval, ledaže by náhodou zemřel biskup, který ho suspendoval.
Z druhého kánonu antiochijského sněmu. Není dovoleno se stýkat s vyobcovanými ani vcházet do jejich domu a konat modlitby s těmi, kteří nekonají modlitby v církvi, ani přijímat do (jiné) církve ty, kteří nenavštěvují shromáždění v jiné církvi. Vyskytne-li se bud nějaký biskup nebo kněz nebo jáhen, který se stýká s vyobcovanými, ani ten ať není účasten církevního společenství, ježto porušuje církevní řád.
Antiochijského sněmu kánon 76. Je-li někdo od svého biskupa vyloučen ze společenství církve, ať není přijat jinými ihned dříve, dokud jej nepřijme jeho vlastní biskup sám, nebo koná-li se sněm, dokud se tam nedostaví a neobhájí se. Přesvědčí-li sněm, ať přijme jiný soudní výrok. Toto nařízení ať se zachovává u laiků, knězi a jáhnů a u všech kleriků.3

XIX. titul. Že biskup nesmí přijímat cizí . . .
Sardického sněmu kánon 15. Biskup Osius řekl: I to všichni nařizujeme, chce-li některý biskup na nějaký stupeň duchovní hodnosti ustanovit cizího služebníka církevního bez dohody1 s jeho biskupem, aby takové ustanovení bylo neúčinné a neplatné. Ti kdo jim to povolí, ať jsou od našich bratří a spolubiskupň napomenuti a pokáráni.
Všichni řekli: Toto nařízení a ustanovení ať zůstane nezměnitelným.
Chalcedonského (sněmu) kánon 10.. Kleriku není dovoleno, aby byl zapsán do katalogu duchovenstva v církvích dvou měst zároveň, i v tom, ve kterém byl dříve vysvěcen, i v tom, do něhož jakožto většího přeběhl z touhy po marné slávě. Kdo tak činí, ať jsou navráceni do své církve, v níž byli zprvu vysvěceni, a jen tam ať konají službu. Pakli již přešli někteří z jedné církve do druhé, ať nemají žádné účasti na záležitostech (dřívější církve), totiž na kaplích mučedníku v ní se nacházejících nebo chudobincích nebo útulcích pro cizince (xenodochiích). Opováží-li se někteří po tomto ustanovení velikého a všeobecného sněmu činit něco z toho, co se nyní zapovídá, nařídil svatý sněm, aby pozbyli své hodnosti.
Chalcedonského sněmu kánon 20. Klerici přidělení službou k církvi, jak jsme již nařídili, nesmějí být připsáni k církvi jiného města, nýbrž mají zůstávat v té, ve které byli uznáni hodnými sloužit, vyjma ty, kteří ztratili svou vlast a z nezbytí přišli do jiné církve. Podle toho nařízení, přijme-li některý biskup klerika patřícího pod moc jiného biskupa, ať jest vyobcován i přijatý i ten, kdo ho přijal, dokud se přišlý klerik nenavrátí do své církve.

XX. titul. Že klerici nesmějí bez dovolení svého biskupa ...
Svatých apoštolů kánon 2. Opustí-li některý kněz nebo jáhen nebo kdokoli z posvátného kléru své místo a odejde do jiné diecéze a zcela se přestěhuje a žije v jiné diecézi bez dovolení svého biskupa, tomu již potom nedovolujeme konat služby boží, zvláště vyzývá-li jej jeho biskup, aby se vrátil, a on neuposlechne, setrvávaje v takové vzpouře. Takový ať je jako prostý laik vřazen do společenství církve.
Svatých apoštolů kánon 33. Nikdo z cizích biskupů nebo kněží nebo jáhnů se nemá přijímat bez doporučujících listů. I ti, kteří je mají, ať jsou přezkoušeni, a jsou-li hlasateli pravé víry, ať jsou přijati. Pakliže nikoli, budiž jim poskytnuto, co potřebují, ale do společenství církve ať se nepřijímají. Neboť mnoho se děje s uskokem.
Chalcedonského sněmu kánon 20. Cizí klerici a anagnosté nesmějí bez doporučujících listů svého biskupa nikterak konat služby v jiné diecézi.
Chalcedonského sněmu kánon 23. Svatý sněm se doslechl, že někteří klerici a mniši, aniž k tomu dostali povolení od svého biskupa, ano dokonce i takoví, kteří byli jím vyobcováni, přicházejí do císařského sídelního města a dlouho se v něm zdržují a působí

různice a zmatky v církevním pořádku a zneklidňují i domácnosti některých, lidí. Svatý sněm tudíž nařídil, aby napřed ekdik svaté církve města Konstantinova takové vyzval, ať odejdou z města. Budou-li pokračovat nestoudně v těchto neplechách, ať týž ekdik je i proti jejich vůli vyžene a každý ať se vrátí na své místo.
Laodicejského sněmu kánon 41. Že biskup nebo klerik nesmí cestovat bez kanonických listů.
Chalcedonského sněmu kánon 42. Že kněz2 nebo klerik nesmí cestovat bez nařízení svého biskupa.

XXI. titul. O chorepiskopech a o venkovských knězích ...
Antiochijského sněmu kánon 20. Chorepiskopům není dovoleno světit kněze ani jáhny.

XXII. titul. Že kněží a všichni klerici mají...
Svatých apoštolů kánon 57. Potupí-li některý klerik biskupa, ať je zbaven hodnosti. Neboť knížeti lidu svého nebudeš zlořečit (A 23, 5).
Svatých apoštolů kánon 31. Nedbá-li některý kněz na svého biskupa a bez biskupa utvoří sbor1 ačkoli nemůže nic vytýkat svému biskupu, ať je zbaven své hodnosti, ježto je cti-žádostivec a násilník. Podobně i všichni ostatní klerici, kteří se k němu přidali.
Budou-li to laici, ať jsou vyloučeni. To ať se stane po prvním, druhém a třetím napomenutí biskupově.
Antiochijského sněmu kánon 5. Οροvrhne-li některý kněz nebo jáhen svým biskupem a odloučí se od církve a utvoří si zvlášť svůj sbor a postaví oltář, a když jej biskup povolá, neuposlechne a nechce se mu podrobit a poslechnout, když ho volá po prvé a po druhé, ať je úplně degradován a ať již nedostane službu a nemůže opět nabýt téže hodnosti. Působí-li dále nepokoje a zmatky v církvi, ať je jako buřič světskou (vnější) mocí napraven.

XXIII. titul. Že jáhnové se nesmějí před kněžími...
Nicejského sněmu kánon 18. Doneslo se svatému velikému sněmu, že v některých místech a městech kněžím podávají eucharistii jáhni, což ani kánonem ani obyčejem není dosvědčeno, totiž aby ti, kdo nemají moc obětovati, podávali obětujícím Tělo Kristovo. I to bylo oznámeno, že někteří z jáhnů přijímají eucharistii dřív než biskupové. To tedy všechno ať přestane a jáhni ať se drží v svých mezích vědouce, že jsou služebníky biskupovými a menšími než kněží. Ať přijímají eucharistii podle pořádku s kněžími a ať jim podává bud kněz, nebo biskup. Ani sedat s kněžími nesmějí jáhni, a děje-li se tak, je to proti zákonu a proti pořádku. Nechce-li se kdo po těchto nařízeních sněmovních podrobit, ať je zbaven jáhenství.
Laodicejského sněmu kánon 20. Že si jáhen nesmí sedat v přítomnosti kněze, nýbrž má si sednout až na pokyn kněze. Podobně i jáhnové mají mít čest ode všech služebníků1 a kleriků.
Svatých apoštolů kánon 57. Potupí-li některý klerik kněze nebo jáhna, ať je vyobcován.

XXIV. titul. O svěcení žen a o vdávajících se za muže po svěcení ...
Laodicejského sněmu kánon 44. Za diakonisu nemá být svěcena žena před 40tým rokem, a i tehdy až po pečlivé zkoušce. Jestliže však po přijetí svěcení setrvá jeden rok ve službě a pak opovrhne milostí boží a vdá se za muže, ať je prokleta i se svým mužem.
Svatého Basilia kánon 9. O vdově zařazené do počtu vdov, to jest sloužící pod církví, vdá-li se,3 usoudil apoštol Pavel (IT 5.14), aby byla pominuta.

XXV. titul. O způsobu svěcení a o těch, kteří nemají být svěceni...
Že se svěcení nemá konat v přítomnosti slyšících.
Laodicejského sněmu kánon 11. Kněz nemá být svěcen před 30tým rokem, i kdyby to byl člověk velmi hodný. Vždyť Pán ve 30 letech byl pokřtěn a začal učit.
Svatých apoštolů kánon 17. Oženil-li se někdo po křtu dvakrát nebo měl souložnici, nemůže být ani biskupem, ani knězem, ani jáhnem, ani jakýmkoli klerikem.
Týchž kánon 18. Ožení-li se kdo s vdovou nebo s ženou propuštěnou nebo s otrokyní nebo s herečkou, rovněž ať není žádným klerikem.
Týchž kánon 18. Kdo pojme za ženu A dvě sestry nebo dceru bratrovu neboli neteř, ať se nestane klerikem.
Týchž kánon 62. Bude-li nějaká žaloba na věřícího pro smilství nebo cizoložství nebo pro některý jiný ze zakázaných skutků a bude-li usvědčen, ať nevstupuje do kléru.
Týchž kánon 69. Přijme-li některý biskup nebo kněz nebo jáhen druhé svěcení od někoho, ať je zbaven hodnosti on i ten, kdo ho ordinoval, nedokáže-li, že má svěcení od kacíře. Neboť kdo od těchto je pokřtěn nebo vysvěcen, ti nejsou věřící klerici.
Týchž kánon 80. Je-li kdo posedlý, nebudiž klerikem, ale ať se ani nemodlí s věřícími. Až bude očištěn, ať je přijat.
Nicejského sněmu kánon 9. Jestliže někteří byli ustanovení za kněze bez zkoušky, potom však, když byli podrobeni zkoušce, přiznali se k svým pokleskům, tu vloží-lí lidé postupující proti zákonu přes jejich doznání na takovéto ruce, těch kánon nepřijímá, neboť katolická církev hájí bezúhonnost.
Nicejského sněmu kánon 10. Jestliže někteří z padlých byli vysvěceni bud z nevědomosti, nebo že si (světitelé) nepovšimli svěcených, toho církevní kánon nedovoluje. Když se to ovšem o nich zjistí, budou zbaveni hodnosti.

XXVI. titul. O zpěvácích a anagnostech a exorcistech..
Laodicejského kánon 14. Že služeb- níci nemají mít místo v diakoniku ani se dotýkati církevních nádob.
Téhož kánon 23. Že lektoři a kantoři nesmějí nosit orar a tak číst nebo zpívat.
Téhož kánon 25. Že služebníci ne- smějí rozdílet chléb ani žehnat kalich.
Svatých apoštolů kánon 25. Vstou- pí-li někdo do kléru neženat a chtějí-li se pak (někteří) ženit, nařizujeme, že mohou být jen lektory nebo kantory.
Chalcedonského sněmu kánon 14. a Poněvadž v některých eparchiích bylo  kantorům a lektorům dovoleno (se ženit), nařídil svatý sněm, že nikdo z nich si nesmí brát ženy špatné víry. Jestliže tedy ti, kteří již získali děti z takových sňatků a dali své zrozence již dříve pokřtít od kacířů, ať je přivedou do společenství katolické církve; nepokřtěné ať již nejsou křtěny u kacířů, ani ať neuzavírají sňatků s kacíři ani s Židy nebo <pohanskými> Helény leda jen tehdy, slíbí-li osoba uzavírající sňatek s pravoslavnými, že přejde na pravoslavnou víru. Přestoupí-li kdo toto nařízení sněmu, ať je podroben kanonické epitimii.

XXVII./XXVIII. titul. Že kněz nesmí mít u sebe družku spoluuvedenou,2 leda z takových, které nevzbuzují podezření, ani nesmí chodit na svatby těch, kdo se žení po druhé; ani se nemají na svatbách křesťanských dívat na hry divadelní nebo vůbec se nemá na nich tančit.
Nicejského sněmu kánon 3. Velký sněm zcela zakázal, že ani biskupu ani knězi ani jáhnu ani jakémukoli kleriku není dovoleno mít u sebe družku spolu-uvedenou kromě matky a sestry nebo tety, neboť jen tyto osoby nebývají podezírány. Jen tyto osoby a jim podobné unikají podezření.
Neocesarijského sněmu kánon 7. Kněz ať nechodí na svatbu těch, kdo se žení podruhé, protože až ho bude manžel podruhé ženatý žádat o pokání, jak bude knězi, který souhlasí s takovými sňatky tím, že na nich jí?
Laodicejského sněmu kánon 23. Že i křesťané nemají, jdou-li na svatby, hrát žádné hry ani tančit, nýbrž nehlučně bud obědvat, nebo večeřet, jak se sluší na křesťany.

Téhož kánon 54. Že klerici nemají na svatbách přihlížet žádným divadlům, nýbrž dříve než vejdou herci,6 mají povstat a odejít odtamtud.

XXVHI./XXVII. titul. Že kněz nesmí svou ženu vyhánět (pod záminkou zbožnosti, ani sé nesmí nikdo po vysvěcení ženit, leda kdyby byl při svěcení předem prohlásil: chci se ženit).
Svatých apoštolů kánon 10. Biskup nebo kněz nebo jáhen ať svou ženu ne-zapuzuje kvůli zbožnosti. Propustí-li ji, ať je suspendován. Setrvá-li v tom, ať je zbaven hodnosti.Dopustí-li se smilství nebo cizoložství, ten (tím) spíše bude vyloučen a uveden do stavu kajícnic-kého (do pokání).
Svatého Basilia kánon 12. 0 knězi, i který z nevědomosti uzavřel nezákonný sňatek, jsem ustanovil, že je mu dovoleno toliko zasedat mezi kněžími, ostatních úkonů kněžských má se zdržovat.

XXIX. titul. Že biskup nebo kněz nebo laik nesmí ...
Svatých apoštolu kánon 52. Oškliví-li si některý (biskup nebo) kněz nebo jáhen nebo- kterýkoli klerik stavu duchovního zákonitý sňatek a maso i víno ne kvůli askezi, nýbrž proto, že je pokládá za poskvrněné, nevěda, že vše bylo velmi dobré (Gn 1. 31) a že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu (Gn 1. 27), ale tupí a haní stvoření boží, buď ať se polepší, nebo ať je vyobcován z církve; rovněž tak i laik.
Týcbž kánon 53. Jestliže některý (biskup nebo) kněz nebo jáhen nebo jakýkoli klerik nepožívá ve sváteční dny masa ani vína proto, že si je oškliví, a nikoli kvůli službě boží, ať je zbaven hodnosti, poněvadž nemá zdravé svědomí (1 T 4, 2) a stává se příčinou pohoršení pro mnohé.
Týchž kánon 54. Jestliže některý (biskup nebo) kněz nebo jáhen nebo kdokoli ze stavu duchovního pojídá krev namísto masa (Gn 9.4), nebo co bylo uloveno zvěří nebo mršinu (Lv 17.15), ať je zbaven hodnosti, neboť to Zákon zakázal. Je-li to laik, ať je exkomunikován.
Ankyrského sněmu kánon 14. Kněží a jáhni a příslušníci kléru, kteří nejedí masa, mají z něho okusit a tak se ho zdržet, chtějí-li. Pakliže si ho oškliví a nejedí ani zeleninu, která byla s masem vložena (na oheň), neuposlechnou-li toho kánonu, ať pozbudou své hodnosti..
Téhož kánon 2. Odsuzuje-li kdo toho, G kdo se zbožností a vírou jí maso kromě krve a zadušených zvířat a obětí modlářských, jako by pro toto požívání neměl naděje na spásu, ať je proklet.
Gangerského sněmu kánon 1. Kdo ( haní manželství a ženu, která sedá5 se svým mužem a je zbožná a věřící, napadá a haní, jako by nemohli vejít do království božího, budiž proklet.

XXX. titul. Že nemá biskup nebo klerik nebo ...
Svatých apoštolů kánon 42. Biskup nebo kněz nebo jáhen, který hraje v kostky a opíjí se, bud ať toho zanechá, nebo ať je zbaven hodnosti.
Rovněž i podjáhni a lektoři i kantoři, kteří činí totéž, bud ať toho zanechají, nebo ať jsou vyloučeni z přijímání; rovněž i laici.
Týchž kánon 50. Bude-li některý, klerik přistižen, jak jí a pije v krčmě, ať je suspendován, vyjma toho, kdo tam bydlí na cestách.
Laodicejského sněmu kánon 10. Že není dovoleno duchovním osobám, od kněží po jáhny i ostatních z církevního stavu až po vrátné, ani mnichům chodit do krčem.
Gangerského sněmu kánon 11. Kdo opovrhuje těmi, kdo z víry připravují agapy i pro čest Páně zvou bratry, a nechce se zúčastnit s pozvanými, ježto ruší tento obyčej, ať je proklet.

Svatých apoštolů kánon 58. Posmívá-li se některý klerik chromému nebo slepému . nebo hluchému nebo tomu, kdo má vadné nohy, ať je vyloučen; rovněž tak i laik.

XXXI. titul. Že biskup ani kněz ani klerik nemá ...
Svatých apoštolů kánon 9. Nepostí-li A se některý biskup nebo kněz nebo jáhen nebo mnich v době velkopostní či ve středu neb v pátek, ať je zbaven hodnosti, ledaže by toho nemohl činit pro neduh tělesný. Pakliže je to laik, ať je exkomunikován.
Gangerského sněmu kánon 19. Jestliže kdo z asketů, vyjma nutnost tělesnou, odmítá a porušuje tradiční všeobecné posty církví zachovávané, ač má dokonalý rozum,1 budiž proklet.
Laodicejského sněmu kánon 49. Že ve velký půst není dovoleno obětovat chléb, leda jen v sobotu a v neděli.2
Téhož kánon 8. Že se nemá rušit půst čtvrtku posledního týdne kvadragesimy, a tím celý půst zneuctívat, nýbrž má se celý týden postit a jíst jen suchá jídla.
Téhož kánon 51. Že se v kvadragesimě nemají slavit narozeniny svatých mučedníku ani památky jejich, leda toliko v sobotu a v neděli.
Téhož kánon 52. Že se v kvadragesimě nemá konat svatba ani se nemají slavit narozeniny.

ΧΧΧΠ. titul. O těch, kteří se věnují zbožným úkonům a postu v sobotu ...
Svatých apoštolů kánon 65. Bude-li zjištěno, že se některý klerik postí v sobotu nebo v neděli, kromě jediné Veliké soboty, ať je zbaven hodnosti. Je-li to laik, ať je exkomunikován.
Gangerského sněmu kánon 18. Kdo se z domnělé zbožnosti postí v neděli, budiž proklet.
Téhož kánon 15. Změní-li některá žena z domnělé askeze šat a místo oby-čejného ženského šatu se obleče na způsob mužský, budiž prokleta.
Téhož kánon 15. Opouští-li někdo své děti a neživí je k náležité zbožnosti nevede, nýbrž zanedbává je pod záminkou askeze, budiž proklet.
Téhož kánon 16. Opustí-li některé dítky své rodiče, zvláště věřící, pod záminkou zbožnosti a neprokazují-li svým rodičům povinné úcty, ježto si více cení zbožnosti, budtež proklety.
Téhož kánon 17. Ustřihne-li si (1T 11,6) některá žena z domnělé askeze vlasy, které jí dal Bůh na připomínku její poddanosti (1T 2, 11), poněvadž porušuje přikázání poddanosti, budiž prokleta.
Svatého Basilia kánon 20. O té, která opustila svého muže a odešla od něho. Co se týče opuštěného, třeba vyšetřit příčiny opuštění, a odešla-li od něho bezdůvodně, pak je on hoden odpuštění a ona církevního trestu. Ať se dá jemu odpuštění tím, že bude účasten církevního společenství.

ΧΧΧΙΠ. titul. Že mniši mají být podřízeni ...
Svatých apoštolů. Těm, kteří oprav- c; dově a čistě žijí mnišským životem, ať se dostane náležité úcty. Poněvadž < však někteří, ač vzali na sebe mnišský stav, působí zmatek v záležitostech církevních i světských a chodí nepořádně po městech, nejen to, ale i kláštery začínají zakládat, bylo usneseno, že nikdo nesmí nijak stavět nebo zřizovat klášter nebo kostel bez povolení městského biskupa a že mniši nacházející se v kterémkoli městě nebo kraji mají se podrobovat biskupům a milovat pokoj a věnovat se jen postu a modlitbě. Ať se zdržují na místech, kde byli postřiženi, a ať nepůsobí mrzutosti ve věcech církevních i světských nebo ať v nich nemají účastenství a neopouštějí při tom svůj klášter, ledaže by jim to bylo poručeno z nutné potřeby městským biskupem. Ať nepřijímají nižádného (otroka)1 v klášteřích na mnišství bez povolení jeho vlastního pána. Nařizujeme, ať ten,, kdo přestoupí tato naše ustanovení, je vyobcován, aby jméno boží nebylo tupeno. Biskup pak městský má mít náležitý dozor nad kláštery.

Chalcedonského sněmu kánon 24. Kláštery jednou vysvěcené se svolením biskupa ať zůstávají navždy kláštery a statky jim určené ať se uchovají klášteru a ať již potom nemohou být v držení laiků. Ti, kdo dovolují, aby se tak stalo, ať jsou podrobeni církevním trestům.
Svatých apoštolů kánon 83. Ne-dovolujeme otroka zařazovat do kléru bez svolení jeho pána; bývá to na úkor majitelů a (vede to) k rozvratu do-mácnosti Jestliže však někdy otrok bude hoden svěcení, jako byl náš Onisim (Filem10), a dovolí mu jeho pánové a dají mu svobodu a propustí ho z domu, ať je (vysvěcen).
Gangerského sněmu kánon 3. Kdo pod záminkou zbožnosti učí cizího4 otroka, aby pohrdal pánem a ušel z otroctví, a ne aby sloužil svému pánu s příchylností a se vší úctou, budiž proklet.

XXXIV. titul. O mniších a mniškách zříkajících se ...
Nicejského sněmu kánon 12. Ti, kteří byli povoláni milostí a dali na jevo vysoké stupně horlivosti a odložili vojenské pásy, potom však se navrátili k svým vývratkům (2P 2, 22), takže někteří i peníze dávali a dary docílili toho, že se opět stali vojíny, ti po tříleté době strávené mezi poslouchajícími ať se deset let postí. U každého tohoto třeba zkoumati jeho smýšlení a způsob kajícnosti. Neboť ti, kteří s bázní boží a slzami a trpělivostí a konáním dobra dokazují skutkem své obrácení, a ne jen napohled, ať po skončení stanovené doby mezi poslouchajícími se účastní společných modliteb;3 přitom je má biskup poněkud shovívávej i posuzovat. Ti však, kteří to lhostejně přijali v domnění, že způsob vcházet do chrámu, to že jim postačí k obrácení, ať splní všechny skutky shora uvedené.
Ankyrského sněmu kánon 19. Ti, kteří učinili slib panictví a panenství a svého slibu se zříkají, ať splní nařízení stanovené pro bigamy. Zakazujeme, aby panny žily s některými (muži) jako sestry.
Chalcedonského sněmu kánon 16. Panně, která se zasvětila Pánu Bohu, a rovněž i mnichu není dovoleno uzavírat sňatek. Bude-li zjištěno, že tak činí, ať jsou exkomunikováni. Nařídili jsme však, aby místní biskup měl plnou moc starat se o ně. Svatého Basilia kánon 2. 0 padlých pannách, které učinily slib Bohu, že budou žít v čistotě, potom však podlehly tělesným rozkoším a zříkají se svých slibů, naši Otci v své soucitnosti a mírnosti, majíce ohled na slabosti klesajících, stanovili a nařídili zákon jako u bigamů. Avšak já pokládám za dobré, ježto se církev milostí boží zdokonaluje a stává silnější a stav panenský nyní vzrůstá, důkladně si povšimnout, jak se věc jeví podle rozumu a co je zákonem Písma, možno jej nalézt z toho, co následuje. Neboť vdovství je nižší než panenství, proto i hřích vdovin je mnohem menší než panny. Vizme zajisté, co je psáno Pavlem Timotheovi (IT 5, 11—12): Mladé vdovy odmítej, neboť když se oddají rozkoším, chtějí se vdávat, a tak mají hřích, protože zavrhly první věrnost. Jestliže tedy vdova je vinna těžkým hříchem proto, že zavrhla věrnost Kristu, co si třeba pomyslit o panně, která je nevěstou Kristovou a čistou nádobou věnovanou Pánu? Veliký jest zajisté hřích i pro otrokyni, když se oddává tajným sňatkům a naplní dům neřestí a svým špatným životem činí hospodáři hanbu. Mnohem však těžší je, když se nevěsta stane cizoložnicí a svůj svazek s ženichem zneuctí a oddá se bezuzdným rozkoším. Proto se vdova odsuzuje jako neřestná otroky ně, panna však propadá soudu (jako) cizoložnice. Neboť jako nazýváme toho, kdo žije s cizí ženou, cizoložníkem, tak samozřejmě nakládáme i s těmi, kteří si k sobě berou pannu. To však nám třeba předem zdůraznit, že pannou se nazývá ta, která se sama zasvětí Bohu, zřekne se manželství a vyvolí si Čistý život. Slib pak uznáváme za platný od té doby, co dosáhla věku a plnosti rozumu. Neboť v těchto věcech nelze pokládat za zcela rozhodující dětské výroky, nýbrž má-li 16 neb 17 let, je-li paní svého rozumu, byla-li vyzkoušena a zvláště vytrvala-li potom a opětovně prosila, aby byla přijata, tehdy ji třeba započíst mezi panny a slib takové potvrdit a jeho porušení neúprosně trestat. Mnohé zajisté přivádějí rodiče a bratři a někteří z příbuzných před stanoveným věkem; ty se nerozhodly z vlastní vůle pro život nemanželský, nýbrž oni sami si tím připravují něco světského. Tyto se nemají prostě přijímat, dokud jasně neprozkoumáme jejich vlastní vůli.
Svatých apoštolů kánon 3. Mužských slibů jsme nepoznali, leda dají-li se někteří započíst do stavu mnišského, ti mlčky přijímají14 bezženství. Ale i u těch třeba to předem uvážit, jak se domnívám, že je nutno se jich dotázat a přijmout od nich pevný slib, takže oddají-li se životu změkčilému a rozkošnickému, ať jsou podrobeni epitimii smilníků.
Týchž kánon 45. Která přislíbila panenství a zpronevěřila se svému slibu, ať ve správě svého života splní dobu pokání stanovenou pro hřích cizoložství. Totéž platí o těch, kteří slíbili žít mnišským životem a potom se tomu zpronevěřili.

XXXV. titul. O katechumenech, kteří zhřešili, a o těch, kteří přestupují...
Nicejského sněmu kánon 11.0 kate-chumenech, kteří poklesli, nařídil svatý a veliký sněm, že mají být toliko tři léta poslouchajícími, potom ať se modlí s katechumeny.
Nicejského sněmu kánon 45. Jestliže : katechumen, který vcházeje do chrámu stojí v řádu katechumenském, zhřeší, tu kaje-li se, ať je poslouchajícím a již nehřeší. Pakliže i jako poslouchající zhřeší, ať není přijat.

XXXVI. titul. Že nemají novokřtění ihned...
Ten, kdo přišel (do církve) z pohanského života nebo byl pokřtěn po špatném životě, nemá se světit hned tehdy na biskupství. Neboť není spravedlivé ustanovovat nevyzkoušeného za učitele jiných, ledaže se tak stane z milosti boží.
Nicejského sněmu kánon 45. O těhotné, že má být pokřtěna, když chce. Neboť rodička tím nemá zhola nic společného s rozeným dítětem, poněvadž je třeba, aby každý projevil svou vůli stran pokání nebo vyznání. Neocesarejského sněmu kánon 12. Byl-li někdo pokřtěn v nemoci, nemůže dojít kněžství — neboť jeho víra není z vůle, nýbrž z nutnosti, leda pro svou pozdější horlivost a víru a pro nedostatek mužů.
Laodicejského sněmu kánon 3. Že nově pokřtěný nemá být přijímán do stavu duchovního.
Téhož kánon 45. Že po druhé neděli (postní) nemá být nikdo přijímán ke křtu ve veliký půst.3
Téhož kánon 46. Že se křtěnci maj učit symbolu a v pátek každého týdne dávat o tom zprávu biskupu nebe kněžím.
Téhož kánon 47. Že nemocní, kteří přijmou křest a potom se uzdraví, mají se naučit symbolu a poznat, jakého daru božího se stali hodnými.
Téhož kánon 48. Že ti, kteří jsou křtěni, mají po křtu být pomazal nebeským křižmem a stát se účastník království božího.

XXXVII. titul. O těch, kteří bývají svěceni nepořádně a o kacířích...
Cařihradského kánon 3. O Maximu Cynikovi a o nepořádcích, které za něho byly v Cařihradě: že Maxim se ani nestal biskupem, ani jím není a jeho svěcení nejsou ničím, ježto vše, co se jeho týkalo a od něho bylo vykonáno, bylo neplatné.
Efesského sněmu kánon 1. Poněvadž je třeba, aby ti, kteří se nedostavili na sněm a zůstali v svých krajích, dobře znali, co bylo ustanoveno, sdělujeme Vaší Svatosti, že odstoupí-li i provinční metropolita od svatého a ekumenického sněmu a přidá-li se k odštěpnému sněmu a bude projevovat názory nestoriánské, ten ať nemůže naprosto nic působit na eparchiální biskupy ani mít napříště účast na jakémkoli církevním společenství, neboť byl již sněmem vyvržen a zůstal bez moci. Avšak sami eparchiální biskupové a okolní metropolité, kteří smýšlejí ortodoxně, budou se muset postarat, aby byl zcela zbaven hodnosti biskupské.
Téhož kánon 4. Ti z kleriků, kteří odpadli a opovážili se bud soukromě, nebo před lidmi projevovat názory nestoriánské, ať jsou z nařízení svatého sněmu zbaveni své hodnosti. Laodicejského sněmu kánon 6. Že se kacířům nemá dovolit vcházet do chrámu božího, pokud setrvávají v herezi.
Téhož kánon 34. Že křesťan nemá opustit mučedníky Kristovy a jít za lžimučedníky, to jest kacířskými, nebo za zhora řečenými kacíři samými, kteří byli biskupy; neboť ti se odcizili Bohu. Ať jsou tudíž prokleti i ti, kteří přecházejí k nim.
Téhož kánon 35. Že křesťané nemají (opouštět) slávu boží a jeho církev a nemají vzývat anděly a pořádat shromáždění, jež jsou zakázána. Bude-li kdo usvědčen, že slouží této tajné pověře, ať je proklet, protože opustil Boha našeho Ježíše Krista, Syna Božího, a přiklonil se k modloslužbě.
Téhož kánon 32. Že se nemají od kacířů přijímat eulogie, které jsou kletbami, a ne požehnáním.
Téhož kánon 37. Že se od Židů nemá přijímat nekvašený chléb, nebo se účastnit jejich bezbožností.
Svatých apoštolu kánon 45. Biskup i nebo kněz nebo jáhen, který vykonal toliko modlitbu s kacíři, ať je suspendován. Poslouží-li klerikům, ať je zbaven hodnosti.
Týchž kánon 46. Biskup nebo kněz i nebo jáhen ať nepřijímá od kacíře křest nebo mešní službu, (sic jinak)9, přikazujeme, aby byl zbaven hodnosti. Neboť jaké společenství Kristu s ďáblem? Nebo jaký podíl věřícího s nevěřícím? (2C 6.15).
Téhož kánon 47. Vejde-li některý klerik nebo laik do synagogy židovské nebo kacířské, aby tam konal modlitby, (onen) ať je zbaven hodnosti a (tento) exkomunikován.
Téhož kánon 72. Přináší-li některý klerik nebo křesťan do pohanského obětiště nebo do synagogy židovské (na jejich svátek) olej nebo zapálí svíci, ať je exkomunikován.
Téhož kánon 71. Postí-li se některý biskup nebo kněz nebo jáhen nebo

kterýkoli člen kléru s Židy nebo přijímá od nich přesný chléb jejich svátku nebo něco jiného takového, ať je zbaven hodnosti. Pakliže to je laik, ať je exkomunikován.

XXXVIII. titul. O těch, kteří se obracejí od kacířství a ke katolické ...
Nicejského sněmu kánon 8. O těch zajisté, kteří se kdysi sami nazvali čistými, když vstupují do společenství katolické a apoštolské církve, ustanovil svatý a veliký sněm, že mají přijmout vzkládání rukou a takto mají zůstat v kléru. Především však musejí prohlásit písemně, že se připojují k naukám katolické církve, to jest že se budou stýkat s těmi, kteří uzavřeli druhý sňatek, i s těmi, kteří za pronásledování poklesli a pro něž je stanovena doba i lhůta pokání.3 Ať se drží všech dogmat katolické a apoštolské církve. Kde tedy bud na vesnicích, nebo v městech jsou všichni, kteří dosáhli vzkládání rukou, jen z nich, pak ať tito příslušníci kléru zůstanou v témž postavení. Kde však je biskup nebo kněz katolické církve a přicházejí někteří z nich, ať biskup církevní má hodnost apoštolskou, od řečených pak čistých jmenovaný a tak zvaný biskup ať má hodnost kněžskou, ledaže biskup uzná za dobré, aby požíval cti svého : titulu (biskupského). Nebude-li mu tohle vhod, ať se mu postará o místo venkovského biskupa nebo kněze, chce-li (vůbec) zůstat v kléru, aby nebyli v městě dva biskupové.
Laodicejského sněmu kánon 8. 0 těch, kteří se vracejí z hereze tak zvaných Frygů, i když jsou členy domnělého (jejich) kléru a i když se nazývají velikými: takové třeba s veškerou péčí katechizovat a dát je pokřtít biskupem a knězem církevním.
Efesského sněmu kánon 4. Stran těch kleriku, kterým bylo v kterémkoli městě od Nestoria a jeho stoupenců bráněno ortodoxně smýšlet, nařizujeme, že se mají ujmout své hodnosti. Vůbec pak klerikům, ať nyní, nebo potom smýšlejícím stejně jako ekumenický sněm, přikazujeme, aby se biskupům, kteří se v kterékoli době zpronevěřili nebo odpadli nebo přestupují svaté kánony a pravoslavnou víru, zhola a na žádný způsob nepodřizovali
Laodicejského sněmu kánon 2. Co se týče těch, kteří se prohřešují rozličnými hříchy a vy trvávají v modlitbě vyznání a pokání a úplně se odvracejí1 od zlého, takoví se mají, když jim byl dán čas pokání podle (míry) hříchů, pro milosrdenství a dobrotu boží přijmout do společenství.
Svatých apoštolů kánon 53. Nepřijme-li některý biskup nebo kněz toho, kdo se odvrací od hříchu, nýbrž zamítne jej, ať je zbaven hodnosti, poněvadž způsobil žalost Kristu. Neboť on řekl: „Radost bývá na nebi pro jednoho hříšníka pokání činícího." (L 15.7).

XXXIX. titul. 0 obracejících se z těch, kteří obětovali...
Svatých apoštolu kánon 59. Jestliže některý klerik pro strach lidský vyhoví Židu nebo pohanu nebo kacíři a zapře jméno Kristovo, ať je zcela vyhnán z církve: Má-li jméno křesťana, ať je exkomunikován. Pakliže má jméno klerika, ať je zbaven hodnosti. Vykoná-li pokání, budiž přijat (do církve) jako laik.
Nicejského sněmu kánon 11. O těch, kteří odpadli bez přinucení nebo bez konfiskace majetku nebo bez nebezpečí nebo bez něčeho takového, co se stalo za krutovlády Licíniovy, rozhodl svatý sněm, ač nebyli hodni shovívavosti, aby se přece s nimi jednalo mírně. Ti, kteří se upřímně kají, ať stráví tři léta mezi poslouchajícími a sedm let ať klečí, dvě léta ať se účastní bez přijímání s lidem modliteb.
Ankyrského sněmu kánon 12. Ty, kteří obětovali modlám před křtem5 a potom byli pokřtěni, lze uvádět do stavu duchovního, poněvadž byli obmyti.
Svatého Basilia kánon 7. Kdo zapře Krista a přestoupí tajemství spásy, je povinen celý čas svého života se kát mezi plačícími. Teprve ve chvíli, kdy odchází z tohoto života, ať se stane účasten svátosti s vírou v boží lásku k lidem.
Téhož kánon 50. Kdo bude dělat kouzla a čáry, vyzná-li se, ať se kaje po čas stanovený pro vražedníka. Tak se s ním jedná, jako by se byl obvinil z jeho hříchu.
Svatého Basilia kánon 57. Kdo se oddal věštcům nebo nějakým takovým, i ten ať se kaje po dobu stanovenou pro vražedníky.
Ankyrského sněmu kánon 24. Ti, kteří věští a žijí podle pohanského obyčeje nebo uvádějí do svých domů někoho, aby vynalezl kouzla a provedl očistu, ať se kají pět let podle předepsaných stupňů, tři léta jako klečící a dvě léta bez přijímání.
Laodicejského Sněmu kánon 36. Že duchovní osoby nebo klerici nesmějí být čarodějníky nebo zaklínači9 nebo hvězdopravci či zhotovovat tak zvané amulety, které jsou okovy pro duši. Ty, kteří je nosí, nařídili jsme vyloučit z církve.

XL. titul. O vraždách úmyslných...
Svatého Basilia kánon. Kdo úmyslné zabil (někoho) a potom se kaje, ať 20 let se neúčastní přijímání. Těch 20 let ať se mu upraví takto: čtyři léta je povinen plakat a stát venku přede dveřmi do domu modlitby a prosit věřící, kteří vcházejí, aby se zaň modlili, a (přitom) vyznávat své provinění proti zákonu. Po čtyřech letech ať je přijat mezi poslouchající a po pět let s nimi (ať vychází. Sedm dalších let s klečícími) se modle ať vychází. A po čtyři léta toliko ať stojí s věřícími, ale oběti se neúčastní. Po skončení toho teprve bude účasten svátosti.
Svatého Basilia kánon 21. Ten, kdo i zabil někoho úmyslně, ať deset let není účasten svátosti. Ať se mu těch deset let upraví takto: dvě léta mezi plačícími, tři léta ať stráví mezi poslouchajícími, čtyři (léta) mezi klečícími, jeden toliko rok ať stojí s věříčími, konečně pak ať jest přijat k svátosti.
Svatých apoštolů, kánon 60. Udeří-li některý klerik někoho v hádce a ten zemře po jediném úderu, ať je zbaven hodnosti pro svou prchlivost.
Svatých apoštolů kánon 22. Vyklestí-li se někdo sám, ať se nestane klerikem, neboť je vražedníkem sama sebe a nepřítelem božího stvoření.
Svatých apoštolů kánon 37. Laik, jestliže se sám vyklestí, ať je vyobcován tři roky, neboť je vražedníkem sebe sama.
Svatého Basilia kánon 23. Žena, která porodí na cestě a nepostará se o svého zrozence, ačkoli by jej mohla opatřit, a domnívá se, že tím utají svůj hřích, ať je potrestána jako vražedkyně. Pakliže ho nemohla ošetřit4 pro pustotu (místa) a nedostatek potřebných, věcí a zemře-li zrozenec, pak at se (té) matce dostane odpuštění.
Ankyrského sněmu kánon 21. Co se týče žen, které se dopouštěly smilství a hubily, co se jim narodilo, a pokoušely se provádět potraty, dřívější zákon ^ nařizoval, aby nebyly přijaty až do smrti. My však jsme učinili milosrdnější nález a rozhodli jsme, aby splnily pokání desíti let podle stanovených stupňů.

XLI. titul. 0 těch, kteří se obracejí z cizoložství...
Ankyrského sněmu kánon 20. Do-pustí-li se něčí žena cizoložství1 nebo někdo jiný se dopustí cizoložství, musejí konat pokání sedm let.
Neocesarijského sněmu kánon 8. Do-pustí-li se cizoložství některá žena, která je manželkou laika, a ten usvědčí ji zjevně, takový nemůže vstoupit do služby církevní. Pakliže spáchá cizoložství po jeho vysvěcení, ať ji propustí. Jestliže ji nepropustí, nemůže být duchovním.
Svatého Basilia kánon 43. Kdo se dopustí cizoložství, patnáct let ať se neúčastní svátosti: čtyři léta ať pláče, pět ať poslouchá, čtyři klečí a dvě léta ať stojís věřícími bez přijímání.4
Téhož kánon 33. Žena opuštěná mužem je povinna zůstat takto. Neboť Pán řekl: Opustí-li kdo ženu kromě cizoložství, činí ji cizoložnicí. (Mt 5,32). A poněvadž ji Pán nazval cizoložnicí, vyloučil ji tím z jiného sňatku. Neboť kterak může být muž vinen (jako příčina cizoložství, žena pak být bezúhonnou), ač byla od Pána nazvána cizoložnicí pro sňatek s jiným mužem?
Svatého Basilia kánon 62. Kdo tedy opustí ženu zákonitě s ním sezdanou a přivede si jinou, propadá odsouzení za cizoložství podle výroku Páně. Od Otců. je nařízeno takovým plakat venku jeden rok, dvě léta poslouchat a tři klečet, sedmý pak rok stát s věřícími a tak se účastnit oběti, budou-li se kát se slzami.
Téhož kánon 48. Vyžene-li některý člověk křesťan svou ženu a přivede si jinou nebo od jiného propuštěnou, ať nevchází do chrámu.
Svatého Basilia kánon 16. Jestliže některá žena, jejíž muž se vzdálil, ho nevyčká a aniž se doví, že zemřel, se vdá, jest cizoložnice.
Učiní-li kdo nezasnoubené panně násilí, ať je vyobcován. Nesmí pak pojmouti jinou, leda tuto, i kdyby byla chudobná.

XLII. titul. O těch, kteří za smilství mají být...
Ankyrského sněmu kánon 8. Dívky zasnoubené a potom jiným unesené musí být vráceny těm, s nimiž byly dřív zasnoubeny, i kdyby od oněch1 byly znásilněny.
Laodicejského sněmu kánon 27. Stran těch, kteří unášejí si dívky kvůli nároku na sňatek nebo únoscům pomáhají a s nimi spolupůsobí, svatý sněm tento ustanovil, jsou-li to klerici, aby byli zbaveni svých hodností. Pakliže jsou to laici, ať jsou prokleti.
Svatého Basilia kánon 15. 0 únos-cích jsme sami nařídili, aby i oni, i ti, kteří se únosu účastní, byli tři léta vyloučeni z modlitby. Co se děje bez násilí, je bez viny.
Téhož kánon 33. Zmrhání násilím učiněná jsou bez viny. Proto otrokyně, i když je znásilněna svým pánem, je bez hříchu.
Téhož kánon 34. Dívky, které se vdávají proti vůlí otcově, dopouštějí se smilství. Smíří-li se s tím rodiče, i pak ještě jsou nejen povinny nepřijímat, nýbrž dostanou i epitimii.
Téhož Basilia kánon 27. Sňatky, které se konají bez svolení vrchnosti, jsou smilstva. Proto je-li na živu otec i pán, nejsou neodpovědni ti, kteří vstupují ve sňatek. Teprve tehdy, když schválí páni soužití, nabývá sňatek platnosti.
Téhož Basilia kánon 11. Smilství není sňatek, ani počátek sňatku. Proto se mají od sebe odloučit ti, kdož spolu obcují. Milují-lí se s všelikým spoluobcováním, tu ať dostanou epitimii. Ale nemají se dávat dohromady, aby se nestalo něco horšího.

XLIII. titul. O těch, kteří se po druhé svobodně žení a do mnoha ...
Laodicejského sněmu kánon 41. Má-li se podle církevního zákona těm, kteří svobodně a zákonitě uzavřeli druhý sňatek a nespáchali tajný sňatek, dát po uplynutí krátké lhůty strávené v modlitbách a postu z milosrdenství společenství (církve), nařídili jsme, (že ano).
Svatého Basilia kánon 15. O třetím B sňatku není zákona. Proto se třetí sňatek neuzavírá podle zákona. Vidíme tedy takováto poskvrnění svatých církví, ale podrobujeme je lidským soudům, ježto jsou snesitelnější1 než bezuzdné smilství.
Téhož kánon 65. Mnoho sňatků po- t minuli (Otcové) mlčením jako věc hovadskou, neboť jest to nedůstojné křesťanů. My pak pravíme, že je to horší než smilství. Proto musejí takovíto ovšem jeden rok plakat, dva poslouchat, tři klečet, a (potom) ať jsou přijati.
Neocesarijského sněmu kánon 3. Co i se týče těch, kteří se mnohokrát ženili, čas určený (ku pokání) je zajisté zřejmý. Jejich dobré chování a víra zkracuje tuto dobu.
Téhož kánon 4. Zatouží-li někdo po ženě a umíní si být s ní, ale jeho úmysl se neuskuteční, je zřejmé, že toho byl zbaven milostí boží.
Laodicejského sněmu kánon 80. Že kněží nebo klerici nebo mniši se nemají koupat v lázních s ženami, ani žádný křesťan nebo laik. Neboť to bývá první výtka od pohanů.

XLIV. titul. O těch, které uzavírají sňatek s dvěma bratry ...
Nicejského sněmu kánon 2. Vdá-li se žena za dva bratry, ať je vyloučena až do své smrti. Pakliže při smrti slíbí:1 uzdravím-li se, zruším sňatek, ať přijme pokání. Umře-li jsouc v tomto hříchu, nebo muž její, tu tomu, kdo zůstane na živu, je (uloženo) těžké pokání.
Svatého Basilia kánon 17. Totéž platí i o těch, kteří si vezmou dvě sestry. byť i v různých dobách, ať přijmou (pokání), jak i v předchozím kánoně, v 62. se praví.
Svatého Basilia kánon 60. Kdo se vyzná ze smilství se sestrou, ať přijme dobu (pokání stanovenou) pro vražedníky.
Téhož kánon 60. Kdo se poskvrní s vlastní sestrou po otci nebo matce jedné, ať nevstupuje do domu modlitby, dokud neustane v tom protizákonném skutku. Když pak dospěje k poznání hrozného hříchu, ať stojí a pláče přede dveřmi chrámovými tři léta a prosí ty, kteří vcházejí k modlitbě, aby každý zaň prosil Pána. Potom jiná tři léta ať je přijat toliko k poslouchání a když vyslechne Písmo a poučení, ať odejde, než se koná modlitba. Poté pak, padá-li se slzami a zkroušeným srdcem a silnou pokorou před Bohem, ať se mu přidělí jiná tři léta klečení. A ukáže-li potom hodné ovoce pokání, ať desátého roku je přijat na modlitbu s věřícími bez přijímání. A když dvě léta stál s věřícími, nechť se stane tím spíše hoden dobrého účastenství.5
Téhož kánon 64. Totéž i o tom, kdo pojme za ženu svou snachu.
Svatého Basilia kánon 64. Ti, kteří se poskvrňují s macechami, jsou vinni poskvrněním se sestrou.
Téhož kánon 68. Kdo se zvířaty, ať zachovají tutéž epitimii, kterou jsem uvedl výše.
O těch, kteří se dopustili smilství se zvířaty a ještě tak hřeší: Kdo zhřeší před 20. rokem, po 15 let ať klečí, potom ať je stoje účasten modliteb. A poté když stráví 5 let v tom účastenství, pak ať přijímá. Ať se zkoumá i jeho chování za substrace a podle toho ať se mu dostane shovívavosti. Do-pouštěl-li se kdo přílišně těchto hříchů, ať zůstane dlouho v substraci. Ti, kteří překročili tento věk, a ačkoli jsou ženatí, upadli do tohoto hříchu, 25 let substrace. Potom když strávili pět let v společenství modliteb, ať přijímají. Pakliže zhřeší takto někteří ženatí, kteří překročili 50 let, ať teprve při odchodu z života přijímají.

XLV. titul. O zlodějích a vykopávacčích hrobů a křivopřísežnících ...
Svatého Basilia kánon. Kdo kradl, kaje-li se sám, ať toliko jeden rok je zbaven účasti na přijímání. Bude-li z toho usvědčen, pak dvě léta. Ať se mu doba pokání rozdělí na substraci a systasi a tak ať je připuštěn k přijímání.
Svatého Basilia kánon 21. Rozkopávač hrobů ať deset let trvá bez společenství:1 napřed ať dvě (léta) pláče, potom tři poslouchá, čtyři klečí, jeden stojí s věřícími a pak bude přijat.
Téhož kánon 49. Kdo poruší přísahu, ať se deset let kaje: dvě léta (ať pláče, tři)2 ať poslouchá, čtyři klečí, jeden rok ať s věřícími stojí a pak ať je připuštěn do společenství.
Svatého Basilia kánon 67. O křivopřísežnících: jestliže přestoupili přísahy z donucení nebo násilí, jsou podrobeni lehčím epitimiím, takže po šesti letech mohou být přijati. Pakliže bez násilí zradí svou víru, tu ať dvě léta pláčí a dvě poslouchají a pět ať se modlí v substraci, jiná dvě ať jsou přijati bez oběti do společenství modlitby, (a tak konečně projeví pokání hodné uznání), ať jsou navráceni k účastenství těla a krve5Kristovy.
Svatých apoštolů kánon 25. Biskup A nebo kněz- nebo jáhen, je-li usvědčen ze smilství nebo z porušení přísahy nebo z krádeže, ať je zbaven hodnosti, ale nikoli exkomunikován. Neboť Písmo (Nah 1. 9) praví: „Nebudeš jednu věc trestati dvakráte."
XLVI. titul. Že se nesmí nic brát z věcí kostelních ...
Svatých apoštolů kánon 72. Vezme-li některý klerik nebo laik ze svatého chrámu bud vosk, nebo olej, ať je vyloučen a ať to navrátí pateronásobně s jistinou.
Týchž kánon 73. Zlaté nebo stříbrné nádoby bohoslužebné posvěcené ani ozdobného plátna ze svatého chrámu ať nikdo nevezme k své potřebě, neboť to není dovoleno. Bude-li kdo usvědčen, že to učinil, ať je souzen podle zákonného kánonu.
Gangerského kánon 7. Chce-li kdo plody obětované chrámu brát mimo chrám4 nebo rozdávat bez svolení biskupova nebo toho, kdo je pověřen takovými věcmi, (není to dovoleno),5 a chce to rozdávat ne se svolením, budiž proklet.
Gangerského kánon 8. Daruje-li kdo nebo vezme-li obětované plody bez vědomí biskupova nebo toho, kdo je ustanoven správcem dobročinnosti, i ten, kdo rozdává, i ten, kdo přijímá, budiž proklet.
Svatých apoštolů kánon 3. Přinese-li některý biskup nebo kněz za oběť na oltáři něco jiného, bud med, nebo mléko, nebo místo vína olej, nebo jinou věc, bud ptáky, nebo jiné nějaké zvíře, nebo čočku proti příkazu Páně, ať je zbaven svěcení. Vyjma nové klasy v čas potřeby není dovoleno jiné přinášet na oltář, než toliko olej do svítilen a kadidlo v době svatého obětování.
Svatých apoštolů kánon 4. Ostatní všecko, co je k snědku, ať se posílá do domu, (prvotiny biskupu a kněžím),10 a nikoli na oltář. Biskup pak a kněží ovšem ať rozdělují jáhnům a ostatním klerikům.

XLVII. titul. O těch. kteří po tři neděle nepřicházejí do kostela . . .
Sardického sněmu kánon 11. Osios biskup řekl: Pamatujte, že v minulé době Otcové naši rozhodli, nepřijde-li některý laik v městě žijící po tři neděle s lidmi do chrámu, ať se jiné tři neděle postí.
Z druhého kánonu Antiochijského sněmu. Všichni, kdo přicházejí do chrámu božího a poslouchají svatá písma, ale neúčastní se spolu s lidmi konečné modlitby nebo se odvracejí z jakési nekázně od svatého přijímání, ať jsou vyloučeni z církve, dokud se nevyznají a nepodrobí kanonickému trestu. Ukáží-li ovoce pokání a po-. prosí-li o to, mohou dosíci odpuštění.
Svatých apoštolů kánon 9. Všichni i věřící přicházející do chrámu a poslouchající Písmo, nesetrvají-li v modlitbě a pohrdají-li svatým přijímáním, ať jsou vyobcováni z církve.
Svatých apoštolů kánon 8. Jestliže některý biskup nebo kněz nebo jáhen nebo kdokoli zapsaný v seznamu duchovenstva4 nepřijímá, když se koná mše, ať se zodpovídá. (Bude-li příčina rozumná, ať se mu dostane odpuštění.) Nepoví-li příčiny, ať je vyloučen z církve, poněvadž je vinen před lidmi, ježto vzbudil podezřeni proti těm, kteří sloužili, jako by byli nesprávně sloužili.
Gangerského sněmu kánon 5. Učí-li někdo, že dům Páně je hoden pohrdání i shromáždění v něm konaná, budiž proklet.
Téhož kánon 6. Koná-li někdo zvlášť, pohrdaje církví, shromáždění mimo církev, a chce konat něco církevního, aniž je při tom kněz s povolením biskupa, budiž proklet.8
Laodicejského sněmu kánon 58. Že se nesmí od biskupů nebo kněží přinášet oběť v domě.

XLVIII. titul. O těch, kteří neposlouchají zákonů ...
Laodicejského sněmu kánon 1. Rozhodli jsme, aby se zachovávaly kánony svatými Otci na všelikém sněmu až posavad vydané.
Efesského sněmu kánon 1. Taktéž chtějí-li někteří podvracet to, co bylo svatými sněmy1 nařízeno o čemkoli, ustanovil svatý sněm, jsou-li to biskupové nebo klerici, aby byli úplně zbaveni své hodnosti. Jsou-li to laici, ať jsou prokleti.
Svatého Basilia kánon 68. Všechno i to pak píšeme, aby byly vyzkoušeny plody pokání. Neboť tyto věci neposuzujeme podle Času, nýbrž všímáme si způsobu pokání. Drží-li se neústupně svých obyčejů a chtějí-li otročit více tělesným rozkoším než Pánu a neberou-li na sebe život podle evangelia, společnou řeč my s nimi nemáme. Neboť mezi lidmi nepoddajnými a vzpurnými obyčejně jsme slýchali: „Zachraň svůj život" (Gn 19. 17) sám. Nedejme se tudíž takovými lidmi strhnouti do záhuby, nýbrž zalekněme se těžkého soudu a mějme před očima strašný den odplaty Páně, nechtějme zahynout pro cizí hříchy. Nepoučí-li nás hrozby Páně a nepřivedou-li nás tolikeré rány k poznání, že Bůh pro naši bezbožnost nás opustil a vydal v ruce cizinců a že lid byl odveden nepřáteli do zajetí a vydán na rozptýlení, protože se toho opovážili ti, kdo nosili jméno Kristovo. Jestliže nepoznali a neporozuměli, že proto přišel na nás hněv boží, jaká pak s nimi společná řeč? Nicméně jsme povinni vydávat jim svědectví v noci i ve dne, před lidmi i v soukromí, ale nedávejme se strhnout jejich nepravostmi, spíše se modleme, abychom je získali a vyprostili ze sítě ďáblovy. Nedokážeme-li to, snažme se zachránit aspoň své duše od věčného odsouzení.

XLIV. titul. O tom, kolikrát a kdy v provincii…
Svatých apoštolů kánon 37. Dvakrát každoročně ať se koná sněm biskupů a ať sami uvažují o otázkách Písma a o pravé víře a naskýtající se církevní (rozpory) ať vyřizují. Prvý pak sněm ve 4. týdnu po velikém dni, druhý 12. hyperberetaea, to jest podle Egypťanů 12. měsíce faofi, podle Římanů pak 9. října. (Anathema třikrát.)
Doslechli jsme se, že se v eparchiích nekonají kanonicky nařízené sněmy, a tím že mnohé církevní záležitosti potřebující nápravy jsou neuspořádané. Proto nařídil svatý sněm, aby se podle kánonů svatých Otců v každé eparchii sešli každoročně dohromady dvakrát tam, kde biskup metropolitního města káže, a aby vyřídili všechny vznikající otázky. Biskupy, kteří nepřijdou na sněm, ale zůstanou v svých městech a jsou zdrávi i bez jakékoliv omluvy a jsou volni od nutného zaměstnání, přikázal bratrsky potrestat.

L. titul. O kánonu modliteb a o pění a čtení...
Laodicejského sněmu kánon 40.' Že biskupové na sněmu pozvaní nesmějí neuposlechnout, nýbrž mají mít a poučovat se o správném řízení věcí církevních i ostatních. Nedbá-li na to (kdo), takový sám sebe obviňuje, ledaže by se byl nedostavil z nezbytí nebo pro nemoc.
Téhož kánon 37. Že se ve shromážděních žalmy nemají k sobě spojovat, nýbrž po jednom každém žalmu má být čtení.
Téhož kánon 18. O tom, že se má totéž officium modliteb konat vždy i o devátých hodinkách, i o nešporách.
Laodicejského sněmu kánon 59. Že se ve chrámu nesmějí říkat žalmy složené od soukromých osob ani čísti knihy nekanonické, nýbrž jen kanonické Nového a Starého Zákona.
Nicejského sněmu kánon 20. Poněvadž jsou lidé, kteří v neděli i ve dny svatodušní klekají na kolena, proto nařídil svatý sněm všem a ve všech diecézích, aby se Pánu vzdávaly modlitby vstoje.
Nicejského sněmu kánon 1. Všichni, kdož se opovažují nějak porušovat nařízení svatého a velikého sněmu, shromážděného v Nicei za bohabojného císaře Konstantina o svaté slavnosti spasitelné Paschy, nemají být účastni společenství církve a mají být vyloučeni, setrvávají-li v odporu a mluví proti tomu, co je tradicí ustáleno. To pak pravíme o laicích. Pakliže se někdo z biskupů nebo kněží nebo jáhnů po tomto nařízení osmělí na pohoršení lidu a k znepokojení kleriků se odlučovat a konat Paschu s Židy, toho svatý sněm od nynějška odsoudil k tomu, aby byl mimo církev, protože nejen sám upadá do hříchu, nýbrž mnohým je příčinou záhuby a pohoršení. Nejen takové třeba zbavit služby, nýbrž i ty, kteří po jejich degradaci udržují s nimi společenství. Ti pak, kdo byli zbaveni hodnosti, mají pozbýt i vnější pocty, které se dostalo duchovnímu stavu a božímu kněžstvu.
Svatých apoštolů. Koná-li některý | biskup nebo kněz nebo jáhen svatý den Paschy před jarní rovnodenností s Židy, ať je zbaven hodnosti.
Týchž kánon 62. Předčítá-li někdo v chrámě lživé spisy knižní jako svaté na pohoršení kleriků i laiků, ať je zbaven hodnosti.
Budtež nám všem, klerikům i laikům, úctyhodnými a posvátnými knihy.
A to Starého zákona: Mojžíšových patero: Genese, Exodus z Egypta, (Leviticus), Numeri, Deuteronomium. Josue syna Nunova jedna. Královské čtyři. Paralipomenom dvoje, Esdrovy dvoje, Estheřina jedna. Žaltář jeden. Šalomounovy tři: Přísloví, Ecclesiastes, Píseň písní. Jobova jedna. Proroků dvanáct. Isaiášova jedna. Jeremiášova jedna. Ezechielova jedna. Danielova jedna. A Moudrost Šalomounova. Mimochodem budiž napsáno, abyste učili děti a svou mládež moudrosti veleučeného Siracha.
Naše pak, to jest Nového Zákona: Evangelia čtyři: Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo. Čtrnáct listů Pavlových. Dva Petrovy. Tři Janovy. Jeden Jakubův. Jeden Judův. Dva Klimentovy, A Konstituce vám biskupům mnou Klimentem v osmi knihách uveřejněné, které se nemají všem ukazovat pro tajemství v nich obsažená. A naše Skutky apoštolské. Je pak i Apokalypsa svatého Jana Theologa.
Toto budiž vám nařízeno o kánonech, ó biskupové. Vy pak, budete-li je za-chovávat, budete spaseni a budete mít pokoj. Nebudete-li poslouchat, budete potrestáni a ustavičný boj budete mít mezi sebou a odplaty náležité dojdete za neposlušnost.
Bůh pak jediný a věčný tvůrce všeho ať vás posilní pokojem ve svatém Duchu a uzpůsobí ke každému skutku dobrému, nezměnitelné, bezúhonné a nevinné, a ať vás učiní hodnými věčného života s námi, na přímluvu milovaného Syna svého Ježíše Krista, Boha našeho, s nímž budiž sláva samému Bohu Otci, který je nade všemi, se svatým Duchem Utěšitelem, nyní i vždycky i na věky věků. Amen.